Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Pár dní před dnešním Mezinárodním dnem žen jsem četla dvě pozoruhodné zprávy. Obě komory francouzského parlamentu drtivou většinou 780 ku 72 hlasům přijaly zanesení práva na umělé ukončení těhotenství do ústavy a skupina 143 grónských žen podala žalobu na Dánsko kvůli tomu, že jim v letech 1966 až 1970 byla bez jejich vědomí a souhlasu zavedena nitroděložní tělíska. Snaha Dánska o snížení porodnosti se v tomto období týkala 4500 grónských žen i dívek, některým bylo v době zákroku jen 12 let.
Co mají tyto zprávy společného? A jak souvisejí s bojem českých Romek za odškodnění kvůli nuceným sterilizacím, s hnutím za právo na interrupci polských žen, s tradičně podivným mediálním pokrytím Mezinárodního dne Downova syndromu nebo s českými matkami, které požadují důstojný průběh těhotenství a normální porody, jimž se bůhvíproč říká „alternativní“? Chtějí ženy děti, nebo nechtějí? Vědí vlastně, co chtějí? Řekla bych, že většinou ano, jen se tu pořád objevují lidé, kteří by moc rádi o našich tělech a životech rozhodovali za nás.
Práva žen na ústupu
Trend omezování reprodukčních práv ve světě je celkem jasně patrný, proto je francouzská pojistka v ústavě rozhodně krok správným směrem. Státy, které se v posledních letech vrátily zpátky a umělé ukončení těhotenství zakázaly, se liší v tom, jak moc je tento zákaz přísný. V některých zemích nemůže jít žena na potrat ani v případě, že je znásilněna nebo ohrožena na životě, jinde je jí v takových případech potrat teoreticky povolen. Jenže ve chvíli, kdy o tom rozhoduje kdokoliv jiný než ona sama a zároveň ve společnosti i mezi zdravotníky panuje strach z postihu za napomáhání potratům, jsou tyto možnosti často k ničemu. Ukazují to poměrně nedávné případy úmrtí těhotných polských žen, kdy zdravotníci tak dlouho otáleli, až bylo pozdě.
Ta dojemná starost o nás ženy, abychom počaly, donosily, nebo naopak ani nepočaly, je dědictvím útlaku, který zjevně dodnes úplně neskončil.
V případě znásilnění je pak vzhledem k tomu, kolik žen znásilnění neoznámí a kolik mužů za ně není odsouzeno, i pokud to ženy nahlásí, tato možnost často spíš pokryteckým výsměchem právům žen. Nehledě na to, že nechtěně těhotná může žena být i v případě, že se nejedná o nekonsensuální sex, ale „jen“ o nekonsensuální oplodnění. Jen tyto důvody stačí k tomu, aby bylo jasné, že nikdo jiný než žena, jíž je dítě před narozením součástí, nemá právo rozhodovat o tom, zda je donosí, či ne.
Problémy po Česku
Vzhledem k tomu, že v Česku nemáme žádný restriktivní zákon ohledně umělého ukončení těhotenství, mohlo by se zdát, že aktuálně podobné problémy nemusíme řešit. Jenže součástí českého paternalistického přístupu k rodičkám je děs mnohých českých zdravotníků, že by se mohlo narodit dítě s postižením, hlavně tedy s Downovým syndromem, a tento strach přenášejí na těhotné ženy, jež jsou v období těhotenství pochopitelně zranitelné. Pokud je těhotná žena se zdravotníky zajedno v tom, že v žádném případě nechce donosit dítě s postižením, pak všechno může proběhnout k oboustranné spokojenosti. Pokud ale rodička dítě donosit chce, pak se jí může stát, že narazí na nepříjemný tlak na to, aby šla na potrat. A nejhůře tato praxe dopadá na ženy, které to nemají předem jasně rozmyšlené, což jsou obvykle prvorodičky. Pouhé podezření, že by dítě mohlo mít Downův syndrom, může vyvolat spirálu nátlaku a zastrašování, které ženě nedovolí se kvalifikovaně rozhodnout. Je to jen druhá strana té stejné mince, kdy chce někdo rozhodovat o našem životě a těle.
Lidé, kteří i u nás v Česku bojují proti potratům, mají mnoho možností, jak to dělat, aniž by u toho páchali násilí na ženách. Čím méně bude nechtěných těhotenství, tím méně bude potratů, to je celkem jednoduchá matematika. Cesta je tedy budovat společnost, kde chlapci a muži budou vědět, že ne znamená ne, a kde bude naprosto normální, že se partneři spolu baví o antikoncepci a bezpečném sexu. Zákazem potratů dává společnost mužům obrovskou moc, protože znásilnění není nic jiného než projev moci, a násilné oplodnění tím spíš.
Konzervativní halucinace
Představy mnohých konzervativců, kterým se nelíbí ani antikoncepce, která prý „dává falešnou jistotu, ta vede k promiskuitě a tím k potratům a pohlavním nemocem“, nedávají vůbec smysl – pokud ovšem tím smyslem není jen zotročit ženu a vytvořit z ní stroj na rození dětí, ať to stojí, co to stojí. Řeči o „houkadlech“ nebo o tom, že by muži měli nést důsledky svých činů v podobě existence dítěte, které zplodili, už jsou úplně zrůdné.
V jednom ale mají konzervativci pravdu, a sice v tom, že řada žen se rozhodne jít na potrat pod tlakem a ve skutečnosti nejsou ze svého rozhodnutí nijak šťastné. Často za tím stojí ekonomické důvody nebo tlak rodiny, popřípadě nezájem partnera. Jenže v takovém případě by dávalo smysl pro ty ženy, které se rozhodnou uměle ukončit těhotenství, vytvářet stát, kde bude možné jednak žít z jednoho platu a jednak bude existovat solidní systém podpory pro matky malých dětí, které nemohou chodit do práce. Že je to u nás právě naopak, vidí každý, kdo sleduje českou sociální politiku. Uživit děti je často problém i ve dvou. O tom, jak strašné je u nás být samoživitelkou, by mohly vyprávět armády uštvaných žen, které se zuby nehty snaží přežít, a děti tak vyrůstají v existenčním stresu. A o tom, že někdo nebyl odpovědný, se mluví často právě v případě těchto žen.
Nejtěžší rozhodnutí
Jakkoli asi existují i ženy, pro které je potrat jen dalším způsobem antikoncepce, v drtivé většině případů se jedná o těžké rozhodnutí, které samozřejmě může ženu značně poškodit. K tomu, abychom se mohly rozhodovat svobodně a zažívaly jsme co nejméně traumat spojených s nechtěným těhotenstvím, potřebujeme, aby se muži ve vztahu k početí, výchově dětí a svým nejen finančním závazkům chovali odpovědně. Tam je potřeba ještě zapracovat – což je, uznávám, i na nás matkách, ale nejen. Jevy, které jsou ve společnosti normalizované, jsou častější. Ve chvíli, kdy bude nezodpovědné chování mužů v jakékoliv fázi vztahu ostudou, bude ho jednoduše méně.
Ta dojemná starost o nás ženy, abychom počaly, donosily, nebo naopak ani nepočaly, je dědictvím útlaku, který zjevně dodnes úplně neskončil. Ostatně není náhoda, že se vlády, které chtěly zamezit rození dětí v nějaké etnické skupině, což je mimochodem jedním ze znaků genocidy, zpravidla soustředily na ženy a nepřistupovaly až na výjimky ke sterilizaci mužů… Nelze než souhlasit se slovy, která pronesla Kalaallit Nunaata Radioa, jedna z grónských žen: „Chceme znovu získat sebeúctu a respekt k našim dělohám. Žádná vláda nesmí rozhodovat o tom, zda máme mít děti, nebo ne.“
Autorka je redaktorka Alarmu.