Kontroly ukazují na neúctu k zákoníku práce i právům zaměstnanců

Z kontrol Státního úřadu inspekce práce, na jehož činnost se v posledních dnech zaměřila pozornost médií, vyplývá, že zaměstnavatelé velmi často porušují zákoník práce.

Minulý týden vzbudila relativně velkou pozornost kontrola prováděná Stáním úřadem inspekce práce (SÚIP). O jeho činnost a o podmínky, které pro ni má, bychom se ale měli zajímat průběžně. A diskutovat bychom měli i o pozici, kterou na českém pracovním trhu a v českém právním řádu má, a zda dané nastavení vyhovuje zaměstnancům a zaměstnankyním.

Rutinní agenda

Zmíněná kontrola byla součástí plošné kontrolní akce zaměřené na nelegální zaměstnávání, potažmo součástí standardní kontrolní činnosti, kterou tento úřad vykonává. Během covidové doby sice byla kontrolní činnost lehce utlumena, nyní už ale jejímu výkonu nic nebrání. Využijme aktuálně zvýšeného zájmu o činnost Státního úřadu inspekce práce a podívejme se na některá jeho zjištění. Tak jako řada úřadů vydává o své činnosti výroční zprávy, ze kterých je možné vyčíst zajímavé informace.

Nelze rezignovat na to, že i ta pravidla, která někomu nevyhovují, se musí dodržovat.

Inspekce práce vykonává kontroly podle předem stanoveného rozvrhu prací, a to jednak v návaznosti na obdržené podněty, jednak náhodně, kdy při výběru zohledňuje faktory, jako jsou výsledky dříve provedených kontrol u konkrétních zaměstnavatelů nebo doba, která od poslední kontroly uplynula. S výjimkou poklesu v minulém roce vykonává SÚIP ročně okolo 20 až 25 tisíc kontrol a zhruba v 15 až 18 procentech případů pak ukládá pokuty. Počet přijatých podnětů sice meziročně klesá, ale opět s výjimkou loňského roku se pohybuje mezi šesti a sedmi tisíci podněty ročně. Naprostá většina z nich (přes 60 procent) směřuje do oblasti pracovněprávních vztahů, méně pak k výkonu nelegální práce nebo do oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nejvíce podnětů směřuje k nejmenším podnikatelům, u kterých i dle údajů SÚIP kontroly již několik let nacházejí největší podíl nelegálního zaměstnávání.

Moc, nebo málo?

Při kontrolách, které jsou prováděny na základě podnětů, shledá inspekce práce nějaké porušení právní úpravy ve více než polovině případů, uložených pokut je ale mnohem méně – mezi 15 a 20 procenty. I když se nám může zdát počet pokut ve srovnání s počtem kontrol relativně nízký, nebylo by dobré propadat pocitu, že dodržování pracovněprávních a souvisejících předpisů je u nás na vysoké úrovni. Jednak pořád každá zhruba šestá kontrola skončí uložením pokuty, jednak existuje i celá řada porušení předpisů, která buď nemohou být pokutována, nebo nejsou ani zjištěna.

Dále je dobré vědět, že počet kontrolovaných zaměstnavatelů se může zdát vysoký, reálně ale nejde ani o deset procent zaměstnavatelů ročně, neboť podle údajů ČSSZ se počet zaměstnavatelů v ČR pohybuje okolo 280 tisíc. A není ani v silách SÚIP zkontrolovat více zaměstnavatelů. Agenda je složitá, a jak vyplývá z roční zprávy za rok 2020, inspektorů je celkem jen 538 a ne každý může dělat všechno.

Co z toho vyvozovat?

Z mého pohledu – a zde si nedělám nárok na to, že moje interpretace je jediná možná nebo správná – lze z těchto údajů a dalších zjištění dovodit mimo jiné následující. Z relativně nízkého podílu uložených pokut nemusí vyplývat, že zjištěná porušení právních předpisů jsou bagatelní. U řady z nich nejspíše bude stačit k nápravě jejich projednání, některá z nich však nevyústí v pokutu z jiného důvodu. Problémem může být například nedostatek průkazných materiálů.

I tak jsou ale výsledky kontrolní činnosti alarmující, nebo by alespoň měly být. Je navíc zjevné, že horší situace je v některých odvětvích, jako je obchod, stavebnictví, stravování, doprava a další. Zde jsou tedy zaměstnanci a zaměstnankyně vystaveny vyššímu riziku, že s nimi bude zacházeno v rozporu s právní úpravou.

Vyšší podíl zjištěných porušení u nejmenších zaměstnavatelů je rovněž možné vysvětlovat různě – nabízí se například interpretace vycházející i z některých zjištění inspekce, tedy že je u nich dána menší znalost některých oblastí práva, zejména v odměňování a v otázce zaručené mzdy. V dalších kontrolách již byla zjištěná pochybení často napravena. To ale pochopitelně nijak nemůže omluvit protiprávní jednání vůči zaměstnancům a zaměstnankyním.

Veřejnoprávní versus soukromoprávní

Zde se dostáváme k jednomu z bolavých míst celého českého systému. Vraťme se o kousek výše a podívejme se na to, co se skrývá pod pojmem „pracovněprávní vztahy“, jejichž porušování, zdá se, české zaměstnance a zaměstnankyně tíží nejvíce. Podle SÚIP se podněty nejčastěji týkají výše mzdy, platu nebo odměny, nedodržení nejnižší úrovně zaručené mzdy, nesprávného zařazení do platové třídy, nezaplacení práce a příplatků za přesčasy a dalších zákonných příplatků. Poukazuje se na stále přetrvávající praxi výplaty části odměny „na ruku“. Dále se objevují podněty ve vztahu k uzavírání smluv a dohod, k vedení evidence odpracované doby atd.

Zde je důležité připomenout, že při porušení práva v těchto vztazích kromě veřejnoprávní odpovědnosti, spojené s možností uložit za deliktní jednání sankci, vzniká i škoda nebo jiný soukromoprávní nárok, který už zaměstnanec nebo zaměstnankyně musí řešit sami. I když inspekce práce zjistí porušení zákona, nemůže žádným způsobem řešit z něj vzniklý soukromoprávní nárok zaměstnanců – to přísluší jedině soudu. Není žádným tajemstvím, že se nacházíme v situaci zcela přetížené soudní soustavy, kde pracovněprávní spory nezřídka trvají i několik let, a bez odborné právní pomoci ani není každému poškozenému soudní řešení sporu dostupné.

Inspekce práce ve svých dokumentech opakovaně uvádí, že řada podnětů je zatížena nevědomostí podatelů o tom, jak je možné soukromoprávní nároky řešit, a že SÚIP jim v tomto příliš pomoci nemůže. Ze své vlastní praxe můžu existenci těchto předpokladů potvrdit, stejně tak jako dojem, který z nich vyplývá: pokud SÚIP nevyřeší můj problém, tak k čemu vlastně je?

Úcta k právu

Kromě toho, že konkrétní porušení předpisů mohou mít zásadní dopady zejména na ekonomickou situaci dotčených zaměstnanců a zaměstnankyň, nesmíme zapomínat ani na nepřímé důsledky porušování pracovního práva, zejména pokud zůstává neodhaleno a nepostiženo. V takové situaci se dále snižuje respekt k těmto normám u jiných zaměstnavatelů.

Důvodů, proč je zákoník práce tak málo respektován, může být řada. Nepochybně zde hraje roli i to, že jeho pečlivé dodržování může být zejména pro zaměstnavatele administrativně i finančně náročné. To ovšem nesmí být důvodem pro snižování úrovně ochrany zaměstnanců a zaměstnankyň. Lze apelovat na zjednodušení administrativy, na nastavení předvídatelného a srozumitelného mechanismu zvyšování minimální a zaručené mzdy, snad i na modernizaci některých tradičnějších ustanovení a v širším kontextu také na další změny v regulaci podnikání. Nelze však rezignovat na to, že i ta pravidla, která někomu nevyhovují, se musí dodržovat. Pokud bychom takto přistupovali například k pravidlům silničního provozu, která jsou upravena normou téže právní síly, pak by provoz na našich silnicích byl ještě nebezpečnější, než je teď, a to – podobně jako eroze pracovněprávní úpravy – není rozhodně v zájmu společnosti.

Pochopitelně pouze kontrolou a represemi úctu k právu nevybudujeme. Je potřeba se zaměřit i na vymahatelnost individuálních nároků a na to, nakolik je či není právní pomoc zaměstnancům a zaměstnankyním dostupná. Pokud chceme vést v souvislosti s dodržováním pracovního práva nějakou debatu, pak ji veďme právě o tomto: proč se tolik lidí obrací na Inspekci práce, která ale nemůže uspokojit soukromoprávní nároky, proč je tak málo pracovněprávních soudních sporů a proč mají tak dlouhé trvání? Proč máme méně zákonných kompetencí odborových organizací v této oblasti, než kolik jich mají odbory v řadě jiných západních států, a jak posílit jejich úlohu, aby se zaměstnanci a zaměstnankyně na ně mohly častěji a účinněji obracet.

To vše ale na důležitosti činnosti Státního úřadu inspekce práce nic neubírá, právě naopak. Veřejnoprávní postih je něco jiného než uspokojení soukromoprávního nároku jednotlivce, ale v právní praxi – a běžném životě – není takto jednoduché obojí rozlišit. Pro důvěru lidí ve stát a jeho instituce je nezbytné, aby fungovalo obojí.

Autorka je právnička a publicistka.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace