Foto: wilvia, Flickr, CC BY 2.0
Zatímco jiné festivaly se ve svých retrospektivních sekcích stále zaměřují převážně na hranou tvorbu, což je dané i tím, jaké filmy jsou přednostně restaurovány, Ji.hlava každoročně nabízí možnost (znovu)objevit zásadní díla dokumentární a avantgardní kinematografie. Letos potěší zejména prostor věnovaný historii českých dokumentů, na které v televizi ani on-line jinak prakticky nenarazíte.
Pravidelná sekce Průhledná bytost bude věnována jednak Pavlu Kouteckému, kronikáři českého polistopadového vývoje (Zánik Československa v parlamentu, Občan Havel), jednak Václavu Táborskému. Druhý jmenovaný, od roku 1968 žijící v Kanadě, patří z hlediska účasti na áčkových festivalech mezi mimořádně úspěšné české filmaře. V Benátkách byly s odstupem dvou let uvedeny a oceněny dva jeho filmy, reportážní Zablácené město (1963) a polodokumentární Útěk do větru (1965).
Také letos mají některé filmy povahu autoterapeutického videodeníku, který patří spíš na YouTube než na plátno kina Dukla. Na druhou stranu jiné tituly kvalitou svého obrazového a zvukového zpracování předčí velkou část tuzemské hrané produkce.
Zmíněné snímky reprezentují dvě hlavní linie Táborského filmografie – krátké satirické fejetony zkoumající dobovou sociální realitu a celovečerní tvorba pro děti. Jihlavský festival jej představuje především jako průkopníka metody cinéma vérité a natáčení skrytou kamerou. Počátkem šedesátých let spolu s Jiřím a Františkem Papouškovými založil Táborský tvůrčí skupinu ČAS, jejímž cílem bylo zbavit dokumentární produkci schematismu a dát prostor autenticitě. Dílo „časistů“ je zastoupeno i v navazující sekci Československý filmový fejeton.
Při sledování vtipných živočichopisů jako Dovolená, Hodiny za volantem nebo Neděle na Hluboké si člověk uvědomí, že dokumentaristé volili podobná témata a přístup jako jejich známější kolegové z hraného filmu, zejména trojice Forman, Passer, Papoušek. Zajímali je obyčejní, trochu trapní lidé, jejich malicherné spory, vzorce myšlení a chování. Za využití ironického komentáře nebo výmluvných kontrastů ve skladbě záběrů zároveň upozorňovali na rozpory a nemohoucnost celého systému.
Kolektivní tělo
V roce 2021 strávila francouzská režisérka Claire Simon sedm týdnů na pařížské klinice Tenon. Přesněji na gynekologicko-porodnickém oddělení, kde se veškerá pozornost upíná k ženskému tělu. Simon ve svém skoro tříhodinovém observačním dokumentu vypráví prostřednictvím různých vyšetření a zákroků jeho příběh: od první sexuální zkušenosti přes tranzici, neplodnost, zmražení vajíček, umělé oplodnění a císařský řez až k menopauze a rakovině prsou. A činí tak s neobyčejnou trpělivostí, bez sexualizace, které jsou ženská těla jinak dennodenně vystavována, a s důrazem na motiv sesterství.
Oproti jejímu americkému kolegovi Fredericku Wisemanovi, kterého v jihlavském programu zastupuje čtyřhodinový film o tříhvězdičkové michelinské restauraci Menus Plaisirs, neskládá Claire Simon z individuálních zkušeností primárně portrét instituce. Nezajímá ji tolik hledisko lékařů, jako prožívání pacientek a jejich trpícího, vzdorujícího, obdivuhodně odolného těla.
V nesoutěžní sekci Souhvězdí, představující filmy, které v uplynulém roce zazářily na některém z významných zahraničních festivalů (Naše tělo například na Berlinale), bude k vidění také čtyřhodinový opus čínského režiséra Wang Binga Mládí. V květnu šlo o jediný dokument vybraný do hlavní soutěže canneského festivalu.
Neuspěchaná etnografická studie vznikla ve městě Zhili západně od Šanghaje. To představuje jedno z center čínského textilního průmyslu. Za prací se do tamějších dílen sjíždějí mladí lidé ze všech vesnic okolo řeky Jang-c’-ťiang. Filmová výpověď o systémovém vykořisťování svým záměrně monotónním, otupujícím rytmem vystihuje zkušenost trvání, opakování a nudy, která je pro celou generaci Číňanů, vykonávajících manuální práci za mizernou odměnu, každodenní realitou.
Jak spasit sebe a svět
Mezi nejsledovanější, ale taky kvalitativně nejmíň vyvážené sekce jihlavského festivalu zpravidla patří Česká radost. Také letos mají některé filmy povahu autoterapeutického videodeníku, který patří spíš na YouTube než na plátno kina Dukla. Na druhou stranu jiné tituly kvalitou svého obrazového a zvukového zpracování předčí velkou část tuzemské hrané produkce. To platí především pro Mou novou tvář a Světloplachost.
Moje nová tvář nás sugestivně situuje do těla a mysli ženy, která se v listopadu 2013 stala obětí útoku kyselinou. Pachatelem byl přitom stejně jako v mnoha jiných případech genderově podmíněného násilí její zhrzený expartner. Jestliže média u podobných incidentů věnují pozornost primárně agresorům a detailům zločinu, dokument Jarmily Štukové tento narativ otáčí a zaměřuje se na prožívání přeživší, na její postupný návrat k sobě samé. Světloplachost, premiérově uvedená v Benátkách, se odehrává v útrobách charkovského metra, které se na jaře 2022 stalo pro Ukrajince útočištěm před ruskou armádou. Režiséři Ivan Ostrochovský a Pavol Pekarčík film natočili v dlouhých statických záběrech. Ty ale ožívají díky energii místních dětí, pro něž život, i když převrácený naruby, běží dál.
Jiříkovo vidění od Marty Kovářové je pak příkladem dokumentu sice velmi osobního, v něčem neohrabaného, ale s přesahem k celoplanetární problematice. Debutující filmařka natáčela sebe a svého otce, ne však proto, že by si s ním před kamerou potřebovala vyříkat křivdy z dětství. Ráda by zpopularizovala jeho geniálně jednoduchý nápad, jak řešit klimatickou krizi.
Doktor Jiří Svoboda z Ústavu fyziky materiálů Akademie věd navrhuje zdanění uhlíku. Kdo jej víc vyprodukuje, ať taky víc zaplatí. Snadno srozumitelný návrh, jak snížit emise skleníkových plynů, ale naráží na nezájem a opatrnost mocných. Film je humorným záznamem jejich tažení za záchranu planety, které může v něčem působit donkichotsky, ale díky nakažlivému odhodlání obou protagonistů vás dokáže přesvědčit, že určité formy občanské angažovanosti mají smysl jednoduše proto, že sledují správný cíl.
Příchod Ježíše, konec demokracie
Do sekce Svědectví vybírá programový tým festivalu filmy, které například na Jednom světě tvoří většinu programu. Vypovídají o aktuálních problémech světa – politika, náboženství, technologie, lidská práva… Film Republika soudců vznikl sestřihem pětidílné dokumentární série, která formou nelineární koláže archivních, televizních a filmových záběrů shrnuje klíčové události brazilské historie několika posledních dekád.
Pozornost snímku je upřena zejména k roli soudců, kteří jsou od schválení současné ústavy v roce 1988 stále mocnějšími hybateli brazilských dějin. Dynamický dokument zkoumá jejich ambivalentní vztah s reprezentanty politické moci a ukazuje, že ne vždy sloužil zákon k posílení demokracie. Vojenská diktatura právní systém naopak zneužívala ke stvrzení svých násilných praktik.
Jinou vážnou hrozbu pro demokracii přibližuje film Modlitba za armageddon, který natočila norská režisérka Tonje Hessen Schei se svým americkým kolegou Michaelem Rowleyem. Jejich film, svou strukturou a napínavostí připomínající konspirační thriller, analyzuje rostoucí vliv evangelických fundamentalistů na americkou politiku a armádu. Náboženské skupiny a teleevangelisté hlásají konec světa a druhý příchod Ježíše Krista, tentokrát podle všeho vyzbrojeného samonabíjecí puškou AR-15.
Za všechny krize přitom podle náboženských fanatiků mohou muslimští přistěhovalci a queer komunita. Toho se vypočítavě chytají pravicoví populisté. Velmi aktuální je rozkrytí toho, jakou roli tyto spolky hrají v americké zahraniční politice, mimo jiné v opět velmi živém izraelsko-palestinském konfliktu.
K velmi aktuálním tématům jako je sucho, umělá inteligence nebo automatizace práce, se budou vyjadřovat také hosté a hostky pozváni do Inspiračního fóra, diskusní platformy festivalu. Podle Terezy Swadoschové, která Inspirační fórum vede, je smyslem diskusí „hledání možnosti spravedlivějšího a svobodnějšího světa“. Snad nebude příliš troufalé tvrdit, že podobnou ambici má také velká část z 357 filmů, které budou letos v Ji.hlavě uvedeny.
Autor je filmový publicista.