Péči už nemohou zastávat jen ženy, ukazuje krize v českých nemocnicích

Silně feminizovaná oblast péče je nadále neudržitelná. Dvojí břemeno mnoha žen může být v situacích, jako je ta dnešní, rizikem pro celou společnost.

Jednou z hlavních obav lékařů bylo, že pokud zavřeme školy, zhroutí se zdravotnictví. Sestry totiž odloží pláště a ochranné obleky a půjdou se starat o malé děti. Nemuselo by tomu tak být, kdybychom už dříve řešili nerovnoměrné zastoupení mužů a žen v některých profesích. Politici, lékaři, epidemiologové, zubaři, učitelé a kdekdo další v posledních dnech diskutují o uzavření škol. Podle některých odborníků totiž právě skrze děti nejčastěji probíhá přenos nákazy virem covid-19. Děti samy zřídkakdy covid těžce zasáhne, ale nemoc se přes ně přenáší na rodiče, v horším případě i na prarodiče.

Na jaře byl mediální prostor plný názorů, že krize je příležitost ke změně. Nyní už nic takového neslyšíme, obestírá nás deprese, popření či strach.

Proti zavření škol pak argumentují odborníci, kteří si uvědomují důsledky pro samotné děti i jejich rodiče. Sociální izolace má na děti neblahý vliv. Pro mnoho rodičů také není snadné obstarávat domácí výuku a hrozí, že určitá část dětí ve vzdělání výrazně zaostane. Radka Hrdinová například na serveru Eduin poukazuje na anlýzu OECD, podle které má výpadek prezenční školní docházky reálný dopad i na budoucí výdělky studujících. Rodiny se navíc musí často vyrovnat s propadem příjmu, který jde ruku v ruce s přechodem na ošetřovné, které tvoří 60 procent platu pečujících rodičů. Těmi v Česku v minulé vlně pandemie byly a nyní opět budou především matky. Vypadá to totiž, jako by tu školy byly především pro to, aby ženám hlídaly děti, když už si musí odskočit do práce.

Pay gap a péče

Situace běžných rodin nebo prospěch žáků a žákyň ale politiky příliš nepálí. Nejsilnějším argumentem proti zavření škol je ohrožení zdravotnictví. Zdravotnictví je totiž stále výrazně nevyrovnané, co se týče zastoupení žen a mužů v pečujícím personálu. Se zdravotní sestrou se setkal každý z nás mnohokrát, se zdravotním bratrem málokdo. Lékaři, kteří se nyní vymezují proti zavírání škol, předpokládají, že pro zdravotnictví nepostradatelné sestry se v případě zavření škol odeberou na ošetřovné. Nemocnice pak zkolabují a vydáme se italskou cestou. Problém silně přefeminizovaných odvětví veřejné sféry se teď projevuje v plné míře a může mít fatální důsledek pro celou společnost. Přitom by stačilo poslouchat odbornice, které dlouhá léta připomínají, že potřebujeme podporovat diverzitu kariérních voleb mladých lidí a snižovat rozdíl v ohodnocení žen a mužů – takzvaný gender pay gap. Ve chvíli, kdy ženy V České republice průměrně vydělávají o dvacet procent méně než muži, je pro rodinu jasnou a často i jedinou možnou volbou to, že se o dítě půjde starat žena. Jednoduše proto, že vydělává míň než partner a výpadek v příjmu rodiny způsobený přechodem na šedesátiprocentní náhradu platu bude bolet o něco míň.

Problém je to samozřejmě složitější a souvisí s celým nastavením společnosti. Ženy vydělávají míň i proto, že na ně padá zmiňovaná péče o děti. Volí pak profese, které se s mateřstvím a tím, co dnes obnáší, dají lépe skloubit. Stále totiž tradičně předpokládáme, že ženy mají oproti mužům vrozenou lepší schopnost zaopatřit děti. Pravda to není, přestože samy ženy to často jako svou roli a dovednost vidí. A nemůžeme se jim divit. Pokud mají mnohé z nich těžkou práci za mizernou odměnu, potřebují něco, v čem se najdou, co budou považovat za svou výjimečnou schopnost a co jim dovolí se mizerné práce zbavit. Od mala holčičkám do rukou cpeme panenky a kočárky, později zjistí, že mají být empatické a pečující. Od chlapců to neočekáváme.

Krize a priority

Na jaře byl mediální prostor plný názorů, že krize je příležitost ke změně. Nyní už nic takového neslyšíme, obestírá nás deprese, popření či strach. Důsledky bychom ale vyvodit měli. Na ohrožení zdravotní péče vidíme, že volání po zpřístupnění některých silně ženských oborů i mužům není jen volání po společenské spravedlnosti, která je většině lidí lhostejná, ale nutnost. Ale tu nikdy nezvládneme, pokud nevyřešíme problém nízkých platů v oblastech, kde nyní pracují především ženy, a pokud se nepostavíme lépe k rozdělení péče. V tuhle chvíli by to už mohlo začít docházet i mužům nad šedesát, kteří nám zatím tak chaoticky vládnou.

Ať už si o zavírání škol myslíme cokoliv, nepřistupovat k němu jen proto, že by ze zdravotního systému vypadly ženy s malými dětmi, by byla hloupost. Podobně to vyhodnotila nakonec i vláda a na pondělním briefingu oznámila, že uzavře i první stupeň vzdělávání. Pro děti zdravotníků však vytvoří speciální školy. Vypadá to tedy, že školu opravdu vidí jen jako hlídárnu dětí pracujících rodičů. Jak si představují společnou výuku dětí z různých škol, které probírají různou látku, různým tempem i odlišnou formou, je totiž otázka. Přitom by se situace dala vyřešit například tak, že ženám v nemocnicích a lékařských ordinacích nabídne stát navýšení platu v takové míře, aby se rodině vyplatilo do domácnosti odeslat otce. Ten se o děti postarat zvládne, když bude chtít. Poslední, na čem bychom teď měli šetřit, je právě ohodnocení lidí, kteří zvládnou zachraňovat životy. A ve veřejných diskuzích by mělo zaznívat, že ošetřovné je i pro otce. Zatím to totiž vypadá, že je jen pro matky.

Autorka je ředitelka organizace Konsent a členka výboru České ženské lobby.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies