Seaspiracy: Nejlepší způsob jak chránit mořské živočichy? Přestat je jíst

Dokument Seaspiracy přináší důležité svědectví o aktuálním stavu života v oceánech a možné budoucnosti nás všech. Jeho význam spočívá v otevírání témat, kterým se velké ochranářské organizace i politici z různých důvodů vyhýbají.

Dokumentární film Seaspiracy: Pravá tvář udržitelného rybolovu o lidském vlivu na ekosystémy oceánů, který nedávno uvedla americká televizní platforma Netflix, vyvolal okamžitě po svém odvysílání nadšené i kritické reakce. Řada diváků byla z informací v něm tak zděšená, že se ze dne na den rozhodla přestat konzumovat ryby, jako například americká televizní celebrita Kourtney Kardashian. Další jej doporučili ke zhlédnutí ostatním – třeba kanadský zpěvák a dlouholetý vegan Bryan Adams. Na druhé straně se po zveřejnění filmu ozvaly i kritické hlasy, které poukázaly na zavádějící informace.

Komerční rybolov používá obrovské sítě, které by svou velikostí dokázaly pojmout celé katedrály, a ty masivním způsobem devastují mořské dno včetně všeho, co na něm roste.

Jedním z tvrzení v dokumentu, které bylo kritiky zpochybněno, je odhad mořské bioložky dr. Sylvie Earle (vycházející ze studie z roku 2006), že světové oceány budou v roce 2048 téměř „vyčištěny“ od mořských savců a ryb. Profesor Callum Roberts, který v dokumentu také vystupuje, tvrdí, že není podstatné, zda tento kolaps nastane v roce 2048 nebo v roce 2079. Je podle něj ale evidentní, že pokud půjdeme po stejné trajektorii, ryby jednoho dne „dojdou“.

Snímek navazuje na dokumenty, které v posledních letech poutaly pozornost veřejnosti k různým podobným problémům – například Oscarem oceněný snímek Zátoka z roku 2009 o masakru delfínů v zátoce Taidži, snímek Černý zabiják (2013) o kosatce, která v zajetí zábavního centra SeaWorld zabila několik lidí, nebo Cowspiracy – Klíč k udržitelnosti (2014) o environmentálních dopadech živočišné produkce.

Plastové odpady jsou proti rybolovu nic

Jak název posledně jmenovaného filmu napovídá, produkoval jej stejný tým jako aktuální novinku Seaspiracy. Zatímco Cowspiracy odkrýval environmentální dopady zejména suchozemské živočišné produkce a oceánům se věnoval spíše okrajově, film Seaspiracy se naopak plně soustředí na problematiku průmyslového rybolovu v oceánech. Zpochybňuje myšlenku udržitelného rybolovu, odhaluje stinnou stránku akvakulturních farem a dotýká se i sociálních témat, jako je například otroctví využívané pro sběr mořských plodů, nebo konfliktů mezi průmyslem a místními obyvateli.

Režisérem a zároveň vypravěčem je Ali Tabrizi, který se v dokumentu představil jako nadšený zero waste aktivista, který čistí pláže a přesvědčuje různé společnosti, aby přestaly používat plasty. Nejprve se zdá, že se bude zaměřovat na problém zamoření světa plastovými odpady a zmiňuje například obří odpadní skvrnu plovoucí v Tichomoří. Postupně se však odkrývá příběh, který naznačuje, že plastové odpady jsou oproti masakrům páchaným komerčním průmyslovým rybolovem téměř zanedbatelnou škodou.

Začátek filmového vyšetřování nás přivádí do Japonska, které se režisér rozhodl navštívit a zdokumentovat každoroční masakr mnoha delfínů a malých velryb v zátoce Taidži. Část těchto delfínů je vražděna kvůli odchytu jejich mláďat, která jsou prodávána do zábavních center typu SeaWorld. Další z motivací je však jednoduše fakt, že delfíni konkurují rybářům v lovu ryb, kterých je čím dál větší nedostatek.

Komerční rybolov a „bycatch“

Jakkoli hrozivě zátoka Taidži působí, film přináší překvapivé odhalení, že komerční rybolov je mnohem větším zabijákem těchto a mnoha dalších tvorů. Zatímco v Taidži je ročně zabito kolem sedmi set delfínů a malých velryb, na západním pobřeží Francie je jich zabit více než desetinásobek. Jedná se o tzv. bycatch neboli vedlejší úlovek rybářského průmyslu, který je obrovskými sítěmi nezáměrně sbírán spolu s rybami a je v dokumentu odhadován na čtyřicet procent celkového úlovku, avšak podle odhadů publikovaných v časopise Fish and Fisheries tvoří kolem deseti procent. Celosvětově jako vedlejší úlovek skončí v sítích rybářů kolem tří set tisíc delfínů a velryb.

Osud vedlejšího úlovku se však samozřejmě netýká pouze delfínů. Podobně podle dokumentu dopadnou i žraloci, jejichž populace se od roku 1970 snížila o 80–99 procent (střízlivější odhady se pohybují v rozmezí 70–90 procent). Zatímco žraloci zabijí přibližně deset lidí ročně, lidé za stejné období zabijí kolem sto milionů žraloků, přičemž často se jedná právě o vedlejší úlovek. Další z mnoha obětí průmyslového rybaření, které končí v sítích omylem, jsou želvy. Přibližně tisíc želv je ročně zabito kvůli plastovému odpadu, zatímco šokujících 250 tisíc želv je dle autorů zabito komerčním rybolovem.

A není divu. Komerční rybolov používá obrovské sítě, které by svou velikostí dokázaly pojmout celé katedrály, a ty masivním způsobem devastují mořské dno včetně všeho, co na něm roste. Zatímco denně ztrácíme plochu deštných pralesů srovnatelných s 27 fotbalovými hřišti, v oceánu je „vyčištěna“ plocha o velikosti 4 315 hřišť, a to nikoli za den, ale za pouhou minutu. Průmyslový rybolov je největším zabijákem divoce žijících zvířat, přičemž ročně je údajně chyceno přibližně 2,7 bilionu ryb, což je přibližně pět milionů ryb za minutu.

Toto intenzivní rybaření si vybírá svou daň. Od roku 1970 se populace tresek snížila o 86 procent, tuňáků o 97 procent a platýsů dokonce o 99 procent a hlavním viníkem je opět komerční rybolov. Kolapsy populací jednotlivých druhů pak navazují na další a další environmentální problémy.

Odpady z rybářských sítí zabíjejí

Často se hovoří o korálech ohrožených klimatickou změnou, ale dokument ukazuje, že jsou ohroženy i nadměrným rybolovem, neboť ryby (zejména jejich exkrementy) jsou důležitým zdrojem živin korálů. Velryby a delfíni jsou zase klíčoví pro tvorbu fytoplanktonu, který podle autorů generuje přibližně 85 procent kyslíku, tedy čtyřikrát více než amazonské pralesy.

Komerční rybolov kupodivu úzce souvisí i se zamořením oceánů plasty. Zatímco plastová brčka tvoří dle dokumentu 0,03 procenta celkového plastového odpadu, rybářské sítě a jiné vyřazené rybářské vybavení přispívá celými 46 procenty. Vyhozené vybavení je navíc mnohem nebezpečnější než jiné jednorázové plasty, neboť jsou navrženy k chytání a zabíjení mořských živočichů.

Evropský komisař pro oceány a rybolov Karmenu Vella, který prosazoval zákaz jednorázových plastů, v dokumentu s překvapivou otevřeností přiznal, že bez ohledu na to, co je největší problém, lidem jednoduše nemohou říct, že nemají rybařit a kupovat ryby.

Vzhledem k rozsahu škod komerčního rybolovu autory dokumentu zajímalo, co ve skutečnosti garantují různé labely udržitelnosti a bezpečnosti, které slibují jistý etický standard, například absenci delfínů ve vedlejším úlovku.

V dokumentu zazní rozhovor s Markem Palmerem z institutu Earth Island, který udílí Dolphin Safe label. Palmer tvrdí, že dodržování zásad labelu není kontrolováno a že nemůže garantovat absenci chycených delfínů. Později se však ohradil, že jeho tvrzení bylo vytrženo z kontextu a že chybí dovětek, že se jim podařilo množství zabitých delfínů dramaticky snížit, a to až o 95 procent. Autoři dokumentu na tuto kritiku zareagovali vyjádřením, že „label neříká, že je z 95 procent bezpečný pro delfíny. Tvrdí prostě, že je pro delfíny bezpečný“.

Kritici dokumentu také poukazovali na to, že je úplný konec rybolovu nereálný kvůli pobřežním a ostrovním národům, které trpí chudobou a potřebují jej k přežití. Režisér v reakci uvedl, že rozhodně nepředpokládá, že by lidé, kteří čelí chudobě a podvýživě, eliminovali svou konzumaci ryb. Není to nicméně ale ani cílová divácká skupina tohoto dokumentu.

Neudržitelné rybí farmy

Dokument se dotýká i lidských práv a odhaluje, že průmyslový lov mořských plodů (zejména krevet a garnátů) závisí na práci otroků. Několik bývalých otroků v Thajsku zde v rozhovorech vypráví, že byli kapitány lodí obvykle nalákáni na dobrý výdělek, ale jakmile se nalodili, přišli o veškerá svá práva.

Seaspiracy se věnuje také problematice mezinárodního ilegálního rybolovu, který vytěžuje rybí populace chudších zemí. V Somálsku či Libérii kvůli tomu například nemají místní rybáři dostatek úlovků a musí se vydávat dál na moře, což je velmi nebezpečné a mnoho rybářů na moři umírá. V důsledku úbytku ryb se místní obyvatelé někdy uchylují k lovu na souši, což má další negativní důsledky (například epidemii eboly). Vládní pozorovatelé, kteří situaci monitorují, jsou nezřídka vražděni a ukazuje se, že komerční rybářství je propojeno s organizovaným zločinem, který stojí i za obchodováním s lidmi a drogami.

Za jednu z možností, jak omezit devastující vliv komerčního rybolovu v oceánech, jsou považovány takzvané akvakulturní rybí farmy. Dokument však tvrdí, že ke krmení těchto ryb se používají ryby chycené v oceánech a pro získání jednoho kilogramu rybího masa z těchto farem je potřeba více než jeden kilogram ryb z volné přírody. Snímek vykresluje i zdravotní stav chovaných ryb. Zatímco losos by ve volné přírodě skákal v proudu čisté vody, na farmě plavou v kruzích ve vlastní špíně. Není proto divu, že jsou farmy ohniskem nejrůznějších nemocí (anemie, srdeční a infekční choroby) i parazitů (mořské vši). Zajímavostí je, že kdyby tito lososi nebyli dobarvováni, bylo by jejich maso šedivé.

Nejde tady jen o velryby

Poslední velkou kauzou zachycenou v dokumentu jsou masakry velryb na Faerských ostrovech, které jsou považovány za udržitelné. Tváří v tvář umírajícím velrybám, včetně jedné březí, vypravěč uvažuje nad pojmem udržitelnost a dochází k osobnímu závěru, že to znamená především možnost pokračovat v ubližování těmto zvířatům. Sentiment vůči velrybám je však přerušen racionálním kalkulem jednoho z místních rybářů, který v rozhovoru uvádí, že raději zabije jednu velrybu než dva tisíce kuřat či ryb, aby získal stejné množství masa. Nastavuje tak nepříjemné zrcadlo všem kritikům lovu velryb, kteří stále ještě konzumují jiná zvířata.

Dokument končí kupodivu pozitivně a vykresluje vzrušující vizi budoucnosti, v níž uvidíme nekonečná hejna ryb, zdravé korály a svobodné mořské savce. Toho podle autorů můžeme dosáhnout tak, že velké části moří před komerčním rybolovem uzavřeme. Protože ale vlády nebývají příliš ochotné k zavádění podobných opatření, dokument apeluje přímo na diváka. Nejlepší způsob, jak chránit ryby a jiné mořské živočichy, je zřejmě přestat je konzumovat.

Autorka je socioložka.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace