Foto OSN, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Politické elity porevoluční české společnosti můžeme s trochou nadsázky a cynismu rozdělit na dva tábory: na ty, kteří za normalizace intelektuálně vyrostli na bytových seminářích a v komunistických věznicích, a na ty, kteří své myšlení tříbili v komunistických prognostických ústavech. Jedny spojovala idealistická víra v prosazování lidských a občanských práv všude po světě a v různorodých politických režimech (u některých z nich později i za cenu brutálních válečných intervencí, jakou byl třeba útok na Irák). Mezi tyto politiky můžeme počítat Václava Havla, Alexandra Vondru, Václava Bendu, ale i Pavla Rychetského či Jiřího Dienstbiera. Ty druhé spojoval cynismus, pragmatismus a oportunismus, který neznal pravo-levé dělení a neměl ideologické brzdy – příkladem jsou Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Jan Mládek nebo Miloslav Ransdorf. A právě k druhému typu českého politického myšlení příslušel dnes končící prezident Miloš Zeman. Pro jeho politický příběh je to důležité.
Na rozdíl od Václava Klause, který ještě pět dní před 17. listopadem 1989 v rakouské televizi ORF tvrdil, že revoluční hnutí se do Československa nepřelije a Čechoslováci půjdou cestou pomalých reforem, vycítil Miloš Zeman přesněji, že se státní socialismus hroutí, a pustil se do jeho otevřené kritiky. Jeho článek Prognostika a přestavba, který vyšel roku 1989 v srpnovém čísle časopisu Technický magazín, způsobil malou senzaci. Časopis se takřka okamžitě vyprodal a článek se dál šířil po vlastní ose. „Naše zaostávání v některých směrech vědeckotechnického rozvoje je už tak výrazné, že si je přestáváme uvědomovat. Podobáme se maratónskému běžci, jemuž soupeři už zmizeli za horizontem, takže se může optimisticky domnívat, že je v čele závodu. Není dobré gratulovat si, že jsme o něco popoběhli, zvláště když si nejsme jisti, zda jsme ještě na trati. Důležitější je, o kolik a kam popoběhli ti druzí,“ napsal Zeman a přišel o práci.
Bez Miloše Zemana by pravděpodobně bylo mnohem složitější v polistopadové éře obnovovat českou demokratickou levici. Jenomže bez pozdního Zemana bychom tady možná nějakou demokratickou levici stále ještě měli.
O pár měsíců později v projevu na zaplněné revoluční Letenské pláni předvedl Zeman to, co se mu později dařilo využívat po celou politickou kariéru. Srozumitelně a zároveň charismaticky představil několik vybraných makroekonomických a sociodemografických dat, která zcela jasně ilustrovala to, jakým způsobem se Československo od sovětské invaze v roce 1968 propadlo takřka ve všech ukazatelích. „Pokládám proto za absurdní, jestliže systém nekontrolované moci, který takto předvádí dlouhodobé výsledky, se nyní obává, že tato ekonomika bude rozvrácena dvouhodinovou generální stávkou. Pokud se nám podaří tento systém touto stávkou narušit, bude stávka nejefektivnější investice v našich hospodářských dějinách,“ prohlásil tehdy před půl milionem nadšených demonstrujících Miloš Zeman. Podle pamětníků to byl jeho jediný veřejný vstup do dění kolem sametové revoluce.
Už toto vystoupení předznamenalo to, čím do velké míry ovládl český veřejný prostor na příštích více než třicet let. Byl extrémně inteligentní, pohotový a využíval ostrý humor a později i jakékoliv další prostředky k likvidaci svých politických soupeřů. Během pár minut dokázal skvěle vypointovanou průpovídkou strhnout posluchačstvo na svou stranu. Miloš Zeman měl všechny předpoklady stát se technologem moci číslo jedna a také se jím stal. Jeho politický nástup nebyl zdaleka tak raketový jako v případě Václava Havla nebo kolegy prognostika Klause, ale ve výsledku byl jeho vliv možná větší.
Hned v lednu 1990 se Zeman stal poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum a později za Občanské hnutí. Po rozpadu Československa se do sněmovny dostal znovu, tentokrát však už pod hlavičkou České strany sociálně demokratické, s níž spojil většinu své politické kariéry. V něčem je ale pro jeho postoje příznačné, že skončil v ČSSD víceméně náhodou, a nikoliv kvůli politickým ideálům. Členové jihočeské organizace ČSSD totiž v tu dobu hledali charismatického lídra kandidátky a jihočeský politik Václav Svoboda navrhl právě Zemana. Sociální demokraté za ním dorazili jen chvíli před zástupci Liberálně sociální unie, a Zeman tak dal přednost ČSSD.
Boj za obnovu levicové politiky v Česku
V začátcích to určitě byl oboustranně výhodný obchod. Zeman se stal v roce 1993 předsedou a pod jeho vedením se z ČSSD stala nejsilnější opoziční strana, která kritizovala temné praktiky divokých devadesátých let a která šla Zemanovými slovy „vládě po krku“. Ze Zemana se díky tomu stal během krátké doby nejhlasitější obránce zájmů nízkopříjmových rodin, státních zaměstnanců, ale také lidí výrazně kritických k polistopadovému vývoji, kteří si však nepřáli návrat komunistického zřízení, a nestali se z nich voliči KSČM.
Tato profilace samozřejmě nebyla vynálezem Miloše Zemana, ale vznikala kolektivně ve vnitřních strukturách strany a v debatách řadových straníků. Zeman se každopádně stal její tváří a do velké míry vymezil identitu moderní demokratické levicové strany v novém státě. Vzhledem k tehdejšímu enormně nepřátelskému prostředí vůči jakékoliv levicové politice, musela mít taková strana ve svém čele odolného jedince, který dokázal snášet enormní mediální a společenský tlak a hájit sociálně vstřícnou politiku navzdory převládajícímu ekonomicky liberálnímu nastavení českých elit. To se Zemanovi a jeho týmu v dané situaci skutečně povedlo. V této době se ovšem nejednalo jen o stranu Miloše Zemana, ale také Petry Buzkové, Pavla Rychetského, Lubomíra Zaorálka nebo Vladimíra Špidly.
Byli schopni společně oponovat pravici v mediálním prostředí i na půdě sněmovny. A bez zásadního konfliktu to nešlo. Zpochybnit směřování České republiky a jejích reforem znamenalo zpochybnit i správnost celého porevolučního směřování země a nechat zaznít hlas těch, kteří z reforem devadesátých let zdaleka neměli takový prospěch, a nehodnotili tedy posledních několik let vývoje příliš pozitivně. Cílem ČSSD bylo sjednotit tyto lidi a nabídnout jim politickou reprezentaci. To se konfliktnímu a vtipnému Zemanovi podařilo, a získal tak u části společnosti jako politik takřka kultovní status. S tím ale nakládal především ve svůj prospěch, a nikoliv v zájmu ČSSD. Zeman se v té době dokázal vymezit nejen proti KSČM, ale i proti fašistické Republikánské straně Miroslava Sládka. ČSSD si tak aktivně hledala své místo na politickém poli. Legendární bylo společné vystoupení Zemana a Sládka v pořadu Duel v roce 1993, kdy Zeman Sládka zcela zesměšnil. Obě strany byly totiž chápány jako takzvaně opoziční a v této diskuzi se ukázalo, že i uvnitř opozice existují protikladné názorové proudy. I některé Zemanovy názory v této debatě dnes ovšem znějí velmi problematicky. Laťka nastavená Sládkem však byla ještě níže. „Pokud chceme vyřešit otázku kriminality, musíme vyřešit také otázku Cikánů. Cikáni mají na výběr ze dvou možností. Buď se přizpůsobí a budou žít jako my, nebo pojedou,“ říká Sládek. Zeman na to s klidem a úsměvem reaguje slovy: „Kam pojedou, pane Sládku?“ Vůči Sládkovu rasismu se jasně vymezil, zároveň ale ve stejné debatě zmínil, že „netrpí žádnou přehnanou láskou vůči romské populaci“. Sládka tak zesměšnil nikoliv primárně ideologicky, ale ukázal ho jako nekompetentního a trapného šaška.
Už v této době byl Miloš Zeman tím, kdo „rozděloval společnost“. Svou protivládní rétoriku uměl shrnout do úderných zkratek jako „spálená země“, jejímuž zkorumpovanému vedení sliboval Zeman „akci čisté ruce“ po vzoru italské akce Mani pulite, rozsáhlé policejní protikorupční akci ze začátku devadesátých let. Právě provokativní rétorika, urážení inteligence novinářů, okázalé popíjení becherovky a kouření cigaret, ale také porevoluční nedůvěra až odpor k čemukoliv sociálnímu a levicovému udělaly ze Zemana jednoho z nejnenáviděnějších politiků mezi pravicovými liberálními komentátory. Jenže i kvůli své polarizující roli dokázal Zeman vytvořit nekomunistickou alternativu k vládě Václava Klause a nakonec s ní uspět. Přestože se Klausova ODS dokázala i po krizi s financováním strany v roce 1997 a odštěpení Unie Svobody znovu postavit na nohy a pro svůj předvolební klip i do kampaně opět získat celou řadu slavných tváří včetně Lucie Bílé a Karla Gotta, volby vyhrála Zemanova ČSSD, která do svého předvolebního klipu zařadila jako mluvící hlavy výhradně obyčejné lidi a jako heslo si zvolila „Lidskost proti sobectví“. Dva předvolební klipy z roku 1998 v něčem působí velmi aktuálně: pražské celebrity, herci a zpěváci volí ODS, zatímco ČSSD má podporu „obyčejných“ lidí.
Fanoušek eura i válčení
Přestože byl Zeman levicový politik, jeho opoziční kritika směřovala především na přílišný protekcionismus klausovské éry a nedostatečnou otevřenost české ekonomiky zahraničnímu kapitálu. Svou neoliberální vizi založenou na přímých zahraničních investicích začal Zeman realizovat především během éry opoziční smlouvy a v době neomezeného vládnutí v letech 1998 až 2002. Zeman snil o začlenění Česka do evropských struktur, Evropské unie, Severoatlantické aliance a dokonce i do eurozóny. V tomto ohledu byl určitě eurofederalističtější a eurooptimističtější než jeho věčný soupeř Klaus.
Ostatně ani s tím soupeřením s Klausem to nakonec nebylo tak žhavé, ačkoli jejich konflikt byl jistě důležitý pro devadesátá léta. V roce 1998 po parlamentních volbách a především po uzavření takzvané opoziční smlouvy se však jejich vztah zásadně proměnil. Zeman s Klausem si rozdělili sféry vlivu a moc nad zemí, což dokonale ilustrují záběry TV Nova ze Silvestru roku 1998, kdy si Klaus a Zeman připíjejí v primetimu a jako neomezení vládci přejí svým poddaným krásný nový rok. V letech 1998 až 2002 zkrátka Zeman dotáhl svůj politický pragmatismus a zároveň cynismus a oportunismus do extrému. Z české politické scény v tomto období v podstatě zmizel pravo-levý politický konflikt, který ji do té doby formoval, a Klausova parlamentní opozice dobrovolně odešla ze scény.
Stejně problematické bylo v té době i Zemanovo vzývání války a síly. Schvaloval tehdy „humanitární“ bombardování Jugoslávie, invazi do Iráku i Afghánistánu. O mnoho let později stejně tak schvaloval v podstatě jakoukoli intervenci v boji proti islamistickému terorismu. Zeman byl obrovským fanouškem státu Izrael a kontroverzní přesun české ambasády do Jeruzaléma označil za jedno ze svých posledních přání v prezidentském úřadu. Síla, technologická vyspělost, ekonomické ukazatele – to byly věci, kterým Zeman rozuměl a kterým podřizoval vše ostatní.
Životopisec z Vysočiny
Dějiny budou těžko hodnotit období, které Miloš Zeman strávil jako důchodce na Vysočině, kde podle svých slov „objímal stromy“, jako to nejvýznamnější v jeho politické kariéře. Každopádně v roce 2002 dobrovolně odešel z čela ČSSD a uchýlil se do předčasného důchodu s nadějí, že si ho Praha brzy povolá zpět a on se stane prezidentem. Nakonec čekal více než deset let. Zcela mimo politiku sice Zeman nebyl ani v tomto období, ale měl čas o sobě napsat knihu (a následně druhou o české sociální demokracii) a nechat o sobě natočit film. Jeho první, čtivě napsaná knížka Jak jsem se mýlil v politice ukazuje především Zemanovo obrovské sebevědomí.
Autor se od prvních stránek pomocí citátů odkazuje k velkým intelektuálním autoritám a s gustem popisuje situace, ve kterých se projevil jako ten nejchytřejší. Od raného mládí zjišťuje, že je příliš dobrý a že z něj má jeho okolí mindráky. Zeman je vtipný, když jako svou první politickou chybu označuje, že plakal kvůli smrti Klementa Gottwalda, nebo když si při četbě horoskopu jako předseda vlády uvědomil, že se ho předpověď o špatných vztazích s nadřízeným netýká, protože je prvním mužem v zemi. Hlavní trik jeho životopisu ale spočívá v tom, že se Zeman podle svého názoru mýlil jen ve výběru spolupracovníků, kteří ho zklamávali svou leností, neschopností, hloupostí a podobně. Sám se nemýlil prakticky v ničem podstatném a ve svém okolí proto vyvolával pocity závisti a méněcennosti. Sám mindráky ale netrpí. Svůj maloburžoazní původ v komunistickém Československu například přirovnává k postavení Židů v nacistickém Německu nebo k „černochů“ ve Spojených státech.
Velký prostor v knížce dostávají ti, které Zeman nemá rád. A v tomto ranku neváhá. Jeho urážky Petry Buzkové, která se mu, jak hned připomene, nikdy nelíbila, protože sám má rád štíhlé tmavovlásky, jdou hodně za rámec obvyklý v podobném typu literatury. Zeman o Buzkové píše, že byla promiskuitní, a hned dodává, že jemu to bylo jedno a nevadilo mu to. Vyslovené urážky Buzkové pak v knížce za sebe nechá říkat jiné lidi. „Je to coura,“ měl na její adresu prý prohlásit Vladimír Špidla. A Karla Kryla, který byl v době vydání knížky už dávno mrtvý, nechá Zeman na setkání v hospodě prohlásit: „Milostivá, vy jste se ráčila prošoustat až na místopředsedkyni sociální demokracie?“ Svou prohru v prezidentské volbě 2003, kdy prezidenta ještě vybíral parlament, pak dává za vinu Špidlovi, který se v jeho interpretaci bál Zemanovy velikosti. Prezidentem Zeman ve své knize samozřejmě být nechtěl.
Od levičáctví k ultrapravici
Zemanův sexismus vůči bývalé kolegyni i pomlouvání všech, se kterými měl konflikt, jako neschopných a líných ovšem zůstávaly pořád v rámci jeho osobního stylu a charakteru a nepromítaly se do jeho politického přesvědčení. Přesto Zeman postupem času začal svoje urážky a slovní obraty využívat stále víc k útokům na liberální hodnoty a otevřenou společnost. Jeho postupný posun od levičáctví, které přijal spolu s předsednickou rolí v ČSSD, až na hranu ultrapravice a k podpoře politiky SPD se odehrál postupně. Zeman navíc českou porevoluční levici a „socdemáctví“ vahou své osobnosti v českém prostředí sám formoval. K názorovému posunu tak dospíval společně se svými voliči a politickými příznivci.
Miloš Zeman do politiky vstupoval jako prognostik a ekonom a politické otázky řešil především tímto prizmatem. Když ale Českem otřásla vražda súdánského studenta VŠE Hassana Elamina Abdelradiho neonacistou přímo na kolejích školy, Zeman projevil, že není jen ekonom. Na tehdejší demonstraci proti rasismu, která následovala, velmi ostře vystoupil proti neonacismu, který chtěl postavit mimo zákon, byť poněkud zmateně mluvil o „hnutí skinheads“. Ale jak odpověděla antifašistka, kterou zachytily kamery s dotazem, proč přišla na demonstraci proti rasismu: „Proč jste dneska přišli vy? Kde jste byli celou dobu?“ Na mysli měla pochopitelně rasové vraždy Romů a rozšířený anticiganismus, k nimž se tehdejší mainstream zdaleka tolik nevyjadřoval. A tehdy se na toto téma nevyjadřoval příliš ani Miloš Zeman. V roce 1999 každopádně kritizoval stavbu zdi v Matiční ulici v Krásném Březně, která oddělovala romskou komunitu od několika domků s neromskými obyvateli.
O hrozbě neonacismu mluvil Zeman i během své prezidentské inaugurace o mnoho let později v roce 2013. To mu ovšem nebránilo jen o několik let později využívat krajněpravicové argumenty v debatě o válečných uprchlících a lidech migrujících do Evropy. Právě v migrační krizi se Zeman otevřeně postavil po bok ultrapravicových proudů v české společnosti. Přestože ještě v roce 2016 kritizoval Dělnickou stranu sociální spravedlnosti a označil ji za neonacistickou, o rok později si neváhal na pódiu zazpívat hymnu společně s Martinem Konvičkou, který stál v čele protiuprchlického a antiislámského hnutí v Česku. Zemanovy negativní názory na islám byly poměrně známé, ale jeho angažmá v protiuprchlických náladách je posunuly na novou úroveň.
Už v prezidentské kampani v roce 2013 se Zeman chlubil, že jeho předci, tedy nižší šlechtici „zemanové“, znásilňovali své poddané. Jedním z motivů jeho kampaně pak byl antiněmecký resentiment vůči Karlu Schwarzenbergovi, který vyvrcholil den před volbami letáky o údajném vracení majetku sudetským Němcům. Bez exekutivních hospodářských pravomocí, které měl jako premiér, se Zeman jako prezident mohl ještě více věnovat kulturním válkám vůči „pražské kavárně“ a „elitám“. Nikoli proti ekonomickým elitám, ale proti vágně definovaným kulturním elitám z Prahy.
Prezident „dolních deseti milionů“ tak většinu energie vyplýtval především na tyto půtky – svým voličům nabídl jen konflikt a urážky těch, které neměl rád a o nichž předpokládal, že je nemají rádi ani oni. O prezidentovi, který se zastává obyčejných lidí, ale nemohla být řeč. Zeman začal čím dál častěji útočit na „zelené šílence“, feministky, vegetariány, „56 pohlaví“ a podobně. K tomu se přidaly podpůrné návštěvy na sjezdech Okamurova politického hnutí a především pak kritika jakékoliv vstřícnosti vůči uprchlíkům z válkou zmítané Sýrie a dalších arabských a severoafrických zemí. Prezidenta vzývaly polofašistické bojůvky silně sympatizující s Ruskem a někdejší sociální demokrat za to byl nejspíš rád. Byť se sám k otevřenému rasismu nikdy nepřihlásil, mezi jeho podporovateli byl v době uprchlické krize poměrně běžný, aniž by to Zeman jakkoliv korigoval. U tohoto postoje už Zeman zůstal.
Prezident Zeman: ambice versus realita
Vítězství v přímých prezidentských volbách 2013 pro něj bylo velkým politickým i osobním zadostiučiněním. Dokázal zvítězit nejen nad kandidátem nepopulární vlády Petra Nečase, ale také nad reprezentantem liberálního křídla sociální demokracie Jiřím Dienstbierem mladším. Právě toto křídlo ho v jeho očích zradilo při kandidatuře na prezidenta v roce 2003. Tyto dvě skutečnosti byly primárními motivacemi jeho vládnutí: ukončit nepopulární pravicovou vládu a zadupat do země liberální křídlo ČSSD. Oba úkoly se mu podařilo splnit hned během prvního mandátu. Vláda Petra Nečase skončila několik měsíců po jeho inauguraci a premiér Bohuslav Sobotka byl potrestán o čtyři roky později, když ho Zeman nedůstojně griloval před pozvanými novináři a dožadoval se jeho demise.
Tehdy nejsilnější politická strana se z této krize už nikdy nedostala a momentálně se nachází mimo parlament. Kruh se v tomto ohledu ironicky uzavřel. Bez Miloše Zemana by pravděpodobně bylo mnohem složitější v polistopadové éře obnovovat českou demokratickou levici. Jenomže bez pozdního Zemana bychom tady možná nějakou demokratickou levici stále ještě měli. I to je paradoxní dědictví právě odstupujícího prezidenta, které ukazuje na dvousečnost cynického oportunismu a populistické politiky, která za sebou nemá žádné výraznější hodnotové ukotvení. Zemanovi taková politika umožňovala uzavírat neskutečná spojenectví, aliance a mocenské dohody jak uvnitř politické scény, tak v oblasti byznysu. Dokud byla tato polarizační energie zaměřená na politické soupeře, mělo to na rozvoj levicové politiky v Česku pozitivní vliv. Jakmile ji ale začal využívat v osobně motivovaných útocích proti levicovým silám samotným, byly výsledky takové politiky takřka výhradně negativní a devastující.
Zemanovo prezidentství však mělo ještě jednu velkou ambici, a to změnu geopolitického směřování České republiky. Dlouholetý eurofederalista Zeman začal i pod vlivem svého poradce Martina Nejedlého toužit po lepších vztazích s Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou a rozvíjel „politiku všech azimutů“. Vycházel zřejmě z přesvědčení, že starý bipolární svět, dělící se na euroamerickou sféru a zbytek světa, už definitivně skončil a že je potřeba proměnit i podobu strategických partnerství na mezinárodním poli. Stejně tak hrály roli i konexe na vlivné hráče ruského establishmentu, jakým byl třeba oligarcha Vladimir Jakunin. Pomáhal Petru Kellnerovi a dalším českým byznysmenů se vstupem na ruský i čínský trh a sliboval si masivní investice do Česka ze strany těchto dvou zemí. Svým způsobem chtěl zopakovat svůj úspěch z konce devadesátých let, kdy českou ekonomiku otevřel zahraničnímu kapitálu. Jak se ale ukázalo, západoevropské, americké, ale i demokratické asijské země Česku nakonec nabídly mnohem zajímavější a hlavně spolehlivější partnerství než Rusko a Čína.
Rusové se Zemanovi odvděčili vyhozením muničního skladu ve Vrběticích na Zlínsku do povětří a ze Zemanova poradce pro byznys s Čínou Jie Ťien-minga se vyklubal muž velmi problematické minulosti. Nikdo dodnes ostatně neví, kam zmizel a jestli je vůbec ještě naživu. Z velkých geopolitických ambicí Zemana a jeho týmu ve výsledku nezůstalo vůbec nic a poslední léta i kvůli svému zdravotnímu stavu, který mu nedovoloval udržovat významnější mezinárodní diplomatické vztahy, v podstatě prožívá své prezidentství ve velmi neakčním, až dekadentním stavu. Loňská invaze Ruské federace na Ukrajinu pak udělala za tímto Zemanovým zpackaným geopolitickým pokusem definitivní tečku. V prezidentském období se mu ostatně podařilo politicky realizovat jen velmi málo, pokud tedy pomineme celkem malicherné vyřizování si osobních účtů a zničení ČSSD jako bonus. Na jeho úřadování budeme pravděpodobně vzpomínat jako na zbytečné a neúspěšné.
Konflikt jako odkaz
Zeman byl vždy mistrem provokace, konfliktu a polarizace, a to „before it was cool“. Přesně takového politika nesebevědomá levicová politika v devadesátých letech potřebovala. Vše levicové tehdy zavánělo autoritativním socialismem, ale s pádem komunistického režimu rozhodně nezmizely konflikty, kvůli nimž se komunisté kdysi dostali k moci. Každá demokratická společnost musí o tyto konflikty pečovat. Miloš Zeman na ně soustavně upozorňoval a stal se zastáncem obyčejných lidí před politickými, společenskými a ekonomickými elitami, přestože takovým zastáncem byl často hlavně jen rétoricky a skrze působivá gesta a fráze. V tomto ohledu je jeho odkaz pro českou levicovou politiku v zásadě také negativní. Přinášel totiž vyhrocenou polarizaci, rétoricky generoval konflikty a střety, ale bez reálných politických změn, které by nízkopříjmové Čechy skutečně nasměrovali k jiné životní perspektivě, k perspektivě emancipace – tedy k budoucnosti, v níž se jim bude žít lépe a důstojněji. Právě na takovou politiku konfliktní rétoriky a gest bez adekvátního politického obsahu později navázal Andrej Babiš, který je v mnoha ohledech méně schopným a méně inteligentním pokračovatelem Miloše Zemana.
Zeman do české debaty vnesl politický a kulturní konflikt jako formu emocionální mobilizace českých voličů. Dokázal jednoduchými, srozumitelnými a zároveň promyšlenými výpady oslovit široké vrstvy české společnosti a vydávat se za jejich ochránce před elitami. Při této své politické cestě ale neváhal využívat cynických prostředků, lží a manipulací, jejichž jedinou motivací bylo udržet se u moci. Není potřeba si naivně myslet, že to je něco, co do politického boje nepatří, ale pokud chce politik něco skutečně vybudovat, musí se opírat také o něco jiného než o vlastní ego. Odchází jedna z nejdůležitějších postav českého politického života posledních třiceti let a zanechává toho za sebou mnohem méně pozitivního, než kolik toho za sebou zanechat mohla.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.