Foto mywaystudio.pl, použito se svolením autorů
Režisérka Agnieszka Zwiefka se proslavila v roce 2014 filmem Královna tich o neslyšící dívce z romské komunity, pro kterou umělecké vyjádření prostřednictvím tance znamenalo celý svět. České diváctvo zaujal dokument sledující ženy v prostředí militantní srílanské organizace Tamilští tygři. Společným jmenovatelem obou filmů bylo subjektivní pozorování outsiderek, které se dokázaly se specifickou marginalizací vyrovnat obdivuhodně a mnohdy až hrdinsky.
Za outsiderku považuje dokumentaristka i Virginii Szmyt neboli DJku Viku, která je protagonistkou jejího aktuálního filmu Vika!, jenž Zwiefka uvede na jihlavském festivalu. (Promítá se v pátek 27. 10. 2023 v 22:30 v Kině DKO.) Pětaosmdesátiletá žena se prostřednictvím hudby vyrovnává se stářím, které nechce brát jako nutně pasivní část života. Podporuje queer lidi i všechny v pokročilém věku, podle režisérky i hlavní hrdinky toho mají společného víc, než se zdá. „LGBTQIA+ komunita a senioři jsou marginalizováni, vytlačováni na okraj společnosti jako někdo nechtěný, alespoň v současném Polsku. A proto se jich Vika ze své pozice zastává,“ popisuje režisérka.
V rozhovoru pro Radu Evropy jste uvedla, že většina dokumentů je o špatných, smutných lidských příbězích. Ten o stárnoucí ženě Vice, která nachází nový životní drive v DJingu, mi ale tolik smutný nepřišel…
Ne, myslím, že je to hořkosladký příběh. Ale spíš sladký. To bylo naším cílem od samého začátku: mluvit o něčem opravdu těžkém, ale dělat to povznášejícím způsobem. Obecně si myslím, že nejtěžší je natočit feel-good dokument, proto se objevují jen velmi zřídka. Obvykle se mluví o traumatech, hrozných událostech v životě našich hrdinů. My jsme chtěli opak, ale samozřejmě ne bez toho, abychom opominuli stinné stránky stárnutí. Vika má zdravotní problémy, je osamělá. Chtěli jsme ukázat její život tak, jak ho vidí ona sama, protože se nepovažuje za oběť stárnutí. Je hrdá na svůj věk a snaží se vytěžit maximum z toho, co jí zbývá do konce života. A myslím, že tento optimismus, toto přemýšlení o zítřku ve věku 85 let je něco, co se od Viky opravdu můžeme učit všichni.
V předchozím dokumentu Jizvy, který v Česku uvedl festival Jeden svět, jste sledovala skupinu žen tzv. Tamilských tygřic. K subjektivnímu portrétu stárnoucí DJky je to tematicky poměrně dlouhá cesta. Proč jste se rozhodla natočit dokument o Vice?
Myslím, že se mi obecně líbí extrémní formy a extrémní hlavní hrdinové*ky. Jizvy byly velmi temné a bez jakékoliv naděje. Myslím, že jsem ve svém světě potřebovala trochu třpytu, lesku, naděje a barev, o tom všem film Vika! je. Vika je v Polsku docela celebrita, v zemi o ní ví skoro každý. V určitém období jsem měla problém se stárnutím, myslela jsem si, že třicítka je konec světa. Chtěla jsem najít člověka, který mě přesvědčí, že stárnutí může být svým způsobem i pozitivní.
Vika nechtěla být zbytečná. A tak začala pořádat akce pro ostatní seniory. Měla i malý kabaret s názvem Viagra.
Tehdy jsem se obrátila na Viku, ale ta mě nejprve poslala k čertu. Stejně jako předtím odmítla další dokumentaristy či dokumentaristky, kteří ji oslovili. Od začátku jsem jí však dávala najevo, že mě nezajímá jen její umělecké já, ale i její soukromý život. Ale když jsme se lépe poznali a Vika si uvědomila, jakou naději může tento film dát dalším seniorům, jako je ona, byla v pohodě. Dokonce nám dovolila natáčet ji ve vaně polonahou ve velmi intimních situacích.
Bylo náročné vybudovat si s Vikou intimní blízkost, která je pro proces subjektivního dokumentárního portrétu tolik potřebná?
Je to vždycky těžké. Dokumentaristé potřebují čas, aby se s protagonisty navzájem poznali, aby si důvěřovali. Cyklus tvorby mých dokumentárních filmů trvá obvykle čtyři roky. Tedy, teoreticky by to mohlo být mnohem méně, ale je třeba si vybudovat důvěru a ta je celá jen o čase. Celkově jsme spolu s Vikou strávily čtyři a půl roku.
Svůj pracovní a osobní život nám sice protagonistka přiblížila dostatečně, moc jsme se ale nedozvěděli, jak a kdy se dostala k DJingu. Přiblížíte to?
Když odešla do důchodu, začala se věnovat DJingu, což je něco úžasného: po životě, který vedla jako ředitelka věznice pro mladistvé, což je na hony vzdálené tomu být DJkou.
Nemohla jen sedět doma. V dnešní době jdou lidé do důchodu ve věku 60+ a jsou stále zdraví. Ve většině případů mají ještě energii, ale jsou pro společnost postradatelní. Vika nechtěla být zbytečná. A tak začala pořádat akce pro ostatní seniory. Měla i malý kabaret s názvem Viagra. Uvědomila si, že hudba vyvolává emoce a dělá lidi šťastnými. Nejprve začala hrát pro seniory, ale brzy se seznámila s mladými DJs a DJkami a začala se učit, což byl začátek její další kariéry. Po 30 letech strávených za dveřmi věznice už má za sebou 25 let kariéry jako DJka. To je jako druhý profesní život.
Ve filmu se vyhýbáte scénám Vičina nočního života, záběrů ze samotného hraní je málo, i když jsou hodně intenzivní. Můžete přiblížit klubovou kulturu, do které Vika a její žánr hraní patří?
Mohli jsme jich natočit tisíce, ale všechny záběry jsou stejné. Proto se do filmu dostaly jen tři nebo čtyři večírky. Je to stále stejné i co se týče toho, kde hraje, koho potkává, v jakých klubech atd. Většinou hraje pro LGBTQIA+ komunitu, kterou podporuje, dostala se i k hraní na Pridech. V queer klubech ve Varšavě, zejména v několika konkrétních, hraje téměř neustále.
Žánrově se zaměřuje na techno pro mladou LGBTQIA+ komunitu, pro seniory hraje retro. Také pořádá konceptem velmi jedinečné akce. Říká jim Mezigenerační tance, tam vždy představí set v celém žánrovém rozmezí, který její repertoár skýtá. A na parketu můžete doslova vidět sedmdesátileté babičky, které tančí společně s teenagery. Je úžasné, že náš film přilákal velmi široké publikum, od teenagerů*ek přes drag queens, podnikatele*ky středního věku až po babičky, které právě vyšly z kostela. Nejlepší je, když se v kině všichni potkají v jedné řadě.
Jsou tyto akce hodně populární?
Ano, pořádají se pod širým nebem, takže se mohou konat jen v létě, ale přitáhly hodně zájemců.
Jaké má tato specifická klubová kultura místo v rámci polské scény elektronické taneční hudby?
Vika není součástí nějaké specifické klubové kultury, protože je takovou ikonou sama o sobě, sama je značkou a má spoustu přátel. Velmi často kombinuje electro a techno s popovými hity. Někdy to dost mění a během koncertu dokáže zahrát něco nečekaného, protože vždycky naslouchá publiku a hodně improvizuje. Takže i když hraje na místě, které se zabývá převážně elektronickou taneční hudbou, dokáže překvapit publikum nějakým dropem z úplně jiného žánru.
A jak se ten styl, co Vika hraje, líbí vám? Jste sama členkou nějaké specifické klubové kultury?
Není to hudba, kterou běžně poslouchám. Ale večírky, kde hraje Viky, mají energii, která lidi dostane na parket, ať se děje, co se děje. Na všech jejích parties jsem tančila a bavila se, takže je to asi zase o jejím charisma. Já sama se o elektronickou taneční hudbu tolik nezajímám. Umím tancovat, miluju tanec. Ale jak EDM, tak ani hudba jako taková nejsou tématy našeho filmu. To bylo od začátku vědomé rozhodnutí. Protože Vika! není o lásce k hudbě. Je o lásce k životu.
Upozadění hudební kultury na úkor reprezentace stáří tedy bylo z vaší strany cílené?
Ano, přesně tak. Protože sledovat někoho, jak hodinu a půl tančí na stejnou hudbu je nuda. A i když je party úžasná a protančíte se jí až do rána, jde o váš subjektivní zážitek. Nechcete se dívat na to, jak ho prožívá někdo jiný.
Česká spisovatelka Klára Vlasáková ve své knize Těla píše, že staré ženy přestávají být po dosažení určitého věku pro zbytek společnosti viditelnými. Je DJing pro Viku určitou formou konfrontace stáří, případně i prostupujícího ageismu, který ve filmu slýcháme například z úst jejích synů, kteří smyslu její nové kariéry moc nerozumí?
Jistě. Je to také proto, že Vika se nestydí za své tělo. Proto jsme použili hodně detailních záběrů na stárnoucí tělo. Ale co si budeme nalhávat, její postavu by jí mohla závidět spousta mladých dívek. Asi i proto jí nevadilo nechat se ve svých 85 letech natočit v plavkách, což je v dnešní moderní společnosti výjimečné.
Naprosto souhlasím s tím, že ženy přestávají být v určitém věku viditelné, ale Vika neviditelná být nemůže. Nemůžete ji přehlédnout. Je tak barevná, plná různých odstínů, a tak zářivá, že v podstatě vždy zabírá celou scénu. S neviditelností tedy zrovna Vika problém nemá. Ale samozřejmě jakmile jednou zestárneme, máme s tím problém a nemyslím si, že se to týká jen žen. Týká se to i mužů. Vždyť na světě je i spousta neviditelných dědečků.
Rád bych se vás jako ženy zeptal: co si osobně myslíte o Vičině přístupu k životu? Když jste začala být svědkem jejího procesu konfrontace s věkem, toho, jak se vyrovnává se stárnutím?
Myslím, že jí to trochu závidím. Nevím, jestli se s vlastním stárnutím dokážu vyrovnat jako ona. Je důkazem toho, že stárnout se dá podle vlastních představ, i když v jejím životě není všechno dokonalé. Vidíme, že Vika má zdravotní problémy, rodinné problémy, ale přesto dokáže být sama sebou do posledního záběru.
To například mladší generace, zejména ty odrostlé na sociálních sítích, nikdy nebudou mít, protože jsou tak posedlé svým vzhledem a filtry, odstraňovači vrásek… Vika! je celá o tom ukázat se bez filtru, a to je pro mladé lidi velmi těžké. Chtěli jsme, aby film a zejména taneční sekvence byly estetické, ale ve stylu Paola Sorrentina. Ukázat stárnoucí tělo velmi decentně, ale přesto bez filtrů, takové, jaké je. A myslím, že to má v sobě i krásu.
Jak obecně na starší lidi z politického hlediska Polsko nahlíží? Jsou stále řádnými členy polské společnosti? Bylo to poměrně velké téma i před uplynulými parlamentními volbami…
Ano, samozřejmě. Voliči politických stran budou vždy nějakým způsobem adresovat své problémy. Většina seniorů v Polsku je poměrně konzervativní. Jen pár vrstevníků je podobně ujetých jako extravagantní Vika, rozhodně jich není moc. Vika a její osobnost jsou celé o barvách, experimentování, otevřenosti. Její nejbližší přátelé jsou dvaceti až třicetiletí gayové. Taky něco, co byste od polské babičky nečekali, že?
Myslím, že je to stejné i v České republice a ve všech zemích východní Evropy. Staří lidé mají tendenci uzavírat se ve svých domovech, ale také do své mysli. Například kdykoli jedu do Itálie, vidím obrovský rozdíl v jejich životech. Senioři tráví čas venku, ne uvnitř – často sedí v kavárnách na ulicích. A není to jen tím, že v Itálii je teplejší počasí. Je to také o stavu mysli lidí, a i ve východní Evropě je třeba jít tímto směrem.
„Vaši“ senioři vyobrazení v dokumentu jsou hodně otevření progresivním hodnotám, samotnou Viku vidíme hrát na queer akcích, včetně Prague Prideu, kde její vystoupení bohužel zmařil déšť. Konzervativní část Polska konkrétně proti LGBTQIA+ komunitě hodně brojí, odrazila se Vičina otevřená podpora této komunitě nějak na její popularitě?
Ano, samozřejmě. Zná ji skoro každý, kdo patří do komunity LGBTQIA+, to je docela dost lidí. Ale důvod, proč se této komunity zastává, není ten, že by sama byla lesba nebo queer. Vika prostě vždycky podporuje outsidery, lidi, kteří čelí marginalizaci a ty, kteří jsou vytlačováni na okraj společnosti. A často říká, že queer komunita a senioři to mají společné: obě skupiny jsou marginalizovány a vytlačovány na okraj společnosti jako někdo nechtěný, alespoň v současném Polsku, a proto se jich ze své pozice zastává.
A nehraje v tom roli i fakt, že je možná sama outsiderkou? Nejen kvůli přináležitosti k marginalizované skupině seniorstva, ale také kvůli své výrazné osobnosti?
Ano, Vika je outsider. Nemá dobré vztahy se syny ani se zbytkem rodiny, ale je zvláštností také v místě, kde žije. Je to šedivá nudná čtvrť plná desetipatrových postkomunistických paneláků. Ona tam působí jako barevný motýl, opravdu ji nejde nevidět, zvlášť v takové čtvrti. A samozřejmě také 30 let pracovala s mladistvými ve věznici, totálními outsidery, lidmi na okraji společnosti. Myslím, že celý její život je o tom, aby vytvořila bezpečné místo pro lidi na okraji.
Byla Vika někdy terčem kritiky určité části společnosti za to, co dělá a jak se chová? Řekl bych, že ve věku sociálních sítí je to téměř nevyhnutelné.
Samozřejmě dostává nějaké hejty, převážně zprávy od naštvaných konzervativních spoluobčanů-seniorů, ve stylu „Nečekal jsem, že je Vika jen propagandistickou LGBT loutkou“ a tak dále. Také ji kritizovali někteří DJs za její hudební selekci.
Nicméně kritika na Vičinu adresu je malá, protože umí přimět lidi, aby si ji zamilovali. Když jsme měli distribuční premiéru v Polsku, týden jsme měli různá slavnostní promítání ve městech po celé zemi. Hodně jsme cestovali, jeli jsme spoustou vlaků a v každém z nich si Vika našla alespoň jednu novou známost, kamaráda či kamarádku. Muž, co nám kontroloval lístky, byl nevrlý chlapík, velmi nepříjemný. Na konci cesty se z těch dvou stejně stali přátelé. Takhle to s Vikou chodí. Prostě se na lidi usmívá, a když se na lidi nečekaně usmějete, nedokážou vám úsměv neoplatit.
Vika dokázala inspirovat mnoho lidí z řad seniorstva, aby začali*y nahlížet na své stáří pozitivně. Začal se díky ní někdo věnovat umění, hudbě, či přímo DJingu?
Vím, že je skutečnou inspirací mezi seniorkami v otázce módy a oblékání. Dnes vidíme úžasně barevné ženy v pokročilém věku, a to je Vičin odkaz. Jeden můj přítel se s těmito ženami setkal. Je fotograf, potkal je na ulici a zeptal se jich: „Jste krásné. Můžu si vás vyfotit?“ A ony mu odpověděly: „Prosím, beze všeho, budeme jako Vika.“ Náhodní lidé, které potkáte na ulici, se inspirují jejími outfity, které jdou svojí pestrobarevností proti normalizovanému seniorskému dress codu. Nicméně neznám žádnou jinou DJku ve jejím věku. Znám jednu v Japonsku, ale to je daleko.
Váš film končí v průběhu koronavirové pandemie, během níž se děly i masové protesty proti schválení zákona omezujícího přístup k potratům v Polsku. Podporovala Vika v té době i tyto demonstrace?
Vika není politicky aktivní, nechce být spojována s žádným hnutím. Má své vlastní sympatie a volí, protesty žen vesměs podporovala, ale nebylo to pro ni úplně velké téma. Ona už adresuje mnoho jiných problematik. Platí, že nemůžete mluvit o všech hodnotách, které v životě podporujete.
Od konce natáčení do prvních projekcí finální verze vašeho dokumentu uplynuly téměř dva roky. Pokračuje Vika dál jako DJka?
Ano, stále jede ve stejném režimu, hraje minimálně jednou či dvakrát týdně. Teď začala přemýšlet o tom, že by mohla v zimě s hraním skončit, ale já jí nevěřím. Říká to už mnoho let, myslím, že bude hrát až do smrti. Dokonce i na premiérách filmu hrála do čtvrté páté hodiny ranní a tančila s ní spousta lidí.
Takovou intenzitu často nezvládají ani DJ*ky v mladém věku…
Jí to přitom dodává životní energii. Kdysi mi řekla, že pokud se někdy posadí, už se nedokáže znovu postavit na nohy. Tak prostě jede dál a dál.
Přitom v průběhu zmíněné pandemie covid-19 musela sedět poměrně dlouho…
Ano, to bylo hrozné. Nejméně půl roku byla opravdu v depresi, protože najednou přišla o všechno, čeho by se mohla držet. Co by jí dodávalo tu tolik potřebnou energii do života.
Myslím, že všichni jsme společenští živočichové, možná až na výjimky. Opravdu kolem sebe potřebujeme další lidi, nějaké spojení. Pandemie byla obzvlášť těžká pro seniory, kteří žijí sami, nemají tak úzké rodinné vazby a už se nemohli scházet.
Co jste se vy jako režisérka naučila od Viky během společných let natáčení?
Že kdykoli padnete, musíte vstát. Tato věta definuje Viku. Když je jí špatně a necítí se dobře, prostě vstane a jde dál. Naše úvodní sekvence filmu, kde tančí se zástupem mladých profesionálních tanečníků, byla poslední scéna, kterou jsme natáčeli. Vika měla covid, tohle byl první den po konci její nucené izolace. Po deseti dnech velmi těžkého průběhu nemoci přišla na scénu a tančila dvanáct hodin. Myslím, že tohle se od ní můžeme všichni naučit. Prostě musíte jít dál, ať se děje, co se děje.