Čeští „Španěláci“ v boji proti frankismu


Před osmdesáti lety vypukla španělská občanská válka. V mezinárodních antifašistických brigádách bojovalo přes dva tisíce československých dobrovolníků.

Když koncem října 1938 v Barceloně slavnostně defilovali na rozloučenou příslušníci mezinárodních brigád, provázela je často citovaná slova komunistické poslankyně Dolorés Ibarruri: „Můžete odcházet s hrdostí. Jste dějinami. Jste legendou.“ Budoucnost dala tomuto proroctví za pravdu, a jak už to s legendami bývá, skutečnost se časem promíchala se smyšlenkami a kolem interbrigád se navršilo mnoho mýtů. Pro československé dobrovolníky to vzhledem k vývoji po roce 1945 platí dvojnásob. Vinu na tom nese i fakt, že téma u nás dosud postrádá kvalitní odbornou monografii. Starší práce jsou většinou neúplné, ideologicky pokroucené nebo rovnou zfalšované.

Kdo byli čeští interbrigadisté

Některé mýty a omyly vyvrátí už uvedení základních faktů. Do španělské občanské války zasáhlo v rámci mezinárodních brigád 32 až 35 tisíc lidí, z toho kolem 2 200 československých občanů. Relativně v poměru k celkovému počtu obyvatel země – šlo tedy o jedno z nejsilnějších zastoupení. Vedle toho další českoslovenští dobrovolníci bojovali mimo interbrigády, v antifašistických milicích nebo ve Frankově vojsku (zejména ti z řad sudetských Němců). Sama myšlenka dobrovolnické pomoci španělské republice se zrodila spontánně v reakci na generálský puč, ale teprve zapojení mezinárodního komunistického hnutí a zvláště Kominterny vedlo k vytvoření mezinárodních brigád v říjnu 1936. Bez jejich přispění by se akce nikdy nemohla rozvinout do podobných rozměrů. Forma brigád, oficiálně tvořených na půdorysu antifašistické lidové fronty, byla zvolena proto, aby se vyšlo vstříc lidovým náladám, dobrovolníci se nevymkli kontrole a současně se nekompromitovala zahraniční politika Sovětského svazu.

Šlo o autentický výraz proletářského internacionalismu, který se v podobném rozsahu nikdy předtím ani potom neopakoval.

V Československu nábor interbrigadistů a jejich transport do Španělska organizovala KSČ. Protože na rozdíl od svých sesterských stran v okolních státech střední Evropy působila legálně, a mohla se tedy opřít o rozvětvený aparát, zajišťovala v různé míře i odjezdy polských, německých, maďarských, rumunských či jugoslávských dobrovolníků. Tuto rozsáhlou a finančně velice nákladnou kampaň umožnil i vcelku tolerantní přístup československých státních úřadů. Ty byly sice vázány oficiální neintervenční politikou, v praxi se ovšem jejich činnost omezovala na sledování a občasné zatýkání nejaktivnějších „verbířů“, žádný další postih zpravidla nenásledoval.

Díky dochovaným statistikám si lze udělat částečný obrázek o tom, kdo českoslovenští interbrigadisté vlastně byli. Šlo v takřka naprosté většině o muže (evidováno je ale i 29 žen, hlavně mezi lékařským a ošetřovatelským personálem) o průměrném věku 31 let, zejména z dělnických profesí. Na rozdíl od jiných národních skupin byl politický profil Čechoslováků velmi pestrý, a tak aspoň v omezené míře odráželi proklamovaný koncept lidové fronty. Organizovaní komunisté mezi nimi tvořili nanejvýš polovinu (u Němců jich bylo 80 až 90 procent, u Latinoameričanů asi 85 procent, u Poláků a Jihoslovanů 75 procent, u Američanů 70 procent), následovali sociální demokraté, národní socialisté, anarchisté, lidovci a mnoho jich bylo bezpartijních. Jejich národnostní složení v zásadě odpovídalo proporcím na úrovni celé československé populace, přičemž nepatrně vyšší zastoupení než v celostátním měřítku měli Slováci a slovenští Maďaři. Vzhledem k politické situaci uvnitř německé menšiny, která byla v roce 1936 již drtivě pod vlivem Henleinovy Sudetoněmecké strany, dvacetiprocentní zastoupení německých antifašistů svědčí o jejich velkém odhodlání. Čechoslováci byli na španělských frontách rozptýleni u různých druhů vojsk, zvláště se proslavili jako dělostřelci, letci a zdravotníci. Zhruba čtyři stovky z nich zde zemřely, byly zajaty nebo prohlášeny za nezvěstné, dalších tisíc bylo zraněno.

občanská válka 1

Zůstalo autentické gesto odvahy a solidarity

Nejen ve Španělsku

Čistě vojenský význam mezinárodních brigád byl přes nesporný přínos v dílčích střetnutích (například u Madridu na podzim 1936) už vzhledem k počtu jejich příslušníků nutně omezený. Důležitější byl, jak známo, jejich význam symbolický a propagační, a to jak pro morálku republikánů, tak s ohledem na světovou levicovou veřejnost. I do mezinárodních brigád ovšem pronikla atmosféra podezírání, boje s vnitřním nepřítelem a stalinského teroru, a to včetně likvidace podezřelých dobrovolníků (až pět set popravených). Ztělesněním těchto tendencí se stal vrchní politický komisař interbrigád André Marty, přezdívaný „řezník z Albacete“. Ve větší míře se čistky zřejmě týkaly hlavně těch národních skupin, v nichž dominovali komunisté a jež čerpaly primárně z emigrantských zdrojů. V československém prostředí se určité náznaky těchto skutečností objevily až v prudké diskusi bývalých interbrigadistů z konce šedesátých let, následná normalizace však další výzkum znemožnila.

Pozoruhodné jsou i osudy některých „Španěláků“ po pádu republiky. Českoslovenští dobrovolníci se do vlasti vraceli – většinou po zranění – postupně už od roku 1937 a v rozporu s tím, co tvrdila komunistická publicistika i historiografie, je doma žádný vážný trest nečekal. Repatriace hlavní skupiny se po Mnichovu protahovala, a tak se na počátku roku 1939 mnozí ještě vrátili na frontu a účastnili se ústupových bojů, po nichž skončili v internačních táborech na jihu Francie nebo v severní Africe. Vypuknutí druhé světové války a rychlá porážka Francie je pak roznesly doslova po celém světě. Mnozí pokračovali v protifašistickém boji v československých jednotkách na východní i západní frontě, v odbojových organizacích zejména v protektorátu a ve Francii, ale jednotlivce najdeme třeba i mezi jugoslávskými partyzány nebo protijaponskými bojovníky na Dálném východě.

V poválečném Československu, kde řady prvorepublikových komunistů zdecimovala německá okupace, se interbrigadisté stali zdrojem zkušených a osvědčených kádrů pro stranické a později i státní branně-bezpečnostní a zahraničněpolitické funkce, v nichž se podíleli na budování lidově demokratického režimu. Jejich vzestup trval do počátku padesátých let, kdy byli označeni za součást protisocialistického spiknutí, jehož kořeny měly sahat mimo jiné právě do Španělska, a řada z nich se stala obětí stalinské represe, několik jich bylo dokonce popraveno. Po dvacátém sjezdu KSSS v roce 1956 byli vesměs propuštěni z vězení a postupně se vraceli do veřejného života. Reformujícímu se režimu se nyní hodili jako vítaný příklad autentických komunistů a některé z nich pražské jaro krátkodobě znovu vyneslo do vrcholných pozic.

Proletářský internacionalismus

Podobně turbulentní a protichůdné jako jejich osudy bylo – a dodnes je – posuzování jejich angažmá ve Španělsku. Bývají považováni za dobrodruhy či rovnou „rudé žoldáky“ a vrahy, nebo naopak za ušlechtilé „dobrovolníky svobody“; za naivy svedené mezinárodním komunismem, nebo za jasnozřivé antifašisty. Po roce 1945 byli na oficiální rovině brzy vřazeni do příběhu „nového Československa“ jako předznamenání národního boje za svobodu a demokracii, jenž prozatím vyvrcholil „národní revolucí“ a vzápětí měl pokračovat Vítězným únorem. Takto byli kanonizováni i v klíčových literárních dílech, ať už v Drdově Němé barikádě (1946) nebo v Řezáčově Nástupu (1951), jehož hlavní hrdina Jiří Bagár, osidlující v pětačtyřicátém pohraničí, má za sebou rovněž španělskou zkušenost.

Mnohem lépe než v kontextu národní historie ale interbrigády dávají smysl v rámci dnes zapomenutých dějin dělnického hnutí. Navzdory všemu zasahování Kominterny a Moskvy šlo totiž skutečně v prvé řadě o autentický výraz proletářského internacionalismu, který se v podobném rozsahu nikdy předtím ani potom neopakoval. Řada dobrovolníků neodcházela do Španělska jen hájit „buržoazní“ demokracii, nýbrž bojovat „za komunismus“, jak sami říkali. Napomohl tomu specifický kontext druhé poloviny třicátých let a tehdejší růst revolučních nálad v důsledku Velké hospodářské krize, prudkého nástupu fašismu a úpadku západní demokracie. Paradoxně se tak dělo v téže době, kdy stalinismus revoluční aspirace – mimo rétoriku – definitivně opouštěl.

Je sporné, má-li se vůbec dějinám a jejich aktérům přisuzovat nějaký „odkaz“ (obvykle sloužící jen aktuálním politickým cílům). Připustíme-li to alespoň pro tuto chvíli, pak tím nejlepším, co po interbrigadistech zůstalo, je ono u většiny z nich přece jen autentické gesto odvahy a solidarity, odhodlání opustit relativní bezpečí a přes mnohasetkilometrovou vzdálenost se vydat bojovat za správnou věc, jíž válka proti frankistům nepochybně byla.

Autor je redaktor v Nakladatelství Lidové noviny.

Text vyšel v A2 č. 14/2016.

 

A2LARM