Foto Davis Brevis a Natálie Hofmanová, použito se svolením autorů
Dukla se před šesti lety zjevila jako vedlejší projekt Lukáše Vydry a Josefa Hradilka, členů pražské indierockové skupiny Mayen. Vydra začal psát písně v češtině a jeho osobitá poetika, plná melancholie a narážek na staré české šlágry, u posluchačů zabrala. Přišly hity (I. P. Pavlova, Holka se psem, Aloe) i časté koncertování. Dvojice EP z roku 2022 Moře vnitrozemí a 3 už představily Duklu jako trojici s klávesistou Jáchymem Krohem a zvuk se začal posouvat směrem k novovlnné elektronice. Nové album Stejný lepší psali členové Dukly poprvé společně a hostují na něm rapper TK27 z jihlavských 58G nebo písničkářka Maryland. V pátek 8. března odstartovali v Rožnově pod Radhoštěm svoje zatím největší turné, na kterém projedou Česko a Slovensko. Křest alba Stejný lepší se odehraje 9. dubna v pražské MeetFactory.
Příběh své nové desky vyprávějí sami členové Dukly: Lukáš Vydra, Josef Hradilek a Jáchym Krohe.
Přijeli jsme večer na chalupu
Lukáš: Vůbec jsme to nebrali tak, že bychom museli nutně natočit album. Kdyby se nám to nepovedlo a měli bychom jen pět písní, tak by to bylo zase EP. Já mám kratší formáty hrozně rád, jako tvůrce i jako posluchač. Dvacet minut soustředěného poslechu je někdy víc, než si pustit hodinovou desku jenom tak a něco u toho dělat.
Jáchym: Vlastně i to dělení na EP a alba je spíš jen technický podle toho, jak to vyhodnotí Spotify.
Josef: Po dvou EP v roce 2022 bylo dlouho ticho, a to my moc nezvládáme. Pořád se musí něco dít. Lukáš tvrdil, že nemá žádný nápady, tak nás napadlo pojmout to víc kapelně.
Lukáš: Když ze strany Josefa a Jáchyma přišlo, že by se víc chtěli zapojit do autorského procesu, uvítal jsem to. Oba jsou skvělí, intuitivní muzikanti, jsme na sebe docela dost napojení. Nikdy předtím jsme ale spolu nepsali. Já jsem většinou donesl hotovou písničku, do ní se dodělaly melodie a basová linka, ale měla už nějaký výraz a nějaké tempo, které určoval zpěv. Ale pak jsem dlouho žádnou písničku neměl, vlastně to trvalo pár měsíců…
Jáchym: Tehdy jsme ani neměli vlastní studio. Stará zkušebna na Vinohradech byla bez oken, špinavá, pobíhaly tam myši a neradi jsme tam trávili víc času, než bylo nutné. Spíš jsme fungovali tak, že jsme si posílali abletonové projekty mezi sebou.
Josef: Cítili jsme, že potřebujeme nějakou změnu. Tak jsme přišli s nápadem vyrazit na společný víkend na chatu.
Lukáš: Abychom na sebe nevytvářeli nějaký tlak, tak jsme si řekli, že buď to půjde, nebo se prostě spolu jen ožereme, a to bude taky dobrý.
Jáchym: Tam jsme zjistili, že můžeme fungovat i jinak, dělat na písničkách od začátku spolu, a že nás to baví.
Lukáš: Neměl jsem tentokrát žádný předpřipravený texty ani melodie, jen pár rychlejších beatů, které jsem udělal v Abletonu.
Josef: Věděli jsme, že chceme, aby to bylo tanečnější.
Jáchym: Měli jsme taky společný playlist na Spotify, písně, které nás baví zvukově, jako reference nebo inspirace. V tom playlistu bylo všechno možné. Rap tam dával asi hlavně Lukáš, pamatuju si na Pearly Drops, FKA Twigs, všichni máme rádi Blood Orange, Segu Bodegu, Caroline Polachek. Milujeme Yung Hurna…
Lukáš: Mě baví, jak se dneska míchá rap a zpívané refrény. Není to úplně pop, protože to je docela tvrdý, ale ani to není žádná alternativa nebo underground, je to prostě něco mezi. Neříkám, že jsme objevili Ameriku, ono už to nějaký rok ve světě jede.
Josef: Přijeli jsme večer na chalupu Jachymových rodičů v Jizerkách. Zatopili jsme v krbu, otevřeli lahváče, jacka a rozložili studio s tím, že budeme připravení na víkend a že dáme v pátek jen chill a pivečka. Ale jak jsme měli připravené nástroje, pustili jsme se do hraní a během první hodiny začaly vznikat první písničky. A tak jsme si celou noc hráli a pak i další den a byli jsme z toho v totální euforii.
Lukáš: Různě jsme se střídali u nástrojů, chvíli Josef hrál na kytaru, já na basu, pak jsme se prohodili a do toho jsem nahazoval zpěv jako freestyle.
Jáchym: Celou dobu byl zapnutý mikrofon, do toho jeden vařil oběd, druhý si něco četl, třetí zkoušel nahrávat…
Lukáš: Tohle jsme dělali v podstatě celý víkend a vzniklo nějakých dvanáct věcí. Na deseti z nich jsme pak začali pracovat a pak jich ještě pár vyřadili. Z toho soustředění je nakonec na desce šest písní.
Dlouhé sedánky v létě
Josef: V té době nějak zrovna vyšlo album Sugar World od Jonatana Leandoer96, který je kytarovější, ale zároveň je to pořád Young Lean. Líbila se nám ta ledabylost, spontaneita. Toho jsme taky chtěli dosáhnout.
Lukáš: Když se začíná od beatu, je to dost jiný proces psaní. Cítím to na svém zpěvu, který je víc rytmizovaný. Našel jsem díky tomu polohu a výraz, který mi víc sedí. Nemyslím si, že jsem moc dobrý zpěvák, nemám silný hlas ani dobrou intonaci nebo artikulaci, ale tady jsem zjistil, že je nějaká další možnost, že stačí i rytmizovaná deklamace, není to ani rap ani zpěv. Našel jsem v tom výrazu sebevědomí.
Josef: První nápad byl, že bychom to pojali spíš jako takový mixtape. Pozveme víc hostů, budeme si hrát s formou, se žánry. Že bychom udělali nekompaktní věc a prostě tomu říkali mixtape.
Jáchym: Na té chatě vznikla i spousta náhodných samplů, různých výkřiků, který jsme pak použili. Třeba na začátku Spiritual Kvintet Freestyle na mě volá Lukáš: „Jáchyme, Jáchyme, pojď sem, podívej, co jsem našel.“ Lukáš pak taky vysamploval nějakou telenovelu, co běžela v televizi, a Josef nahrával na cestách různé field recordings. Ve vlaku třeba nějakého Poláka, který mu vyprávěl o tom, že hudba je lék pro duši.
Josef: To byl takový starý pán, kterého jsem nahrál cestou ve vlaku do Krkonoš. Povídali jsme si, on polsky, já česky. Moc jsme si nerozuměli, ale bavili jsme se o hudbě, o tom, že je to krásná, léčivá věc.
Jáchym: Třeba singl Druhý břeh začíná hláškou od Horťase z Vellocet Roll, který nám přišel pomoct uklízet nástroje po koncertě.
Josef: Jak jsme zavrhli ten nápad s mixtape, uvědomili jsme si, že v jádru toho, co děláme, musí být dobrá písnička. Přišlo nám jako blbost dávat tam nějaký džemy nebo nedodělaný věci. Jako největší výzva se nakonec ukázalo zachovat spontánnost, se kterou jsme nahrávali na chalupě, ale držet se zároveň písňové formy.
Lukáš: Mít hodně hostů na desce, to se dělá v rapu. Je fajn se takhle propojovat, a to i s někým, kdo s tebou třeba nemá nějakou očividnou konexi. Už na chatě padala nějaká jména a někdy si o to ty písničky řekly samy. Třeba MZV měl být dialog mezi klukem a holkou a od začátku jsem věděl, že chci, aby ten ženský part byl slovensky. S Elou Tolstoj z The Tolstoys se známe, poslal jsem jí to a jí se to líbilo. Jel jsem za ní do Berlína, kde teď žije. Tam jsem rovnou nahrál i Maryland, která zpívá ve sboru v Gripenu. Její hlas je jemnej, éterickej, ale zároveň v sobě má dost citový náboj, který i když nekřičí, dokáže prorazit přes jakoukoliv hlukovou stěnu.
Josef: První host, kterého jsme oslovili, byl myslím Franta Převorovský z Vellocet Roll, náš dobrý kamarád. Měli jsme hotovou písničku Druhej břeh, kterou jsme dodělali v Petrohradské během léta. V té závěrečné pasáži jsme cítili, že potřebujeme někoho, kdo by tam něco zandal trochu agresivnějším hlasem, a Franta řve jak tur. Tady se nakonec ale docela krotil.
Lukáš: Když jsem nad písničkou Třetí den seděl sám, nevěděl jsem, jestli tam ještě nepřidat další sloku, ale už jsem v ní neměl co říct. Napadlo mě, že by se tam hodil rap. Zase tak moc rapperů neznám, ale Tomáše (TK27) ano. Oni s 58G občas mají podobný sound. Měl jsem ale strach, že mě odmítne kvůli tomu, že je to moc osobní téma. Ale on napsal super sloku, která je hodně hluboká. Je fakt skvělý rapper, už to dávno není žádný zpívající fotbalista.
Josef: Většinu nahrávek z Jizerek jsme na chvíli odložili s tím, že na tom budeme dělat společně, až budeme mít nový studio, což se stalo, když jsme sehnali na začátku léta prostor v Petrohradské. Když jsme se tam zabydleli, začali jsme se probírat těmi dlouhými pásy z chalupy a snažili se z nich udělat písničky. Často to byl fakt jenom takový dlouhý riff nebo akordový postup.
Jáchym: O tom víkendu to byla krátká práce, nastřádali jsme spoustu materiálu, dlouhé bylo aranžování a potom produkce, u které strávil nejvíc času Lukáš. Dělali jsme na tom vlastně skoro celý rok. Byly to dlouhé sedánky v létě, kdy měl Lukáš prázdniny.
Lukáš: Důležitý je ještě Ondra Mikula aka Aid Kid a Tomáš Havlen jako sound engineer. Ondru jsme už na začátku léta oslovili, jestli by nechtěl být producent, protože jsem si u tohohle projektu moc nevěřil. Myslel jsem si, že to s klukama nějak nahrubo nahodíme a pošleme to Ondrovi, ale on pak neměl čas, a my jsme to museli dokončit sami. Ondra to dostal už víceméně hotové a jen dodělal drobnosti, doleštil to, někde přidal víc taneční prvky, aby to víc tepalo. A s tím mu pomáhal Tomáš Havlen, takže ten má taky na zvuku výrazný podíl. Přijde mi ale, že všichni jsme makali ve prospěch desky a nikdo se tam nesnažil cpát svoje ego.
Jáchym: Hudba je společná práce, ale do textů Lukášovi já a Josef nemluvíme. Mám ale pocit, že vidím hodně věcí podobně a i tím poetickým stylem je mi to hrozně blízký. Pod tu jeho výpověď bych se často klidně podepsal.
Lukáš: Od začátku, co píšu písničky, si dopředu nedávám žádné téma. Většinou to nějak přijde samo, napíšu dva, tři řádky a pak se to klidně posune někam úplně jinam. Před tím soustředěním jsem pár měsíců žádný text nenapsal a děly se mi v osobním životě celkem silné věci. Možná jsem je ale taky trošku potlačoval nebo před nimi utíkal. Asi jsem tím byl natlakovaný, takže když jsme na té chatě začali dělat písničky a já jsem jen freestyloval a nahazoval slogany, tak to ze mě lezlo úplně samo. Jako kdyby se otevřelo stavidlo, ani jsem nestíhal ty věci zapisovat. Některé písně vznikly kompletně za jeden večer. Ten gejzír se točil kolem uvadání dlouhodobého vztahu, je tam zapsaná krize, která spěje k neodvratnému konci.
Neděláme hudbu ve vakuu
Josef: Lukášovi se občas z paměti vynoří nějaká stará písnička, třeba z šedesátek nebo devadesátek, verš, který mu sedne do toho, o čem píše, a použije to. Někdy to sedne i melodicky. Já mám ty jeho reference hrozně rád, máme s Lukášem docela velkou shodu v tom, co posloucháme nebo na čem jsme hudebně vyrostli. Rádi i samplujeme a coverujeme. Podle mě je hrozně důležitý nějakým způsobem navazovat, a vzdávat tak hold starým legendám. Neděláme hudbu ve vakuu, ale v českém prostředí je hudební tradice divně přerušovaná a mám občas pocit, že spousta lidí ty staré věci nezná.
Lukáš: Na té chalupě měl Jáchymův nevlastní táta tři zpěvníky skupiny Spirituál Kvintet a já jsem sáhl po tom prostředním. Začal jsem v něm listovat a zkoušet různý texty, dal jsem kousek a pak zase zkusil jiný. Takhle jsem došel k songu Ženo má, který jsem nazpíval i s tím frázováním na první pokus. To byl takový zvláštní magický moment.
Jáchym: Není to úplně moje parketa, jsou to občas věci, které poslouchali moji rodiče a já je znám z dětství. Je to takový „fisherovsky“ nostalgický.
Lukáš: Nechci z toho úplně dělat Pevnost Boyard, ve které musíš najít všechny indicie… (smích) Něco se tam dostalo vyloženě náhodou. Třeba v písni MZV s Elou je verš: „Přes sedm pražskejch mostů jde krokem loudavým tisíc krásnejch dívek v šatech barevnejch“, a to je Seifert, Město v slzách. Ve stejné písni je narážka na Fitzgeraldova Velkýho Gatbsyho. Hrdina se dívá přes záliv na dům, kde bydlí Daisy, a vidí zelené světlo, které je pro něj symbolem naděje, ale zároveň nedosažitelnosti. Naskakují mi tyhle věci a baví mě ten postmoderní princip přiznaných referencí.
Jáchym: Neplánovali jsme, že písně dají dohromady nějaký příběh. To vyplynulo, až když jsme ten tracklist dali dohromady. S Gripenem jsme počítali na konci, je to takový světlý bod, naděje.
Josef: Je v něm naděje, euforie a zároveň tam je ten velkolepý hudební závěr. Gripen nám trval nejdýl, vznikl ze tří nesourodých částí, které jsme nahráli na té chalupě a byl to docela oříšek, udělat z toho funkční písničku. Pracovali jsme na ní až do konce loňského roku.
Lukáš: Příběhová struktura vznikla vlastně až zpětně. Spíš jsme přemýšleli, aby to šlo nějak po sobě z hlediska zvuku nebo nálady písniček. Ale pak jsem tam taky uviděl ten příběh od vyhasínání vztahu až po chvíli, kdy je všechno jen špatně. V té předposlední písničce už říkám, že je to OK. Není mi nejlíp, ale neumřu na to. V posledním Gripenu je nějaká naděje do budoucna.
Fungujeme jako jednotka
Jáchym: Moje babička si založila instagram a před chvílí mi volala, že máme devatenáct zastávek na tour, takže věřím, že to má dobře spočítaný… (smích) Chtěli jsme udělat krok nad rámec toho klasického Praha, Brno, Bratislava… Trochu to posunout. Bude to trošku reality check, možná, že nikdo nepřijde.
Lukáš: Když to nezkusíme, tak to nezjistíme. Může tam být patnáct lidí, ale když pro ty lidi něco znamenáš, nevadí to. Za rok přivedou další a může jich být padesát.
Josef: Bude to zase něco nového. Budeme objevovat nová místa.
Lukáš: Zastávky budou ještě přibývat. Nevadí, že jich je tolik. My hrajeme v podstatě pořád, hrozně nás to baví. Plán na velké turné pochází od Prokopa Holoubka z agentury Bumbum Satori, která nás začala bookovat a taky desku vydává. Chtěl, abychom k desce jeli pořádné turné. On přišel s tím, že by bylo fajn si zkusit zajet někam, kde jsme ještě nehráli. Je to dobrý k budování nějaký fanbase, nejezdit jen tam, kde víš, že máš fanoušky, ale zkusit to prolomit a jet třeba do Rožnova, do Klatov nebo do Vimperka.
Josef: Přemýšlíme, že to tentokrát pojmeme trošku profesionálněji. Většinou když někam jedeme hrát, tak je to velká party, a takhle to dělat každý víkend, to bychom možná nepřežili. Já jsem teď od Nového roku přestal pít, Jáchym o tom taky mluví. Prostě to zkusíme pojmout jako dospělí lidé, ale to se může snadno zvrhnout.
Lukáš: Ponorky se nebojím, už jsme toho spolu odjezdili dost. My spolu jezdíme i na letní dovolenou. Jsme o víkendu na fesťáku, pak spolu letíme na týden k moři a pak zase na koncert. Hlavně ale všichni máme svoje práce, nakonec i to turné bude probíhat vesměs o víkendu, takže si odpočineme v práci, ale po čtyřech dnech se už zase budeš těšit, až nasedneš do auta a pojedeš hrát muziku.
Jáchym: Možná to zní trošku lacině, ale pro mě je úspěch už to, že se nám podařilo tu desku takhle dokončit. Je to pro nás nový způsob fungování, trochu jsme se báli, jestli se nepohádáme, když do toho budou všichni mluvit od začátku, ale proběhlo to poměrně hladce. Jsme každý trošku jiný a každý má nějaké názory, ale dokázali jsme to sladit.
Josef: Já mám největší radost z toho, že fungujeme jako jednotka, že ta chemie mezi námi na lidské i hudební bázi je čím dál tím silnější a že pořád ještě objevujeme nové možnosti. Vlastně si říkám, že můžou přijít ještě lepší věci a že to zdaleka není vyčerpaný.
Lukáš: V hodně článcích o nás se opakuje, že píšeme hudbu pro současné městské mileniály, což se mi moc nelíbí. Hlavně to, že by naše písničky měly být jen pro nějakou věkovou skupinu. To nikdy nebyly a taky nebyly jen pro lidi, kteří žijí ve městech. Jsme vnímáni jako kluci z Vinohrad, ale to jsou jen reálie mého života a jsou docela nepodstatný. Kdyby tam místo sedmi pražských mostů byl most v Ústí, tak ten song nepřijde vůbec o nic. Jsou to písničky o vztazích, lásce, přátelství nebo o jejich absenci. Když je posloucháš v nějakém jiném městě, můžeš si tam dosadit svoje reálie a měly by fungovat stejně dobře.
Josef: Nejvíc si na té desce cením, že je to oslava nás tří, našeho společného hraní. Udělali jsme album, které je naše. Proto jsme na obal dali poprvé naše obličeje, i když jsou rozmazané a zdeformované. Chtěli jsme tím dát najevo, že to jsme prostě my tři. Na nic si nehrajem a pro vás hrajem…