Česká nová vlna a selhání tržní demokracie

Nová vlna epidemie ukazuje to, co už naznačila takzvaná uprchlická krize: podoba „tržní demokracie“, jak ji praktikuje současná česká vláda, má fatální limity.

Nezvládnutí druhé vlny koronaviru je v Babišově podání jen dalším příkladem paradoxu tržní demokracie, tedy demokracie, která je ztělesněním základní tržní interakce – střetu nabídky a poptávky. Reálpolitika takové demokracie se řídí svodkami z průzkumů aktuálního „veřejného mínění“, přičemž veřejnost v této formě vládnutí figuruje jako standardní spotřebitelský trh, jemuž jsou výsledné produkty (opatření a legislativa) šity na míru podle aktuálních nálad. Za demokratické, a tedy legitimní a žádoucí, je tu považováno to, co je v souladu s aktuálními preferencemi daného tržního segmentu, zpravidla elektorátu vládnoucí strany.

Tržní demokracie

Takové pojetí demokracie nám v mnohém přijde intuitivní – co by ostatně měly vlády dělat jiného, než plnit přání voličů? Migrační krize byla možná první velkou příležitostí nahmatat limity takového pojetí: většinové veřejné mínění nechtělo o žádných migrantech ani slyšet, a tržní politika se tomu prostě přizpůsobila. Realita probíhající druhé vlny pandemie je ještě větší příležitostí k uvědomění si toho, že politika fungující na principech trhu je fatálně limitovaná, protože zatímco migrační krize se týkala „těch druhých“, pandemická krize se týká přímá nás a našeho bezprostředního okolí. Tržní politika není nutně nesvobodná (alespoň ve srovnání s mnoha „alternativními“ formami politiky), je „pouze“ zásadním způsobem limitovaná.

Vyvození individuální odpovědnosti předsedy vlády je sice na místě, ale Babiš je především symptomem podstatně hlubších, systémových charakteristik současného politicko-ekonomického systému.

V praxi to například znamená, že český stát nemá vybudovanou dostatečnou infrastrukturu pro zvládnutí jakékoliv pandemické situace. Není pravda, že na pandemii se nelze nijak připravit – mnohá přípravná opatření lze udělat, a to hlavně na základě varovných předpovědí epidemiologů, kterým ovšem nikdo nenaslouchal až do chvíle, kdy po jejich expertíze nevznikla tzv. společenská poptávka. Navzdory varováním nikdo tuto infrastrukturu nebudoval, protože to žádný segment politického trhu nezajímalo. Ba co víc – po první vlně covidu jsme měli čtyři měsíce na to, abychom se alespoň nějak připravili na druhou vlnu epidemie. Namísto toho se ale nedělalo prakticky nic, od premiéra se dozvídáme, že „v červnu už jsme si mysleli, že je covid úspěšně za námi“, a na zavádění nových, chytrých opatření se rezignovalo, protože taková prostě byla „společenská situace“ (čti: Babiš si udělal průzkum mezi svým elektorátem, že už má opatření plné zuby a je na čase je nevratně rozvolnit).

Výsledkem je, že jsme se z premiantů, kteří jako jedni z nejúspěšnějších v Evropě pomocí tvrdých opatření zamezili rychlému šíření viru během první vlny, stali momentálně jednou ze zemí, nad kterou se stahují temná mračna. Pokud bude křivka nakažených exponenciálně růst, už brzy se ocitneme bez šance druhou vlnu nějak smysluplně zvládnout a můžeme už jen umenšovat to nejhorší. V takové situaci budou mnozí mít nutkání vinit vládu – a Andreje Babiše především – za nepřipravenost, nekoncepčnost kroků a celkové nezvládnutí krizové situace. Vyvození individuální odpovědnosti předsedy vlády je sice na místě, ale Babiš je především symptomem podstatně hlubších, systémových charakteristik současného politicko-ekonomického systému, jehož tržní logice (občas mylně označované za populismus) se zdánlivě vymyká jen organizované plundrování státního rozpočtu, které si sice nikdo nepřeje, ale přesto k němu dochází.

Chybějící státnický akt

Důsledkem polistopadové tržní demokracie je i slabý stát, na jehož neschopnost dnes doplácíme a ještě mnohokrát doplácet budeme. Pandemie totiž mimo jiné ukazuje, že neakceschopnost, dysfunkčnost nebo rovnou absenci státních institucí nelze suplovat soukromým sektorem. Ačkoliv se během pandemie objevily mnohé filantropické projekty, stejně jako některé občanské iniciativy, je zároveň evidentní, že na nich nelze postavit systematické řešení problému, který se týká celé společnosti. To, že stát a politika nefungují, zkrátka nemůže znamenat, že se jednoduše přikloníme k soukromému sektoru a budeme očekávat, že nás spasí podnikatelé. Nezapomínejme, že jeden z nich právě sedí v premiérském křesle a důkladně každým svým krokem pracuje na odkouzlení onoho baťovského mýtu o dobrém a kompetentním hospodáři s bohatými zkušenostmi, které může přenést do vysoké politiky. Bylo to řečeno už mnohokrát: stát zkrátka není firma, kterou můžete během pandemie vypnout a poslat celou populaci na neplacenou dovolenou.

Než začne české zdravotnictví pod náporem druhé vlny pandemie kolabovat, si tedy připomeňme, jak neuvěřitelně zbytečně jsme se do takového stavu dostali. Náš stát byl na začátku efektivně schopen pouze tupého, plošného opatření, aby následně zcela selhal při vytváření něčeho, co by alespoň mohlo připomínat chytrou karanténu. V situaci zásadní nepřipravenosti státních struktur na nenadálou situaci je totiž nezbytné to, co můžeme s jistou dávkou patosu označit jako „státnický akt“. Jedná se o takové politické rozhodnutí, které se nejenže nenachází ve vleku veřejného mínění, ale jde vědomě proti němu a snaží se je následně získat na svoji stranu, a dodat tak politickým krokům zpětnou legitimitu. Za příklad takového státnického aktu můžeme považovat rozhodnutí Angely Merkel o přijetí půldruhého milionu uprchlíků navzdory tehdejší „společenské náladě“ většiny německé populace, kterou ale nakonec získala na svoji stranu.

Právě takový „státnický akt“ jsme potřebovali v červnu, kdy se začala rozvolňovat protipandemická opatření a koronavirus byl navzdory varováním o druhé vlně považován za vyřešenou věc. Namísto nepopulární přípravy na podzim a rozvíjení chytré karantény se však nestalo prakticky nic a zcela zbytečně a hloupě se díky tomu řítíme k chaosu, přetížení zdravotnických zařízení a úmrtím, kterým šlo zabránit. Skutečným viníkem je tu marketingový kalkul, neboli politická zbabělost, která je systémovým rysem současného vládnutí.

Smířit se s tím ale nelze, protože pandemie koronaviru je první, nikoli poslední velkou výzvou, které bude český stát v 21. století čelit. A není ani zdaleka výzvou největší. Efektivní státní instituce a odvážná politika jsou totiž nakonec tím jediným, co nás může zachránit před klimatickým a společenským rozvratem. Znamená to, že brblat na stát nestačí – budeme jej totiž ještě hodně potřebovat.

Autor je spolupracovník Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies