Není důležité, co má kdo mezi nohama, politici by měli být hlavně kvalitní a není podstatné, zda jsou to muži nebo ženy – tak by se daly shrnout argumenty lidí podivujících se nad bouří, kterou před časem vyvolala společná fotografie koalice Pirátů a STAN k začátku volební kampaně. Mezi čtrnácti muži na ní stála jediná žena, a to Olga Richterová. Část společnosti upozorňovala na to, že ženy tvoří polovinu populace, často mají jiné životní zkušenosti než muži, a proto je důležité, aby byl jejich hlas v politice zastoupen. Ženy ale do politiky nechtějí, nikdo nikomu vstoupit do politiky nebrání, tvrdili ti, kdo reakci na fotografii považovali za přemrštěnou. Debata na sociálních sítích probíhala místy trochu mimoběžně, jako by oba tábory mluvily o něčem jiném. Zastánci zastoupení žen v politice vytvořili dokonce tabulku, kde shrnuli nejčastější argumenty svých oponentů.
Abych našla odpověď na otázku, proč je tak málo žen ve volených funkcích, oslovila jsem političky, aby mi popsaly, s čím se setkávají. Mluvila jsem a psala jsem si s více než čtyřiceti ženami ze sedmi politických stran. Nejhojněji jsou v mém malém vzorku přirozeně zastoupeny pirátky, protože je to v tuto chvíli v jejich straně velké téma. Dále se mi ozvaly ženy z ČSSD, Zelených, KDU-ČSL, STANu, ODS a TOP 09. Většinu z nich budu v textu anonymizovat, protože téma nenaplněných ambicí je velmi citlivé. Vždy lze totiž danou ženu shodit s poukazem na to, že její neúspěch má jiné důvody. Některé ženy ale naopak chtěly mluvit pod svým jménem.
Téma nízkého zastoupení žen je velmi komplexní a nelze v žádném případě říct, že by existoval jeden důvod, proč jsou ženy ve vysoké politice tak málo úspěšné. Hojně používaný argument, že by Piráti ženy volili, ale ony nechtěly kandidovat, se každopádně ukázal jako nepravdivý. Pirátky si totiž spočítaly, jaká byla úspěšnost žen a mužů – a zjistily, že ženy, které se hlásily na volitelná místa, byly úspěšné jen z patnácti procent, zatímco mužů uspělo sedmadvacet procent.
Žena musí vždy udělat volbu
Nepřekvapivě se jako jeden z významných faktorů objevovalo to, že když jsou postaveny před nutnost výběru, dá řada žen přednost péči o rodinu. „Patřím mezi ty, které nemají potřebu se drát výš. Zejména letos jsem cítila velkou podporu kolegů, kdybych o to stála, byla bych asi na volitelném místě. Ale pro mě je přínosnější vidět spokojené oči syna než se snažit prosadit někde, kde se necítím dobře,“ vysvětluje nezávislá starostka za STAN z Moravy, která dodává, že i kdyby byly děti už odrostlé, blíží se péče o rodiče, a proto je pro ni odchod do Prahy nepředstavitelný. „Možná ale je důležitým faktem vzdálenost Prahy a její dostupnost – čas strávený na cestě je masakr,“ dodává s tím, že v komunální politice vidí výsledky své práce poměrně brzy. „Těžko říct, kolik jich člověk zažije v poslanecké sněmovně, pokud se vůbec něco povede vyjednat a prosadit. I to mě demotivuje,“ říká žena, která svým postojem reprezentuje celou jednu skupinu úspěšných komunálních političek, jež do celostátní politiky ani mířit nechtějí. Anebo ne v tuto chvíli. „Zrovna letos bych se na volitelné místo kandidátky do sněmovny dostala, ale nemyslím si, že se ta možnost zopakuje, až mi děti trochu víc odrostou,“ říká celkem smířeně lidovecká komunální politička. „Vnitřní motivace k tomu je myslím příliš malá na to, abychom se pokoušely to nějak vymyslet a nakombinovat,“ říká další politička.
„Když jde o to něco odprezentovat v médiích, jsou muži vždy připraveni,“ říkají ženy napříč politickými stranami. A jedna členka ODS k tomu sarkasticky dodává, že když jde o to roznášet letáky a dělat kampaň, najednou jsou ženy dobré.
Péče o děti nebo o stárnoucí rodiče se jako důvod, proč nekandidovat do poslanecké sněmovny, objevovala často, ale ne vždy byly ženy s takto postavenou volbou spokojené. Podle bývalé členky TOP 09 Jany Spekhorstové je málo žen ve vedoucích pozicích nejen v politice, ale ve všech oblastech. Důvodů je podle ní celá řada. „Jako hlavní vidím to, že naše společnost velmi konzervativně vnímá péči o rodinu jako ženskou záležitost. Na rodičovské zůstávají ženy, s nemocnými dětmi jsou doma ženy, o osoby blízké pečují z 97 procent ženy. To je enormní zátěž pro každou z nás. Vedoucí pozice jsou časově náročné a v momentě, kdy nás čeká doma ještě druhá směna, víme my i zaměstnavatel, že logistika a balanc mezi kariérou a rodinou jsou mnohdy nereálné“, říká Spekhorstová. Skutečnost, že žena musí často udělat volbu, kterou muž většinou dělat nemusí, připomínaly ostatně ženy skoro ze všech politických stran.
„Liberální prostředí Topky bylo pro mne, a myslím, že i pro ostatní kolegyně, velmi příjemné. Rozhodně nás kolegové brali jako rovnocenné partnery. Ale opět je tu ta logistika, schůze až večer, mnohdy několik hodin, volební štáby do noci jsou kapitola sama pro sebe. Na výbory se muselo jezdit hodiny do krajského města nebo do Prahy. Můj návrh, abychom se občas scházeli online, byl zamítnut. Ale třeba teď po lockdownové zkušenosti s online komunikací budou stranické aparáty modernější a vstřícnější. Opět to byla spíš časová náročnost než cokoliv jiného, co odradilo mnohé ženy od většího zapojení do politiky,“ vzpomíná na svou politickou zkušenost Jana Spekhorstová.
Její kolegyně, která v TOP 09 stále je, vidí své spolustraníky o něco kritičtěji. Kdykoliv téma otevře, její jinak otevření mužští kolegové začnou argumentovat tím, že ženám přeci nikdo nebrání. „Říkám jim, že jim také nikdo nebrání odejít z práce, kde vydělávají třeba sedmdesát tisíc, a začít se starat o starou maminku,“ vypichuje zásadní rozdíl mezi možnostmi mužů a žen, které jsou téměř vždy postaveny před složitou volbu a musejí si velmi obtížně rovnat priority mezi péčí o rodinu, prací a politikou. A společnost od žen stále očekává, že se automaticky zhostí péče, stejně jako muže staví do pozice, kdy by měli vydělávat, aby uživili rodinu.
Ženy, které přišly a nikdo je neslyšel
„Ve straně jsem dvacet let a ještě jsem se nedostala na volitelné místo na kandidátce do zastupitelstva,“ začíná svůj příběh politička z ODS, která rozlišuje tři fáze své „kariéry“ ve straně. Když vstoupila, byla úplně mladá a nadšená, že ji i jiné mladé ženy všude zvaly. „I když jsme třeba nebyly delegátky, zvali nás na sjezdy, cítila jsem se vítána a myslela jsem si, že je to start mé kariéry,“ popisuje své začátky ve straně. Když za několik let dostala práci na jednom úřadě, který byl pro její spolustraníky z obce důležitý, vnímala to jako druhou fázi postupu, protože s ní díky tomu její kolegové z obecního zastupitelstva často komunikovali. Přesto ji ale nezařadili na volitelné místo na kandidátce, až se postupně přehoupla do třetí fáze, kdy se stala předsedkyní místní organizace. „Jenže jsem tam vlastně jen od toho, abych vyplňovala papíry, usnesení už mi předloží hotová a ani tato moje funkce mi nezajistila volitelné místo na kandidátce do zastupitelstva,“ říká členka ODS.
Takzvaný skleněný strop popisují i pirátky, které se letos nedostaly na volitelná místa. „Když jsem se přidala k Pirátům, byla jsem přijata vřele, velmi kamarádsky. Dostávala jsem prostor se vyjadřovat k mnoha věcem a možnost účastnit se řady důležitých jednání,“ vzpomíná jedna z neúspěšných kandidátek, která se navíc podílela na tvorbě programu. „V pracovních skupinách jsem měla pocit, že mám respekt. Moje řešení byla docela často finálně přijata. Když jsem kritizovala lídry, zjevně mě slyšeli a používali mé argumenty. Pocit skleněného stropu jsem neměla, dokud jsem do něj nenarazila,“ popisuje s tím, že v primárkách rychle získala nominaci na přední místo kandidátky. „Jen jsme řešili, jak moc je taktické se hlásit od druhého, třetího nebo pátého místa. Ptala jsem se, co je důležité dělat. Bylo mi řečeno, ať mám dobrý program. Ten mám. A pak jsem v primárkách nedostala důvěru – netuším od koho a proč, bylo to anonymně. Dokud jsem to nezkusila, neviděla jsem to,“ uzavírá pirátka, která není se svou zkušeností ve straně osamocená.
Další neúspěšná kandidátka na volitelné místo měla zkušenosti z komunální politiky. V minulosti se jí podařilo ve volbách přeskákat ze zadních míst díky preferenčním hlasům. „Předpokládala jsem, že spolustraníci ocení, že už mám za sebou nějaké výsledky, což znamená, že se voliči mohou s mou prací ztotožnit a budou vědět, koho do parlamentu volí. A také jsem věřila, že lidé v moderní straně budou stejně jako já chtít vyšší zastoupení žen v přelomových volbách, takže uvítají každou kolegyni, která má elán, výsledky, je prokazatelně volitelná a má dostatečné rodinné zázemí pro výkon poslaneckého mandátu,“ popisuje kandidátka. Vnitrostranické volby skončily nakonec tak, že před ní jsou muži, někteří bez komunální zkušenosti. „Nikdo neřešil dosavadní výsledky, volitelnost, volby ukázaly, že je to o tom, jaké mají v hnutí vzájemné ,kamarádské‘ vazby. V primárkách rozhoduje zhruba třicet až čtyřicet hlasů. Z hlediska politického marketingu je to zcela opačně, než by to mělo být, přesto straníci v tajné volbě rozhodli, jak rozhodli.“
Ivanko, udělejte nám, prosím, kafe
„Nikdy jsem ženy v politice nepovažovala za velké téma,“ říká zastupitelka z Moravy, která je členkou Zelených. Pak ale jednou přijala pozvání na setkání žen, které organizovalo Fórum 50 %, a když poslouchala zkušenosti jiných žen napříč politickými stranami, nesmírně se jí ulevilo. „Zjistila jsem, že to není moje chyba a že to, s čím se setkávám, zažívají i jiné ženy,“ říká a vzpomíná na to, jak se dlouhou dobu věnovala projektu revitalizace parku, který byl v její gesci jako radní a ke kterému přizvala i kolegu radního z jiné politické strany, protože o to projevil zájem. Nějakou dobu spolupracovali, ale pak si všimla, že ji kolega začíná obcházet a domlouvá některé věci, aniž by jí dal vědět. Projekt pak skončil tím, že slavnostní otevření parku před volbami naplánoval spolu se starostou tento její kolega a ji ani nepozvali. Dozvěděla se to náhodou. Z akce pro novináře vznikla pěkná fotografie, která se dostala do médií. Bylo na ní pět mužů a chyběla na ní nejen ona, která to měla v radě na starosti a odvedla spoustu práce, ale také další lidé, kteří se na revitalizaci zásadně podíleli. „Udělala jsem pak vlastní otvírání s procházkou, kam jsem pozvala občany, architekty a zástupce firmy, která revitalizaci prováděla. Občané to kvitovali, mohli se tak doptat na věci, které se jim třeba nezdály. Z toho jsem měla radost,“ vzpomíná.
„Pracovala jsem roky v korporátu na vysoké pozici, navíc v technickém odvětví, a nikdy jsem nebyla zastánkyní kvót. Neměla jsem problém se prosadit, mluvila za mě moje práce,“ vysvětluje jiná členka Zelených. Jak moc je situace v politice odlišná od její korporátní zkušenosti, pochopila záhy. „Byla jsem takhle malinká, když mluvili muži, a cítila jsem, že jsem v prostředí, kde je mnohem obtížnější se prosadit,“ popisuje své začátky v politice, přestože je ve straně, která bývá i členkami Zelených označována jako „chráněná dílna pro ženy.“ Stejně jako u předchozí političky se její negativní zážitky vážou k politickému prostředí jako takovému, nestěžuje si na svou vlastní stranu, kde se cítí respektována. Skutečný náraz pocítila totiž od členů jiných stran, když nastoupila na místo politické asistentky na zastupitelstvu. Všimla si, že když toto místo zastávají ženy, jsou brány jako sekretářky, kdežto muži na stejném místě mají skutečně pozici politických asistentů, počítá se s nimi při jednáních a mají větší respekt. Na společném mezistranickém jednání, kde byli formálně všichni na stejné úrovni, ji členové jiných stran vůbec nevnímali jako rovnocennou partnerku k diskuzi a jako jedinou ženu ji poslali uvařit kafe. S údivem se setkalo i to, že právě ona své straně spravuje sociální sítě: „Jako bych nemohla, když jsem žena, dělat takovou práci,“ kroutí nechápavě hlavou.
Nevěřila bys, s kým vším já jsem chrápala
Ženy, které se chtějí prosadit v politice, by vzhledem k výše popsaným obtížím měly být obzvlášť průbojné, razantní a cílevědomé. To jsou ale zároveň vlastnosti, které se prý k ženám nehodí, a když jimi ženy oplývají, setkávají se s odsudky. Bariérou tak jsou i zažité představy o tom, jak se má žena chovat, stejně jako vlastnosti, které jsme zvyklí ženám a mužům a přisuzovat. Ambiciózní žena je něco, co řada lidí stále vnímá negativně, což pak ovlivňuje i samotné ženy. Jenže politiku nelze dělat bez ambicí a bez jisté průraznosti. „Když jsou ale ženy průrazné, říká se, že jsou hysterické, což se o mužích neříká. Když jsem viděla tu fotku, na které byli kromě Olgy samí muži, tak jsem měla chuť křičet a začít to řešit, ale hned se v mé hlavě objevil nějaký autocenzor a říkala jsem si, že budu za hysterku,“ vypráví pirátka Nikol Marhounová. „Potom jsem si říkala, kde se to ve mně vzalo, jak to, že jsem si to nechala implantovat?“ říká pirátka a dodává, že by si přála, „aby se mluvilo i o tom, že to není jen nedostatek sebeprezentace, ale že za tím stojí i různé stereotypy.“
Podobně vliv okolí na své chování vnímá i sociální demokratka Daniela Ostrá, která při vstupu do strany problémy se svým pohlavím nepociťovala, protože vstoupila velmi mladá do malé organizace, kde byli převážně muži v důchodovém věku a kde nebyly vytvořené mocenské skupiny. „Hned mě dali na druhé místo kandidátky do zastupitelstva, říkali ,jsi žena, jsi mladá, tak to trochu osvěžíme‘. Ani v krajské politice neviděla Daniela problém – až do okamžiku, kdy začala být kritická k vedení kraje a k tomu, že se strana neotevírá novým lidem. „To už jsem najednou nebyla taková ta prcina, za kterou přijdeš a řekneš jí, že jí to sluší a jak se má máma, a tamto usnesení schválíme, to není problém, pak ji poplácáš a jde se dál.“ Když se ukázalo, že se nezávisle na krajské organizaci dostala k celostátnímu vedení skrz sociologické analýzy a kampaň, spustila se mela.
„Jim nešlo do hlavy, proč jsem za nimi nešla a neprosila je, aby mi dohodili něco v centru. Nevěřili, že jsem se tam dostala přes práci na analýzách pro vedení. Ne že jsem schopná, ne že jsem to vystudovala, za tím musí něco být. No jasně, přes postel! Já jsem prošla tolika postelemi! To bys nevěřila, s kým vším jsem chrápala! A šlo to i od ženských, to pro mě bylo velké zklamání,“ vypráví Daniela. Následně se o ní začalo šířit, že je „moc ambiciózní“ a že „pro úspěch udělá všechno“, popisuje svůj obraz ve straně, který ale měl zpětně vliv i na ni. „Teď se snažím všechny ujišťovat, že nemám žádné ambice. Snažila jsem se teď prosadit na kandidátku jednu skvělou ženu a všude jsem začínala slovy, že já nikam nekandiduju – a to je něco, co by chlap neudělal, co by neměl zapotřebí. Dělám to proto, že jsem ženská, popisuje Daniela, která přiznává, že občas jako příliš ambiciózní nebo arogantní vnímá i ona sama političky, které nemají problém se pochválit a prosazovat, takže musí se svými pocity nepatřičnosti bojovat.
Sexistické poznámky a pomluvy nejsou v politice nijak ojedinělé. „Fotili jsme se společně celé zastupitelstvo a fotograf řekl jednomu z mužů, ať trochu roztáhne nohy. V tu chvíli jsem slyšela, jak jeden kolega z ANO říká nahlas: ,To naše starostka, ta umí roztahovat nohy dobře,‘ vzpomíná jedna pirátská zastupitelka na situaci, která podle ní není vůbec neobvyklá a zároveň je pro ni jako pro ženu velmi nepříjemná. O sexistických poznámkách, ať už se týkají samotného sexu nebo neustálého posuzování vzhledu, hovoří i ženy z ČSSD. „Poprosila jsem jednou dokonce jednoho vysoce postaveného politika, jestli by mohl dávat pozor na to, co říká,“ vzpomíná členka ČSSD, jak se pokusila proti narážkám na ženy ohradit. Politik se jí vysmál s tím, že on se ve svém projevu nijak omezovat nebude. „Vidím ale, že jsou i muži, kterým takové poznámky vadí a nejsou jim příjemné, jenže se neozvou, přecházejí to mlčením,“ popisuje sociální demokratka.
Bez sebevědomí a bez sebeprezentace
Do jaké míry se zmíněné chování podepisuje na nedostatku sebevědomí a do jaké míry si ho ženy přinášejí z dětství, je samozřejmě otázka. Prostředí, které ženy objektivizuje, je každopádně pro řadu z nich překážkou. „Nerada bych mluvila o vlastní zkušenosti, jelikož její vnímání může být zkreslené a zároveň je statisticky nevýznamná,“ říká pirátka Jana Michailidu, která uvádí dva zdokumentované jevy, které ženám v kontextu nejen politické kariéry rozhodně nepomáhají. „Je prokázáno, že ženy v západních zemích vykazují výrazně nižší sebevědomí než jejich mužské protějšky. Ať už věříte, že je to dáno ,biologicky‘, nebo vynuceno společenskou poptávkou, v politice se nedostatek sebevědomí neodpouští. Souvisí s tím i druhý jev, který bych chtěla uvést – ženy sice trpí takzvaným ,impostor syndromem‘, tedy úzkostnou poruchou, která se vyznačuje nízkým sebevědomím a přesvědčením o vlastní neschopnosti a nekompetenci, a to navzdory skutečnosti, která naznačuje opak, stejně často jako muži. Bylo však zjištěno, že mechanismy vyrovnávání se s tímto jevem jsou naprosto jiné. Muži v takové situaci problém ignorují či využijí únik, například alkohol, kdežto ženy spoléhají častěji na pomoc blízkých a hledání úspěchu jinde, čímž reálně ztrácejí šanci dosáhnout v dané disciplíně vrcholných pater,“ vysvětluje Michailidu.
Mediální prezentace, která je pro politiky důležitá, je ostatně velmi často vzpomínaným bolavým místem mnoha žen. „Když jde o to něco odprezentovat v médiích, jsou muži vždy připraveni,“ říkají ženy napříč politickými stranami. A jedna členka ODS k tomu sarkasticky dodává, že když jde o to roznášet letáky, dělat kampaň a pracovat, najednou jsou ženy dobré. Velmi podobnými větami komentovaly totéž i některé pirátky a sociální demokratky.
Téma nízkého sebevědomí a také nechuti prezentovat někde svou práci se objevovalo velmi často. „Celá řada žen odvádí důležitou práci, ale je to taková práce, kterou není moc vidět, místa na kandidátce jsou závislá na tom, jak je kdo ve straně známý nebo jak dokáže prezentovat svou práci,“ říkala jedna z političek. Další k tomu dodává: „Když se můžu rozhodnout, jestli něco reálně odpracuju, nebo se budu prezentovat, vyberu si práci. Sebeprezentace je navíc mnohdy v časech, které nejsou vhodné pro matky s dětmi.“ K neúspěšným pirátkám, které se snažily dostat na přední místa kandidátek, uvádí jejich kolegyně: „Byly tam ženy, které mají odpracováno a mají výsledky, což ale vidí jen ti, co jsou s nimi v kontaktu, a je to těžko přenositelné na lidi z kraje, kteří kandidátku volí.“ Představa, že důležitější než práce dovnitř strany je práce navenek, je mezi ženami v politice rozšířená a svůj pozdější neúspěch ve vnitrostranickém zápase pak v tomto rámci reflektují.
„Možná bych získala víc stranických hlasů, pokud bych se poslední půlrok věnovala intenzivnímu kamarádčoftu na chatech nebo jinde, ale já svůj čas věnuji práci v zastupitelstvu a očekávala jsem, že straníci ohodnotí ,volitelnost‘ a dosavadní práci. Bohužel se ukazuje, že jakmile jde o velké posty, ženy zde nemají místo. Leda ty, které mají v zádech podporu jiných mužů,“ vysvětluje další neúspěšná pirátská kandidátka na čelní místa kandidátky. Dotýká se tím dalšího tématu, jímž jsou mocenské struktury ve straně, které tvoří výtah nahoru a jsou převážně, i když ne výhradně, pánským klubem. Aby byl člověk součástí takové struktury, potřebuje kromě času na vytváření potřebných kontaktů také ostřejší lokty a průraznost, které řada dobrých političek postrádá.
Co mi budete vykládat, jsem tu už dvacet let
Problémy, jež způsobují silné mocenské struktury ve straně, popisuje politička ODS. Místa v zastupitelstvech si podle ní rozdělují většinou muži, kteří spolu mluví a často zastávají funkci uvolněných zastupitelů už desítky let. To vede k tomu, že se posilují různé polomafiánské vazby, a také ke špatnému vládnutí, protože lidé, kteří jsou tak dlouho placeni z obecních peněz, mají někdy tendenci se bránit zpětné vazbě občanů. „Co mi budete vykládat, já už to dělám dvacet let a vím nejlíp, co je potřeba dělat,“ dal by se podle političky shrnout jejich postoj, když se občanům nelíbí, co prosadili. Podle této političky by kvóty nepomohly, strana by si našla cesty, jak to co nejvíc obcházet, dosazovat na místa poslušné ženy, které budou hlasovat podle někoho jiného. Na komunální úrovni vidí jako funkční řešení zabránit tomu, aby byli titíž lidé uvolněnými, tedy placenými, zastupiteli stále dokola. To by pomohlo rozbít strukturu, která je zároveň penězovodem, a proto si ji dotyční tak bedlivě stráží. „Museli by tam pustit další lidi a vznikl by prostor i pro ženy, které teď nemají šanci proniknout na volitelná místa,“ myslí si politička.
Šířeji než jen genderově vidí problém i Hana Marvanová, pražská zastupitelka zvolená za STAN. To, že by ženy nechtěly dělat politiku, protože se raději věnují rodině, je podle Marvanové úplný nesmysl. Problém podle ní je, že strany jsou uzavřené lidem zvenku a nahoru se ve stranických aparátech dostávají stále ti samí lidé, a to nikoliv na základě kompetence a schopností, ale díky známostem. „V době, kdy jsem skládala kandidátku, zvala jsem na ni lidi zvenku – je důležité, aby tam byli lidé různého věku, pohlaví, ale třeba také různých profesí, aby to bylo co nejpestřejší. Tak to dělal třeba i Lux, na kandidátce mají být i nestraníci,“ říká Marvanová. Problém uzavřenosti stran by kvóty podle Marvanové nevyřešily, ale je potřeba, aby se strany otevřely lidem zvenku, protože jinak se zapouzdří do sebe, což je cesta do pekel.
„V ODS už je to na některých místech druhá generace, z otců to přechází na syny,“ popisuje členka ODS fenomén, o kterém mluví i ženy z jiných stran, byť v později založených stranách zatím není patrný na vícegenerační úrovni. Jde o to, že se vytváří mocenská struktura, do které se nedostane každý, a ten, kdo do ní pronikne, pomáhá ostatním členům. Otázka pohlaví je tu až druhořadá, protože ve struktuře nestoupají nahoru pouze muži, občas se to podaří i nějaké ženě. Zároveň platí, že velká část mužů její součástí také není. Ženy, které oním sítem projdou, ovšem těžko mohou přinést do politiky jinou kvalitu, kterou se často argumentuje, když se mluví o potřebě žen v politice.
Ženy, které nepomáhají ostatním ženám
„V pekle existuje zvláštní místo pro ženy, které nepomáhají ostatním ženám, řekla prý Madeleine Albrightová,“ píše mi jedna z političek po našem rozhovoru. Téma nízké solidarity se objevuje v mnoha rozhovorech a trápí ženy z mnoha politických stran.
„Nekandiduj proti ní, budeš jí brát hlasy,“ slýchávají někdy ženy argument, proč by se neměly ani pokoušet někam kandidovat. Často se totiž předpokládá, že je v zastupitelském orgánu místo pro jednu, maximálně dvě ženy, takže si vzájemně konkurují. Kandidovat třeba do sedmičlenného orgánu tak automaticky znamená kandidovat proti konkrétní jiné ženě. Omezené množství míst pro ženy sice není vysloveně vymezené, ale přesto existuje a podporuje tendenci vnímat jiné ženy ve straně jako rivalky.
„Všimla jsem si, že se ženy považuji za rivalky, protože je tu dojem, že ženy mají méně prostoru a pozici nedostanou, i když si ji zaslouží. Proto se musím často racionálně držet a vnímat ženu jako partnerku, ne jako rivalku. Přišla k nám nová žena, inteligentní a schopná, a vnímala jsem ji jako konkurenci. Kdyby byla muž, řekla bych si, super, máme nového člověka do týmu. Hodně mi pomohlo, že jsem si to uvědomila a promluvila jsem si s ní, že to tak nechci mít a ať mi to pomůže hlídat, kdybych ujela. A ona mi řekla, že to vnímala také jako konkurenci,“ vysvětluje Nikol Marhounová, které v této souvislosti došlo, že se považuje se za někoho, kdo nemůže porazit muže. „Jako by muži byli kategorie A, takže s nimi radši kooperuji, kdežto žena je stejná kategorie jako já, takže mi konkuruje,“ uzavírá pirátka svou sebereflexi, která jí pomohla problém do značné míry překonat.
„Také se ukazuje, že ženy ve stranických volbách často ani nepodporují ostatní ženy, ale to je z mého pohledu dáno právě malý podílem žen, a tím pádem proti sobě o těch pár míst jako ,sokyně‘ více bojují. Navíc vnitrostranické prostředí je teď spíše bojovné, a toho se některé schopné, ale nekonfliktní ženy straní. Věřím, že pokud by bylo žen více, budou se i více podporovat,“ doufá jiná pirátská politička. Za pravdu jí dávají zkušenosti z jiných zemí, kde se ukazuje, že je potřeba aspoň třicet procent žen v politice, aby se klima změnilo a ženy dokázaly svou přítomností zaběhané mechanismy měnit.
Kritické k ženám, které se dostaly nahoru, jsou i některé sociálnědemokratické političky, které vidí, že ženy v čele neudělaly nic pro slaďování politického a rodinného života. „V momentě, kdy se ty ženy dostanou v ČSSD k moci, přestávají být loajální k ženám,“ tvrdí jedna sociální demokratka, která se tématem žen v rámci strany zabývá. „My už tím ty chlapy strašně štveme, říkají, když třeba otevřu téma kvót,“ popisuje nezájem úspěšných žen s problémem něco dělat.
Kvóty, nebo čekání?
Když jsem zveřejnila výzvu, že chci psát o političkách, spustila se lavina. Ženy se mi ozývaly několik dní, psaly jsme si, volaly jsme si a scházely jsme se i osobně. Různé ženy zdůrazňovaly různé aspekty, někdy i podle toho, v jaké zrovna byly situaci. Regionální političky častěji uváděly, že je pro ně odchod do Prahy komplikovaný kvůli rodině, ženy s dětmi akcentovaly problém se slaďováním, zatímco ženy, které děti nemají, anebo už jsou odrostlé, si všímaly jiných bariér než jsou ty spojené s péčí o rodinu.
Při jedné ze schůzek jsem stála s lidoveckou komunální političkou z jižní Moravy na náměstí. Rozhovor plynul klidně, nebyla tématem nijak vyvedená z míry a měla velké pochopení pro to, že některé ženy dají v určité fázi přednost dětem před vysokou politikou. Byla ostatně sama v situaci, kdy se kvůli péči o děti o volitelné místo na kandidátce do sněmovny ani neucházela. Zkusmo jsem se zeptala, co si myslí o kvótách a o tom, zda jsou potřeba, i když jsem si spíš myslela, že je bude jako většina ostatních považovat za špatný nástroj. „Jistě, bez kvót to nepůjde,“ řekla pevně a dodala, že ten, kdo si myslí, že se to změní bez nich, je naivní. Jasně pro kvóty byla menšina zpovídaných žen. Někdy ale zaváhaly i ty, které pro kvóty spíš nebyly, nebo je nepodporovaly v minulosti. Shodovaly se nicméně na tom, že by neměly být státem nařízené a že by je strany musely přijmout dobrovolně samy. Zkušenost s politickou realitou pro řadu z nich znamenala, že názor na kvóty trochu změnily.
Piráti každopádně na diskusi okolo nízkého zastoupení žen zareagovali a při doplňující volbě republikového výboru zvolili devět lidí, z toho sedm žen. V Česku rozšířený odpor ke kvótám bude nejspíš znamenat, že je většina stran ani v nějaké měkčí formě nepřijme. Povede se prorazit spletitou hradbu stereotypů, zažitých vzorců chování, rozdílných podmínek i mocenských struktur jen diskusí a společenským tlakem? Uvidíme. Anebo si prostě počkáme nějakých sto let.
Autorka je redaktorka Alarmu.