Sleaford Mods. Pobrexitová maskulinita bez machistické debility

Jak funguje nejlepší britská working class kapela v době, kdy se její členové změnili v celebrity?

Od vydání Career Opportunities na první desce The Clash z roku 1977 nevyšel lepší song o marnosti hledání práce, než je Jobseeker od Sleaford Mods. Když ho kapela v čele s textařem a zpěvákem Jasonem Williamsonem v roce 2007 vydala na neoficiálním CD-R („Všechny samply jsme bez milosti ukradli, ti bastardi mají stejně peněz dost,“ stálo prý v bookletu), hospodářská krize už klepala na dveře. Lidem dělnického původu, kteří, řečeno neoliberálním slovníkem, pracují v nekvalifikovaných pozicích, to ale mohlo být jedno – na dně společenského žebříčku stáli vždy bez ohledu na stav ekonomické křivky.

Sleaford Mods jsou opakem přemoudřelé liberální levice, která pečlivě rozpočítává poměr jednotlivých ras a pohlaví v nejnovějším seriálu Netflixu a vzápětí se diví, že lidé hlasují pro brexit.

Ve skladbě Jobseeker to všechno je: imaginární dialog mezi zpěvákem a úředníkem připomíná díky ultrarychlé syrové base pracovní pohovor naspeedovaného Spuda v Trainspottingu, vyznění je ale jiné. Spud se (alespoň naoko) snaží práci získat, zatímco Williamson na úřady otevřeně kašle. Když se ho úředník zeptá, co přesně udělal pro to, aby si našel práci, zpěvák a punkový básník svým typickým uplivaným projevem na pomezí rapu a vyprávění se středoanglickým přízvukem bez zaváhání vyprskne: „Úplný hovno, seděl jsem doma a honil si péro.“

V pobrexitové a covidové Británi

Jasonu Williamsonovi bylo v době vydání písně Jobseeker 37 let a za sebou měl nespočet pokusů prorazit v hudebním průmyslu, samozřejmě lemovaných celou řadou nejrůznějších dělnických profesí. V padesáti letech, které rodák z východoanglického hrabství Lincolnshire oslavil loni, platí za jeden z nejvýraznějších hlasů na britské hudební scéně. Ve dvojici s producentem Andrewem Fearnem, který v roce 2012 vystřídal Simona Parfrementa, objel se svým naštvaným punkovým rapem celou Evropu, vystupoval na festivalu Glastonbury a natáčel s Prodigy nebo Leftfield. Podařilo se mu to, o co celý život usiloval: vymanil se z prostředí dělnické třídy. Jaká témata ale zůstanou umělci v okamžiku, kdy je materiálně zajištěný a nemůže už si stěžovat na to, že mu na úřadu práce nedají ani kafe?

Sleaford Mods, kteří podle Williamsona rozhodně nejsou angažovanou kapelou, ale prostě jenom „zpívají o tom, co vidí kolem sebe“, mají pořád co říct. Na aktuální desce Spare Ribs, vydané znovu u slavného indie labelu Rough Trade, se opírají do Dominica Cummingse, bývalého poradce konzervativního ministerského předsedy Borise Johnsona. S typicky pobaveným a zároveň znechuceným slovníkem popisují bezútěšnou situaci v postbrexitové Británii a dotýkají se samozřejmě i stereotypu vyrostlého z pandemie a tísnivých lockdownů. Největší porci vzteku ale směřují jinam: k lidem, kteří zneužívají dělnickou třídu a prospěchářsky apropriují její estetiku.

„Nazdar, jsem tady, abych promluvil o důležitosti nezávislých hudebních klubů. Zároveň doufám, že když budu souhlasit s důležitostí nezávislých hudebních klubů, dostanu se díky tomu do pozice, že v nich nebudu muset hrát,“ odříkává ironicky Williamson na začátku skladby Elocution, a strefuje se tak do kapel jako jsou Idles, jejíž členové podle něj využívají angažovaná témata k tomu, aby vystoupali po společenském žebříčku nahoru a ovládli velké festivaly. Podobně trefně pak v titulní skladbě Spare Ribs odstřeluje salónní intelektuály, kteří se předhání v politické angažovanosti a melou „o Aphexu Twinovi a španělských anarchistech“, aby tím zakryli, že ve skutečnosti „nenávidí ženy“.

Právě tenhle song otevírá nasamplovaná promluva britské anarchistky a teoretičky Lisy McKenzie, která je tak jednou ze tří hostujících žen na albu. Další dvě, totiž Amy Taylor v asi nejlepší skladbě desky Nudge It a Billy Nomates v Mork n Mindy, pak nejvýrazněji posouvají zvuk Sleaford Mods někam, kde nikdy předtím nebyl. Pořád je sice postavený na primitivní, ale promyšlené plechové produkci Andyho Fearna, vokální linky jsou však melodičtější a i díky hostujícím zpěvačkám zase o něco přístupnější, aniž by ztratily cokoli ze své surové energie a maskulinity. Pokud si heterosexuální bílí muži stěžují na to, že je žádná z kapel v dnešním světě nereprezentuje, tady jednu mají: Sleaford Mods dokazují, že je možné opečovávat svou mužskou identitu, a nesklouzávat přitom k sexismu nebo šovinismu. Taky se vám spousta lidí snaží tvrdit, že k rokenrolu zkrátka machismus a určitá míra osobní debility tak nějak patří? Sleaford Mods tento mýtus narušují. A narušují toho víc.

Pečovat o svůj svět

Svět Sleaford Mods je totiž přesným opakem světa přemoudřelé liberální levice, která v analytických článcích pečlivě rozpočítává poměr jednotlivých ras a pohlaví v nejnovějším seriálu Netflixu a vzápětí se diví, že lidé hlasují pro brexit. Není to ani svět současných poučených kapel, jako jsou třeba zmínění Idles, které sklízejí obdiv za banální texty o tom, jak by bylo fajn nemlátit ženy a nepodřezávat imigranty. Sleaford Mods operují jinak: v univerzu, který na svých deskách budují, je možné chybovat, učit se, omlouvat se a zkoušet znovu budovat společnost, ve které je místo pro solidaritu i radost. Zároveň se ale netváří, že neexistuje negativní energie, naopak. „Hněv je energie,“ zpíval John Lydon a odraz tohoto motta slyšíme na albu Spare Ribs možná ještě výrazněji než na předchozích deskách Sleaford Mods. Tahle energie vám pomůže nerezignovat.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies