Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Skupina Ztohoven vyrobila samolepky s originálním motivem: hovno v barvách ruské vlajky. Rozdává je ve svém anarchokapitalistickém centru Paralelní polis a mají se prý vylepovat „nejlépe v místech s vysokou koncentrací Rašistů“. Zkomolenina má znamenat spojení Rusů s nepřijatelnými postoji a zároveň naznačit korektní rozlišování. Jako kdyby v místě bydliště šlo rozeznávat lidi podle politických názorů. Ale především, samolepka nedává prostor pro rozlišování: hanobí ruskou vlajku, nikoli Putina, a doplňuje to nápisem „Россияне, бегите домой, прекратите убивать!“ (Rusové, běžte domů, přestaňte zabíjet!). Samolepka tak nejen obviňuje všechny Rusy z války a uráží jejich vlajku, ale navíc vyhání všechny Rusy z Česka a přisuzuje jim odpovědnost za zabíjení, jehož se dopouští ruská armáda.
Obhroublost
Byly doby, kdy bylo možné skupinu Ztohoven obdivovat. Ať už za zakrytí srdce na Hradě, čímž z něj vznikl otazník, což byla působivá a nikoli neuctivá tečka za Havlovým prezidentstvím, nebo za fingovaný atomový výbuch v České televizi, akce k reklamnímu průmyslu nebo akce Občan K. Bohužel postupně se důvody k obdivu vytratily. Těžko říct, zda pokládat za upadlejší věšení rudých trenek na Hradě nebo některé pokusy tváře skupiny Romana Týce veřejně filozofovat. Buď jak buď, v posledních dnech skupina objevila své nové dno.
Daleko za hranicí trapnosti je moment, kdy se agresivita nasměruje vůči menšině, která je už tak v těžké situaci, a se směsicí vulgarity a morálního násilí ji ponižuje a napadá.
Obhroublost skupiny byla dost jasná už z (přiznejme si, trochu přitroublého) názvu. Dokud ale nekonvenční chování, klidně i za hranou norem, atakuje náš konformismus a předsudky, jsme schopni mu leccos odpustit. Když však s podobnou obhroublostí a agresivitou útočí konformisticky, cítíme spíš trapnost. Rudé trenky na Hradě nenapadaly stereotypy v našich hlavách, pouze je poklesle ventilovaly. Daleko za hranicí trapnosti je ale moment, kdy se agresivita nasměruje vůči menšině, která je už tak v těžké situaci, a se směsicí vulgarity a morálního násilí ji ponižuje a napadá. Skupina Ztohoven se zkrátka posunula od nonkonformistického utkávání s mocí a stereotypy v nás samých k nejtupějším stereotypům – a od nich k šikaně neoblíbené menšiny a vyvolávání pogromistických nálad.
Kolektivní vina
V Česku patrně žijí ruští (a nejen ruští) podnikatelé, kteří mají dobré vztahy s Putinovou vládou nebo přímo vydělávají na válce. Zmapovat jejich aktivity a případně je i cíleně konfrontovat, to by byla akce ve stylu starých Ztohoven – a vyžadovala by si hodně vynalézavosti a energie. Plivnout hanlivou samolepkou co celém národu je mnohem snazší.
„Rusové mají zodpovědnost za svou vládu,“ opakují lidé, kteří samolepky rozdávají v anarchokapitalistickém centru Paralelní polis. Sami se od „své“ vlády dokážou maximálně odpojit, jiným ale kážou o zodpovědnosti. Nebo snad vyvodili nějakou odpovědnost z podílu své země na bombardování Jugoslávie či válkách v Afghánistánu a Iráku? Co by dělali, kdyby je někdo činil zodpovědnými za činy Zemana a Babiše? Odpověděli by třeba: já jsem volil proti nim a vyvěšoval červené trenky…
Mnoho Rusů protestovalo proti válce a skončilo ve vězeních, podobně jako tisíce Bělorusů, kteří se před pár lety pokoušeli svrhnout svou nedemokratickou vládu nenásilným protestem. Dnes dělají sabotáže na železnici a riskují životy, zrovna tak jako někteří Rusové. Právě členové skupiny Ztohoven by měli chápat, jak ohromnou moc dal autoritářským vládám internet a kapitalismus dohledu. Co přesně mají dělat Rusové, aby v očích českých nenávistných kibiců dostáli své „zodpovědnosti“? I mnozí čeští Rusové dělají víc, než si Ztohoven umějí představit, ale urážlivá výzva k odchodu se jich nerozlišujícím způsobem týká také.
Kdybych byl Vladimirem Putinem
Kdybych byl Vladimirem Putinem, poslal bych Ztohoven nějaké peníze, aby svých samolepek natiskli co nejvíce. Nejenže je totiž pro něj podobné vyvolávání nenávisti tím největším dárkem z hlediska jeho krátkodobé taktiky. Je také v nejlepším souladu s jeho ideologií.
Často se mluví o Putinově „páté koloně“ v Česku. Často se tento výraz používá dost široce a poklesle. Jeho význam se od aktivních pomahačů (což je původní smysl výrazu odvozený od obléhání Madridu fašizujícími vzbouřenci v roce 1936, kdy „pátou kolonou“ měli být sympatizanti armády uvnitř města obléhaného čtyřmi vzbouřeneckými kolonami) dost posunul. Označuje teď často jakéhokoli pochybovače. Položme si ale otázku, kdo skutečně Putinovi v dnešním Česku pomáhá?
Pokud jde o taktiku, Putin se k Rusům chová jako vůdce gangu. Dává jim najevo, že jsou odsouzeni k jeho gangu patřit – vnější svět je totiž nenávidí, a i když se od něj pokusí odtrhnout, nijak jim to nepomůže. Nenávist, která nemíří na Putina a válku, ale na Rusy bez jakéhokoli rozlišování, proto Putin potřebuje. Je pro něj doslova živou vodou. Ztohoven jsou v tomto smyslu Putinovou pátou kolonou, vyvoláváním této nerozlišující nenávisti dělají pro současného vládce Moskvy nedocenitelnou službu.
Nejde ovšem jen o bezprostřední výhody a taktiku, ale také o hodnoty a myšlenky. Pokud Putin něčemu věří, je to nacionalismus v jeho nejtemnější podobě: představa, že lidé jsou majetkem svého národa a jeho státu. Anarchokapitalistům ze skupiny Ztohoven by taková představa měla být odporná, měla by být protikladem toho, čemu věří. Oni ji ale ve vztahu k Rusům uplatňují! Jednání všech Rusů má být vymezeno Putinovou vinou, nemají právo na žádný útěk před ní. Pro ně žádná „paralelní polis“ nemá existovat, jsou vězni svého státu a Putinovi bachaři ze Ztohoven je zahánějí zpět do Putinova vězení.
Rusové a naše lidství
Rusové jsou oběťmi Putinovy diktatury a jsou obětí této války. Jistě, charakter jejich oběti je odlišný od oběti Ukrajinců, ale přesto to nemůžeme nevidět. Vcelku dobře to shrnul historik Timothy Snyder ve svém svědectví před OSN. V tom samém svědectví Snyder odmítl pojem „rusofobie“ jako nástroj ruské propagandy. Má jistě pravdu, že tento pojem ruská propaganda často a ráda používá. Měli bychom ale mít odvahu tento argument domyslet: největší spojenec propagandy nebývá lež, ale polopravda. Ruská propaganda může pracovat s obrazem protiruské nenávisti (je celkem lhostejné, jak přesně jí budeme říkat) také proto, že tato nenávist existuje a šíří se. Snyder má pravdu, že bychom neměli klást rovnítko mezi rusofobii a protiukrajinskou dehumanizující nenávistí současných Putinových propagandistů – ta druhá je dnes nepochybně horší. Platí ale zároveň, že bychom na sebe měli klást poněkud vyšší nároky, než jaké klademe na Putinovy propagandisty.
S Ruskem budeme žít. Je pro nás, a ještě víc pro jeho sousedy, jako jsou Ukrajinci, životně důležité, aby nenávist v budoucnu klesala, aby byl představitelný mír a dialog. Po Ukrajincích, na něž a na jejichž blízké padají bomby, nemůžeme chtít snadné odpuštění. U nich jsou zcela srozumitelné různé postoje včetně nenávisti, a to i takové, která se zaměří na nespravedlivě vybrané cíle. (Něco jiného platí pro představitele ukrajinského státu: je srozumitelné, že Ukrajinci obracejí své nepřátelství i vůči ruské kultuře, když ale spojí masakr ukrajinských civilistů s Dostojevským ukrajinský velvyslanec v ČR, je to překročení toho, co bychom měli od diplomata očekávat.) Na nás a naše blízké bomby nepadají, proto máme jiný typ zodpovědnosti: nepropadnout nenávisti a empatickým způsobem přispívat k míru, až bude možný.
Středověcí křesťané se snažili spoutat démona války doktrínou spravedlivé války. Vedle řady předpokladů jako oprávněný důvod války či oprávněná autorita, které se propsaly i do současného válečného práva, zdůrazňovali ještě jednu věc, na niž jsme zapomněli: spravedlivý stav duše. Bylo pro ně důležité nepěstovat nepřátelství za určitou mez, nenechat nepřátelstvím stravovat vlastní duši. Nepotřebujeme věřit v Boha, abychom věděli, že je třeba o duši pečovat. Ochotou nespravedlivě nenávidět, rozšiřovat oprávněnou zášť vůči Putinovi a jeho generálům či šovinistickým propagandistům na ruské civilisty včetně těch, kteří emigrovali a ve značném množství proti Putinovi vystupují, neubližujeme jen jim. Ubližujeme sami sobě a své lidskosti.
Hanobení národa
Český trestní zákoník obsahuje trestný čin „hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob“. Je stručný:
(1) Kdo veřejně hanobí
a) některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo
b) skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání,
bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) nejméně se dvěma osobami…
Těžko říct, čím jiným než hanobením „některého národa“, konkrétně národa ruského, je poslední akce skupiny Ztohoven. České úřady jsou dnes velmi proaktivní, pokud někdo schvaluje jednání agresora. Při obhajování této proaktivnosti, která je srozumitelná, ač se mnohdy dotýká svobody slova, se vedle nepřijatelnosti válečné agrese často argumentuje také jakousi morální hygienou společnosti: je nepřijatelné tolerovat schvalování zločinné války a válečných zločinů. Do jisté míry lze souhlasit. Jenže netolerovat dnes nenávist vůči napadeným Ukrajincům není příliš silným důkazem morální odvahy. Skutečnou morální odvahu česká společnost projeví, pokud dokáže netolerovat šíření nespravedlivé skupinové nenávisti vůči Rusům.
Autor je politolog a publicista.