Milovaný i nenáviděný Yzomandias podává na Prozyu vlastní pandemickou medicínu

Šesté album úspěšného českého rappera Yzomandiase je vyrovnaná deska. Navzdory veškerému hédonismu je z ní jasné, že spoluzakladatel labelu Milion+ opravdu „maká od rána do rána“.

Těžko bychom na české rapové scéně hledali interpreta, jenž by rozděloval příznivce hiphopu takovým způsobem jako Yzomandias. Jeden z komerčně nejúspěšnějších českých rapperů a stěžejní postava labelu Milion+ mocně rezonuje hlavně mezi mileniály (nebo spíše ještě mladšími posluchači) a nepochopení se mu dostává především od starších ročníků, u nichž ovšem zároveň většinou platí, že jeho tvorbu znají jen povrchně, protože s ní prostě vůbec nehodlají ztrácet čas. Jakub Vlček je ukázkovým příkladem interpreta, kterého lidi buď můžou se vším všudy, nebo mu naopak nemohou přijít na jméno a marně si pak lámou hlavu nad tím, jak je možné, že se dle jejich názoru pouhá imitace amerických trapových rapperů s potetovaným obličejem těší takovému komerčnímu úspěchu. Je to ale skutečně tak překvapivé u člověka, jenž se kromě výborné rapové techniky může chlubit i šestým smyslem ve výběru beatů i producentů a navrch je tak pracovitý, že jeho fanoušci nikdy příliš dlouho nečekají na novou zásobu tracků, na čemž nic nezměnila ani pandemie?

Rodina a prachy

Na konci listopadu vydal Yzomandias už šesté studiové album s lékárnickým názvem Prozyum. Ten může odkazovat na filmové sci-fi Equilibrium, kde lidstvo užívá látku Prozium, jež tlumí veškeré city, stejně jako na antidepresivum Prozac s kontroverzní pověstí, které podle řady antipsychiatricky naladěných terapeutů a psychologů spustilo ve Spojených státech v roce 1987 epidemii užívání psychofarmak a také zamlčování jejich negativních dopadů ze strany farmaceutických společností. Nejpravděpodobnější ale nakonec bude, že Yzomandias záměnou měkkého za tvrdé „y“ odkazuje především sám na sebe a svou medicínu v podobě aktuálního alba.

Musím říct, že když slyším politizovat Yzomandiase („Někdo zabijte Babiše, zrušte daně“), jsem docela rád, že to s propagandou, která by podle všeho sedla nejlépe Svobodným, naštěstí nikdy nepřeháněl.

Používat v souvislosti s rapperem, mezi jehož posluchače patří především teenageři, slovo „vyzrálý“ není úplně na místě, přesto se Prozyum jeví v porovnání s předešlými deskami vyrovnaněji, což se odráží nejen ve volnějším a melodičtějším tempu některých beatů (Designer Flow, Někdy je míň víc, Rozdíl mezi náma, Ve výšce), tak v textech, které jako by občas dokonce vypadly z role, v níž existuje jen jediný imperativ, jímž je vydělávání peněz („Všechen ten cash, to není nic/ Přijde za tebou, pak zase odejde pryč/ Cash fakt není to, co by tě dělalo rich/ Trochu kýč, ale more je to tak“). Prostor pro sebezpytné bars je nicméně omezený, sem tam sice problesknou, ale nejvíce jsou slyšet v závěrečné skladbě Ve výšce („Celej život jako meme/ Jsem zvědavej, kam až ta králičí nora fakt vede/ Vim, že se nemáme snažit, no stejně budeme“).

Peníze tedy možná nejsou úplně všechno, ale z alba je patrné, že jejich příliv je chápán jako zákonitý efekt píle, kterou je ostatně label Milion+ pověstný. Jako by záleželo v první řadě na rodině (ať už té pokrevní nebo té hudební) a hned v druhé na disciplíně a dovednosti generovat pomocí rapu prachy. Kdyby nebyl label Milion+ zároveň znám také svým hédonismem, mohli bychom mluvit o protestanské etice, která se mimo jiné projevuje tím, že nedisciplinovanost členů uskupení se trestá pokutami. Není sporu o tom, že máme co do činění s ryze kapitalistickou logikou, které sice není cizí slovo solidarita, ale jen když se jedná o soudržnost v rámci rodiny nebo smečky. Solidárnost dovnitř a solitérství, byť třeba skupinové, navenek. A také dobře známý předpoklad, že pokud „makám od rána do rána“, tak se nutně dočkám zasloužené odměny. Jakkoliv to jistě platí pro label Milion+, jenž nyní miliony skutečně točí, realita bude o dost složitější. Sympatické na tom je nakonec především to, že jde o rodinnou firmu, která se nepotřebuje nikomu upisovat, protože si vystačí sama i bez toho, že by její hudba rotovala v playlistech rádií nebo se při každé příležitosti podbízela médiím. Není náhoda, že Yzomandias takřka nedává rozhovory, s chutí je odmítá jak na běžícím páse, aby se následně se všemi kumpány nečekaně objevil ve Snídani s Novou a donutil národ se ptát: co je tohle za bizarní bandu s počmáraným šaškem v čele?

Politika, sexismus a korektní rap

Protagonistům nejmladší rapové vlny se často vyčítá, že – možná vlivem vykouřeného THC nebo množství vypitých codeinových drinků – nějak zapomněli na to, že vždy existoval „conscious rap“, který si zakládá na tom, že zůstává při vědomí a své posluchače se snaží vzdělávat nebo dokonce emancipovat. Musím říct, že když slyším politizovat Yzomandiase („Někdo zabijte Babiše, zrušte daně“), jsem docela rád, že to s propagandou, která by podle všeho sedla nejlépe Svobodným, naštěstí nikdy nepřeháněl. I to jeho „nenávidím komunisty, nechápu jaktože sou furt ve vládě“, vzbuzuje v zemi, kde jsme schopní na komunismus svést i kapitalismus, přinejmenším trpký úsměv. Není v tom ale zdaleka sám – schválně zkuste hledat politiku na posledním (a skvělém) mixtapu Huga Toxxxe Bauchmoney2, a uvidíte (nebo spíš uslyšíte). „Každému co jeho jest,“ říkal prý Cicero, a v rapu to platí stejně jako jinde.

S politikou ale souvisí ještě jiné téma, které od hiphopu vždy odrazovalo řadu posluchačů, a sice neskrývaný machismus a sexismus, jenž dlouhodobě patří mezi stereotypní témata textů, stejně jako třeba hulení trávy nebo do sebe zahleděný velikášský egotrip. Zrovna v době, kdy vznikal tento článek, zveřejnila slovenská zpěvačka Katarzia na svém Instagramu zprávu „Milí raperi, nie všetky dievčatá sú kurvy, chudery, piče a kundy. Prestaňte písať tieto pičoviny do textov“ a označila sedm rapperů známých jmen včetně Yzomandiase, ale také třeba Vladimíra 518 nebo Rytmuse. A opravdu, „Přijede, když na ni půl roku sereš/ Přijede, když jí pošleš sms/ (…) Tělo je top, ale hlava fakt bída/ Stejně zabírám, kotě drž hubu a nech se mě dívat,“ rapuje Yzomandias ve skladbě Zdál se mi o tobě sen. Tato výtka vůči celé řadě interpretů je relevantní, jenže v podobě rozhořčeného výkřiku na sociální síti je také vytržená z kontextu. Snad ani Katarzia nemůže věřit tomu, že podobné texty mají vypovídat o všech ženách bez rozdílu, nebo dokonce tomu, že žádné takové ženy neexistují (nota bene mezi hudebními fanynkami). Ohrazení vůči objektifikaci je rozhodně na místě, ostatně výše citovaný text v tomto směru nedává žádné pochybnosti, jenže unifikace ženského pohlaví se nevědomky dopustila spíše slovenská písničkářka.

Tahle instagramová přestřelka zkrátka k žádné osvobozující katarzi nepovede, protože ani nemůže. V první řadě by totiž musela vzít v potaz jednu ze základních rapových metod, jíž je (často nevkusné) přehánění a nadsázka. Tak jako se každý druhý rapper sice chvástá tím, že má doma kila drog pod postelí, ale u málokterého to koresponduje s realitou, stejně tak platí, že s největší pravděpodobností doma svým partnerkám neříkají, ať drží hubu a nastaví. Hledat odpověď na to, proč tolik interpretů po celém světě často rapuje o tom, čemu sami tak úplně nevěří, by nás možná přivedlo k zajímavějším závěrům, než jsou ty o šovinistických prasatech, které mají „malý kokot“. A možná ze všeho nejlepší by bylo, kdyby Katarzia na tohle téma natočila diss – řeči beefu totiž rappeři zpravidla rozumějí. Jakkoliv bych tedy uvítal, kdyby se na albech mých oblíbených rapperů podobné tracky s železnou pravidelností neobjevovaly, trochu se děsím možnosti, že po vyřešení opravdu palčivého problému by se našli tací, kteří by pro změnu požadovali, aby se rap zřekl gangsterských reálií, aby omezil vulgarity nebo aby ze svého tematického rejstříku vypustil narkotika. Však si zkuste představit politicky i morálně korektní rap…

Když si pouštím Prozyum, vnímám hudebně i rapově povedenou desku, která je mnohem víc poslechová, než byly ty předešlé, jež jako by víc patřily do doby, kdy byly koncerty a párty ještě na denním pořádku. Nutí mě to také přemýšlet o tom, zda je Yzomandias ten pravý rapper, v němž se má zhlížet můj patnáctiletý syn. Zjišťuju, že si to o sobě nemyslí ani Jakub Vlček, a zřejmě bych se s ním shodl i na tom, že by mohlo být ještě mnohem hůř („Nejsem píčo blogger ani YouTuber/ A nejsem správnej vzor, ale furt lepší než ty píče kolem“). Takže mi pak možná stačí málo – třeba to, že když Yzomandias přestane brát kokain, tak se o svou zkušenost se svými fanoušky podělí („Jsem teď čistej, jako když byl doma úklid/ Nikdy jsem se necejtil tak supr“). To, že někomu nerozumíte, zkrátka nemusí nutně znamenat, že tu nejsou zástupy těch, kterým má stále co říct.

Autor poslouchá stejnou hudbu jako jeho syn.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies