Jsou Češky Evropankami třetí nebo čtvrté kategorie?

Index genderové rovnosti v Evropě už delší dobu ukazuje, že se Česká republika propadá ve všech kategoriích. Je to mrhání potenciálem více než poloviny obyvatel Česka.

Evropský institut pro genderovou rovnost zveřejnil před několika dny Index genderové rovnosti pro rok 2020. Česká republika se v něm umístila tradičně velmi nízko – slabší výsledky mají z unijních států jen Řecko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Slovensko. Na škále od 0 do 100, kde stovka představuje ideální stav naprosté genderové rovnosti, dosáhla Česká republika slabých 56,2 bodu. Index obsahuje hodnocení v šesti kategoriích: zdraví, peníze, čas, práce, vzdělání a moc. Nejlépe si stojíme v oblasti zdraví (86,3 bodu), zde se také pohybujeme okolo unijního průměru. Nejhůře jsme hodnoceni v oblasti moci (27,7 bodu). Ačkoli je tato oblast celkově v dosahování genderové rovnosti nejhůře hodnocená v rámci celé Evropské unie (průměr je 53,5 bodu), přeci jen je na pováženou, jak špatně si ve srovnání s unijním standardem vedeme.

V celkovém žebříčku jsme spadli o devět příček.

Tím ale smutný pohled na otázku genderové rovnosti v České republice neuzavřeme. Neměli bychom se nechat uchlácholit skutečností, že jsme s Bulharskem v čele poněkud nešťastného peletonu postkomunistických unijních zemí. I pokud bychom rezignovali na srovnání například se skandinávskými státy, které jsou v rovnosti desítky let před námi, nemůžeme rezignovat na srovnání sami se sebou. Od roku 2010 totiž Česko v zásadě neudělalo žádný pokrok. Hodnocení se zvýšilo pouze o 0,6 bodu a v celkovém žebříčku jsme spadli o devět příček. V nejhůře hodnocené oblasti, tedy moci, jsme dokonce za deset let ztratili přes tři body.

Schopné ženy to uráží

Dále by tento text mohl pokračovat zhruba tak, že genderová rovnost je složitá problematika a nelze jednoduše říct, proč se v ní České republice tak nedaří. Že bude třeba nejdříve situaci analyzovat a navrhnout nějaká řešení… Složitá problematika to skutečně je, ovšem analyzována byla nesčetněkrát. Konkrétní opatření k jejímu zlepšení již byla formulována také, například ve Vládní strategii pro rovnost žen a mužů v České republice na léta 2014–2020. Ačkoli byl tento dokument vládou schválen, jeho plnění nebylo nijak vehementně vymáháno. Výsledky tomu pochopitelně odpovídají.

V obecné diskuzi můžeme sledovat tendenci rámovat problematiku genderové rovnosti jako problém jednotlivců. Zejména právě v oblasti v indexu nazvané jednoduše „moc“. Legislativa v zásadě nikomu nic nazakazuje, volba vzdělání i povolání je na nás, o postup do mocenských a rozhodovacích pozic můžeme usilovat všichni. Pokaždé, když se otevře debata o nějakém systémovém opatření, často se ozve těch pár žen, které už se do vyšších pozic dostaly. Žádné kvóty ani nic podobného nejsou potřeba – schopné ženy to prý uráží. Zajímavé z mého pohledu ale je, že ony schopné ženy nejsou uraženy spíše tím, jak se jim v našem „tradičním“ prostředí házejí klacky pod nohy.

Promarněný potenciál

Ale zpět do Evropy. V té se našim schopným ženám daří o něco lépe. K tomu mají co říct například právničky Kristýna Benešová, jedna ze zakladatelek platformy Ženy v právu, nebo Monika Šamová z uskupení Ženská (s)práva: „Na profesním mezinárodním poli jsou Češky a Východoevropanky mimořádně dobré, protože jsou velmi cílevědomé a pracovité. Může to být výsledkem toho národního misogynního síta, že se Češkám lépe daří prosadit se venku.“

Nejde jen o to, že u nás neumíme dostatečně zapojit ty nejlepší a nejpracovitější, ale hlavně o to, že nám na tom nezáleží a neusilujeme o to. Nejde mi na rozum, proč jsme schopni přijmout jako neměnnou danost, že polovině naší společnosti neumožníme dostatečně rozvíjet a uplatnit její potenciál a že z něj pak odpovídajícím způsobem netěžíme. Proč mají mít české ženy horší příležitosti než například Belgičanky, Irky nebo Francouzky? Evropská komise hned po svém ustanovení deklarovala, že problematika genderové rovnosti bude jednou z jejích priorit, představila k tomu i příslušnou strategii. I s ohledem na pandemii covid-19 se však práce na některých opatřeních pozdržela, a hrozí tak, že se na genderovou rovnost opět nedostane, protože na ni je vždycky času dost. Jenže bez určitých tvrdých celounijních opatření se zjevně nepohneme ani o píď. A Češky tak stále budou Evropankami třetí nebo čtvrté kategorie.

Autorka je právnička a publicistka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies