Měli bychom se připravovat na potravinovou krizi? O nečekaných důsledcích Putinovy invaze

Kromě přímých dopadů má válka na Ukrajině také důsledky nepřímé. Jedním z nich může být potravinová krize, před níž varují čelní představitelé OSN i některých států.

Ruská invaze na Ukrajinu není jen nějakou „speciální vojenskou operací“, jak se ji na počátku snažil charakterizovat její iniciátor, ale extrémně ničivou válkou, jejímž průvodním jevem je rozsáhlá destrukce, sahající daleko za hranice napadené země. Po prvních měsících vojenského konfliktu se ztráty na životech šplhají do desítek tisíc, a to včetně civilistů. Obrovské škody ale ruská armáda páchá i na základní infrastruktuře, a to patrně cíleně – od bombardování nemocnic až po likvidaci ekonomické infrastruktury. Právě ukrajinská ekonomika je totiž jednou z dalších obětí invaze. Podle predikce Mezinárodního měnového fondu se má v letošním roce ukrajinský HDP propadnout v meziročním srovnání o těžko představitelných 35 procent.

Společně s ekonomickými sankcemi představuje ruská válka skutečné ekonomické zemětřesení, jehož seismické vlny jsou cítit prakticky po celém světě. V globalizované, propojené ekonomice jsou ryze lokální krize čím dál vzácnější a místo toho často pociťujeme důsledky jevů, které se odehrávají na druhém konci planety. Bylo tomu tak u finanční krize během minulé dekády, v případě stále ještě probíhající pandemie a nejinak je tomu dnes, kdy dopady ruské invaze na Ukrajinu znovu pociťuje celý svět, který se pomalu chystá na překreslení dosavadních geopolitických map. Kromě zjevných ekonomických a politických dopadů má ale Putinovo tažení jeden skrytý, ale o to zákeřnější, nebezpečnější a potenciálně katastrofální důsledek.

Kolize, krize, katastrofa

Ne nadarmo se Ukrajině říká „obilnice Evropy“, potažmo „obilnice světa“. Díky vysokému podílu černozemě na svém území je Ukrajina historicky i dnes jednou z vůbec nejúrodnějších světových oblastí, čemuž přizpůsobila i svoji ekonomiku a úroveň zemědělské produkce. A aby toho nebylo málo, Rusko je zase jedním z nejvýznamnějších exportérů dusíkatých hnojiv, která jsou pro zemědělskou produkci v mnoha regionech klíčová. Generální ředitelka Světové obchodní organizace (WTO) Ngozi Okonjo-Iweala tak varuje před hrozbou nadcházející potravinové krize jako jedním z důsledků Putinovy invaze na Ukrajinu.

Je docela dobře možné, že potravinová krize není jen nějakým vedlejším důsledkem ruské invaze, ale naopak promyšlenou součástí strategie, jak vytvořit tlak na západní země.

Generální tajemník OSN António Guterres už v polovině května varoval před „dokonalou bouří“, tedy vícečetnými krizemi ve finančním, potravinovém a energetickém sektoru. Tlumočil tím zjištění skupiny Global Crisis Response Group v rámci OSN, která 13. května zveřejnila zprávu o přicházející trojí krizi: „Válka na Ukrajině ve všech svých aspektech vyvolává znepokojivé kaskádovité dopady na světovou ekonomiku, která je již nyní zasažena krizí spojenou s covidem a změnou klimatu, a to s obzvláště dramatickými dopady na rozvojové země. Prudký růst cen potravin, energie a hnojiv je důsledkem hlavní role Ruska a Ukrajiny na těchto trzích, což zvyšuje riziko nestability a nepokojů po celém světě.“ Rusko společně s Ukrajinou dodávají zhruba 30 procent pšenice a ječmene, které globálně spotřebováváme. Podle předběžných analýz OSN je jedním z aspektů této trojí krize „vážně ohroženo“ až 107 zemí, většinou v Asii, Africe a Jižní Americe. Celkem by se mohlo jednat až o 1,7 miliardy lidí, z čehož přes půl miliardy už dnes žije v chudobě a 215 milionů trpí podvýživou.

Podobně se už v polovině března vyjádřil francouzský ministr zahraničních věcí Jean-Yves Le Drian, který na setkání v Bruselu varoval před „extrémně vážnou“ globální potravinovou krizí. A v podobném duchu se nese i varování výkonného ředitele organizace World Food Programme (Světový potravinový program) Davida Beasleyho před zhoršením už tak dost vážného problému hladu a potravinové nouze, které představují hrozbu pro stabilitu nejzranitelnějších regionů a mohou vést k bezprecedentní migrační krizi: „Pokud necháme severní Afriku na holičkách, severní Afrika přijde do Evropy. Pokud necháme na holičkách Blízký východ, Blízký východ přijde do Evropy.“ Když nelze zasít, nelze sklidit a nelze exportovat, a přichází potravinová nouze, zvyšování cen a hlad, který vyhání lidi z jejich domovů.

Slabá místa globálního potravinového systému

Bavíme-li se o hrozbě potravinové krize v mezinárodním kontextu, je potřeba si mimo jiné uvědomit, že zvyšování cen potravin je klíčovým faktorem politické a ekonomické (ne)stability v zemích severní Afriky. To by nás mělo zajímat i z toho důvodu, že se jedná o země, které zažily tzv. arabské jaro a staly se v minulé dekádě jedním ze zdrojů evropské migrační krize. Severoafrické ekonomiky jsou na importu potravin existenčně závislé a zvyšování cen má mimo jiné i nemalý dopad na tamější státní rozpočty, které jejich ceny musí subvencovat. K nárůstu cen potravin nejen v těchto regionech ovšem docházelo už před válkou na Ukrajině, a to především vlivem špatného počasí, vyšších cen lodní dopravy, nedostatku pracovníků nebo výpadků v energetice.

Střední až závažné ohrožení nedostatkem potravin se týká celého severoafrického regionu: Alžírsko dováží 75 procent své spotřeby potravin, Maroko dováží více než polovinu obilovin, v případě Tuniska se jedná o 70 procent, u Libye dokonce o 90 procent. Taková míra závislosti na importu znamená vysokou míru ohrožení geopolitickými výkyvy, které dané země nemají možnost ovlivnit, a jsou tak vydány na milost a nemilost externím šokům. Severoafrické země se sice postupně snaží vymanit ze své závislosti na importu potravin a rozvíjet vlastní zemědělskou produkci, ale potýkají se s teplotními extrémy a vlnami veder, jež jsou často pro tamější úrodu devastující.

Situaci pochopitelně nepomáhá ani dlouholetá politická nestabilita, stejně jako fakt, že mnohé z problémů, které zapříčinily sociální nepokoje během arabského jara, se stále nepodařilo vyřešit. Společenská nestabilita v důsledku potravinových krizí a rostoucích cen bohužel pro region nepředstavuje nic nového: rostoucí ceny základních potravin vedly k sociálním bouřím v Egyptě už v roce 1977 a k následné generální stávce se stovkami mrtvých v roce 1981. Z podobných důvodů docházelo k sociálním nepokojům i v Tunisku a Maroku v letech 2007 a 2008 během globální krize ceny potravin. Jednou z hlavních příčin arabského jara před deseti lety bylo tehdejší extrémní kolísání cen potravin na světových trzích zapříčiněné selhávající zemědělskou produkcí v některých klíčových regionech, především kvůli rozsáhlým požárům v Rusku, neobvykle silným dešťům v Kanadě, suchu v Argentině a záplavám v Austrálii. Společným jmenovatelem těchto souběžných zemědělských krizí jsou měnící se klimatické podmínky, které pro stabilní produkci potravin představují čím dál větší ohrožení.

Banány, avokáda a jiné tragédie

Válka tedy není jediným katalyzátorem potravinové krize a ohrožením veskrze slabého a zranitelného globálního potravinového průmyslu. Kromě stále ještě citelných dopadů pandemie se zemědělství po celém světě potýká s nepříznivými výkyvy počasí, záplavami i suchem, které jsou přímými důsledky čím dál nestabilnějšího klimatu. Už dnes se produkce potravin, jež jsme si zvykli považovat za samozřejmé, ocitá v ohrožení: „V Asii jsou rýžová pole zaplavována slanou vodou, cyklony ničí úrodu vanilky na Madagaskaru, ve Střední Americe vlivem vyšších teplot příliš rychle dozrává káva, sucho v subsaharské Africe ničí úrodu cizrny a rostoucí kyselost oceánů ničí ústřice a hřebenatky v amerických vodách.“

Jedním z přírodě blízkých řešení, jak se alespoň částečně adaptovat na takovou situaci, je péče o genetickou rozmanitost zemědělských plodin. Zatímco některé druhy v horkém a suchém podnebí hynou, jiným se v něm naopak může dařit. Vcelku nepřekvapivě si ale i v této oblasti pod sebou podřezáváme větev a rozmanitost potravin, které produkujeme a spotřebováváme, se vlivem potravinového průmyslu nebezpečně zplošťuje: „Mocný potravinářský průmysl měl jiné představy a v průběhu minulého století se lidé stále více spoléhali na méně a méně odrůd plodin, které lze masově produkovat a přepravovat po celém světě.“ Ačkoliv si tedy můžeme dopřávat stále více druhů jídla, jejich genetická rozmanitost naopak klesá – jíme pořád jeden a ten samý druh banánů, avokád, chřestu, vanilky atd.

To, co je optimální pro trh a maximalizaci zisku, tedy není nejlepší řešení pro zajištění potravinové bezpečnosti v kontextu měnícího se klimatu. Můžeme tak bez uzardění říct, že současná podoba zemědělského a potravinového průmyslu je nejen jednou z hlavních příčin klimatické krize (zejména vlivem emisí, které produkuje, deforestace a ničení půdy), ale také jedním z hlavních důvodů, proč jsme jí v posledku ohroženi více, než by bylo nezbytně nutné. V komplexním problému nefunkčního zemědělského a potravinového sektoru se ale také skrývá velký potenciál. Jejich úspěšná transformace na ekologické alternativy by významnou měrou přispěla jak ke snížení emisí, tak ke zlepšení naší odolnosti proti výkyvům klimatického chaosu, do něhož se dnes řítíme závratnou rychlostí.

Myslet globálně, selhat lokálně

Vraťme se ale ještě k válce na Ukrajině. Je totiž docela dobře možné, že potravinová krize není jen nějakým vedlejším důsledkem ruské invaze, ale naopak promyšlenou součástí strategie, jak vytvořit tlak na západní země – podobně jako v případě vytvoření závislosti Evropy na ruském zemním plynu. V souvislosti s pokračujícími boji poznamenal irský premiér Micheál Martin po setkání se svým ukrajinským protějškem, že „společně s vedením nemorální a neospravedlnitelné války proti Ukrajině existuje ještě jasný cíl vytvořit kromě krize energetické i krizi potravinovou“. Podle představitelů Evropské unie Moskva záměrně útočí na ukrajinské zásoby obilovin a blokuje jejich vyvážení z ukrajinských přístavů se záměrem ještě zhoršit potravinovou krizi. Ta se může v neposlední řadě týkat i Ukrajiny samotné, což je jen další z mnoha důvodů, proč je třeba zasadit se o to, aby byl konflikt co nejdříve ukončen, ať už vojenskými nebo diplomatickými prostředky, nebo alespoň izolován na východě země. Od toho, jak dlouho a intenzivně bude válka probíhat, se bude odvíjet i to, jak hluboká nakonec potravinová krize skutečně bude. Podle odhadů Světové banky bude cenová nestabilita potravin i pohonných hmot trvat minimálně tři roky: „Celosvětové otřesy cen potravin a pohonných hmot související s rusko-ukrajinskou válkou budou trvat nejméně do konce roku 2024 a zvyšují riziko stagflace.“

To se pochopitelně netýká jen regionů Blízkého východu nebo severní Afriky, které aktuálně patří mezi ty nejzranitelnější, ale i Evropy, potýkající se s rekordní inflací, která se za poslední měsíc vyšplhala na 7,5 procenta pro eurozónu, zatímco meziroční inflace pro Českou republiku za březen podle ČNB činila 12,7 procenta. Kombinace rostoucích cen potravin a základních služeb, přítomnosti stovek tisíc ukrajinských uprchlíků a přinejlepším laxního přístupu stávající české vlády může vést k narušení křehkého sociálního smíru a ventilaci společenské frustrace xenofobními cestami, čehož se bude bezpochyby snažit využít stávající parlamentní opozice, čekající ve stínu událostí na svoji příležitost.

Selektivní solidarita s ukrajinskými uprchlíky může generovat resentiment nejen v těch částech české společnosti, které se dlouhodobě ocitají v existenční nejistotě, ale i v upadající střední třídě, jejíž úspory se ocitly v sevření protipandemických opatření a následné inflace, zvyšujících se cen potravin a skokově rostoucích cen energií, které tyto sociální skupiny vystavují riziku energetické chudoby. Už teď je zjevné, že proti otřesům na mezinárodních trzích není česká společnost imunní a je na zodpovědnosti vlády, aby místo knížecích rad o nutnosti utáhnout si opasky situaci těchto lidí aktivně řešila a neváhala omezit zisky těch, kdo by chtěli na stávající krizové situaci vydělat.

Podaří se vládě překročit vlastní stín?

Stejně jako se pomoc Ukrajině nemůže vyčerpávat „pouze“ humanitární pomocí, ale vyžaduje i sdílení vojenských informací a zasílání vojenské pomoci, ani pomoc ukrajinským uprchlíkům nemůže znamenat pouze jejich přijetí. Stovky tisíc lidí prchajících před válkou do České republiky znamenají výzvu pro vládu, aby zajistila funkční sociální, vzdělávací a zdravotní infrastrukturu, a naopak zabránila mezi českými podnikateli tolik oblíbenému a dnes už tradičnímu vykořisťování levné ukrajinské práce. Přijetím uprchlíků úloha vlády nekončí, ale naopak začíná. Neřešená krize je totiž nebezpečná dvojnásob a pravicová politika, jejíž tradiční součástí je i princip nezasahování do ekonomických záležitostí, řešení skutečně nepomáhá. Současná středopravicová vláda se bude jen těžko pokoušet řešit problém, o němž se vůbec nedomnívá, že by jej řešit měla. Takový je skrytý smysl politiky laissez-faire – imperativ „nechat lidi na pokoji“ by dnes reálně znamenal „vykašlat se na ně“, v duchu hesla „Každý si musí především umět pomoci sám, a kdo to nedokáže, ten si pomoc stejně nezaslouží“.

Potravinová, energetická a uprchlická krize společně se socioekonomickými dopady pandemie a změny klimatu tvoří komplexní výzvu, kterou bude muset česká vláda chtě nechtě řešit. Pokud nenajde dostatek odvahy k tomu překročit vlastní stín a začít asertivněji přerozdělovat společenské bohatství ve prospěch zajištění sociálního smíru, vymstí se to nakonec nejen jí, ale nám všem a nakonec i ukrajinským uprchlíkům, kteří se mohou vlivem špatného vládnutí stát terčem nové vlny české xenofobie.

Nikdo asi nemůže od Fialovy vlády očekávat, že by snad někdy realizovala levicový politický program, nicméně lze alespoň doufat v to, že se bude chovat dostatečně pragmaticky na to, aby dokázala předejít těm nejhorším scénářům. Pokud by ovšem nakonec dala přednost laciným ideologickým poučkám před realistickým uchopením výzev, které před ní a českou společností stojí, pak naše vyhlídky nejsou příliš optimistické.

Autor je redaktor Alarmu.

Text vznikl ve spolupráci s nadací Heinrich Böll Stiftung.

Čtěte dále