Na začátku února jsme se vydali na východ Ukrajiny, abychom se pár desítek kilometrů od frontové linie setkali s ukrajinským socialistou a historikem Tarasem Bilousem, který od začátku plnohodnotné invaze ruských vojsk slouží v ukrajinské armádě. Je jedním z nejviditelnějších představitelů ukrajinského levicového hnutí, členem Social Movement (Sociaľnyj ruch) a redaktorem on-line média Commons (Spiľne). V zahraničí je známý především svými esejemi Dopis západní levici z napadeného Kyjeva a Jsem ukrajinský socialista. Zde jsou důvody, proč vzdoruji ruské invazi.
Rozhovor proběhl v rámci vznikající publikace o ukrajinské antiautoritářské scéně.
Setkáváme se venku mimo základnu. Bývají politické diskuze problematickými i mezi řadovými vojáky?
Názory řadových vojáků velení nijak necenzuruje. Nicméně z osobních zkušeností vím, že rozhovory podřízených do médií, zvlášť na politická témata, dokážou nižší důstojníky znervóznit. Už se mi stalo, že měl velitel obavy, že za můj rozhovor dostane „shora“ přes prsty, i když reálně nic takového nehrozilo.
Kromě toho se snažím vyhýbat zbytečným diskuzím. Své politické názory nebo to, že jsem historik, moc nerozhlašuju, abych šetřil síly. Jinak hned někdo chce, abych vyprávěl o Kyjevské Rusi nebo začnou padat nějaké provokativní otázky. Když vidím, že by s danou osobou mohla být v budoucnu možná spolupráce v aktivismu, pak se s ní klidně začnu bavit.
Jak náročné je pracovat s lidmi, kteří mají jiné názory?
Názory mi v tomhle kontextu nevadí. Lidé jsou tu opravdu různí, ale na diskuze o obecných politických otázkách se dostane málokdy. Zato v otázkách, které se bezprostředně týkají našeho života a vojenské služby, třeba ohledně vyššího velení, nacházíme společnou řeč poměrně snadno. Mnohem větší problém je v armádě lidský faktor. Někteří důstojníci dávají hloupé rozkazy, kvůli kterým lidé zbytečně umírají. Každý voják, který sloužil alespoň půl roku, vám povypráví nejednu takovou historku.
Co se týče řadových vojáků, v prvních měsících se všichni vzchopili, ale teď po dvou letech už je na všech znát únava. Na Západě leckdo očekává, že s únavou postupně opadne i naše vůle bojovat. Nicméně to, že jsme unavení, ještě neznamená, že pro nás není důležité klást dál odpor. Ale jak říkám, lidé jsou tu různí. Jedni i přes jednání důstojníků chápou, že je potřeba dál pracovat a dál to všechno táhnout. A jiní… Jednou jsem sloužil s vojákem z jiné roty a strávili jsme čtyři dny v bortícím se zákopu. Začal jsem ho opravovat a ten voják mi říká „Nevěnuj se blbostem. Ať přijede velitel spojení a opraví ten zákop sám.“
Nejde si nevšimnout, jak mnoha levicovým autorům do textů čas od času proklouzne, že stále vnímají Rusko jako Sovětský svaz. A to i přesto, že racionálně uznávají, že Putinův režim je reakční, konzervativní, neoliberální a tak dále.
I přes společné odhodlání klást dál ruské agresi odpor, si lidé jednotlivě kladou otázku: „Proč bych se měl obětovat zrovna já?“ Pokud se vedení v něčem přepočítalo, proč za to mají platit svými životy řadoví vojáci? A to se týká i civilistů, jejichž ochota k narukování do armády klesá. Dokonce někteří mí známí, kteří se snažili v roce 2022 narukovat a nevzali je, se teď snaží mobilizaci uniknout. Nejde tolik o strach jako spíš o určité nesmyslné postupy, které se v armádě drží a všichni o nich ví. Mohli je už dávno změnit, ale až na výjimky v několika samostatných jednotkách se tak nestalo.
V roce 2022 jste se rozhodl vstoupit do armády, přestože jste neměl zkušenosti z bojů po roce 2014. Liší se pro vás tyto dvě etapy války?
V roce 2014 to byla válka o území. Někteří se opravdu chtěli připojit k Rusku, přestože jich byla menšina. Poměrně značná část lidí s proruskými názory chtěla zůstat v Ukrajině, ale chtěli federalizaci Doněcku a Luhansku. O tom, kolik procent obyvatel Donbasu zastávalo který názor, by se ale dalo dlouze diskutovat, navíc časem se to měnilo. V předvečer vpádu ruských vojsk v roce 2022 průzkum na Donbase ukázal, že je pro většinu důležitější blahobyt než to, v jakém státě budou žít – v Ukrajině nebo v Rusku. To platí pro obě strany fronty, ačkoliv se za ty roky názorová propast mezi oběma částmi Donbasu zvětšuje. Jsou to lidé, kteří si zvykli na takříkajíc dvojí identitu. Když jedou do Lvova, tak jsou za Moskaly, a když jsou v Moskvě, tak jsou za Chochly. V roce 2014 začal válku Rus Igor Girkin (jako vojenský velitel Doněcké lidové republiky pozn. aut.), později se toho roku přidala invaze ruských vojsk. Ale přidalo se i hodně místních, kteří se z různých důvodů rozhodli bojovat proti ukrajinské armádě.
Tehdy na mě měla ta válka úplně jiný účinek. Zabila ve mě nacionalismus. Ale v roce 2022 už to byla otevřená invaze do oblastí jako třeba Kyjev, kde ruskou armádu nikdo nevítal. Stejně tak jih, Cherson, Záporožská oblast, kde se chce většina lidí vrátit k Ukrajině. V tomto smyslu je to válka jiného charakteru a je to celé mnohem jednodušší.
Pociťujete vliv téhle „dvojité identity“ i přímo mezi spolubojovníky?
Ty názory se liší všude, i tady v oddíle. Například můj současný velitel roty podle všeho na jaře 2014 podporoval Antimajdan. Mám s ním napjaté vztahy, takže odvozuji spíš z toho, jak argumentuje v rozhovorech s jinými důstojníky. Podle něj se lidem na východě Ukrajiny Majdan nelíbil, proto požadovali federalizaci, ale vláda nebyla ochotná přistoupit na vyjednávání. Nicméně od chvíle, kdy v roce 2014 Girkinova skupina (separatisté podpoření ruskými vojáky, pozn. aut.) zabrala město Slovjansk, šlo podle něj už o operaci ruských tajných služeb. Taky třeba nemá rád jazykové aktivisty, kteří chtějí, abychom všichni přešli na ukrajinštinu. Většina mé jednotky pochází z východních oblastí a podle toho, co jsem zaslechl, nacionalisty zrovna v lásce nemají. Někteří mí známí taky sloužili v jednotkách s bývalými „berkuťáky“ (příslušníky bývalé pořádkové policie pozn. aut.), kteří během Majdanu bránili Janukovyčův režim a své názory na Majdan nijak nezměnili. Zároveň ale brání Ukrajinu před ruskou agresí.
A jakou zastáváte funkci?
Během prvních dvou let plnohodnotné invaze jsem sloužil především na pozici spojaře. V praxi to byla docela různorodá práce – někdy i za počítačem, jindy nastavování radiostanic a rozvádění komunikačních kabelů. V poslední době jsme jako spojaři nejčastěji drželi hlídky v zákopu několik kilometrů od „nuly“ (nulou se označuje linie styku, pozn. aut.). Pro kluky na nule zabezpečujeme rezervní kanál spojení. Pokud například klekne obecný kanál spojení nebo k nim nedosáhne signál, jsme tady my jako prostředníci. Teď se má práce proměnila, sloužím u průzkumného praporu, ale co přesně dělám, bych raději neměl říkat veřejně.
V českém levicovém prostředí je solidarita s civilisty a uprchlíky silná, nicméně se stále setkáváme s malým pochopením směrem k ozbrojenému odporu, s nepochopením dobrovolného vstupu do armády a s požadavky na zastavení dodávek zbraní. Co si o tom myslíte?
Když pocítíš invazi na vlastní kůži, změní tě to. Jak říkala jedna naše redaktorka, v takových kritických momentech je mnohem jednodušší si určit priority. V běžném životě je pro tebe důležitá spousta věcí. Ale když je v ohrožení tvůj vlastní život, stane se to tím hlavním a všechno ostatní je druhořadé. Trochu to projasňuje mysl.
V první dny invaze jsem pochopil, že budoucnost levicového hnutí v Ukrajině závisí na tom, jestli se budeme války aktivně účastnit, nebo ne. Do značné míry jsme posuzováni podle našeho jednání v tak kritických chvílích. Už tak nejsme moc vlivní a pokud bychom tehdy nešli bojovat, všechno by se rozpadlo. Levice by v Ukrajině přestala jako jakýkoliv subjekt existovat. Z určitých důvodů jsem byl a stále jsem jedním z nejviditelnějších zástupců levicového hnutí, a tak mám zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní. Bylo to pro mě zároveň jednodušší, nejsem ženatý, nemám ani děti.
Na otázku, proč jsem se rozhodl vstoupit do armády, nerad odpovídám do médií. Jemně řečeno jsem si nebyl jistý, jestli ze mě bude dobrý voják. A to je i jedna z příčin, proč jsem se na to nepřipravoval. Myslel jsem si, že budu užitečnější jinak, například psaním článků. Upřímně řečeno stále nejsem bůhví jaký voják (smích). Ale postupně se učím a pak se uvidí. Mám před sebou ještě minimálně celý rok.
Od začátku plnohodnotné ruské agrese jste napsal dva vlivné články Dopis západní levici z napadeného Kyjeva a Jsem ukrajinský socialista. Zde jsou důvody, proč vzdoruji ruské invazi, které byly přeložené do několika jazyků včetně češtiny. Dá se pokračovat v psaní i v podmínkách války?
Od začátku invaze jsem dokázal koncentrovaně psát jen v těch prvních několika měsících, kdy jsem na to měl sílu. I času bylo víc. Adrenalin se během prvních měsíců úplně vymkl kontrole. Nikdy v životě se mi nepsalo tak snadno jako tehdy. Obvykle se mučím při formulaci každé věty, ale tehdy jsem si sedl a za půl dne napsal článek. Teď už ne. Nemám energii, ani takovou jistotu. Jsem teď kritičtější, a tak nějak vše vyhodnocuju.
V rozhovoru jste se zmínil, že není jisté, co bude s proruskými obyvateli z Doněcké a Luhanské oblasti a Krymu, jakmile budou tato území osvobozena. Jaký bude vztah k této části společnosti? Co se bude dít?
Už máme osvobozené oblasti, to znamená, že máme praxi, kterou můžeme analyzovat. Například můj známý, žurnalista a bývalý levicový aktivista, který utekl z Krymu v roce 2014 do Ukrajiny, se nyní zabývá otázkami kolaborace v Lymanu. Lidé jsou tam často souzeni neprávem. Samozřejmě existují případy těch, kteří se aktivně podíleli na represích a ty je rozhodně potřeba odsoudit. Nicméně jsou i případy, kdy Ukrajina jednoznačně nespravedlivě soudí například elektrikáře z technických služeb, který během okupace udržoval podmínky pro život běžných lidí v Lymanu. Existuje ale i velká šedá zóna, kde to není tak jednoznačné. Termín právní stát na Ukrajinu úplně nesedí, když víme, kolik je tady s justicí problémů. I přes to všechno jsou represe a dodržování lidských práv na okupovaných teritoriích a v Ukrajině nesrovnatelné.
V ukrajinském mainstreamu je narativ o východních oblastech taky do jisté míry schizofrenní, pokud jde o místní obyvatele. Z jedné strany je lidé berou jako „naše“, z druhé jsou pro ně všichni „sepaři“. Žádný konzistentní příběh o tom, co se tam v roce 2014 odehrálo, prostě neexistuje. Navíc pokud při popisování těch událostí překročíte určitou míru přijatelnosti, jste za separatistu. Takže v tomto ohledu se mi opravdu nelíbí, jak tohle všechno v Ukrajině funguje.
Psal jste o tom, že Zelenského vláda během války realizuje neoliberální politiku. Zároveň zastáváte názor, že byl Zelenskyj nejvíce středovým kandidátem, nebo alespoň kandidátem nejdál od radikální pravice. Zajímalo by nás, jak se to za ty dva roky změnilo. Jak to vnímá voličstvo? Dochází v téhle rovině k nějakým změnám?
Ano, dochází ke změnám. Tehdy jsem měl na mysli, že z politiků, kteří mají šanci se stát prezidentem Ukrajiny, je Zelenskyj z hlediska nacionalismu tím nejumírněnějším. V tomhle zatím k žádným změnám nedošlo. Obecný konsenzus se ovšem posunul směrem k většímu nacionalismu. A Zelenskyj se tím směrem posunul také. Dali by se ale také najít politici, kteří budou na současném spektru směrem k ruskojazyčnému obyvatelstvu ještě otevřenější, ale nemají šanci vyhrát prezidentské volby. Taky mi přijde, že část západní levice nerozumí tomu, že otevřený postoj k jazykovým otázkám ještě neznamená obecně progresivní agendu. Z mého pohledu je to často jen strategie populistů, jak si získat dřívější voliče proruských stran.
Zelenskyj se první rok a půl svého mandátu snažil dosáhnout míru na Donbasu a Porošenkovi poskoci mu to dosud vyčítají. V prvních měsících invaze se zase ve svých proslovech obracel k ruskému publiku. Stejně jako mnoho Ukrajinců doufal, že Rusové nakonec povstanou. V určitý moment nad tím zlomil hůl a podpořil požadavek, aby se Rusům vůbec nevydávala víza a zakázal se jim vjezd do Evropy. Na podzim roku 2022 Putin vyhlásil mobilizaci a Zelenskyj znovu promluvil k Rusům v ruštině. V té době se už ukrajinský mainstream posunul natolik, že tím překročil přípustnou hranici. V takových momentech je patrné, že je Zelenského politika stále inkluzivnější než ukrajinský politický mainstream. Takže ano, máme vlastně štěstí, že se to takhle vyvinulo.
Zároveň to ale nepopírá fakt, že se Zelenskyj v mnoha otázkách chová jako kretén. V poslední době třeba v tom, jak přistupuje k otázce Palestiny. To, jak reaguje na kritiku, jak soupeří s politickými konkurenty a jak koncentruje mediální moc. On i jeho nejbližší spolupracovníci jsou lidé ze showbyznysu a k podchycení nálady publika přistupují velmi profesionálně. Například v prvních dnech vpádu ruských vojsk spojili televizní zpravodajství všech kanálů do společného telemaratonu. Tehdy to odpovídalo situaci, nikdo nemohl takové pokrytí aktuálních událostí zajistit sám. Teď už ho měli dávno zrušit, protože omezuje svobodu slova, ale neruší ho. Prostě kreténi a idioti. A máme tady celý seznam jejich naprosto neadekvátní politiky.
Jak to bylo se zastoupením levice na Majdanu? Ty jsi tehdy ještě nebyl součástí levicového hnutí. Mohl bys popsat tehdejší kontext?
Mám k tomu rozporuplný vztah. Na Majdanu jsem byl, ale nemám rád patos okolo něj. Byl jsem aktivistou už před Majdanem. Několik měsíců předtím jsme se snažili zorganizovat jeden protest ohledně vzdělávání. Rozdávali jsme letáčky na kolejích, ale lidé tehdy byli hodně pasivní. Jakmile ale začal Majdan, ti samí lidé, kteří několik měsíců zpátky říkali, že je všechno jedno nebo něco podobně cynického, se zčistajasna zapálili pro věc a pronášeli takové revolucionářské projevy, že jsem jen zíral. (smích) Tehdy jsem ještě nevěděl, že se lidé v případě velkých povstání znenadání mění. Majdan je příběh o odporu vůči státu, represivnímu aparátu a taky o solidaritě. Když ale protest přešel do násilné fáze, účast na násilnostech lidi proměňovala, což na mě působilo dost nepříjemně. Jsem z Luhansku, a tak jsem od prvního dne sledoval, co se děje tam. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem Majdan prožíval jinak než moji spolužáci a kamarádi z Kyjeva. Od začátku jsem měl obavy, aby se to všechno neobrátilo v něco zlého na Donbase. To se bohužel vyplnilo.
Levičákem jsem se stal právě v průběhu toho všeho v roce 2014, kdy se západní levice neukázala v nejlepším světle. A vlastně i ta ukrajinská byla v rozkladu kvůli stejným problémům, jaké teď vyčítáme Západu. Reakce západní levice je teď obecně lepší než v roce 2014 i proto, že už je jednoznačné, kdo je agresor. I tak mi v prvních dnech invaze připadalo potřebné odsud trochu pomoct vysvětlit co a jak, ať můžeme s těmi pomýlenými reakcemi hned skoncovat. Nadneseně jsem si myslel, že lidi na Západě prozřou. Teď vidím, jak moc jsem byl naivní a neodhadl jsem rozsah problému. Zároveň už jsem měl zkušenost z roku 2014, dost na to, aby mě reakce západní levice příliš nepřekvapila. Ale máme taky mladší členy, kteří přišli do levicového hnutí v posledních letech před invazí a pro některé z nich to byl šok.
V jednom ze svých článků jste se věnoval právu na sebeurčení a kritice argumentů, že je invaze na Ukrajinu pouhý zástupný konflikt. Část radikální levice podle vás v tomto případě dokonce zastává „imperialističtější“ pozici než například činitelé USA. Jak se to projevuje a kde to má podle vás kořeny?
Nakupily se na sebe předsudky vůči Ukrajině, nekritické vnímání Ruska a tak dále. Co mnozí protiváleční levičáci vlastně kromě zastavení dodávek zbraní chtějí? Chtějí, aby se USA a Rusko dohodly, aniž by braly v úvahu názory těch, kdo tady žijí. Taková řešení nemají s levicovými hodnotami nic společného. Znamená to určité přijetí neorealismu v mezinárodních vztazích, což svědčí o tom, že k takovým otázkám nemá levice vypracovaný žádný konsenzus společného přístupu. Shoda je asi jen na zmiňovaném právu na sebeurčení národů, na které ale v případě Ukrajiny část levice najednou zapomněla. Když dojde na kritickou situaci, za jiných okolností rozumní lidi najednou píšou úplné kraviny.
Spojené státy v tomto konkrétním případě v podstatě říkají, že se Ukrajina může rozhodnout, kdy a za jakých podmínek svůj odpor ukončí. Nicméně v případě mnoha jiných ozbrojených konfliktů ve světě je to s podporou práva na sebeurčení naopak. Přinejmenším v zemích globálního Jihu. Nebo teď, když západní levice podporuje Palestinu a USA Izrael. My Ukrajinci jsme také zveřejnili dopis solidarity s Palestinci. Západní levice nicméně podporuje Palestinu různými způsoby. Zaráží mě, když často ti samí západní levičáci, kteří v posledním roce a půl nejhlasitěji vykřikovali něco o ukrajinské krajní pravici, teď nekriticky podporují Hamás. Tak jak to teda do háje je? (smích). Pak už nedokážu brát jakákoliv jejich vyjádření o pokrytectví Západu vážně.
Zdá se mi, že je z té pozice cítit i určité moralizování?
Ano. A to i přesto, že se v posledních desetiletích objevila spousta feministické kritiky, která spravedlivě odsuzuje diskreditaci žen jakožto emocionálních a neobjektivních bytostí. V případě války předhazují tuto „emocionalitu“ nám Ukrajincům. Třebaže na ní není nic špatného. Protikladem emocionality není racionalita, ale lhostejnost. A pak přijde na lámání chleba a levice na tohle všechno nějak zapomene. Nicméně hlavní problém se mi zdá očividný, a to je záměna antiimperialismu a antiamerikanismu. Na všechny konflikty se pohlíží z hlediska opozice vůči Spojeným státům.
Dál je to pro mě stále překvapivá záměna Ruské federace a Sovětského svazu. Ačkoli můžeme diskutovat o Sovětském svazu a o tom, jaké by mělo být jeho správné zhodnocení, Putinovo Rusko není v žádném ohledu Sovětský svaz. V tuto chvíli je to naprosto reakční stát. Nejde si nevšimnout, jak mnoha levicovým autorům do textů čas od času proklouzne, že stále vnímají Rusko jako Sovětský svaz. A to i přesto, že racionálně uznávají, že Putinův režim je reakční, konzervativní, neoliberální a tak dále. A pak bum, najednou z nich vyletí něco v tom smyslu, že podpora Ukrajiny ze strany Spojených států, je něco jako pomsta Rusku za bolševickou revoluci. No do háje (smích).
Co byste západní levici poradil?
Značná část levice zaujala absolutně neadekvátní pozici. Ti, kdo věnují svůj čas argumentaci na podporu Ukrajiny, přece jen dělají správnou věc. Levicové hnutí je v krizi všude. Jen někde je to úplně v háji jako u nás, a někde je to lepší, jako na Západě. Kdybych měl poradit něco obecného, doporučoval bych věnovat míň pozornosti tomu, která abstraktní pozice je správná, a víc se zaměřit na praktickou činnost, která by nám pomohla vylézt z té díry, v níž jsme se ocitli.
Dokonce i v naší organizaci jsme až do roku 2022 zastávali k válce na Donbasu odlišné postoje. Občas je bylo těžké skloubit. Aby se situace nevyostřovala, často jsme sami sebe cenzurovali. Jeden z mých argumentů je, nehádejme se o věcech, které nemůžeme nijak ovlivnit. Levičáci se často cítí povýšeně, považují se za ty rozumné a kritické. Přitom stačí zevnitř prozkoumat nakolik to jsou naučené šablony. Například jak v diskuzích formulují svou pozici a strategii. Namísto analýzy konkrétních podmínek jde často jen o opakování vzorů převzatých z úplně jiného kontextu a úplně jiné doby, které na danou situaci vůbec nesedí. Potřebujeme opustit tyhle zajeté šablony. Například marxismus není dogma, ale z nějakého důvodu až moc marxistů v praxi redukuje marxismus na pouhé opakování zažitých dogmat. „Žádná válka, kromě třídní války“ a tak dále.
K jedné z vypovídajících situací došlo, když loni na jaře přijela německá delegace Die Linke z Bundestagu. Jejich pozice ohledně dodávek zbraní byla do té doby úplně odmítavá. Když odjeli, předseda frakce řekl, že některé své postoje po zážitcích z Kyjeva přehodnotili. Například to, že Ukrajinci jednoznačně potřebují protiraketovou obranu. Ta stejná protiraketová obrana, jejíž dodávky do té doby odmítali, je v Kyjevě už chránila. A tak si víc než rok po invazi uvědomili, jak potřebná je. K pochopení docházeli opravdu dlouho a je toho ještě dost, co musí pochopit. (smích) Ale tohle je aspoň to základní minimum.
Je něco, co bys chtěl vzkázat české levici, například ve vztahu ke zmiňovanému extrémnímu pacifismu?
Česká levice má historickou zkušenost potlačení pražského jara, proto nechápu, pokud pro náš vzdor nenachází porozumění. Možná je to přílišnou závislostí na západní levicové teorii. Upřímně řečeno, u nás to bylo úplně stejné a v některých aspektech je to tak dodnes. Po roce 1989 to bylo s levicí v Ukrajině hodně skličující a o to víc jsme vzhlíželi k západním autorům. V Commons se taky věnujeme překladům. Na určité úrovni ale člověk chápe a cítí, že potřebujeme jakousi dekolonizaci sebe sama. 24. únor 2022, den vpádu ruských vojsk, se pro nás stal také momentem intelektuální emancipace. Je třeba být kritičtější k tomu, co píšou západní autoři, od kterých jsme se toho sice hodně naučili a otevřeně to přiznáváme, ale máme poněkud jiný kontext. Nesmíme se bát na to nahlížet z lokální perspektivy a to včetně myšlenek západních levicových autorů.
Ve zdejším levicovém prostředí jsme také k naší škodě, kolikrát jen opakovali názory západní levice. Dvě metly současné levicové politiky jsou jednak historická rekonstrukce a jednak přejímání trendů. Lidé si načtou sto let staré autory a jedna k jedné podle nich prohlašují, že jsou marxisti nebo feministi. Svět se hodně změnil a lidé je čtou až moc doslovně i v případech, kdy už moc neodpovídají současným podmínkám. A za druhé je to kult přebírání některých trendy západních kulturních válek nebo subkultur. V roce 2016 se dvě levicové aktivistky na jedné akci v Ukrajině rozhodly skandovat heslo „Peníze na vzdělání, ne na válku“. Jenže si ho přivezly z úplně jiného kontextu, z Itálie, která se podílela na imperialistických agresích. V našem případě je Ukrajina v prvé řadě oběť agrese jiného státu. V úplné krátkosti: byla to katastrofa. Následky pro místní levici byly prostě strašné. Už tak jsme byli po roce 2014 ve složité situaci, a tahle jedna akce, jedno heslo nám všechno ještě o dost zhoršilo. Proto ano, i my jsme nadělali kupu chyb. Je pravda, že někteří z nás si z toho odnesli i chybné závěry. Taky se máme ještě hodně co učit. Ale zároveň některé věci jsme se naučili už na základě hořkých zkušeností