Foto Alarm / Pavel Šplíchal
Když jsem četl předmluvu Danuše Nerudové k českému vydání knihy o nerůstu Ekonomie koblihy od Kate Raworth, byl jsem mile překvapen. „Status quo očividně nefunguje, proto nutně potřebujeme zásadní proměnu ekonomiky, ale i ekonomie a myšlení samotných ekonomů a ekonomek. K zásadním dějinným změnám většinou docházelo v reakci na hluboké krize. V jedné takové se dnes nacházíme a další, klimatická, už klepe na dveře. Máme tak před sebou jedinečnou příležitost aplikovat principy ekonomie koblihy a dostat společnost na udržitelnou trajektorii jak ekologicky, tak sociálně. Do jaké míry budeme schopni změnit způsob našeho ekonomického myšlení, se ukáže poměrně rychle, protože planeta B ve vesmíru neexistuje,“ psala v roce 2021 dnešní horká favoritka na prezidentku.
Znělo to nadějně. Během její prezidentské kampaně jsem se ale postupně začal ptát: „Vytáhne levicové karty, nebo ne? Má je vůbec? A vytáhne je , až bude po všem?“ Měl jsem ale pochopení pro jistý druh populismu, který je v epoše, kdy Česko na Hrad hledá superstar, vlastně nutný. Je přece potřeba pod různá vágní hesla sjednotit i lidi různých ekonomických představ. Postupně jsem ale začal ztrácet důvěru nejen ve zdravý populismus, ale i z jiných důvodů. Plagiátorství, činnost jejího manžela… Nejde nakonec jen o jakýsi leftwashing pro mladé? A kterých žen by to byla prezidentka? I těch s koupelnou z umakartu?
Cílem je sociální stabilita
Vedle liberálních měšťáků, co tu třicet let cinkají klíči a ve svém manichejském vidění jako ti, kteří stojí na straně Gandalfa, pronášejí vedle „pravdy a lásky“, jež zvítězila nad děly a tanky, i prázdná slova jako „svoboda“ a „slušnost“, tu máme navíc ještě ty, kdo tato slova už jen populisticky znásilňují. A to se děje nikoli ve veřejném, ale v soukromém zájmu s cílem nahnat politické body svému byznysu, ať už jde o „Takešiho hrad“ nebo „Anofert“, jenž je ve vlastnictví člověka, pro něhož je jednou z planet obíhajících kolem Slunce Slunce. Nakonec mně proto jako nejvhodnější kandidát pro sociální stabilizaci téhle rozervané neslyšící společnosti, kdy se na jedné straně jenom mluví a ignoruje a na druhé jenom mluví a zneužívá, přijde Josef Středula.
Jsem na straně ženy, co má koupelnu z umakartu a pije turka.
Chápu, že je důležitý kapitál, protože se díky němu někdy posiluje i sociální postavení většiny. Ale občas se to v dějinách nepovede a bohatnutí společnosti sociální soudržnost neposiluje. A nemám skutečně na mysli to, že si člověk za třicet let polepšil tím, že namísto psacího stroje drží v ruce iPhone. Jde o nerovnost vzhledem k potenciálu doby. O to, že člověk pracuje pořád stejně, ne-li víc, ale z koláče, který roste, má stále stejně, ne-li míň. A to je čistě politická, a nikoli ekonomická záležitost.
Není to dobrý
Dlouhodobě zdůrazňovat roli pracujících a jejich případné zvyšování mezd v kauzálním řetězci inflačních spirál a opomíjet u toho další – předchozí i současné – klíčové paralelní faktory způsobující inflaci (jak ukazuje třeba Janis Varufakis) mi připomíná přísloví, že „pod svícnem je tma“. Ekonomové a ekonomky se nemohou shodnout na tom, jestli zdanit spíš práci, nebo kapitál, ani jak velké mají být veřejné výdaje nebo daně, případně jaké daně. Škrty v platech státních zaměstnanců jsou střídány snahou o lapení dividend, rent, bank a daňových rájů, přičemž v tom druhém úsilí to vypadá, jako by se spíš chytal vítr. Kdo se však tváří, jako by finanční kapitál, tedy výtvor lidí, byl vítr, je ideolog. A jeho tvrzení by bylo, ať už uvědoměle či neuvědoměle, podporou mocenského statu quo.
Žijeme v systému, kde už i časopis Forbes píše o tom, že efekt trickle down prostě nefunguje, a kdy obecně práce za posledních 30 (na západě 40) let tahá za kratší konec. To se propisuje do každodenních životů lidí, kteří ztrácejí důvěru v demokracii. Valná část z nich nemá kontrolu nad svými životy, přičemž se obecně tak trošku zapomíná, že kromě demonstrování na náměstích ve svém volnu tráví někdy i více než třetinu dne nebo noci na pracovišti, v době, kterou si nevybírají, a za podmínek, které se fyzicky ani duševně nevyplácejí. Zkrátka jim nic jiného nezbývá. Na rozdíl od finančního kapitálu, který lusknutím prstů změní bydliště i majitele, nemají lidé sílu ani možnost emigrovat někam jinam za lepším, protože holt obývají fyzický svět plný materiálních, ale i mentálních překážek.
Když pak člověk cítí to, čemu říká nespravedlnost, nelze takový stav jen tak smést ze stolu jako projev sobectví, nevděku, pomatenosti, provokace nebo věčné rozmazlenosti či nespokojenosti. Je třeba tento stav naopak chápat jako sebereflexivní záležitost, upřímnost k sobě samému, jako stopku dalším sebeklamům, připuštění si toho, že to prostě není dobré, ale že má člověk na tyhle pocity nárok, protože jde přece o jeho život. Když pak některým pracujícím, kteří jsou bez ohledu na to, jestli drží, nebo nedrží v ruce iPhone, vyčerpaní a naštvaní, vysvětlíme, že si za tyto pocity můžou sami nebo že za to můžou cizinci, v ničem si nepomůžeme. V každé době se navíc pojetí spravedlnosti vždy utváří znovu, přičemž s předchozími dobami může být nesouměřitelné.
Je nás víc
A kdo že jsou vlastně ti pracující? Každý si představuje někoho jiného, a proto si tak často nerozumíme. Může to být týpek, který nenávidí gaye, čte Aeronet, neplatí alimenty a má na tričku Putina, ale holt maká a má málo. Může to být pracující žena, která jde po přesčase na druhou směnu, aby děti měly na kroužek, jedly lepší jídlo a třeba někdy jely i na větší školní výlet. Žena, která nejenže maká a má málo, ale na svou solidaritu třeba ještě doplácí. Může to být však i učitel, policistka, úřednice, pošťačka. Každý máme zkušeností nebo představ spoustu. Nejlepší je se pak podívat na různá data, statistiky, čísla, protože na ty jsou emočně podbarvené a vizuálně různě zabarvené mentální obsahy krátké. Po čemž zase skončíme u toho koláče a otázky, jak ho rozdělovat, která je primárně etická, a ne ekonomická.
Chci ovšem říct, že nakonec zjistíme, že v tom vedle té třetiny populace, co si už před válkou i covidem nemohla na konci měsíce koupit pračku (dnes je téměř polovina zaměstnanců na konci měsíce na nule), lítáme tak trochu i my. My, co bydlíme ve sdílených bytech, které nevlastníme, musíme makat několikanásobně víc než rodiče, abychom vůbec jednou bydleli ve svém (pokud vůbec budeme). Ale týká se to i těch, kdo už bydlí ve svém, ale splácejí obrovské sumy, za kterými zase je hodně práce (která dost často stojí i za hovno, jak píše David Graeber v nejlepším eseji současnosti). Nakonec tedy zjistíme, že nejde jen o lidi, kteří jsou vlastní blbostí lapeni do dezinformačních sítí, kteří štvou a poštvávají, provokují a jsou zlí. Ale že to jsou i ti, kteří se snaží, ale přitom stagnují nebo ztrácejí nebo končí na psychárně z přetlaku.
Jsem vágní? Možná. Mluvím dost obšírně na to, aby se dané téma týkalo velké skupiny lidí? Určitě. Ale zabývat se tím, jestli preferovat feministu z města před dělnicí z vesnice, a jestli řešit nejprve jedno a pak druhé, mi přijde liché. Je třeba řešit obojí zároveň. Stejně, jako je pořád dokola potřeba zvedat otázku lidské důstojnosti v oblasti práce, potřeb, ale i identit, a to na všech frontách. A já vidím – alespoň v rámci mezí – jako symbolického zástupce těch, kdo jsou si dnes vědomi nebo cítí určité formy nespravedlnosti (a co se provizorně vejdou pod to všechno, co jsem napsal), z daného výběru kandidujících jako nejvhodněšího Josefa Středulu.
Nové myšlenky a hodnoty
Středula je pro konec levné práce v ČR, která z nás do budoucna udělá leda tak ekonomický středověk. Chce, jak sám řekl, jezdit veřejnou dopravou jako zelený rakouský prezident Van der Bellen. Klade velký důraz na kyberbezpečnost, což je v soukromé i veřejné sféře jedna z klíčových oblastí budoucnosti. Podporuje zrušení pay gapu mezi ženami a muži a je pro manželství pro všechny. V minulosti podpořil tchajwanské zaměstnance šikanované čínskou vládou a zastal se protestujících v Hongkongu. Kritizoval jednorázový pětitisícový příspěvek jako nesystémové řešení. A pro antikomunisty: nikdy nebyl v KSČ. Hlásí se k lidským právům, humanismu, a ze specifické pozice tedy i k Havlovi.
Středulovy konexe, včetně těch na pány Pavla Vlčka nebo Miroslava Sklenáře, nechci podceňovat, ale ani přeceňovat. Vlček byl šéfem komunikace Rosatomu jen rok a odešel ještě před anexí Krymu. Sklenář působil tři roky v čínské CEFC, ale jako hradní protokolář Václava Havla byl i vedoucím delegace na inauguraci tchajwanského prezidenta. Navíc Sklenář již v listopadu Středulův tým opustil (i tak mi ovšem přijde pádné, že byl Sklenář v kampaňovém týmu, protože má jako hradní protokolář všech tří předchozích prezidentů hodně zkušeností). Tyto konexe vnímám jako Středulovu největší Achillovu patu. Štve mě též jeho postoj k Izraeli, ale to teď vem čert…
To, že Středula pak pro někoho „prostě není sexy a kape z něj zatuchlý starý třešňový kompot“, jak občas slýchávám ve svém facebookovém okolí, je jen věc pomatené psychologické asociace, nic víc. V Respektu vyšla na začátku října reportáž o demonstraci odborů, která na mě působila povýšenecky a mezi řádky i trapně posměšně. Vyčítat Středulovi hodinky za bůra je jako vyčítat Gretě plastovou vidličku, to snad ani nemá cenu komentovat… Co může být známka větší ideologičnosti?
Chápu, že by bylo lepší, aby se na sociálnu (vyšší platy, mzdy, velké veřejné výdaje, veřejné vlastnictví důležitých statků a základních životních potřeb, zdanění velkokapitálu) domluvily i další země, nejlépe napříč celým světem, protože malý opuštěný ostrov je mnohem náchylnější k zadupání. A chápu, jak moc důležité je, aby se ve veřejné správě kvůli transparentnosti a hospodárnosti vystřídaly „starý papalášský a devadesátkový páky“, ale… Zaprvé, „starý páky“ jsou tu přece už teď, a právě proto je třeba je vystřídat novou generací, anebo vystřídat hlavně myšlenky a hodnoty, což by mohl symbolicky zosobňovat právě Středula. A zadruhé, Skandinávie na zbytek světa taky nečekala. A někdy se prostě sebevědomě musí odněkud začít, protože furt jenom na něco čekat… Na co jako? Až poletí Yemiho pravnoučata do vesmíru?
Co se týče lidského kapitálu – do jaké země se v budoucnu spíš přestěhuje člověk s vysokou přidanou hodnotou? Tam, kde jsou vysoké veřejné výdaje, díky čemuž fungují školky, školy, doktoři, úřady, doprava, další služby a kompletní veřejná správa, příjemný a bezpečný veřejný prostor, kde jsou všichni v klidu, anebo tam, kde se všechno oseká, všichni vystresovaně makají, ale stojí to za hovno? Kdo tedy nakonec lidsky i ekonomicky zbohatne? My, nebo země, která je sociálnější a investuje do lidí?
Tahle prezidentská volba mě nutí i obecně znovu promýšlet to, v čem vlastně žijeme. Jak myslíme, cítíme i jak se chováme. A i když to může znít celé radikálně, ve finále si zde u imaginárního kulatého stolu položím klíčovou a velmi podstatnou etickou otázku – nemělo by být naše současné téma týkající se nespravedlnosti vlastně tak trochu přízemnější? Neměly by být nakonec některé Středulovy postoje týkající se hájení zaměstnanců a jejich drobné životní emancipace vlastně tak trochu normální běžná věc? Neměla by činnost odborů být normální běžnou věcí a neměl by být i rovnější vztah mezi kapitálem a prací normální běžnou věcí? Třeba tak, jako tomu bylo na Západě před 40 lety? Nepožaduji toho v rámci naší evoluční historie, kdy jsou tu s námi naše kreativní mozky 200 tisíc let a kdy jsme to za 20 tisíc let dotáhli od kanibalismu až k důchodovému systému, zase tak moc.
Jsme v tom spolu
Jsem na straně ženy, co má koupelnu z umakartu a pije turka, ačkoliv sám piju etiopii. Nemám totiž děti a o hypotéce už se mi ani nezdá, a tak mi zbývá alespoň dost peněz a hodně času na tu V60, při níž debatuju nad tím, kam se pojedu v létě koupat, pokud mi teda v práci prodlouží smlouvu na dobu určitou na další rok, anebo mi nezavolá majitelka bytu, že je třeba se vystěhovat. A oba stejně možná držíme i tenhle systém na nohou, já konkrétně tím, že do něj integruju cizince a cizinky, po nichž firmy prahnou a kteří jsou pak prodlouženou rukou jejich úspěchů a zisků a kteří i sami do státní kasy přispívají. A oba chodíme na přesčasy nebo druhé směny. Já konkrétně do klubů říkat básničky na pódium. A ačkoliv mě moje práce velmi baví a ji možná vůbec ne, oba nás možná spojuje přesvědčení, že by lidi měli přestat makat od umakartu do umakartu, a zároveň, že by za svoje zpomalení a diverzifikaci portfolia o to, co je v životě hodnotné, mohli být i náležitě oceněni – třeba klidem. Do té doby, pokud se v montovně pojede dál na plné obrátky a úřady dál nebudou stíhat, ať vládne prezident, který bude mít tento stav na paměti a nebude ho brát jako jednou provždy daný.
Kdybych měl na závěr volně parafrázovat slova Marka Fishera, pak si člověk dnes dokáže víc představit třeba pád asteroidu než změnu institucí, myšlenek a hodnot, které sám vytvořil. Což je známka nejen vychytralého zbavování se odpovědnosti na straně jedné (mocenské), ale i fatalistické, nesebevědomé odevzdanosti na straně druhé (občanské). A Středula pro mě v nynější konfiguraci prezidentské volby nejvíce ztělesňuje právě pokus o symbolickou alternativu k onomu asteroidu. Chci říct „ne“ neoliberalismu. Uznávám, že to jsou celkem velká slova na to, že do prezidentského úřadu jen volíme tvář, která bude mít po dobu pěti let v jedné malé středoevropské zemi známý hlas, ale i to se počítá.
Nejedu si utopii. Utopie je, že tenhle svět může fungovat bez sociálního napětí, vykořeněnosti a všeobecné únavy dál tak, jak je. Jak moc je mně a hlavně ženě s turkem blízko Středula, to přesně nevím, ale vím, že ostatní kandidáti a kandidátka, opomineme-li ty, co i kradou a zneužívají, jsou ode mě, a hlavně od ní, mnohem dál…
Autor je slamer.