Foto HBO
Dovolím si parafrázovat Jacka Rozparovače z komiksu Allana Moorea. Jednadvacátým stoletím zmítají ekologické pohromy, majetkové nerovnosti a všudypřítomná nenávist. A přivedl ho na svět zpackaný letní fesťák…
Snad každý zažil přelidněný festival na rozžhavené ranveji daleko od civilizace, dal celé jmění za vodu, marně hledal použitelnou toitoiku a neúnosně dlouho čekal na sprchu. Takový šlendrián ale málokde vedl k nepokojům, jako se to stalo na Woodstocku 99. Ten svou mimořádnou násilností upoutal pozornost střihače a od letoška také režiséra Garreta Price. Autora dokumentu Woodstock 99: Mír, láska a hněv neomylně vedla stará antropologická zkušenost. Ne dopodrobna zaranžované rituály, ale právě ostudy, na které se podvědomě snažíme zapomenout, nám o dané době poví nejvíc. Z toho důvodu se Price zdánlivě zaobírá vším možným, jen ne festivalem.
O festivalu až na druhém místě
Price zmiňuje poměr prezidenta Billa Clintona se stážistkou Monikou Lewinskou, masakr na Columbine High School, spor Metalliky s Napsterem o porušení autorských práv nebo sebevraždu Kurta Cobaina. U festivalu řeší, co by jinak hudebnímu publicistovi spadlo pod stůl: jasnou převahu dvacetiletých heterosexuálních bělochů na pódiu i pod ním nebo to, že se festival konal v bývalém vojenském prostoru. Price tím zřejmě rozladí kohokoliv, kdo se chtěl podívat na hudební dokument, a nakonec odpoví na jinou otázku, než jakou si položil v úvodu: ne proč k násilí na Woodstocku došlo, ale proč mu nešlo zabránit. Nutno dodat, že s touto zlověstnou pointou nepřijde Price, ale Maureen Callahan, novinářka a spoluautorka cyklu reportáží Nepijte tu hnědou vodu právě o Woodstocku 99. V dokumentu sice vystupují i jiní špičkoví novináři (Steven Hyden zprostředkovává sociokulturní pozadí devadesátých let, Wesley Morris z NYT pohled Afroameričanů), ale jen Callahan ví, jak dát zážitku z festivalu společenský přesah.
Stačilo jen zhoršit festivalové klima natolik, aby mladí běloši ztratili zábrany urvat si, co mohou, tedy rabovat a znásilňovat.
Její pohled je klíčový i proto, že po organizační stránce se Woodstock 99 nelišil od svého předobrazu ze šedesátých let. A v obou případech se pokazilo, co mohlo. V polovině srpna 1969 zemřeli dva lidé, na konci července 1999 tři. Za tím, že původní festival dnes platí za ideál, kdežto Woodstock z roku 1999 je ve Státech v jistých kruzích synonymem pro peklo na zemi, ale není ani tak větší časový odstup, ale dobové pozadí. Původní Woodstock chtěl nechat diváky nahlédnout do hippie ráje. Jakmile došly vstupenky, byl vstup zdarma. Když scházelo jídlo, pití i hygienické zázemí, nejhoršímu zabránily komuna Hog Farm, posádka blízké letecké základny a svým způsobem pomohla i okolní zvlněná krajina bohatá na lesy a vodní toky. Proč se ale v míru a pokoji odehrál ještě Woodstock 94, ale už ne ročník 1999?
Řekněme, že pořadatelům se ani ne po pěti letech od předešlého ročníku těžko věřilo, že má jít o poctu legendě, a ne o pokus se na ní přiživit. Také se jim vymstila snaha zjednodušit si život. Nejenže se vstupní školení festivalových dobrovolníků odbylo tříhodinovým testem, během nějž jim instruktoři diktovali správné odpovědi. Areál se tentokrát nestavěl na zelené louce u Saugerties, ale na rozžhavené betonové pláni obehnané ostnatým drátem – srovnání s koncentračním táborem se objevila oprávněně. V areálu i nejbližším městečku Rome se stály fronty na cokoliv od bankomatu po občerstvení. Z „toitoiek“ ve velkém vytákaly fekálie a mísily se s pitnou vodu unikající z vodovodu, který na několika místech přerušili zoufalí návštěvníci. Láhev balené vody stála totéž co pivo (vyšla na čtyři dolary) a ostraha nedovolovala pronést dovnitř vlastní vodu. Proto později záchranka suverénně nejčastěji vyjížděla ke kolapsům vlivem dehydratace.
Ukaž cecky
Další krátkozrakou sázkou na jistotu, která v místě ještě zvedla pocitovou teplotu, byl lineup. Hlavní časy ovládly numetalové boy bandy a v programu byste našli jen tři ženy: Sheryl Crow, Jewel a Alanis Morissette. Pokřik „ukaž cecky“ se tak mezi jasně převažujícími dvacetiletými kluky ujal dost rychle. To ještě podpořili Dexter Holland z Offspring nebo Fred Durst. Právě Durstův nabubřelý výstup před hitem Break Stuff v už tak napjaté atmosféře zapůsobil jako rozbuška. Price v Durstovi ale vidí ani ne tak spoluviníka jako spíš mluvčího generace mužů, kterým pomalu docházelo, že nikdo už se nebude mít jako jejich tátové. Místo toho, že jim firmy zalepí hubu zaměstnaneckými benefity, aby nepropadli komunismu, jim hrozilo, že s nimi budou zametat. Také ochabla naděje, že ke konzumu existuje nějaká alternativa. Tytéž struktury hudebního byznysu, které grunge zkraje dekády rozkopal, mu vrátily úder. Udělaly z něj komoditu a nechali ho zapomenout, že lidé jako Kurt Cobain z Nirvany nebo Michael Stipe z R.E.M. někdy v prime timeu mluvili o feminismu, právech menšin všeho druhu nebo životním prostředí. O pět let později už pak stačilo jen zhoršit festivalové klima natolik, aby mladí běloši ztratili zábrany urvat si, co mohou, tedy rabovat a znásilňovat.
Ve střizích mezi záběry výtržností se ovšem vyjeví také největší slabiny dokumentu. Tou první je naprostá nekritičnost k hipsterské utopii, festivalu Coachella, který se snaží být vším, čím Woodstock 99 nebyl. Price se v zásadě spokojil s tím, co by našel v reklamním prospektu – že festival má dvacetiletou tradici, pestřejší dramaturgii, nabízí zdarma vodu a parkování a že městu Indio v Kalifornii vydělal mnohem víc než směšných dvě stě tisíc dolarů, které Woodstock 99 vyplatil městu Rome ve státě New York. Lze pochopit potřebu uzavřít pohromu katarzí, Price jí však jde až moc naproti. Není tajemstvím, že generální partner Coachelly, AEG Live miliardáře Philipa Anschutze, platí také popírače klimatické změny a práv LGBTG+ .
Horní čtyři stovky, nebo dolních čtyři sta tisíc?
Rozporuplný je také výběr mluvících hlav. S výjimkou pořadatelů Michaela Langa a Johna Schera, kteří se přirozeně snaží obhájit svou práci, mezi nimi není nikdo, kdo by oponoval. Promluví dva bývalí výtržníci, usedlí lidé mezi čtyřicítkou a padesátkou, ale ti jen doloží teze Stevena Hydena. Marketéři a dramaturgové se na festival snažili nalákat co nejvíc bílých kluků z dobrých rodin, ti se nechali strhnout davem a zákon pak jejich prohřešky posuzoval shovívavě. Je fakt, že zrovna Fred Durst a Kid Rock už se vyjádřili při spoustě jiných příležitostí. Jestli je Price oslovil a oni ho odmítli, je dost možné, že se buď nechtěli opakovat, nebo se báli, že se znemožní jako smetánka z backstage, která neměla ponětí, co se kolem ní děje. Pokud ale Moby a Wesley Morris mají nu metal za hudbu bílých spratků, která si z funky a hip hopu vzala misogynii a homofobii, měli být konfrontováni. Jonathan Davis (Korn), který řekne, že nutit holky se svlékat je hnus a že si z koncertu nic moc nepamatuje, pro daný účel není ten pravý člověk. Obdobně nebylo dvakrát šťastné nechat hodnocení setu Metalliky zrovna na Daveu Mustainovi, který z kapely letěl zkraje osmdesátek a od té doby na ni nasazuje, kudy chodí.
Na druhou stranu na casting, který by v některých ohledech určitě nesplňoval kritéria pro objektivitu a vyváženost ve veřejnoprávních médiích, můžeme u dokumentu pohlížet jako na jeho největší přednost. Zajištění běloši už si řekli své – a nic moc rozumného z nich nevypadlo. Máme je celou záležitost nechat znovu zlehčit? Říct, že Woodstock 99 byl pohroma, ale pro ně byl vrcholem kariéry, kdy si zahráli pro stovky tisíc diváků? Nebo si raději poslechneme ty, kterých se ještě nikdo neptal? Price odpověděl jednoznačně: máme-li pochopit plný rozsah absurdní katastrofy Woodstocku 99, mají větší váhu slova těch, na které dopadla nejtvrději. Především díky nim je totiž Mír, láska a hněv pozoruhodný dokument.
Autor je publicista.