Foto Evropská unie, CC0
Informace o bodyguardech, kteří musí vynášet bývalého prezidenta Miloše Zemana po mnoha schodech do nového sídla, a jeho fotografie na vozíčku u nízkého stolu v kanceláři, ve které se bytový architekt ani nepokusil zamaskovat, že tu ještě nedávno byla ložnice, proletěly tento týden médii. Byl to smutný obrázek. Adekvátní prezidentství Miloše Zemana, který se obklopil partičkou lidí s nejrůznějšími zájmy. Ovšem bez zájmu o nejrůznější menšiny.
Spolek přátel Miloše Zemana ukázal, jak vypadá svět, kde se nemyslí na jakékoliv jiné potřeby než na ty, které může mít zdravý bílý člověk. V takovém světě nikoho ani nenapadne, že člověk na vozíku potřebuje bezbariérový přístup a odpovídající pracovní stůl. Je to svět, ve kterém se nic takového nikdo nenaučí, protože lidé se specifickými potřebami jsou segregováni od útlého dětství. Boji za tento svět zasvětil Miloš Zeman značnou část svého pobytu v úřadu prezidenta.
Spolek přátel Miloše Zemana ukázal, jak vypadá svět, kde se nemyslí na jakékoliv jiné potřeby než na ty, které může mít zdravý bílý člověk.
Zeman si jako jeden z cílů vytknul zabránit inkluzi dětí s postižením do běžných tříd. Dávno překonané mantry o výhodách segregovaných tříd a škol opakoval jako prezident republiky několik let a to i na místech, kam to nepatřilo, a při událostech, kde se to nehodilo. V této antiinkluzivní kampani nebyl sám, celou dobu ho podporoval bulvární deník Blesk. Výsledkem této snahy je, že v inkluzivním vzdělávání Česká republika pořád zaostává prakticky za celou Evropou.
Někdejší prezident se přitom zaštiťoval zájmy a potřebami právě těch dětí, které chtěl segregovat. Varoval před šikanou slabších a vyjevoval výhody možných úspěchů v kolektivech „sobě rovných“. Zcela ignoroval vývoj speciální pedagogiky, která inkluzi do škol většinově doporučuje, nechápal koncept osobních asistentů a dalších nástrojů plně integrovaného školství a místo toho pronášel do veřejného prostoru věty jako: „Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba.“
Neštěstí to je nakonec ale především pro Miloše Zemana. Do nové kanceláře ho doprovodila věrná dvojka přátel Martin Nejedlý a Vratislav Mynář. První z nich měl na Hradě kancelář, ale žádnou funkci, zato byl považovaný za jednoho z šiřitelů ruského vlivu v ČR. Druhý jako vedoucí prezidentské kanceláře v letním sídle prezidentů v Lánech začal těžit kamení, které jím dosazený správce Miloš Balák prodával pod cenou. Když Baláka soud potrestal za ovlivňování veřejných zakázek, Zeman mu udělil milost. O abolici se měl pokoušet i pro Mynáře.
Místnosti pro svoji kancelář získal Zeman zase od pražského arcibiskupství, jehož konzervativnímu vedení musely imponovat výroky o tom, že kdyby byl mladší, tak by „zorganizoval demonstraci heterosexuálů“, a o tom, že jsou mu „bytostně odporní“ transgender lidé. Výše popsaný byt si za svoji nenávist k menšinám od české katolické církve určitě zasloužil. O Romech prohlásil, že z devadesáti procent patří mezi nepřizpůsobivé, a likvidaci prasečáku v Letech na místech bývalého koncentračního tábora, kde bylo vybudováno pietní místo, označil za „neekonomické“.
Sám skončil v kanceláři, která absolutně nevyhovuje jeho potřebám. Český stát se přitom o své bývalé prezidenty stará. Dostávají plat, peníze na asistenta, kancelář i ochranku. Někdejší prezidenti by neměli záviset na milodarech superboháčů a měli by mít nadále možnost reprezentovat stát. Tým Miloše Zemana přesto dokázal zařídit jen zcela nevyhovující prostor, který neodpovídá potřebám bývalého prezidenta. Obecně nízké povědomí o bezbariérovém přístupu je v České republice důsledkem nezájmu o potřeby jiných lidí než těch, které standardně chápeme jako zdravé.
Zeman se tak dobře staral o kšefty svých poradců a tak intenzivně bojoval proti důstojnosti a začlenění všech do společnosti, až ho ochranka musí vynášet do jeho vlastní kanceláře, i když potřebná podpůrná technika dávno existuje. Jen to nikoho nezajímá, stejně jako to nikdy nezajímalo Zemana. Prezidentství založené na ochraně ekonomických zájmů jedné partičky hradních pomahačů místo snahy o co nejpřístupnější instituce snad ani nemohlo skončit jinak. Říká se, že každý má takové přátele, jaké si zaslouží. Těžko říct. Miloš Zeman má každopádně přátele sdružené v oficiálním Spolku přátel Miloše Zemana.
Autor je redaktor Alarmu.