Foto Moon Bridge, Pixabay
Na konci minulého roku vydalo Družstevní nakladatelství Idea český překlad knihy Ekonomie koblihy od anglické ekonomky Kate Raworth vyučující na Oxfordské univerzitě. Ekonomie koblihy se v zahraničí neproslavila pouze kritikou mainstreamové neoliberální ekonomie, ale také se snahou nastínit směr, kterým by se ekonomie a lidstvo obecně měli vydat. Důležitou vlastností knihy je, že je napsána pro širokou veřejnost, a je tedy přístupná i lidem bez ekonomického vzdělání. Povedený český překlad pak činí text skutečně velmi dobře srozumitelným.
O ekonomice bychom měli přemýšlet jako o systému zapuštěném do životního prostředí, na kterém stojí a s nímž také padá.
Kobliha z názvu knihy představuje přelomový přístup k hodnocení ekonomické kondice společnosti, který se rozchází se současnou praxí měření výkonu ekonomiky a blahobytu prostřednictvím ukazatele hrubého domácího produktu. Kate Raworth přichází s mnohovrstevnatou kritikou HDP. Tento ukazatel podle ní nejenže ignoruje distribuci bohatství, ale likvidace životního prostředí i zdraví obyvatel se v něm chybně projevují jako růst, ačkoli ve skutečnosti představují ztráty, které musíme jako společnost uhradit. Místo HDP přichází autorka s diagramem složeným ze dvou kružnic a připomínajícím americký donut: „Menší z nich představuje sociální základnu, v jejímž středu leží kritické nedostatky, kterým lidstvo čelí, jako je hlad a negramotnost. Ta větší tvoří ekologický strop představující kritickou degradaci planety, jako je změna klimatu či ztráta biodiverzity.“ Mezi oběma kruhy se nachází prostor, v němž lze uspokojit potřeby všech členů společnosti, a přitom nepřetěžovat planetu. Takto pojatá „kobliha“ by měla nahradit právě HDP ve funkci dosavadního měřítka stavu ekonomiky a současně by měla sloužit političkám a politikům při tvorbě nejen ekologických opatření, ale také při potírání chudoby a nerovnosti.
Sedm změn myšlení
Předností Ekonomie koblihy je, že se neomezuje pouze na kritiku současných ekonomických přístupů a předpokladů, ale přichází s pozitivními návrhy na změny, které by měly vést k situaci, kdy budou uspokojeny veškeré základní potřeby lidí, a přitom nebude likvidováno životní prostředí. Raworth vyzývá k sedmi změnám ekonomického myšlení, přičemž první z nich je již zmíněné nahrazení HDP „koblihou“. Druhou změnou má být opuštění myšlenky, že ekonomika je uzavřený systém, jak si to představuje soudobá ekonomie. Místo toho bychom o ekonomice měli přemýšlet jako o systému zapuštěném do životního prostředí, na kterém stojí a s nímž také padá. V takto zapuštěné ekonomice neobíhají pouze peníze, ale také energie a hmota. V této souvislosti pak autorka redefinuje roli ekonomů, kteří by měli obdobně jako inženýři či architekti navrhovat podobu ekonomického prostředí, složeného z ekonomických podsystémů, ke kterým patří trh, společné vlastnictví, stát a domácnosti. Každý z těchto podsystémů má své přednosti i nedostatky, a právě proto není možné neustále protežovat trh a ostatní upozaďovat.
Čtvrtá změna se zakládá na skoncování s nerealistickou představou o přirozenosti soudobé ekonomie a povahy homo economicus, jehož přirozeností je údajně individualismus. Lidská přirozenost a motivace jsou ve skutečnosti mnohem pestřejší a přizpůsobují se prostředí, v němž lidé žijí. Člověk je nejspolečenštější bytostí na planetě, což dokazuje nejen náš systém dělby práce, ale také fakt, že jsme po celý život závislí na pomoci a spolupráci druhých. Je proto potřeba přijít s takovým nastavením společenských institucí, aby pozitivní hodnoty posilovaly a ty negativní omezovaly.
Nic není statické
Neméně zásadní je změna našeho pohledu na společnost a ekonomiku jako na statické systémy, které se jako kouzlem vždy nacházejí v bodě rovnováhy a představují nejlepší z možných světů. Svět je komplexním systémem, kde vše souvisí se vším, a jednotlivé prvky tohoto systému se ovlivňují zpětnými a posilujícími vazbami. Zde se autorka mimo jiné dotýká problémů tzv. pasti úspěchu. Ten popisuje, jak se akumulují výhody a jak jednou dosažená vítězství zvyšují pravděpodobnost dalších úspěchů, což odporuje meritokratické představě úspěchu jako zásluze jedince. Nerovnosti se věnuje rovněž pátá změna, která požaduje přenastavení ekonomiky k většímu přerozdělování. Autorka však nevolá pouze po přerozdělování příjmů, ale i bohatství, čímž má na mysli demokratizaci vlastnictví, sdílení statků, prostřednictvím doplňkových měn či takových nástrojů, jako je základní nepodmíněný příjem. Požadavek větší sociální spravedlnosti se zde snoubí s požadavkem na snížení tlaku na životní prostředí, které nejvíce zatěžuje spotřeba nejbohatších skupin.
Poslední dvě změny se týkají pohledu na ekonomický růst. První z nich se týká mylné představy, že v počátečních fázích ekonomického růstu je nezbytné projít fází poškozující životní prostředí, která umožní vytvořit takový růst, jenž později škody na životním prostředí napraví. Pro tato tvrzení však neexistují přesvědčivé důkazy, a proto spíše představují zbožná přání protržních ekonomů. Proto je třeba neustále dbát na ekologii a dát ekonomice cirkulární podobu, kdy bude odpad jednoho odvětví sloužit jako surovina pro druhé. Stejně tak je třeba přenastavit produkci zboží tak, aby je nebylo nutné vyhazovat celé, ale aby je bylo možné udržovat dlouhodobě v chodu opravami a tím snížit spotřebu zdrojů planety.
Druhá změna týkající se růstu se týká přenastavení ekonomiky tak, aby se bez něj obešla. Zde autorka míří zejména na reformu finančního a peněžního systému, které pokládá za hlavní příčiny závislosti současných ekonomik na růstu, bez nějž nedokáží prosperovat a propadají se do krize. Problém závislosti ekonomik na růstu je v tom, že na planetě s omezenými zdroji není nekonečný růst možný, a to nejen kvůli nedostatku zdrojů, ale i kvůli ekologickým limitům. Lidstvo tak stojí před volbou: buď sami omezíme růst rekonfigurací ekonomiky, nebo k jeho ukončení stejně dojde, a to vinou zničeného prostředí. Na mrtvé planetě totiž žádná ekonomika nebude.
Prosperovat bez růstu?
Přes velice přesvědčivou argumentaci se však v knize najde i několik diskutabilních míst. Jedním z nich je požadavek přechodu od zdanění práce ke zdanění využívání neobnovitelných zdrojů, které má kromě snížení zátěže životního prostředí zamezit likvidaci pracovních míst a „narušit neférové daňové zvýhodnění firem, které investují do strojů (daňově odečitatelná položka) místo lidí (jejichž mzdy jsou daňově zatíženým výdajem)“. Zdá se, že Kate Raworth si daleko snáze dokáže představit ekonomiku bez růstu než společnost bez práce. Technologie nahrazující práci přitom nebudou nepřítelem lidstva, pokud mu poskytnou volný čas k seberealizaci. Toho lze docílit například základním nepodmíněným příjmem, případně demokratizací výrobních prostředků. Neměli bychom se tedy snažit o omezování procesu automatizace ekonomiky, ale měli bychom upřít úsilí k tomu, aby roboti pracovali pro lidi.
V kontextu knihy se pak nabízí ještě jedna otázka: do jaké míry je skutečně nerůst nevyhnutelný? Skutečně platí, že žijeme na planetě s omezenými zdroji i ekologickými limity, které omezují produkci. Naše planeta se však nenachází ve vzduchoprázdnu, ale ve vesmíru. Je tedy představitelné, že nám jednou technologie umožní získávat zdroje z vesmíru, zpracovávat je mimo naší planetu a nerecyklovatelný odpad ukládat mimo planetu. Právě takové vytěžování vesmíru je nepochybně jedním z cílů Elona Muska a jeho společnosti SpaceX. To, že nám něco takového naše technologická úroveň dnes nedovoluje a že je třeba v současnosti omezovat produkci a spotřebu tak, aby nepřesahovala ekologické limity, neznamená, že ekonomický růst je pro nás na věky věků uzavřenou kapitolou. Faktem však je, že to nijak neoslabuje volání po takovém ekonomickém systému, který by dokázal prosperovat i bez růstu.
Autor je spolupracovník redakce.