PIKO je série reportážních textů Pavla Šplíchala Apoleny Rychlíkové, které prostřednictvím příběhů uživatelů pervitinu popisují jeden ze zásadních fenoménů české periferie: pervitin. Jak pervitin souvisí s chudobou? Proč se z něj stal motor levné práce v Česku? Jak rozšířený je mezi mladými lidmi z učňovských oborů? Proč dnes většina uživatelů drog začíná právě na pervitinu? Jak to, že celých 60 procent lidí ve věznicích sedí za problémy související s drogami?
Pokud bychom si chtěli odpovědět na otázku, jaký je rozdíl mezi rakouskou a českou vesnicí, jedna z možných a výstižných odpovědí by mohla znít: pervitin. Totéž platí i pro česká a moravská maloměsta. Ale nejen ta. Například Ostrava se v užívání pervitinu dlouhodobě drží na špici i v širším středoevropském kontextu a v Česku najdeme nejvíce varen v Evropě.
Narkomanie a drogy už dnes nevyvolávají takový mediální zájem a morální paniku jako v devadesátých letech. S nadsázkou by se dalo říct, že jsme se s pervitinem naučili žít. Českou společnost provází už takřka čtyřicet let a stal se její součástí, byť nechtěnou a částečně neviděnou. Málokdo tuší, do jaké míry je dnes pervitin „motorem“ v českých montovnách a že způsob jeho užívání je výrazně provázaný se socioekonomickým statusem uživatelů. Navíc roste počet mladistvých, kteří „piko“ berou jako iniciační drogu.
Často se tak děje v regionech a místech, kde společnost mladým nenabízí jinou budoucnost než špatné vzdělání a levnou práci. A právě na provázanost užívání pervitinu se společenskou situací konzumentů drog a na dopady, které má droga nejen na uživatele samotné, ale i na fungování českých periferií, se tato série zaměřuje.
