PIKO: Tak přijel ses tu léčit, nebo ne? V terapeutické komunitě se na sebe hraje jen do té míry, do které to není destruktivní pro ostatní

„Kdybyste rozuměli, tak se neptáte proč.

Proč pijete tolik, proč berete tolik drog.“

Je devět ráno a do místnosti, jíž vévodí kruh z židlí, se postupně schází na dvě desítky lidí. Rovnají si místa, a ještě si rychle něco říkají. Ve chvíli, kdy do dveří přijde terapeut Marek, už ale všichni sedí zamyšleně na místě. Startuje takzvaná Otevřená – ranní skupinová terapie v Komunitě, kde se z drogové závislosti léčí dvě skupiny lidí: mladí dospívající a matky. Ty jsou tu na pobytu i s dětmi. Na skupinovky ale děti nechodí.

Slovo si po počátečním tichu rozpačitě, ale přece, bere žena ve středním věku, Saša. „Já jsem na jednu stranu fakt ráda, že tu máme s Romanem šanci, na druhou je to ale fakt tak strašně těžký. Já se snažím vyhýbat se mu. Jenže to taky nejde vždycky. Občas na sebe narazíme a pak ani nevím, co mám dělat, mně hned buší srdce, úplně jsem jak malá holka,“ začne mluvit a lomí u toho bezradně rukama. „Sašo, ale ty tu přece nejsi proto, abys řešila nějakej vztah s o patnáct let mladším klukem. Fakt, nezlob se na mě, ale od vás je to tak nezodpovědný,“ kontruje její nejlepší kamarádka v komunitě, Pavla. Saša po ní šlehne popuzeným pohledem. „Tohle mi říkáš fakt furt,“ utrousí naštvaně.

„Ty zajedeš s autem do areálu a sotva vylezeš, hledáš už Sašu pohledem. Ty jí fakt nedáš klid. Kolikrát tě vidím, jak po ní koukáš z okna. Myslíš, že to třeba necejtí?“ obuje se Pavla pro změnu do Romana, který se snaží vyvolat dojem, že na terapii ani není. „Ty vole, Romane, tys jí řekl, že ji miluješ, chápeš, že ji miluješ – mámě od čtyř dětí, co dvacet let brala. To není normální přece,“ rozčiluje se mladá dívka Hedvika, když Roman neodpovídá. „Já vím no, ale tak prostě, ježíš zas nedělejte, že je to tu jednoduchý,“ vybuchne Roman. Mladší klienti jako Vašek, Alča nebo Oskar s Týnou, raději nic neříkají. „Tak přijel ses tu léčit, nebo ne?“ ozve se na adresu kamaráda Jirka. Roman už zase mlčí. „Přijel,“ odpoví za něj Jiří. „Tak si to musíš nějak srovnat.“

Fachman skupiny

Cesta alejí vedoucí do terapeutické komunity vypadá jak z těch nejstereotypnějších představ. Když se zpoza vzrostlých stromů vynoří rozlehlý areál, skládající se z opravených stodol, hospodářských budov, rozkvetlých záhonů i rekreačních ploch, i člověk bez závislosti snadno podlehne dojmu, že by se tady taky mohl na pár týdnů ukrýt. Na zahradě si hrají děti, z otevřených oken zní slabě hudba, skupina několika mladých lidí vesele pokuřuje u starého dřevěného stolu. Somrování, sdílení a kouření cigaret je – stejně jako ve vězení – jeden ze středobodů trávení času. Kouřit se může jen někdy, o to víc toho ale všichni klienti využívají. „Tak pojďte, já vám to tady ukážu,“ zvedne se svalnatý mladík v pracovním oblečení a o chvíli později už procházíme celým areálem.

Saša brala patnáct let a jak sama říká, hezké to s manželem bylo jen tehdy, když přišlo nové miminko. Jinak to nestálo za nic. Děti má čtyři. Dvě tady, v Komunitě, a dvě v ústavu.

Roman platí za fachmana skupiny. Montérky a pracovní obuv na něm vypadají úplně přirozeně, aby ne, když makal roky na stavbách. Už několik týdnů tu má na starosti celý areál, rozdává úkoly, kontroluje práci ostatních, sám se taky nezastaví. Roman si ale nestěžuje. Na rozdíl od velké části ostatních „áček“, jak se mladistvým v komunitě přezdívá – podle budovy, kterou v areálu obývají – má učňák, a i na drogách zvládl po dlouhou dobu makat rukama.

Roman působí tvrdě a občas ostatní kolem sebe až moc úkoluje. A taky rozdává sankce, práci navíc, kterou klienti a klientky musí plnit, když třeba na něco zapomínají. Zamykat pokoje, odnášet hrnky od kafe zpátky do kuchyně, vysypávat popelníky. Hlásit ostatní, že to nedělají. Sankce trvá hodinu a během ní by se člověk měl maximálně soustředit a zpytovat svědomí. Přemýšlet nad tím, proč mu některá pravidla nejdou. Jak si je zautomatizovat, jak nezapomínat, jak být skutečně odpovědný.

Jestli je u někoho Roman vyloženě oblíbený, je to Láďa, pracovní terapeut. V Komunitě pracoval už jeho táta, on na něj navázal. Stará se o pracovní bloky a dohlíží na to, aby se prostory Komunity nerozpadly a každý pracoval, jak má. Čtyřicetiletý dělník z vedlejší vesnice má rád kluky, co se nebojí práce. V posledních letech mu ale přijde, že takových ubývá. „Když jsem začínal, měli tu všichni, kteří tu skončili, alespoň učňák. Dneska? Dneska jsme rádi, když mají alespoň základku,“ dodává mírně ironicky. Svou práci ale miluje. „Někdy tě ty děcka serou, ale jindy? Jindy je to jako nekonečný gejzír energie. Tady se pořád něco děje. Když ráno jedu do práce, nevím, co mě čeká. Být s takovýma lidma denně, je strašně inspirativní a omlazující. A i když je to někdy náročné, většinou je to strašná sranda,“ chválí si Láďa práci v Komunitě.

Podle Romana, který s největší láskou vzpomíná hlavně na svého tátu, taky zedníka, je tvrdá manuální práce jednou z hlavních cest, jak se vyrovnat sám se sebou. Nekecat a makat, přesně tak, jak to dělal táta. Za šest měsíců, co v Komunitě je, se ale Roman nedostal za první fázi – to znamená, že je vlastně pořád na startu. „Roman tu raději odmaká rukama všechno, než aby začal stejně tvrdě makat hlavou,“ vzpomenu si na slova jedné z terapeutek na Romanovu adresu, když nám statný mladík poctivě vysvětluje všechny zákonitosti života a práce v Komunitě.

Ten poskytuje dokonalou simulaci jakéhosi řádu. Vstává se brzo, snídá, pak probíhá skupinová terapie, potom se pracuje, svačí, pracuje, obědvá, odpočívá, druhý pracovní blok, zase další skupinová terapie, trochu osobního volna, večeře a sankce. Potom spát. Je to právě snaha vytvořit každý den maximálně podobný běžnému pracovnímu rytmu, který spolu s kolektivním rozhodováním tvoří základ pobytu v komunitách.

Terapeutická komunita je specifická forma léčebně-rehabilitačního zařízení, kde klienti žijí v úzkém společenství, které má jasný řád, pravidla a klienti se výrazně podílejí na rozhodování uvnitř komunity a na jejím řízení.

Základní principy léčby:

Motivovanost klienta k vlastní změně je základním bodem úspěšné resocializace, podmínky života v komunitě se maximálně přibližují realitě běžného života.

Schopnost přijímat odpovědnost je znakem zralé osobnosti, trénink odpovědnosti je tedy základním kamenem resocializace.

Závislý člověk má právo rozhodovat o svém životě, proto jeho vstup do komunity je dobrovolný, stejně tak i odchod z ní.

Terapie probíhá především ve skupině (společenství, komunitě), a to vzhledem k tomu, že pro člověka je přirozený život v societě, kde jsou formoványzákladní vztahy.

Přechod z terapie do běžného života musí být postupný vzhledem k náročnosti situace, terapeutický tým je pouhým průvodcem a poradcem klienta, nikoli expertem na jeho život.

Život v komunitě se snaží maximálně přiblížit svými kvalitami životu v běžné společnosti. Klient se zde učí žít odpovědně, učí se respektovat a přijímat pravidla společnosti. Práce týmu v komunitě má dva základní rozměry: pedagogický a psychoterapeutický.

**

Jeden člověk – dvě hlavy

Je to právě mladý kluk Roman, kdo se před časem zapletl s téměř čtyřicetiletou matkou Sašou, bývalou uživatelkou pervitinu. Jak sám tvrdí, jsou do sebe prostě zakoukaní – nic víc. Uvědomuje si, že je to problém, protože ho to odvádí od léčby a zároveň neví, co by se stalo mimo prostory areálu. Měli by se taky rádi?

Saša brala patnáct let a jak sama říká, hezké to s manželem bylo jen tehdy, když přišlo nové miminko. Jinak to nestálo za nic. Děti má čtyři. Dvě tady, v Komunitě, a dvě v ústavu. Doufá, že se za ní brzy budou moct přesunout i ostatní – ale nechce nic uspěchat. Roman tady pro ni představoval takovou kotvu. Oba tvrdí, že si rozumí a vzájemně se přitahují.

Jenže kdyby se mezi nimi skutečně rozvinul plnohodnotný vztah, znamenalo by to pro Sašu i Romana nucený odchod z komunity. Navazování partnerských vztahů je totiž porušením jednoho z nejpřísnějších, takzvaně kardinálních pravidel. Mezi ně patří užívání drog, přinesení drog do komunity, agresivita fyzická i psychická nebo dlouhodobé ignorování pravidel a řádu komunity.

Základní pravidla Terapeutické komunity:

1. čistota

Komunita je místo, kde lidi nefetují, takže je důležité, aby se sem nedostaly žádné drogy, ani alkohol.

Nikdo nesmí fetovat ani pít alkohol po dobu, co se tady léčí. Ani tady v Komunitě, ani když jede někam ven a pak se sem vrací.

Nikdo do Komunity nesmí přinést žádnou drogu, ani alkohol. Aby byla Komunita před drogami bezpečná, je taky důležité, abys hned řekl(a), kdybys tu nějaké drogy našel(a) nebo kdyby sis myslel(a), že se někdo napil nebo si něco dal. Můžeš to říct nějakému terapeutovi nebo na skupině. Po dobu léčby musíš přerušit kontakt s lidmi, kteří berou drogy nebo drogy dealují. Terapeuti ti můžou kdykoli udělat testy na drogy a alkohol.

2. zákaz fyzické agrese a psychického nátlaku

Chceme, aby se v Komunitě všichni cítili v bezpečí, takže tu nikdo nesmí nikoho bít, nikomu vyhrožovat nebo někoho šikanovat.

3. přijetí terapie Komunity

Všechny činnosti v Komunitě jsou stejně důležité (skupiny, práce, sport, arteterapie a další), proto je musí dělat všichni, i když se jim třeba nechce.

4. podřízení se rozhodnutí skupiny a týmu

Když něco rozhodne skupina, musíš to respektovat. Tým má právo rozhodnout proti skupině.

5. zákaz sexuálních kontaktů a vytváření partnerských vztahů v Komunitě

Nesmíš chodit s někým, kdo se tady léčí a nesmíš s ním(ní) spát. Je jasné, že si nemůžeš zakázat, aby se ti někdo líbil. Když už se to stane, mluv o tom na skupině, jinak ti to přeroste přes hlavu. Tohle pravidlo platí proto, že když budeš mít v léčbě vztah, budeš si to chtít jenom užívat a nebude se ti chtít nic řešit, nebudeš se léčit. Kromě toho, když spolu chodí dva lidi, kteří brali drogy, tak je pro ně vždycky těžší abstinovat (můžou se docela snadno bavit o drogách, rozjet si chutě a dát si).

Pokud porušíš základní pravidla nebo když budeš pořád dokola porušovat ostatní pravidla, může se stát, že tě z Komunity vyloučíme. Budeš-li z komunity vyloučen(a), můžeš po dvou měsících požádat o novou léčbu.

**
Jak ale vysvětluje jeden z terapeutů, objevují se mezi odborníky v poslední době debaty nad tím, jestli zrovna navazování vztahů má patřit mezi kardinální pravidla – pokud tedy obě strany deklarují, že ve vztahu s další osobou z Komunity už nadále pokračovat nebudou. Tento „měkký“ přístup k sexuálním vztahům je v Komunitě novinkou. Ještě před pár lety byl za něco podobného okamžitý vyhazov.

Terapeutický tým před dvěma lety ale usoudil, že je příliš kruté trestat lidi, kteří vlastně nic tak špatného neudělali, nekompromisním vyhazovem z léčby. A tak se trest zmírnil a vznikla možnost dát viníkům pouze distanc, tedy úplný zákaz jakéhokoliv kontaktu. „Zrovna pročítám, proč se v minulosti zavedly vůči vzájemným vztahům tak přísné restrikce,“ říká nám Marek po večerce ve své pracovně.

Pro člověka, který je „zvenku“, může přísnost některých pravidel působit trochu absurdně, při bližším ohledání ale zákazy a tresty smysl dávají. „Máte ve skupině dva lidi, kteří se do sebe zamilují. Místo toho, aby řešili svou závislost, řeší jeden druhého. Sami přitom často přiznávají, že tam venku by spolu chodit nebo žít nechtěli.

Jde o teď a tady. Do uzavřeného světa komunity ale vstupuje touha po lásce a porozumění, kterou závislí často postrádají. Jenže pak najednou na terapiích nemluvíte s dvěma osobami, ale spíš s jednou, která má prostě dvě hlavy, které mají tendenci se vzájemně obhajovat a chránit, což do komunity vnáší nedůvěru a frustraci. Zvlášť, pokud spolu ti dva lidé začnou tajně spát,“ vysvětluje terapeut Marek.

Sex mezi klienty v komunitě je no go zóna. O to víc ale těm, kteří už mohou jezdit na výjezdy, terapeuti radí, ať své fyzické a sexuální potřeby vnímají a ideálně i realizují. „Co si budeme povídat: braní pika souvisí s prožíváním sexuality, úplně ji mění a pro hodně lidí je párno rovnítkem libida. Je podstatné, aby se klienti a klientky učili, že tomu tak být nemusí,“ dodává Marek.

Zákon komunity

Komunita je ze vztahu Saši a Romana unavená, ale rozhodla se jim dát šanci, aby si problémy zvládli vyřešit sami. Že ale i ostatní místo vlastních problémů musí řešit ty jejich, jim pravidelně předhazují. U Saši a Romana se pochopitelně všichni včetně terapeutů bojí, jestli křehkou hranici mezi touhou po blízkosti a pravidly, které se v Komunitě musejí dodržovat, Saša s Romanem zvládnou udržet ve prospěch sebe, i všech ostatních. To je totiž zákon komunity: na sebe se v něm hraje jen do té míry, do které to není destruktivní pro ostatní. Někdy to vyjde a jindy ne.

Hlavní potenciál komunitního léčení je totiž spojení několika základních složek: každodenního soužití členů komunity, monitorovaného sociálního učení a nácviku běžných sociálních dovedností. Terapeuti, kteří v komunitách žijí, jsou s klienty a klientkami v těsné blízkosti. „Když dělám v Praze terapii, tak jsem pro klienty pan doktor. Tady mě znají jménem, vědí, kolik mám dětí a viděli mě, jak mi nejde zatlouct hřebík,“ popisuje terapeut neformální a těsný vztah v komunitě. Všichni si tykají. Všichni se po čase znají. Všichni ví, kde jsou zranitelní. A žádné tajemství se tu dlouho neudrží.

Když s Romanem míjíme Sašu, která si hraje s dětmi u houpačky, ani se na ni nepodívá. „Máme teď od Komunity distanc, tak se ho snažím neposrat,“ říká, když se přesuneme opodál, do jednoho ze zvěřinců. Pohled, ze kterého jde vyčíst bolest a smutek, mu přitom na Sašu nakonec stejně zabloudí. Chvíli Sašu z bezpečné vzdálenosti pozorujeme. Pak Roman zavelí a jde podojit kozy. Zvířata a péče o ně patří ke stěžejní náplni terapie. Klienti se o ně postupně starají, aby se naučili odpovědnosti za někoho, kdo je na jejich péči a pomoci závislý. „Zvířata nemůžou trpět tím, že jseš neschopnej,“ říká rezolutně Roman. Komunita také – mimo jiné – funguje na samozásobitelské bázi. Vajíčka od slepic nebo mléko od krávy si nechávají a spotřebovávají. Jen kozí sýry prodávají.

Mámy a áčka

Námi navštívená Komunita je jedna z mála, kde spolu koexistují dvě poměrně různorodé skupiny lidí: mladí závislí do dvaceti pěti let a „maminky“, ženy, které sem přicházejí se svými dětmi, což pro léčbu ze závislosti nebývá zrovna obvyklé. Obě skupiny mají v zásadě velmi podobný program, ale v některých bodech se liší.

Program pro mladistvé je více zaměřen na utváření hodnotového systému, na získání základních sociálních a pracovních dovedností, na přípravu na samostatný život, plánování, zodpovědnost, vytváření dospělých vzorců chování, trávení volného času, na zvyšování fyzické kondice, profesní směřování.

Specifická je zde i práce s rodinou, kde rodina je velmi intenzivně zapojena do procesu léčby. Doba léčby pro tuto skupinu je 4–8 měsíců.

Program pro maminky je významně směřován na dvojici matka – dítě.

Veškeré aktivity směřují k posílení jejich vzájemného vztahu, zvyšování kompetentnosti matky, na získání dovedností v péči o dítě, o rodinu. V případě funkčního partnera je terapie orientována na rodinu. Doba léčby pro tuto skupinu je 7–12 měsíců.

I proto, že tu neustále pobíhají malé děti, působí prostředí v mnoha ohledech idylicky. Děti si spolu hrají na trávě, ale interaguje s nimi víceméně každý, kdo zrovna prochází kolem. I „áčka“. Když se malý Petřík se smíchem rozběhne zatahat devatenáctiletého Karla za triko, je to poprvé, kdy se jinak zádumčivý mladý muž začne vesele smát. Naoko se po Petříkovi ožene, a ještě chvíli se kočkují.

Pak ale Karel znovu zaplouvá do kuchyně, kde má už několik týdnů službu se stejně starou Týnou a Robin, která sem přišla teprve před nedávnem a je proto v nulté fázi. Na Robin je nejvíce ze všech klientů a klientek vidět, že je na začátku. Přezdívá se jí tady Máchalová. Když chodí, máchá totiž rukama a celkově jsou její pohyby trhané, jak říkají uživatelé „vykroucené“. Často neudrží pozornost, těká očima, olizuje si rty nebo se nervózně pochechtává.

Robin má dvě děti, je jí dvacet sedm let a po léta se živila prostitucí. O tom, že jí perník pomáhal překonávat ostych spojený s prodáváním sebe sama, otevřeně mluví. Normální sex si proto bez perníku neumí ani představit. Ani vztahy. Žádný nezávislostní totiž nezažila, na čemž měla největší vliv její máma. Spolu s několika sourozenci s ní Robin žila sama a už odmala byla mnohokrát nechtěným svědkem matčina sexuálního života. „Já si asi budu muset zajít k sexuologovi, až to tady skončím, sex bez perníku jsem nikdy nezažila,“ říká zoufale žena, která brala od třinácti let a zhruba od té doby vedla velmi aktivní sexuální život.

Mlčenlivý Karel toho narozdíl od ukecané Robin příliš nenamluví. Ani na terapiích, ani mimo ně. Když ale něco řekne, snaží se mířit k podstatě věci. O tom, co má zhruba za sebou, svědčí pohublý obličej a až příliš ostře řezané rysy v obličeji a chybějící zuby, ale i vyrýsovaná postava, která po vysazení pervitinu a s pravidelnou manuální prací v Komunitě, působí až překvapivě zdravě. Takový fyzický přerod ale není u kluků až tak výjimečný. Podobně „namakaně“ jako Karel vypadá i Jirka nebo Roman.

Karel trpěl odmalička psychickými problémy a věděl o tom. Jako kluk z malého města ale neměl tolik možností své záležitosti řešit – koneckonců: pedopsychiatrů, lidí, kteří se zabývají duševními problémy dospívajících, je v České republice velmi málo. Dětská psychiatrie hlásí akutní nedostatek lůžek i doktorů dlouhodobě. Na termín v ambulanci nebo na lůžko v léčebně čekají děti i dlouhé měsíce. Stav malých pacientů se navíc během čekací doby rapidně zhoršuje. Karel sice dostal předepsané nějaké léky na deprese a úzkosti, jenže tolik nefungovaly.

Když objevil pervitin, nabyl brzy dojmu, že ten jediný mu může pomoci. A to přesto, že si plně uvědomoval, nakolik jsou pro něj drogy nebezpečné. Jako jeden z mála lidí tady bral „jenom“ jeden rok. Závislost na perníku nakonec jeho problémy násobně zhoršila a uvedla ho do stavů, v nichž prakticky nebyl schopný fungovat. Pro nástup do terapeutické komunity se rozhodl sám.

To je super, že máš alespoň kam jít

„Já bych vám tu všem ráda řekla, že jsem fakt unavená z toho, že jsem pořád v první fázi. Já jsem už dávno měla přestoupit, ale pořád se něco děje. Nejdřív ta opilá maminka, pak zase výlety. Ale prostě pokud já už teď na další Velké komunitě nepostoupím, tak se vrátím domů,“ bere si rezolutně slovo dvacetiletá Týna.

„A mámě jsi to řekla?“ ptá se skoro třicetiletá, sportovně vypadající Lucka a upírá přitom svůj pohled na Týnu. Sedí téměř naproti sobě. „Jo, máma to ví. Já jí včera volala a prostě jsem jí řekla, že to už nedám, že to je pro mě fakt demotivující, když se mi ten přestup pořád odkládá a já jsem tu tak dlouho a pořád skoro nic nemůžu,“ odpovídá Týna a hraje si u toho s prstýnky.

„Nezlob se na mě, Týno, ale tohle mi přijde jako totální vydírání,“ začne zostra Hedvika. Je jí dvacet jedna, ale vypadá mnohem starší. Nebere si servítky. „Takže tu zase máme tu rozmazlenou holku, co kdykoliv má problém, volá mamince, aby se o ni postarala. Ale tady nejsi proto, aby se o tebe starala máma. Tady jsi proto, aby ses konečně začala starat sama o sebe a pořád nefňukala,“ solí Týnu. Ta ale vypadá, že ji Hedvičin názor moc nezajímá.

„Jasně, tak já si uvědomuju, že je to trochu vydírání, no. Ale tak to prostě mám. Pořád jste mi tady říkali, že mám být upřímná a říkat, co si skutečně myslím. Tak tohle si myslím. Takhle to teď je. Já vás o tom jenom informuju,“ krčí Týna rameny. Poprvé se ozve terapeut Marek a snaží se do celé debaty vnést smířlivější tón. Marně. Skoro všichni ostatní jsou už naštvaní.

Atmosféra na ranní terapeutické je v tu chvíli skoro nesnesitelná. Tíha, která na nás všechny padá, je děsivá. Zabloudíme pohledem na terapeuta Marka a terapeutku Katku, kteří stejně jako ostatní sedí v kruhu. Nic neříkají, situaci jen pozorují, nedají na sobě cokoliv znát. Trochu nás to překvapí. Běžně mlčenlivý Karel posměšně kroutí hlavou a pak vypálí: „To je super, že máš alespoň kam jít, viď,“ neodpustí si směrem k Týně pichlavou poznámku.

„Na jednu stranu chápu, o co ti jde. Jsi tady dlouho a pracuješ. Ok. Na druhou stranu ale nám tím vlastně říkáš, že když ti jako komunita nepovolíme postup, tak se na nás vysereš. Víš, do jaké pozice nás to staví?“ přidává se vyčítavým tónem třicátnice Pavla. Týna jen pokrčí rameny. Postupně se na Týninu adresu vyjádří většina okolo sedících. Fachman Roman jí vyčte, že se soustředí jen na přestup a ne na sebe. Jirka, který je v komunitě už podruhé, jí připomíná, že se chová jako třináctileté dítě. „A přitom tak často říkáš, že chceš být dospělá, ne furt ta holka, co ve třinácti začala s pikem a ten vývoj se jí zastavil,“ dodává až povzbudivým tónem Lucka, která je z celé situace především smutná. Objeví se také zmínka o tom, že v poslední době Týna polevila a už zase si půjčuje věci bez dovolení. To mladá klientka nerozporuje a všem se nahlas omluví.

Jediný, kdo na její obranu vystoupí, je Oskar. Sedmnáctiletý kluk s náušnicí v uchu si bere slovo a začne vysvětlovat, že Týnu chápe. Dokud ho neutne úplně vytočená Hedvika. „A ty myslíš, Oskare, že jsme si nevšimli, že jste si s Týnou vyměnili náušnice? Že si spolu furt něco špitáte? Na něčem se domlouváte? To je ta upřímnost, jo? Aha,“ ironicky se zasměje a Oskar jí úšklebek oplatí. Raději už ale nic neříká.
Po chvíli dohadování se celou situaci rozhodne utnout terapeut Marek. Ocení Týninu upřímnost, ale vysvětlí, že komunitu staví do opravdu nelehké pozice. Týna předá slovo někomu dalšímu a po chvíli trapných pohledů se nakonec ozývá Saša.

První, druhá, třetí fáze

Oba dva pracanti v kuchyni, Týna i Karel – se stejně jako Roman momentálně nacházejí v „první fázi“. Jsou tu ale o trochu kratší dobu než manuálně zručný Roman. Týnu to ale už hrozně nebaví. První fáze skoro nic nemůžou. Mít mobil, jezdit na výlety, mít za sebe odpovědnost, rozhodovat o sobě. Pravidla terapeutických komunit se ustanovila už v šedesátých letech a od té doby fungují více méně stejně. Aplikuje je v minimálních obměnách prakticky každá terapeutická komunita na světě. V naší Komunitě si pravidla fází nastavili následovně:

Nultá fáze trvá 14 dnů. Je to doba určená k zmapování klientovy situace, formulaci jeho problémů, konkretizaci individuální zakázky a formulaci léčebného plánu. Klient se rozhoduje, zda setrvá v komunitě, následně podepisuje základní smlouvu.

První fáze trvá 1 až 2 měsíce. Základním cílem tohoto období je motivovat klienta k jeho vlastní změně. Důraz při terapii je kladen na ozdravný proces v těle, mobilizaci vlastních sil, zvyšování psychické a fyzické kondice. V této době si klient vytváří základní vztah ke skupině, komunitě.

Druhá fáze trvá 3 až 4 měsíce. Během této fáze se klient učí přijímat a plnit určité role ve společenství, přebírá náročnější úkoly a odpovědnost za své jednání a za druhé. Práce je zaměřena na sebepoznání klienta, na vytvoření náhledu na svoji osobu. V tomto období se věnuje mnohem větší pozornost vztahu klienta k societě, je zde též těžiště práce s rodinou.

Třetí fáze trvá nejméně 1 měsíc. Dochází zde k postupnému odpoutávání klienta od komunity a skupiny. Klient se učí žít samostatně v běžném světě. Nejdříve si nachází práci mimo dům, později i bydlení. Hospodaří si svými penězi, v domě se zúčastňuje víkendů, skupin a velkých komunit. Po ukončení přechází do následné péče.

Týna už je v první fázi dlouho. Když se naposledy chystala na přestup do druhé fáze – který vždy musí odsouhlasit celá komunita – vrátila se jedna matka, která byla v druhé fázi, z výletu na nákup opilá. Místo přestupu tak Týnu i všechny ostatní v komunitě čekal Očistný den. To znamená jediné: vytahat všechno z pokojů ven a podrobit zevrubné kontrole. Co kdyby náhodou. Co kdyby tu náhodou někdo měl drogy. Takový proces čištění trvá zpravidla několik hodin, do hluboké noci. Proto se Týna rozhodla na terapii postavit své další setrvání v Komunitě prakticky na vydírání: buď projdu už brzy dál, nebo se vrátím k mámě. Na rozdíl od mnoha dalších – třeba od svých kuchařských kolegů Karla a Robin – má sportovně a zdravě vypadající Týna, která pervitin začala užívat ve třinácti letech, kam jít. K mámě, která ji podporuje, jezdí za ní, zajímá se o ni. Prostě domů.

Perník bere dospívání

Veselá a komunikativní dívka se místy chová trochu nedospěle – vedle celé řady zkušeností a schopností umí být náladová, přecitlivělá, zmatená – prostě pubertální. Je to jeden z problémů, které jí život s perníkem přinesl. Je jí sice dvacet, ale jak sama říká, mentálně jí je občas pořád třináct. V Komunitě se proto snaží hlavně zjistit, co ji baví, co má ráda, na co by po sedmi letech smažení vůbec mohla navázat a jak. Za svou drogovou kariéru se specializovala hlavně na krádeže (které jí údajně šly), na focení polonahých fotek a na flákání se po venku.

Nic z toho ale tady, v Komunitě, zrovna dvakrát neužije. Že si občas bez dovolení od někoho něco půjčí, je ale jedním z jejích terapeutických témat. Stejně jako otázka váhy, která Týně po vysazení perníku poskočila nahoru. Na doby, kdy při své výšce přes sto sedmdesát centimetrů vážila pod padesát kilo, má pořád ještě tendenci vzpomínat s láskou.

K večeři servírují Týna s Karlem přepracované partě zbytky od oběda, chleba, pomazánku, máslo, sůl. Nejdřív zazvoní na zvonec, který signalizuje patnáct minut do začátku každé aktivity. Jíst se začíná, až když jsou všichni u stolu. Jakmile se klienti usadí, Týna oznámí, co strávníky čeká, popřeje dobrou chuť a pak už je na každém, co si urve. Když málo, může mít smůlu, že bude na večerní povinnosti unavený. Když hodně, riskuje, že to bude brát okolí jako projev sobectví.

Ty vole, já mám chutě

Unaveně vypadající chlapec s obarvenými vlasy se tváří, že ho všechno – i jezení – strašně nudí. Jíst ale chce, potřebuje. Šestnáctiletý Vašek je v Komunitě teprve třetí měsíc, a i když se říká, že předpokladem pro léčbu je dobrovolné rozhodnutí, u něj to bylo ještě trochu jinak. Po několika hospitalizacích na „psychině“ ho rozvedení rodiče postavili před volbu: buď odejdeš do komunity, nebo z obou „domovů“. Celkem pragmaticky si Vašek vybral Komunitu.

Perník bral od čtrnácti a poslední měsíce ho i dealoval. Byla to jízda, která ale s nástupem toxických psychóz pokaždé skončila pokusem o sebevraždu. Vašek si totiž myslí, že mu všichni lžou. Došlo to tak daleko, že lež je pro něj většinou přijatelnější modus operandi než pravda. Jak sám tvrdí, má to z rodiny: po rozvodu rodičů mu každý z nich o tom druhém říkal ty nejhorší věci. Na prahu puberty přestal chápat, co je pravda a co lež. Perník mu umožnil na chvíli zapomenout, ale problémy s vnímáním reality na sebe nenechaly dlouho čekat. Tak teď sedí Vašek tady. Na otázku, odkud pochází, odpoví jedno menší město na severu Čech. A pak stejně jako většina uživatelů dodá, že „tam se bere nejvíc.“

Vašek patří k partě mladších členů komunity a stejně jako jeho vrstevníci má rád rap. Ale hudbu tady zatím moc neposlouchá. Hudba totiž může „rozchucovat“. Každý, kdo do komunity přijde, musí odevzdat všechny věci, které mu život se závislostí mohou připomínat, nebo by mu mohly umožnit kontakt s okolním světem. Vzhledem k tomu, že sociální prostředí klientů a klientek je nejčastěji složeno z dalších uživatelů, by to mohlo jen přinášet problémy. Pokud si někdo chce někam zavolat, musí poprosit komunitu a sdělit jí důvod. A stejně tak to platí pro všechno ostatní.

Jako Lil Peep

Oskar, další nezletilý, to bez mobilu a hudby nedává. Nejde to. Hudba je pro něj vším. Hudba je pro něj taky droga. Poslouchá ji, skládá, interpretuje. Nejčastěji se Oskar odkazuje k zesnulému americkému rapperovi Lil Peepovi, který se pro řadu dospívajících stal největším symbolem emocemi zmítaného teenage života. Jenže tady zatím Oskar poslouchat písničky nemůže. A tak ho tu nic nebaví. Hlavně práce – ta mu připadá úplně nesmyslná a nijak se tím netají.

Do Komunity se dostal, podobně jako Vašek, tak napůl dobrovolně. Jak sám říká, jeho táta dělá kariéru mafiánského bosse v Jižní Americe, s mámou nebydlel a leteckou školu, kam se dostal jako jeden z mála uchazečů, kvůli závislosti nedodělal. Stupňující se psychické problémy ho nakonec dovedly až k pokusu o sebevraždu, na což se smíchem vzpomíná. „Dal jsem si hlavu na vlakové koleje a zastavili kvůli mně dopravu, kámo, byl jsem snad ve všech médiích,“ koulí očima. Oskarova máma to pak už nevydržela a řekla mu, že s drogami musí přestat. Tak je tady. Ze všech látek miluje Oskar nejvíc léky. Stejně jako Lil Peep. Vyzkoušel ale skoro všechny drogy. Stejně jako Lil Peep.

Do Komunity si dovezl jen omezený výběr toho nejlepšího. Celkem se jedná o 2 605 písniček. „Tak to ses posral,“ vyjíždí na něj Hedvika, momentálně jediná „druhá fáze“ v Komunitě. Dostala totiž za úkol Oskarův playlist „profilcovat“. To se tu dělá prakticky se vším: dopisy od rodiny, e-maily, částečně i s telefonováním, o kterém se musí referovat na terapiích. Teď si ale Hedvika má poslechnout všechny Oskarovy písničky a vyhodnotit, které z nich by mohly sebedestruktivního Oskara ohrožovat. Textem, melodiemi, atmosférou, čímkoliv.

Na detox s flaškou rumu

Hedvika se přišla do Komunity možná trochu schovat. Je jí už dvacet dva, má dítě, které je u pěstounů, a za sebou dost náročný život. Perník brala od čtrnácti, a to hodně. Působí pořád trochu nervně, ale to i proto, že má momentálně trable se soudem. Hrozí jí vězení. Ostatně: její chlap, se kterým poslední roky užívala párno, už v něm je. Společně totiž vybílili jednu kancelář, odkud odnesli zboží za statisíce.

Sama Hedvika pak ještě ukradla auto. Když před dům rodičů, kde přebývala, dojela policejní dodávka, myslela si, že si z ní jen táta dělá srandu. „On je takovej vtipálek, že by klidně mohl,“ říká. Stačil jeden pohled za záclonu a došlo jí, že má průser. Tak alespoň ještě doma rychle popadla lahev rumu, po výslechu si zařídila místo na detoxikační jednotce a cestou na ni celou flašku vypila. Na detox nastupovala Hedvika s více než promile v krvi. Pak ji, už čistou, vzali do Komunity.

Komunita přijímá klienty z celé České republiky (podmínkou vstupu je absolvovaná detoxifikace). Diferenciální diagnostiku provádí pražské Kontaktní centrum pro program mladistvých a Denní stacionář pro program závislých matek. Zde je s klientem prováděno základní zhodnocení stavu a motivační trénink. Klient(ka) musí napsat žádost o přijetí do terapeutické komunity a životopis.

V Komunitě je Hedvika i proto, aby u soudu viděli, že se taky snaží. Nebývá to nic neobvyklého, a i terapeuti a odborníci říkají, že jakákoliv startovní motivace změnit svůj život, jakkoliv na pohled vypočítavá, je vlastně v jádru dobrá. Alespoň do začátku. Hedvika sní o tom, že po léčbě bude vést úplně normální život a zkusí zpátky získat svou dceru. Zatím se ale musí ohánět a pomáhat všem ostatním v Komunitě, protože může věci, kteří ostatní ne. Když někdo potřebuje do města, musí jet Hedvika s ním. Když někdo potřebuje pomoct zjistit něco na internetu, musí být Hedvika u toho. Když někdo potřebuje zkontrolovat dopisy domů, jde za ní. Hedvika ale aspoň u sebe může mít telefon a jezdit na výlety domů. Obojí jí dělá radost.

Dát si čáru a relaxovat

„To já si před odjezdem na detox dala rovnou pro jistotu obří čáru,“ kontruje Pavla, máma, která tu má jedno dítě. Matek je v Komunitě momentálně osm, dětí asi čtrnáct. Ty, které už mohou chodit do školky, jezdí každý den do nedaleké vesnice, o ostatní se mámy vzájemně starají. „Pro ty děti je to vlastně zklidnění,“ vysvětluje terapeutka Marcela. „Oni tu především možná poprvé vidí vlastní mámy střízlivé, mají denní režim, bezpečné prostředí bez domácího násilí, toxických psychóz, jistotu jídla a jasně daný řád.“ Pavla ale tvrdí, že o svou dceru se vždycky dokázala postarat.
„Já jsem vždycky doma uklidila, uspala malou, sedla si do kuchyně a dala si čáru. A pak jsem se šla třeba dívat na televizi nebo jinak relaxovat,“ krčí rameny. Perník začala užívat ve chvíli, kdy po letech soužití zjistila, že ho bere její partner. Seznámili se v hospodě, kde dělala barmanku, vytvořili si milenecký vztah a po několika letech spolu měli nejen dítě, ale i závislost. Má tu pověst hodné, ale občas až moc přímé ženy a nejvíc se baví se Sašou a Jirkou, dalším mladíčkem ze skupiny. Ten je v Komunitě už podruhé. Do Komunity se totiž člověk může vrátit, pokud zrelapsuje. Druhý pokus je však zároveň ten poslední. Pak už člověk musí jinam.

Zůstat zranitelný

První léčbu absolvoval Jirka bez problémů. Po ní si dnes čtyřiadvacetiletý muž uspořádal život, našel práci a bydlení. Stejně jako mnozí další bývalí uživatelé nemá Jirka moc zubů, ale zato doufá, že má aspoň pevnou vůli. V Komunitě to má rád, se všemi vychází a vždycky rád pomůže. Vyslechnout, uklidit, udělat nějakou tu práci navíc. S Pavlou z maminek si rozumí opravdu hodně a často spolu hrají badminton nebo si povídají.

S odstupem času, který dnes Jirka má, přiznává, že se do normálního světa poprvé vrhnul až moc zranitelný – a nevyplatilo se mu to. Podruhé se snaží pracovat víc na sobě a hledat kořeny svých problémů, k čemuž slouží kromě každodenních terapií i osobní konzultace s terapeutem. Jirka tak došel k tomu, že má problémy s ženami. S mámou – samoživitelkou, která byla hyperprotektivní, protože ho chtěla chránit před násilnickým tátou. Se ségrou, se kterou se hádali, protože on bral drogy a ona se kvůli tomu zlobila. V neposlední řadě se tu Jirka snaží přijít na to, proč mu kolabují vztahy s holkami. Ten poslední ho totiž přivedl přímo zpátky sem, do Komunity. Ještě předtím ale stihl Jiří těžko představitelnou jízdu ze stabilního života na dno.

S přítelkyní, která sama měla problémy, a tak skončila v diagnostickém ústavu, se potkal náhodou. Oslovila ho na ulici, aby jí poradil cestu – stejně jako do terapeutických komunit, i do diagnostických ústavů se sjíždějí lidé z celé republiky. Zamiloval se do ní a po čase ho dokonce představila doma, kam se vracela. Z toho, že mohl chodit na nedělní obědy, byl nadšený. Jeden rok dokonce s její rodinou trávil Vánoce i silvestra, a to bylo skvělé. Měl bydlení, vztah, práci ve skladu. Jenže jedné noci, zrovna když měl směnu a nakládal kamiony, mu přítelkyně zavolala. Omylem se ocitla v nějakém jiném městě a asi byla pod vlivem.

Neumím ti pomoct

Brečela a byla zmatená, jenže Jirka jí nemohl pomoct. V tom městě nikoho neznal, nevěděl, koho se má ptát, peníze na hotel pro ni neměl, a navíc mu zbývalo ještě pár hodin do konce noční. Nemohl se jen tak sbalit, odjet a riskovat, že ho z dobře placené práce vyhodí. Snažil se ji uklidnit, nešlo to, až mu nakonec napsala, že jí jede pomoct její bývalý přítel. V tu chvíli se všechno zhroutilo. Jirka odmakal směnu, sehnal si peří, odjel hledat svou holku.

Do pár měsíců byl sám. Bez práce, bez holky, bez její hodné rodiny, bez podpory, v šíleném bydlení a na jehle. Na Vánoce u bývalé pořád hodně vzpomíná, chce se k nim vrátit, mluví o tom na Dynamické – terapii, kterou klienti musí absolvovat jako jednu z podmínek pro postup do druhé fáze. Téma si klient nebo klientka volí a mluvit o něm musí hodinu sami a přede všemi, otevřeně a sebereflexivně. Říká se, že je to jedna z nejnáročnějších zkoušek. Možná proto se jí dost klientů zatím vyhýbá. Nejde ji totiž odfláknout. Jde až na dřeň a člověk se po ní může cítit až moc odhalený. To pro drogově závislé, kteří kolem sebe i svých životů mají tendence často vytvářet legendy a polopravdy, bývá občas bolestivé.

Nebát se ztrapnit

Čas v Komunitě plyne hodně specificky, ale člověk si na to zvykne. Tempo pauz určují momenty, kdy se chodí na cigára, kde se také projevují další vztahy mezi místními klienty a klientkami. A samozřejmě i terapeuty. Ti tu zdaleka nemají takové pravomoci, jak by mohli mít – i to je jeden z hlavních principů. Všichni terapeuti v Komunitě částečně žijí a umožňují tak klientům nahlédnout do nitra svého života podobně otevřeně, jako to vyžadují od závislých. „Ví, že jsem ženatý, že mám děti, že jsem sám měl problémy s alkoholem, co zvládnu, a co ne,“ vysvětluje jeden z hlavních terapeutů Marek úskalí přílišné blízkosti v Komunitě.

Terapeutická́ komunita jako metoda léčby je založena na principu zapojení jejích klientů do procesu rozhodování́. Všechny zásadní́ věci v rámci programu jsou řešeny v přítomnosti klientů i celého týmu. Každý́ klient si v rámci měsíčních plánů sám vytyčuje úkoly na následující́ měsíc. Komunita jako taková je principiálně̌ založena na společném rozhodování́ a řízení celé komunity. Svobodné́ rozhodovaní́ klienta podporují léčebné́ plány a konzultace těchto plánů, ať již plánu rámcového nebo měsíčního.

Všichni zaměstnanci i klienti se scházejí́ 2× měsíčně na Velkých komunitách, kde se rozhoduje o zásadních věcech komunity, jako je změna pravidel, přestupy klientů do vyšších fází́. Zde mají́ klienti stejný hlas jako mají zaměstnanci. Mají tedy možnost tým přehlasovat. Jedině vedoucí́ má právo veta, které může rozhodnutí celé komunity zvrátit.

Vedle práce tady provozuje ještě vlastní terapeutickou praxi, ale jak sám říká, rozdíly mezi těmito světy už nemohou být větší. „Na individuální terapii je terapeut chráněný, je v pozici odborníka, ke kterému se někdo přišel poradit. Tam ten prostor nelze zanášet vlastními problémy. Tady je systém nastavený tak, že to vlastně bez nějaké osobní otevřenosti včetně pochybování, nelze,“ říká sportovně založený čtyřicátník, který jako by vypadl z představy o táborovém vedoucím. „Vemte si, že tady mě ty děti vidí třeba i úplně neschopného. Nejde mi něco, co oni zvládnou lehce, přivrtat. Špatně hraju fotbal. Ztrapňuju se, protože neznám hudbu, jakou poslouchají,“ směje se Marek, pro kterého je práce v Komunitě náročná a přitom neskutečně obohacující zároveň.

Je tu pár let a za nic na světě by neměnil, i když přihlížet některým situacím je pro něj značně frustrující. V každé komunitě se totiž nacházejí lidé, kteří svůj boj se závislostí vzdají, kteří na výjezdu zrelapsují, kteří po absolvování úspěšné léčby po čase začnou zase brát. To samozřejmě bolí, protože vztahy uvnitř Komunity jsou pevnější, bližší, intimnější. „Když se to ale povede a po čase nás během Návštěvního dne přijede navštívit nějaký bývalý klient, který všechno zvládl, je to pocit k nezaplacení,“ dodává Marek.

Já už fakt nevím

„Já tu mám fakt hrozný sny,“ začíná. „Tak se chci teda hlavně nejdřív ze všeho omluvit Týně, protože jsem v noci prej křičela a brečela. Ale já si to nepamatuju,“ říká provinile a hodí na zjevně naštvanou Týnu omluvný pohled. Týna mírně pookřeje a špitne, že to přece nevadí. „A co se ti zdá?“ zeptá se životem očividně zkoušená Saša, jak nejmileji umí.

„Byla tam taková díra. Neřekla bych tomu vězení. Já bych řekla třeba hladomorna,“ zamýšlí se Alča a dívá se upřeně před sebe. „Byla hluboká a ozývaly se z ní hlasy. Vlastně jen jeden. Mámin. Já jsem stála u mříží a snažila se dohlédnout dolů. Volala jsem na ni: Mami, mami! V ruce jsem měla košík plný jídla. Mami, já ti tady nesu jídlo, neboj, já ti dám najíst,“ sugestivně odříkává Alča svůj sen. „Ale ta díra se prohlubovala. Za chvíli jsem mámin hlas už neslyšela. A pak se mi to jídlo v košíku rozplynulo. Normálně se změnilo na nějaký prach,“ dodává.

Dlouhé ticho prolomí znovu až Saša. „No a ty jsi ale včera s mámou volala, ne?“ „Jo,“ odpoví Alča. „Volala.“ „A co ti říkala?“ „No my jsme řešili, že už se jí blíží ten přesun z vazby do vězení,“ vysvětluje celý kontext Alča. Pozornost komunity se teď plně soustředí na ni. „Ty nesmíš usínat takhle rozebraná, to prostě nejde, já tě včera potkala po tom telefonátu a ty vole řeknu ti, to bylo něco, tys byla úplně rozjetá zase,“ začne do ní hustit Hedvika – trochu míň ostře než před chvílí do Týny, ale ne o tolik. „No však jasně, taky jsme si hned s Alenkou šly zaběhat,“ dodává Lucka soustrastně. „Jo, šly, ale nepomohlo mi to moc. Nebo nevím. Já už fakt nevím,“ vzdychne Alča.
„Hele to prostě musíš zvládnout, chutě tu máme každej, hlavně najdi to, co ti je způsobuje. Já mám na piko chuť třeba když meju nádobí. No tak ho meju pomaleji a dávám si pauzy. Tyhle telefonáty před spaním tě rozjíždí úplně určitě, to je pak jasný, že nemůžeš spát, když to ta hlava ještě ani nestihla zpracovat,“ komentuje svou o dvě dekády mladší kolegyni zkušeně Saša, která pervitin brala přes patnáct let. Teprve až ve chvíli, kdy je situace nějak zvládnutá, vstoupí do ní terapeutka Katka: nabídne Alče pomoc, uzavře její vstup a Alča tím vyzve někoho dalšího, aby mluvil o jiných problémech. Těch svých.

Hlavně se zklidnit

Drobná Alča odhodlaně tlačí kolečko s hnojem. Její funkcí pro tyhle týdne je „zvířeťák“. Stará se o kozy, krávu Julču, prasata, slepice. Krmí je, zametá v chlívech, vyměňuje seno, poklízí. Ve tváři má Alena až nostalgický úsměv. Je jí sedmnáct, její máma zrovna nastupuje do vězení, mladší brácha skončil v dětském domově a ona sama v diagnostickém ústavu. Párno objevila ve čtrnácti. Doma byly pořád nějaké problémy. Mámu má ráda, ale taky jí fakt hodně ublížila. I bráchovi. Našla si staršího kluka, chvíli jen šňupali, pak přišla žárovka a pak jehla.

V diagnosťáku ale byla většina holek jako ona – „problémové“ děti bez zázemí, které se všude cítí nechtěné, které jsou drsné, drzé a všechno jim je jedno. Občas s kamarádkami utíkaly na smažící byty, kde se schovávaly, dokud je nenašla policie. Velkou část jejích kamarádek tvořily Matrošlapky – holky, co šlapou za perník, ale Alča byla Dealerovic holka. Než nastoupila do Komunity, dělala eskortní služby, aby přítele, jejich psa a sebe uživila. Brala čtyři tisíce za hodinu a za noc zvládla i tři chlapy. Všechno to říká s úsměvem a vlastně trochu nezúčastněně. „Kdybych neodešla sem, za pár měsíců jsem asi bez jakékoliv známky důstojnosti,“ dodá najednou vážně.

Za pár měsíců je ale Alče osmnáct. To znamená, že jí skončí povinnost být v diagnosťáku a může si dělat, co chce. Tak teď je rozpolcená: má zůstat tady, když léčbu by ideálně měla ukončit až před Vánoci? Anebo začne konečně po letech žít svobodný život bez dozoru, dohledu, bez nějaké instituce, která ji neustále omezuje? Ale co závislost?
Tohle všechno se Alče honí hlavou, mezitím co vozí jedno kolečko hnoje za druhým. Má tu teď obecně dost práce, včera večer si ještě musela odkroutit dvě sankce – to znamená dvě hodiny práce navíc. Vyfasovala vytrhávání plevele kolem keřů a končila za tmy s čelovkou na hlavě, zatímco ostatní už se chystali ke spánku. Takové chvíle vrhnou Alču vždycky do hlubokého přemýšlení o svém životě. Potřebuje hlavně zklidnit. Pořád ještě stačí cokoliv a dostane chuť na párno. Štěstí je, že to může s ostatními klienty řešit. Alču rozchucuje: hudba, sport, repetitivní práce, rychlé pohyby, vzpomínky na bráchu, vzpomínky na svého kluka a psa, ale hlavně vzpomínky na mámu. Deset let v kuse ji totiž sexuálně zneužívala, zanedbávala a týrala. A Alča teď neví, jak se s tím vyrovnat.

Věřit na anděly

Když má Alča chutě, zkouší všechno možné. Třeba běhat. S Lucií, poslední maminkou v Komunitě, si proto občas dávají kolečka. Nebo naopak meditují. Lucka je sportovně založená a miluje koně. Sama je kdysi trénovala a chovala, jsou její vášeň. Tuhle práci dělala i na piku, které se stalo její hlavní drogou po období různých experimentů. Léčit se přišla ale až ve chvíli, kdy k užívání perníku začala taky nezřízeně pít. Lucka má dítě a věří na anděly. Hodný, zlý, prostě na anděly.

Když měla Lucka toxickou, radili jí andělé nejdřív dobře. Říkali, jakého koně má koupit. Našeptávali jí, když chodila ze srandy hrát poker. Prostě to vždycky vyšlo. Andělé jí řekli, kdo má jaké karty a jak bude hrát, ona je poslechla a vyhrála. Bylo to super. Taky ji andělé několikrát zachránili před policajtama, když řídila sjetá. Řekli jí, kudy jet, jak se tvářit, co odpovídat při kontrolách. To bylo taky super.

Pak ale andělé Lucii řekli, ať se zabije. A ona je taky poslechla. To už tak super nebylo, ale udělala to rovnou několikrát za sebou. Věří ale, že ty věci mezi nebem a zemí jí nakonec zachránily život a přivedly ji až sem, do Komunity. Tady je spokojená a ostatní ji mají rádi: je milá, pozorná, ohleduplná a umí s ostatními soucítit. Hodně se připravuje na přestup do druhé fáze a užívá si čas se synem. Přítele, kterého nazývá taky andělem, venku má. „S ním zvládnu všechno,“ zasní se Lucka a pak najednou energicky típne cigáro. Zvedne se, nasadí kšiltovku a odchází do parného slunce sbírat maliny. V Komunitě je totiž pořád co dělat a na tyhle úvahy má přece Lucka terapie.

Když za šest týdnů přijedeme do Komunity znova, je všechno úplně jinak. Týnu Komunita pustila do druhé fáze. Její Instagram se tak po půlroční pauze znovu začne plnit příspěvky. Zdravě vypadající mladá žena působí vedle té vychrtlé a sjeté, kterou ještě před pár měsíci byla, jako úplně jiný člověk. V druhé fázi jsou nově i Lucka s Terkou a mají z toho radost.

Na Alču a Vaška praskl utajovaný vztah poté, co provozovali v noci sex na záchodcích a ostatní je načapali. Vašek se v reakci na odhalení pořezal a musel z Komunity odejít do psychiatrické léčebny. Alča bez něj odmítla zůstat a zmizela. Brzy se na jejím instagramovém profilu objevily fotky z parties. Hedvika si na výjezdu zahulila, do Komunity se sice vrátila čistá, ale přiznala se k tomu a museli ji vyhodit. Roman a Saša svůj vztah zvládli udržet na uzdě. Nebaví se spolu, jeden druhému se vyhýbají a snaží se veškeré vzájemné emoce potlačit ve prospěch léčby. Pořád ale na terapiích přiznávají, že se milují. Ostatní jsou za jejich rozhodnutí rádi.

***

Terapeutická komunita  je pobytová sociální služba pro osoby závislé na návykových látkách nebo pro osoby s chronickým duševním onemocněním, které mají zájem o znovuzačlenění se do běžného života, tzv. resocializaci. Poskytuje tedy služby dlouhodobé pobytové léčby a sociální rehabilitace. Jedná se o službu přechodného charakteru, tj. výše uvedené osoby jsou zde ubytovány na dobu určitou. Cílem terapeutické komunity je poskytnout klientům bezpečné a podnětné prostředí pro další seberozvoj, který je realizován především prostřednictvím sociálního učení a jasně vymezenými, srozumitelnými pravidly.

Hlavní potenciál komunitního léčení je spojení několika základních složek: každodenní soužití členů komunity, monitorované sociální učení a nácvik běžných sociálních dovedností.

Asociace nestátních organizací uvádí, že dnes je v ČR kolem 15 terapeutických komunit, z nichž je většina registrována jako sociální služba a certifikována Radou vlády pro koordinaci protidrogové politiky. Některé jsou součástí zdravotnického zařízení.

Autoři jsou redaktoři Alarmu.

 

Tento text vznikl díky ochotě a otevřenosti jedné z českých terapeutických komunit. Oba autoři za to děkují.

Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Přečtěte si všechny texty ze série PIKO.