Foto Amber Clay, Pixabay
Afghánská lidskoprávní aktivistka Wazhma Frogh v nedávném rozhovoru pro NPR popsala smíšené pocity, které momentálně zažívá většina obyvatel Afghánistánu: „Chceme se konečně postavit na vlastní nohy. Zároveň máme strach, jsme naštvaní. Oznámení o stažení vojsk přišlo bez ohledu na to, v jaké situaci se země nachází. Válka neskončila, násilí naopak roste.“
Podle dubnového průzkumu asistenční mise OSN pro Afghánistán došlo v prvních třech měsících roku 2021 k 37procentnímu nárůstu násilí páchaného na ženách. Počet dětských obětí vzrostl oproti předcházejícímu roku o 23 procent. Tálibán kontrolující velkou část afghánského území vojensky zvítězil a postupně upevňuje i svou politickou moc. „Má peníze a především legitimitu od americké administrativy, která s jeho reprezentanty usedla k jednacímu stolu,“ dodává Wazhma Frogh.
Denní realita Afghánistánu zůstává pro ženy i přes určitý pokrok, jehož se jim podařilo v některých oblastech země dosáhnout, noční můrou.
Prezident Joe Biden oznámil zahájení stažení amerických vojsk k 1. květnu 2021. Odejít by měla společně s ostatními vojenskými skupinami zemí NATO do 11. září, symbolicky ke dni výročí útoků al-Káidy na Washington a New York. Navazuje tak na Baracka Obamu a Donalda Trumpa, který v loňském roce s hnutím Tálibán uzavřel dohodu o postupném odchodu výměnou za to, že nebude poskytovat útočiště teroristickým skupinám a atakovat civilní obyvatelstvo.
Vláda Tálibánu, svržená americkými vojsky v roce 2001, představovala zejména pro ženy kruté období. Nejen že měly zakázáno studovat či pracovat, nesměly dokonce ani opouštět svá obydlí bez mužského doprovodu. Některé tak zůstaly uvězněny za zdmi svých domovů i několik let. Nošení burky bylo povinností, jejíž porušení tálibánský režim tvrdě trestal. Přední afghánská politička Fawzia Koofi vzpomíná na kruté zacházení s ženami, které si dovolily neuposlechnout některé z tehdejších pravidel. Vzdor vůči islámským zákonům byl trestán bičováním, kamenováním, utínáním končetin, nebo dokonce veřejnými popravami.
Fawzia Koofi je jednou ze čtyř žen, které se podílely na mírovém vyjednávacím procesu s představiteli Tálibánu. Režim trvající v letech 1996 až 2001 jí zakázal studovat medicínu a uvěznil jejího muže. Zůstala sama se dvěma dospívajícími dcerami. Po svržení Tálibánu úspěšně vstoupila do politiky, stala se poslankyní a první ženskou místopředsedkyní Národního shromáždění. Tálibánci, se kterými teď coby členka vládního týmu vyjednává, se ji několikrát pokusili zabít.
Čeho afghánské ženy dosáhly?
Válka proti terorismu, vyhlášená po 11. září 2001, se stala hlavní zahraničněpolitickou prioritou Spojených států. Tálibánem ovládaný Afghánistán Američané obsadili s cílem zničit al-Káidu, která měla v zemi své útočiště. Tálibán však pro údajný nedostatek důkazů odmítl Spojeným státům vydat jejího vůdce Usámu Bin Ládina. Pouhý měsíc po útocích ve Washingtonu a New Yorku tak začal nejdéle trvající ozbrojený konflikt v americké historii.
Válka, která Spojené státy stála přes bilion dolarů, si vyžádala tisíce civilních obětí a zabitých vojáků. Tálibán se ale ukázal jako vojensky neporazitelný. Dlouhodobě těží jak z terénního charakteru země, který je pro partyzánský způsob vedení boje jako dělaný, tak ze spousty chyb, které Spojené státy v zemi napáchaly. Tálibán navíc dokázal získat i podporu části válkou vyčerpaných obyvatel.
Na místě je otázka, zda nekonečné a úmorné tažení proti teroru mělo vůbec nějaký hmatatelný výsledek. Ke znatelným, ač primárně nezamýšleným přínosům americké vojenské přítomnosti v zemi patří zpřístupnění studia a práce pro ženy a zlepšení jejich zdravotní péče. Především v městských částech Afghánistánu se ženy staly součástí veřejného a politického života. Ačkoli je pokrok značně nerovnoměrný, dívky dnes tvoří čtyřicet procent afghánského studentstva. Rovnost pohlaví je sice stále utopií, formálně ji nicméně zaručuje afghánská ústava. Ženy mají povinné 25procentní zastoupení v zákonodárném sboru, v některých oblastech se mohly připojit k armádě a policii, zakládat školy, cestovat bez mužského doprovodu nebo sportovat.
Někteří z tálibánských vůdců nyní prohlašují, že nejsou proti účasti žen na veřejném životě a jejich studiu, bude-li to v souladu s právem šaría. Právě tato podmínka ale vyvolává značné obavy. „Je těžké věřit někomu, kdo používá 27 let stejné praktiky. V přístupu k ženám se Tálibán nezměnil,“ říká lidskoprávní aktivistka Orzala Ashraf Nemat. Gradující represe především vůči občansky aktivním ženám, trvající vysoká nezaměstnanost i rostoucí domácí násilí (dle statistik zažilo násilí od intimního partnera 87 procent afghánských žen a jejich počet vlivem covidové situace minulý rok značně narostl) strach ještě umocňují.
Ženy se obávají především o ztrátu přístupu ke vzdělání. Zmíněná Fawzia Koofi, která si své vlivné postavení musela těžce vydobýt, pro Deník Referendum před rokem konstatovala: „Domnívám, se, že i když vybijete nějaký národ, úplně jej nezastavíte. Přijde totiž další generace. Když chcete vývoj národa zastavit, stačí omezit jeho přístup ke vzdělání.“ Studium afghánských žen je chráněno zákony společně s vyhrazenou finanční podporou. Jak tomu bude bez přítomnosti Spojených států, ale jisté není.
Korupce dopadá zejména na venkovské obyvatelstvo
Pokrok, kterého se za dvě dekády podařilo v Afghánistánu v oblasti ženských práv docílit, je sice významný, ale značně nerovnoměrný. Finanční prostředky investované Spojenými státy do této oblasti jsou limitovány především praktikami samotné afghánské vlády. Masivní korupce vládní garnitury postihuje především běžné Afghánce, ale má velký vliv i na destabilizaci celého regionu a otevírá prostor pro Tálibán.
Rozdíly v ochraně lidských práv a sociekonomické nerovnosti jsou patrné nejen mezi oblastmi ovládanými Tálibánem a teritorii kontrolovanými vládou. Nekonečná válka dopadá především na chudé venkovské regiony, jejichž strádání vlivem pandemie vygradovalo a dál roste. Tamní ženy stále nemají přístup ke vzdělání a zaměstnání. V pracovní oblasti je velký rozdíl mezi soukromým a veřejným sektorem. Počet žen zaměstnaných ve státní sféře zasazené především do velkých měst je určen kvótami, naproti tomu soukromý sektor regulován není. Podnikání je vyhrazeno spíše úzké elitní skupině, většina žen tak pracuje na nejhůře placených výrobních pozicích.
Ženám z venkovských oblastí je práce zapovězena úplně nebo se s trochou štěstí dostanou jen k prekarizovaným zaměstnáním. „Chce-li žena z těchto regionů pracovat, nejprve čelí výzvám a neshodám doma. Po několikadenních hádkách se svými mužskými rodinnými příslušníky čelí odporu členů komunity a náboženských vůdců, kteří si stále myslí, že svět práce je světem mužů,“ popisuje situaci analytička Kate Bateman pracující pro americké ministerstvo obrany. Také přístup ke zdravotní péči je venkovských oblastech čtyřikrát horší než ve městech. Počet úmrtí žen a dětí za poslední dobu tak narostl především zde.
Pokud žena přijde o muže, zůstane odkázána sama na sebe, což je s absencí vzdělání, práce a přístupu ke zdravotní péči bezvýchodná situace. Vdově s dětmi je po smrti jejího muže často odpíráno právo na spravedlivý proces. Na soudce totiž působí ostatní mužští příbuzní s úmyslem získat majetek po otci rodiny pro sebe. Mnohé z nich proto touží především po konci války, snad i za cenu vlády Tálibánu. Přestože je hnutí zejména k ženám brutální, zaručuje jim dědická a majetková práva, kterých se mnohdy u oficiálních afghánských soudů vlivem korupce nemohou domoci.
Ženská otázka stranou mírových jednání
Denní realita Afghánistánu zůstává pro ženy i přes určitý pokrok, jehož se jim podařilo v některých oblastech země dosáhnout, noční můrou. Víru v afghánskou vládu, která je ochránit nedokázala, většinou ztratily. Ovládne-li Tálibán celou zemi, jejich postavení se pravděpodobně ještě zhorší. Značným přínosem je nepochybně účast čtyř lidskoprávních aktivistek (zřetelně odmítajících nošení burky) ve vládní delegaci pro vyjednání míru. Posunem je i fakt, že Tálibán je ochoten s nimi k jednacímu stolu usednout. Otázkou nicméně je, jak velký je jejich skutečný vliv na celkový proces.
Zachování a rozvoj ženských práv netrápí žádnou z vyjednávacích stran, a dokonce ani americkou administrativu. Joe Biden plní Obamou a Trumpem neuskutečněné sliby a ze země po dvou dlouhých dekádách odchází. Životní poměry a bezpečí Afghánců však nebyly a nejsou prioritou pro nikoho.
„Po celou dobu jsou ženy oběťmi mužských válek,“ řekla pro New York Times Raihana Azad, členka afghánského parlamentu. „Ale budou také oběťmi jejich míru.“
Autorka studuje práva.