Lucie Jarkovská: Apolitickou ožíračku udělala z MDŽ až normalizace

Mezinárodní den žen jsme si dlouho spojovali s normalizační podnikovou zábavou, ale jaké jsou skutečné kořeny tohoto svátku a proč je spojen se socialistickým hnutím?

Nedávno jsme oslavili Mezinárodní den žen (MDŽ), který si starší generace připomíná jako vyprázdněnou podnikovou zábavu. Jde ale o svátek úzce spjatý s ženským hnutím, jeho bojem za důstojné pracovní podmínky a především za volební právo. Jaký ohlas mělo feministické hnutí v československé první republice a proč se oslava MDŽ postupně proměnila v tupé rozdávání kytiček na podnikových večírcích? A kam jsme se za více než sto let od prvního Mezinárodního dne žen posunuli? O tom jsme si v novém Kolapsu povídali se socioložkou a dlouhodobou spolupracovnicí Alarmu Lucií Jarkovskou, která momentálně působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Nedávno jsme oslavili Mezinárodním den žen. Proč se vůbec Mezinárodní den žen slaví?

V tento den si připomínáme boj za ženská práva. Svátek má více než stoletou tradici a souvisí s bojem za zlepšení pracovních práv dělnic a s bojem za volební právo žen. Na začátku 20. století byly ženy už poměrně zapojeny do světa práce. Dělnice byly zapojeny už dávno a v tu dobu se ženy čím dál více dostávali do úřednických a učitelských pozic. Nicméně neměly vůbec stejná práva jako muži, a nejen to – ani odbory je nezastupovaly stejným způsobem. Vnímaly je dokonce jako ohrožení pracovních práv mužů. Byla za tím úvaha, že když budou ženy požadovat více, muži dostanou méně. Ženy si musely svoje místo vydobýt i v rámci socialistického a odbojového hnutí.

Nejznámější událost, která se v souvislosti s Mezinárodním dnem žen připomíná, je spojena s továrnou Shirtwaist, kde ženy protestovaly proti pracovním podmínkám. Byly zamykány, aby nemohly odpočívat a pořád pracovaly. V březnu 1911 zde vypukl požár a více než sto žen zemřelo. Nemohly se dostat ven, bylo to deváté patro vysoké budovy v New Yorku. Pohřeb těchto žen se stal velkou protestní akcí, která ukázala, že ženská práva nejsou nějaký rozmar, ale že je to skutečně záležitost, v níž jde o život.

Trochu mi to připomnělo nedávnou situaci v jedné barmské textilce, kde vedení zamklo tisícovku švadlen v továrně, aby se nemohly účastnit politických protestů. Možná jsme se od té dávné minulosti příliš neposunuli…

Bohužel, zas tak moc jsme se neposunuli. Je zajímavé se podívat na historický vývoj: to, co považujeme za samozřejmá občanská práva, získávaly různé skupiny obyvatel postupně. Ani všichni muži je nedostali najednou. Když si to vydobyli všichni muži, tak se začalo přemýšlet o tom, že ženy jsou vlastně taky lidi a měly by ta občanská práva asi mít. Na začátku 20. století z toho vzniklo už poměrně velké hnutí. Mezinárodní den žen vyhlášený Clarou Zetkin v roce 1910 nebyl žádnou oslavou, ale spíš dnem zesíleného boje za ženská práva. Šlo se prostě do ulic.

Jak přesně ten boj tehdy vypadal?

Demonstrace, přímé akce. Vždycky mě zamrazí, když vidím vtipy na sufražetky, jak se vrhají pod kopyta koní a pod automobily, že se to zesměšňuje. I slovo sufražetka má u nás trošku dehonestující nádech, ale to nebyla vůbec žádná legrace. Byly to ženy, které nasadily svoje vlastní životy, aby mohly získat tak zásadní práva jako volební právo, právo studovat nebo alespoň trochu rovnější pracovní podmínky. Rovné podmínky totiž ženy nemají dodneška.

Všechny díly podcastu Kolaps si můžete poslechnout nejen na webu Alarmu, ale také na SpotifyApple PodcastsPlayerFM nebo pomocí RSS feedu našeho účtu na Soundcloudu. Alarm je finančně závislý na podpoře čtenářů. Pokud se vám líbí naše podcasty nebo rádi čtete Alarm a chtěli byste ho finančně podpořit, můžete tak učinit v dlouhodobé crowdfundingové kampani.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies