Jiné Rusko je možné. Není Ukrajina budoucností Ruska? A Proč se rusofobové mýlí?

Současná vlna nenávisti vůči všemu ruskému zcela míjí svůj terč a naopak nahrává tomu, čeho se štítí nejvíce: Putinovu režimu a jeho ideologii. Ta se dlouhodobě opírá o představu (a není to jenom představa), že Západ Ruskem pohrdá a že jeho politika devadesátých let je příčinou ruského ponížení, které následovalo po kolapsu Sovětského svazu. Tehdejší arogance a triumfalismus zvláště Spojených států vedly k hluboce zakořeněnému resentimentu významné části ruské společnosti a jejích elit. Následný ekonomický kolaps v důsledku neoliberálních reforem naordinovaných Jelcinovými poradci, byl už jen potvrzením předtuchy, že to s Rusy Západ nemyslí dobře. Stručně řečeno: Rusko se stalo jednou z dalších obětí „šokové doktríny“, jak ji ve stejnojmenné knize popisuje Naomi Klein.

Západní liberální šovinismus a ruský autokratický šovinismus tu stojí proti sobě jako dva naprosto nesmiřitelní nepřátelé, kteří se ovšem vzájemně podmiňují.

Nic z toho pochopitelně nezakládá jakoukoliv legitimitu pro současnou invazi na Ukrajinu, která je hrubou geopolitickou chybou, nelegitimní a nelegální válkou, k níž Rusko nemá žádný casus belli, pouze sérii vylhaných imperiálních fantasmagorií prezidenta Putina a jemu věrných ideologů. Ruský resentiment vůči západu, který je aktuálně mobilizován na podporu invaze, je ale třeba brát vážně jako významného hybatele nálad ruské společnosti, který má zároveň své historické opodstatnění. Mstít se Rusku nebylo dobrým nápadem v devadesátých letech a není to dobrý nápad ani dnes.

Proč Rusko není absolutní nepřítel

Západ v čele s USA zkrátka Rusko vnímal jako poraženého studenoválečného nepřítele, kterému se pomstil, aby mohl vytvořit unipolární svět americké hegemonie. Západní mocnosti v sobě tehdy nenašly dostatek benevolence ani pragmatismu k tomu, aby s Ruskem zacházely například jako s poválečným Německem. Zatímco někdejší Marshallův plán vedl k prosperitě a integraci Německa do nového uspořádání Evropy a k nejúspěšnějšímu mírovému projektu v jejích dějinách, neoliberální trestání Ruska nás přivedlo k až pomstychtivému revanšismu, jehož kulminace jsme dnes svědky. Nezapomínejme také, že dnešní ruský imperiální nacionalismus je jen tím, čím je nacionalismus všude jinde – kompenzací materiální bídy a symbolického, statusového ponížení.

Namísto skutečného míru a prohlubování spolupráce naopak došlo k pokračování studené války jinými prostředky: tichým nepřátelstvím, Putinovým geopolitickým oportunismem, a nakonec letitou hybridní válkou, která se překlopila do otevřeného konfliktu. Důvod, proč něco takového dnes zmiňovat, je prostý: máme-li Putinovo Rusko porazit – politicky, ekonomicky i vojensky, pak je nezbytné si co nejdříve ujasnit, čeho tím vlastně chceme dosáhnout a jak by takové vítězství vůbec mělo vypadat. V tom nám ale dnes – stejně jako v devadesátých letech – brání rusofobní mentalita, která v Rusku spatřuje absolutního nepřítele, jehož je nutné ponížit a izolovat, nebo dokonce zničit.

Pro rusofobní mentalitu je Rus/ko absolutní nepřítel. Taková imaginace konstruuje ruskou identitu jako jednolitou kolektivní entitu obsahující nanejvýš výjimky, které jen stvrzují pravidlo. Nenechme se mýlit – válka je jistě věcí nepřátelství a „nepřítel“ představuje její základní kategorii. Bylo by naivní, kdybychom si namlouvali, že je tomu jinak. Mezi relativním a absolutním nepřítelem se ale nachází podstatný rozdíl. Zatímco relativní nepřátelství je stále ještě vztahem, to absolutní žádá jakýkoliv vztah eliminovat tím, že se jeden jeho článek úplně zlikviduje, vytěsní, izoluje, dehonestuje a degraduje. Relativní nepřátelství vytváří válečná vítězství či prohry a na základě jejich výsledku i nová, relativně spravedlivá geopolitická uspořádání. Absolutní nepřátelství vede přinejlepším k izolaci a mocenské nerovnováze, která je neustálým zdrojem dalších bezpečnostních rizik.

Jak ostatně svého času popsal německý právník Carl Schmitt: „Je skutečně něčím jedinečným, ba až neuvěřitelně humánním, přimět lidi k tomu, že upustí od diskriminování a hanobení svých nepřátel.“ Právě takové „neuvěřitelné humánnosti“ by dnes západ měl být schopen.

Základy Putinova revanšismu

Namísto pomsty a trestu, kterých se Rusku dostalo vrchovatě v devadesátých letech, bychom k němu měli přistupovat s vizí možnosti jeho nového poválečného uspořádání a jeho těsnější integrace do mezinárodního společenství. Znamená to mimo jiné nahradit generalizující rusofobii přesněji zacíleným antiputinismem. Aktuální vlna nenávisti k Rusku a Rusům čerpá z dlouhodobějších spodních proudů západního antirusismu, kterého si je Putin dobře vědom, a dokáže jej propagandisticky využívat pro své zájmy.

Skrývá se v tom paradox: je to právě ono instinktivní, atavistické pohrdání Ruskem, které je živnou půdou putinismu. Obscénní odpověď putinovského revanšismu má v posledku docela střízlivý a reálný historický základ, který bychom v našem vlastním zájmu neměli ignorovat. A právě v tomto světle můžeme vidět, jak nesmyslné a kontraproduktivní jsou výroky o „barbarské civilizaci“ a Rusech, kteří „mají v krvi jed“ (není nakonec každý rasismus právě takhle primitivně biologizující?). Západní liberální šovinismus a ruský autokratický šovinismus tu stojí proti sobě jako dva naprosto nesmiřitelní nepřátelé, kteří se ovšem vzájemně podmiňují.

Jistě, putinismus musí být zcela zničen a vytržen ze svých (historických) kořenů. To ale nebude možné bez sebereflexe západního (a to především amerického) přístupu k Rusku, která teprve bude dávat vojenskému vítězství Ukrajiny a ekonomickým sankcím jejich geopolitický smysl. Tím není v posledku nic jiného než nové Rusko: demokratizované, zbavené vlivu oligarchů i aparátčíků a deputinizované. Takového optimistického scénáře nelze dosáhnout „jen“ sankcemi nebo vojenským vítězstvím, ale vzedmutím ruské společnosti, tedy těch, které rusofobní mentalita odmítá brát v potaz jako relevantní aktéry politického dění.

Jiné Rusko je možné

Jak nedávno poznamenal Slavoj Žižek: „Zatímco dříve byla válka semeništěm revolucí, dnes potřebujeme revoluci (v Rusku), aby nedošlo k válce, resp. jejímu pokračování a eskalaci.“

Brilantně se k tomu vyjádřil i kyjevský režisér a spisovatel Oleksiy Radynski: „Pro autokratickou ruskou mysl, která je přesvědčená, že Ukrajina je Rusko, představuje samotná existence ukrajinského státu odděleného od Ruska existenční hrozbu. Pokud jsou Ukrajinci ve skutečnosti Rusové, jak je možné, že se mohou vzbouřit proti své autoritářské vládě a za posledních sedmnáct let ji svrhnout hned dvakrát? Pokud jsou Ukrajinci ve skutečnosti Rusové, jak je možné, že jim bylo dovoleno uspořádat volby bez předem určených výsledků? Pokud jsou Ukrajinci ve skutečnosti Rusové, jak může jejich stát nepronásledovat ,homosexuální propagandu‘? Pokud jsou všechny tyto věci možné na Ukrajině, pro autokratickou ruskou mysl to automaticky znamená, že jsou možné i v Rusku, a tedy, že je třeba jim za každou cenu zabránit.“

Putinovu obavu z „ruského Majdanu na Rudém náměstí“ připomíná i Slawomir Sierakowski: „Ačkoli kdysi (Putin) zvažoval, že by mohl Ukrajinu nechat jít vlastní cestou, během Oranžové revoluce v letech 2004–2005 tento postoj změnil. Nezapomínejme, že když Putin mluví o Ukrajině a Ukrajincích, ve skutečnosti má na mysli Rusy žijící v Rusku.“ Spíš – než samotné expanze NATO, se Putinova paranoia obává o vlastní mocenskou pozici, což je zřejmé i z jeho současného úsilí o vytvoření policejního, fašistického státu. Pokud by ve své snaze nakonec uspěl, znamenalo by to realizaci černého scénáře, kterým by byla absolutní vláda izolovaného, paranoidního diktátora severokorejského střihu s šesti tisíci nukleárními hlavicemi. Horší variantou by byl už jen úplný kolaps Ruska a jeho propad do nepředvídatelného chaosu „failed state“.

Pokud tedy bereme porážku putinismu vážně, nemůžeme se snižovat k rusofobním představám o „barbarských civilizacích“, které se nikdy nezmění a které je potřeba izolovat. Putinovo Rusko je nezbytné porazit, ovšem tentokrát nikoli vítězstvím samolibého euroatlantického triumfalismu, ale rozložením Putinova režimu a demontáží jeho propagandistické mašinérie ruku v ruce s požadavkem na propuštění demonstrantů a politických vězňů a spoluprací s progresivními částmi ruské společnosti. Ustavení nového, postimperiálního Ruska, opírajícího se o funkční instituce a na ně navázanou politickou kulturu, spíše než o vůdčí osobnost, je skutečně žádoucí scénář, který bychom měli ve vlastním zájmu aktivně podporovat. Zbavit se na této cestě představy o „nenapravitelně barbarském východu“ je teď to nejmenší, co pro to můžeme udělat.

Autor je redaktor Alarmu.