Cesta chorvatské levice od protestů k zastupitelstvu, parlamentu a postu starosty Záhřebu

Enviromentální aktivista Tomislav Tomašević z levicové platformy Možemo! se stal starostou Záhřebu s historicky nejvyšším počtem hlasů.

V neděli 30. května se v Chorvatsku kromě dne státnosti udály jedny z historicky nejdůležitějších místních voleb. Koalici zelených a levicových politických stran se v hlavním městě Záhřebu podařilo získat nejenom většinu v městském zastupitelstvu, ale také post starosty pro svého kandidáta, dlouhodobého environmentálního aktivistu Tomislava Tomaševiće. I když se v celostátním kontextu podařilo vládnoucí straně Chorvatské demokratické společenství (Hrvatska demokratska zajednica, zkráceně HDZ) dostat do čela patnácti z jednadvaceti krajů, nezávislí kandidáti a kandidátky dosáhli velkých úspěchů v oblastech, kterým dlouhodobě vládla výhradně pravice. V politických komentářích místních médií se mluví o skutečném průniku nových a demokratičtějších sil do chorvatské politiky.

Tomislav Tomašević, jedna z ústředních postav politické platformy Možemo! (Můžeme!), která v Záhřebu kandidovala v koalici se čtyřmi dalšími levicovými stranami, se dočkal obrovského úspěchu a podpory. V prvním kole voleb starosty Záhřebu získal tolik hlasů jako jeho tři hlavní oponenti dohromady. V druhém kole pak získal historicky největší počet hlasů (199 630) ze všech kandidátů, kteří se kdy o tento post v Záhřebu ucházeli. Jeho oponent, folkový zpěvák a krajně pravicový politik Miroslav Škoro z Vlasteneckého hnutí (Domovinski pokret) se po své nečestné a agresivně vedené kampani, postavené na ždímání pozůstatků nacionalistického sentimentu, dočkal jen kolosální prohry.

Aktivistický kredit

Politická platforma Možemo! za posledních několik let značně ovlivnila chorvatskou politickou scénu. Tento rok o ní byla dokonce vydána kniha. V reakci na ni se publicista Jerko Bakotin správně ptal, zda počátek nové chorvatské levice není vhodné datovat už deset let zpět. Tehdy byli její hlavní hybatelé rozptýleni v různých hnutích, které sdružovala snaha vzdorovat každým rokem narůstající organizované korupci a dekorativnímu nacionalismu na lokální i celostátní úrovni. Jako nejdůležitější body společného působení se zpětně ukazují úspěšné studentské blokády, které se na záhřebské Filozofické fakultě rozjely v roce 2009 v reakci na hrozby omezení bezplatného vysokoškolského vzdělávání.

Na odstraňování Bandićova odkazu chce hnutí navázat a přinést konec „lokálních šerifů“ v celé zemi. Nejen v Záhřebu, ale i dalších městech včetně Splitu řekli lidé ne dosavadní vládě konzervativců a extrémní pravice.

V roce 2010 pak začaly několikaměsíční mobilizace ve Varšavské ulici, z nichž vzešla řada environmentálních sdružení a hnutí práva na město. Společně se pak stavěla organizované korupci v podobě obchodního centra, které si tehdy upekl starosta Milan Bandić společně s magnátem Tomislavem Horvatinčićem. I když jejich snahy nakonec úspěšné nebyly, a centrum Záhřebu dostalo podzemní garáž v pěší zóně, nešlo o marné snahy. V čele těchto protestů koneckonců stál právě nový starosta Záhřebu Tomislav Tomašević.

Starosta Bandić za dvacet let svého působení ovlivnil chorvatskou metropoli způsobem, jejž nejlépe vysvětluje krátký výčet jeho nejmarnotratnějších úletů. Město například zaplatilo 1,55 milionu chorvatských kun (zhruba 5 milionů Kč) za dvě prefabrikované toalety na autobusové zastávce v městské části Dubrava. Stejnou sumu peněz utratilo i za renovaci jediné tramvajové zastávky. Miliardu chorvatských kun věnovalo obnově fotbalového stadionu v Maksimiru, který město bude pravděpodobně muset zbourat. Seznam v tomto bodě samozřejmě nekončí, ale můžeme dodat, že Milan Bandić měl za sebou 250 trestních oznámení a dva závažné soudní procesy ve věci korupce, k čemuž je třeba přičíst i další desítky soudních procesů vedených proti jeho spojencům. Jeho extravagantní gesta, nadbytečné fontány a pomníky vlasti za 35 milionů kun město značně poškodily. Byl destruktivní sílou, která za dvacet let stihla vybudovat velkou klientelistickou síť, zcela zanedbat základní komunální a bytovou infrastrukturu města a navázat Záhřeb na mocné firmy smlouvami v hodnotě stovek milionů kun.

Černý kůň chorvatské politiky

Psal se rok 2017, když se rozhodl Tomislav Tomašević se skupinou Zagreb je naš! symbolicky vztyčit vlajku na skládce Jakuševac, která městu vynesla titul „evropského trůnu smetí“. Byl to zároveň i rok, kdy tato strana poprvé kandidovala do městského zastupitelstva a konečně mohla tváři v tvář konfrontovat padoucha svého příběhu – Milana Bandiće. I když jejich elán byl tehdy podceňován a jejich značka v předvolebních anketách zařazována do kategorie „ostatní“, výsledky ukázaly zcela jinou realitu. Zeleno-levicová koalice, ve které se tehdy sdružily strany a politické platformy Zagreb je naš!, Pro město (Za grad), Nová levice (Nova lijevica), Dělnická fronta (Radnička fronta) a Udržitelný rozvoj Chorvatska (Održivi razvoj Hrvatske – OraH), získala čtyři mandáty v městském zastupitelstvu a během čtyř let působila jako neúnavná opozice.

V roce 2019 následovaly volby do Evropského parlamentu, při kterých se zformovala i politická platforma Možemo!, která ve svém iniciativním výboru sdružovala 26 aktivistů, aktivistek a levicových politických subjektů převážně ze Zagreb je naš! nebo jiných nezávislých hnutí. Koalici se tehdy nepodařilo získat ani jeden mandát, ale příští rok opět kandidovala, tentokrát v prezidentských volbách. Kandidátka Katarina Peović z Dělnické fronty tehdy sice dostala pouze 1,11 procenta hlasů, ale svůj potenciál ale ukázala v dalším roce, když se s šesti dalšími lidmi z koalice dostala do parlamentu.

Volební kampaň, kterou v létě 2020 realizovala zeleno-levicová koalice, byla aplikací aktivistického know-how. Koalice přitom dostala nejmíň sponzorských darů ze všech stran, které tehdy kandidovaly. Od té doby jsou v parlamentu i v městském zastupitelstvu jedni z nejaktivnějších.

Osudové místní volby

V únoru tohoto roku Milan Bandić zemřel na následky srdečního záchvatu (v šedesátém šestém roce svého života a šestém mandátu starosty). Mnozí skeptici tehdy nevěřili, že je zeleno-levicová koalice schopna Bandićův odchod unést, jelikož se formulovala v jasné antitezi vůči němu a všemu, na co se odkazoval. Možemo! a sdružené strany ale ukázaly pevnou programovou pozici a postoj, který se v anti-establishmentu a „anti-bandićismu“ nevyčerpal.

Program pro lokální volby v květnu tohoto roku společně vytvářelo 33 pracovních skupin různých městských části a dvě stě lidí. Deset tisíc obyvatelek a obyvatel mělo příležitost vyplnit dotazník o tom, co by ve své městské části chtěli změnit. Výsledkem byl pozoruhodný dokument s detailními plány pro každý kout města. V první řadě tyto plány reagují na problém nefunkční dopravy, jemuž chce Možemo! čelit budováním cyklostezek a tramvajových tratí. Mezi dalšími body programu patří zavedení nových metod hospodaření s odpadem a také odstraňování škod způsobených zemětřeseními, jež Záhřeb zasáhla během minulého roku.

Koalice v komunálních volbách uspěla v 16 z 17 městských částí a v městském zastupitelstvu získala 23 míst. „Poprvé lidi věděli, koho volí a kdo je v městské radě nebo v zastupitelstvu bude reprezentovat. Poprvé věřili tomu, že komunální politika v Záhřebu není jenom demokratickou fraškou,“ popisuje politoložka Maja Gergorić, která se do politické kampaně aktivně zapojovala jako jedna z tisíce dobrovolnic a dobrovolníků. „Úspěch v těchto volbách vznikl z grassroots aktivismu, který se budoval v každé městské částí. Kampaň byla velmi personalizovaná.“

I když kandidát Možemo! Tomislav Tomašević hned v prvním kole získal 45 procent hlasů, v ve druhém na něj čekalo poněkud otravné utkání s protikandidátem Miroslavem Škorem z Vlasteneckého hnutí. Program a elementární znalosti v oblasti vedení města této straně docela scházely. Škoro přišel s kampaní postavenou na nacionalistickém sentimentu a antisrbství (v chorvatské politice bohužel stále používaná taktika), štvavé rétorice, lživých obviněních protivníků a manipulacích.

Foto Možemo!

Nová levice

Lidé ze zeleno-levicové koalice působili v kultuře, vysokém školství, uměleckém provozu nebo v organizacích občanské společnosti, jako je Centrum pro mírová studia nebo Centrum pro ženská studia, které v Chorvatsku vzdělaly generace mladých aktivistek a aktivistů. Jsou tedy produktem civilního aktivismu, jejž se politické elity v čele s premiérem Andrejem Plenkovićem (HDZ) snaží od jejich vstupu do politiky marně diskreditovat termínem „aktivisti“. Přitom ale tato charakteristika zajistila koalici jistou legitimitu a dokonce i úspěch. Působení v protiválečných, feministických, environmentálních hnutích se promítlo i ve snahách o vytváření transparentních politik a nehierarchického fungování „bez šéfa“, což jsou v chorvatské politice nevídané praktiky.

Na odstraňování Bandićova odkazu chce hnutí navázat a přinést konec „lokálních šerifů“ v celé zemi. Nejen v Záhřebu, ale i dalších městech v Chorvatsku včetně Splitu řekli lidé ne dosavadní vládě konzervativců a extrémní pravice. HDZ tak získala podporu jen v rurálních částech země. Úspěch kandidátky strany Možemo!, která se v istrijském městečku Pazin dostala na pozici starostky, představuje krok na cestě k celostátnímu hnutí a k těm, kdo ve společnosti postrádají ekonomickou moc, ale stále volí nacionalistické a populistické strany. Tomu ostatně napovídá i fakt, že aktivisté z Varšavské ulice, kteří kdysi začínali svůj protest sezením na zemi, dnes už figurují jako třetí politická síla v zemí a dokazují, že levice v Chorvatsku poprvé od rozpadu Jugoslávie opravdu může mít hlas.

Autorka je spolupracovnice redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace