Foto Yan Boechat, VOA, CC0
V severním regionu Etiopie Tigraji propukla v listopadu 2020 krvavá a neprávem opomíjená občanská válka, do které se zapojila i sousední Eritrea. Podle některých odhadů si vyžádala až 600 tisíc obětí z řad civilistů. Přes dva roky trvající konflikt doprovázejí válečné zločiny páchané všemi stranami konfliktu. V listopadu loňského roku byla v jihoafrické Pretorii dojednána dohoda o příměří mezi hlavními aktéry občanské války – etiopskou vládou a Tigrajskou lidově osvobozeneckou frontou (TPLF). Mezitím ale narůstá násilí v dalších částech federace.
Dohoda o příměří stanovuje návrat k předchozímu ústavnímu pořádku, včetně obnovení etiopské suverenity nad Tigrají a uznání etiopské armády „jako jediné obranné síly“. Až do voleb má v regionu vládnout nová prozatímní vláda. Etiopská vláda zase přijala požadavek TPLF na navýšení zastoupení ve federálních institucích včetně parlamentu. Addis Abeba také přistoupila na urychlení humanitární pomoci, usnadnění návratu vysídlených komunit a obnovení základních služeb.
V zemi žije přibližně 90 etnických skupin a mocenské hry mezi politickými frakcemi výrazně eskalují dlouhodobé napětí a spory.
Hlavní strany konfliktu – etiopská vláda a TPLF – tak navzdory nejistému začátku udělaly v posledních týdnech několik kroků k realizaci mírové dohody. Zástupci obou stran vytvořili monitorovací tým, který má posuzovat dodržování dohody. Právě to je podle pozorovatelů důležitý krok k udržení míru v oblasti, který by mělo podporovat i mezinárodní společenství. Do hlavního města už také vstoupila federální etiopská policie a v Tigraji začaly znovu působit státní společnosti Ethiopian Airlines a Ethio Telecom.
Podle předního českého afrikanisty Jana Záhoříka, který se Etiopii a východní Africe dlouhodobě věnuje, je účinná mírová dohoda především v zájmu civilního obyvatelstva, jež je vyčerpané tímto více než dvouletým konfliktem. „Byl bych však velmi opatrný v nějakých dalekosáhlých soudech. V nedávné minulosti se ukázalo, že různá příměří neměla žádný skutečný význam,“ dodává Záhořík.
Totalitární soused a etnické napětí
Vyjednaná dohoda zcela opomenula sousední Eritreu, která je přímým účastníkem konfliktu. Mnoho analytiků upozorňovalo, že právě tento stát může komplikovat naplňování dohody o příměří. Tamní režim Isaiase Afwerkiho, který lze označit jako totalitární, ostatně vedl proti Etiopii v letech 1998 až 2000 válku. Ta byla oficiálně ukončena až v roce 2018, krátce poté, co se etiopským premiérem stal Abiy Ahmed. Za dojednanou dohodu Ahmed v roce 2019 obdržel Nobelovu cenu míru. V tomto konfliktu Tigrajci tvořili většinu vojáků etiopské armády a Afwerki dodnes považuje TPLF za zásadní hrozbu pro svůj režim. Jak poznamenává Jefrey Feltman v analýze pro Foreign Affairs, Eritrea má dlouhodobý zájem na destabilizaci celé Etiopie, protože usiluje o hegemonii v oblasti Afrického rohu.
Během tigrajské války byly eritrejské jednotky organizacemi na ochranu lidských práv obviňovány z různých případů zneužívání, včetně zabití stovek civilistů v Axumu v listopadu 2020. Koncem roku se ale objevily zprávy, že se Eritrejci stahují ze dvou důležitých měst v Tigraji.
Zatímco se vláda Abiye Ahmeda soustředila na konflikt v Tigraji, v Etiopii znovu narůstá etnické násilí. V zemi žije přibližně 90 etnických skupin a mocenské hry mezi politickými frakcemi výrazně eskalují dlouhodobé napětí a spory. „Nesmíme zapomínat na to, že v Etiopii nejde jen o válku v Tigraji. Existují zde přinejmenším tři zóny neklidu, a sice západní Oromie, region Beningšangul-Gumuz a Amharsko. Tam všude probíhají konflikty s různou mírou intenzity, především však v západní Oromii v regionu Welega,“ poznamenává Jan Záhořík. V červnu loňského roku byly stovky amharských civilistů žijících v Oromii zavražděny a obě strany se z útoků navzájem obviňují.
Kořeny konfliktu
Etiopie byla zemí, kterou tvrdě a krvavě poznamenaly mocenské boje během studené války, ale i po ní. TPFL byla hlavní silou, která v roce 1991 svrhla diktátorský režim Mengustua Haileho Mariama. Od té doby se stala TPFL privilegovanou politicko-militární skupinou, která utvářela velmi represivní podobu tehdejší Etiopie až do roku 2018, kdy se vlády ujal premiér Abiy Ahmed. Ten pochází z řad nejpočetnějšího etnika Oromů, které na regionální úrovni zastupovala Oromská demokratická strana. TPLF, která byla zvyklá na dominantní postavení uvnitř jediné relevantní strany na celostátní úrovni, tedy Etiopské lidové revoluční demokratické fronty (EPRDF), tuto skutečnost těžce snášela.
Abiy Ahmed poté oznámil, že tři součásti EPRDF se sloučí do nové vládnoucí Strany prosperity. Šlo o zmíněnou Oromskou demokratickou stranu, Amharskou demokratickou stranu a Jihoetiopské lidově demokratické hnutí. Do Strany prosperity se ale odmítla zapojit čtvrtá část EPRDF, dominantní Tigrajská lidová osvobozenecká fronta (TPLF), která se tak dostala de facto do opozice.
Ahmed po nástupu do funkce provedl několik progresivních reforem. Sestavil vládu, která byla z poloviny tvořena ženami, uvolnil cenzuru a amnestoval několik tisíc vězňů, kteří byli také z řad představitelů ozbrojených skupin, působících za hranicemi Etiopie. Navzdory navýšení míry a počtu etnických konfliktů byla Ahmedova vláda hodnocena v západních médiích velmi pozitivně. Vše ale změnila válka v Tigraji. Největší počty obětí byly způsobeny zejména uměle vyvolaným hladomorem a omezováním dodávek léků a humanitární pomoci. To se navíc odehrávalo v době nejhoršího sucha za posledních čtyřicet let. Civilní obyvatelstvo se během krvavého konfliktu stalo rukojmím všech stran konfliktu, které se na civilistech dopouštěly neomluvitelných zločinů.
Jan Záhořík dodává: „Premiér Abiy Ahmed je obviňován především oromskou diasporou z toho, že provádí systematickou genocidu Oromů na západě země. Stejně tak bude pro Abiye Ahmeda obtížné zkrotit rostoucí amharský nacionalismus.“ Podle Záhoříka je ohnisek neklidu po Etiopii zkrátka více než jen to v Tigraji.
Od některých analytiků zaznívaly dokonce obavy ohledně možného rozpadu federace. Ten je ale podle Záhoříka nepravděpodobný. „Obavy z rozpadu federace bych zatím neměl, nevidím k tomu důvod. Rozpad federace si přejí především některé síly v diaspoře, zatímco běžní obyvatelé Etiopie bez ohledu na svůj etnický původ to vidí jinak. Problém vidím mimo jiné v tom, že část diaspory nahlíží na etnickou identitu primordialistickým či esencialistickým pohledem, tedy vnímá ji zjednodušeně řečeno jako cosi daného a neměnného, což je poněkud nešťastné. Navíc v Etiopii je normální mít rodiče různého etnického původu a běžný Etiopan je na diverzitu zvyklý jako na cosi zcela přirozeného. Stejně tak si neumím představit rozpad země z pohledu celoafrického – rozpady států nejsou něčím, co by Africká unie nějak podporovala, naopak. Ale samozřejmě, zacelit rány po všech těch zvěrstvech posledních dvou let nebude jednoduché.“
Slabá mezinárodní reakce
Konflikt byl také negativně poznamenán globálním vývojem ve světě. Doprovázela jej tak jen slabá mezinárodní reakce, a to navzdory mnoha silným výrokům z řad světových politiků. Americký ministr zahraničí Anthony Blinken konflikt označil dokonce za „etnickou čistku“. Potravinovou situaci vedle klimatických změn ovlivnila negativně také ruská invaze na Ukrajinu, která ochromila dodávky potravin po celém světě a vedla k celosvětovému nárůstu cen potravin a energií. Podle několika neziskových organizací ale ruský vpád na Ukrajinu zároveň náhle odčerpal miliony dolarů od dlouhodobějších humanitárních krizí.
Většina západních zemí a organizací v čele se Spojenými státy a Evropskou unií pozastavila Etiopii část hospodářské a rozvojové pomoci a skupina zemí G7 vyzvala k vyjednávání, které by válku ukončilo, a přitom zachovalo federaci. Mezinárodní pozornost ale byla nedostatečná a nedokázala změnit trajektorii konfliktu.
Čína, Turecko, Spojené arabské emiráty nebo Írán zase zvolily strategii posílení podpory centrální vlády, jíž poskytly také vojenskou podporu včetně bezpilotních letounů. Většina afrických zemí, s výjimkou Eritreje, pak konfliktu spíše jen přihlížela a s obavami z rozpadu federace doufala v mírové řešení. Samotná Africká unie, která sídlí v hlavním městě Etiopie Addis Abebě, nejprve razila podobnou strategii. Nakonec se ale po skoro deseti měsících konfliktu začala angažovat a jmenovala bývalého nigerijského prezidenta Oluseguna Obasanja vysokým představitelem pro Africký roh. Obasanjo byl nakonec i jedním z mediátorů konečného dokumentu o příměří.
Afrikanista Záhořík soudí, že vůči Západu včetně EU bude v Etiopii ještě dlouho přetrvávat nedůvěra, „protože Západ během konfliktu de facto podpořil TPLF. Každý přitom ví, že v Etiopii, a zejména v Addis Abebě, se po vládě TPLF opravdu nikomu nestýská. Čili těch neznámých je zde celá řada a nezbývá než doufat, že se Etiopii podaří pokročit směrem k národnímu dialogu a pokojné decentralizaci, která by mohla utišit radikální hlasy.“
Autor je spolupracovník redakce.