Foto Christoph Thorwartl, Wikimedia, CC BY-SA 2.0
„Kde jsou tvý limity, kde jsou moje limity?“ ptá se do opakující se smyčky piana a klopýtajícího hiphopového beatu v písni No Limit z jejího nejnovějšího alba trip9love…??? britská hudebnice Tirzah. Deska vyšla na Domino Records začátkem září. Po hranicích lásky a snesitelnosti citové bolesti nepátrá jen zmíněná skladba, ale i celá nahrávka. Ta jako by bolesti otevírala stavidla – její poslech je místy až fyzicky nepříjemný, nevlídná mentální krajina, kam nás hudebnice na desce produkované Micou Levi zve, se vysmívá popkulturnímu obrazu lásky, věnují se i odvráceným stranám tohoto asi nejkomplikovanějšího lidského citu a ničí mnohá společenská tabu. Tirzah jako by se na letošní desce dotkla něčeho, o čem slyšíme zpívat jen výjimečně. Je to výpověď člověka, který nepůsobí, že by zažíval vztahové patologie, ale prostě normální obyčejný vztah, a přesto cítí mnohem víc bolesti, než kolik je jí schopný nebo ochotný unést.
Jak to udělat, aby to fungovalo?
Na desce najdeme samozřejmě i horoucí cit, který lze ovšem číst s velkou dávkou ambivalence, protože je to – zdá se – právě on, kdo nás k nepohodlí odsoudil. Mimo to slyšíme všechno to, co se do narativu fetišizujícího lásku nehodí: frustraci a vztek, nudu i rezignaci, ale také nedostatek citu nebo marné hledání motivace snažit se diskomfort donekonečna překonávat.
Nahrávka působí jako nekonečná smyčka malých, sotva rozeznatelných nepohod, které vás na konci alba zanechají úplně emocionálně vyždímané.
Píseň o lásce je ústředním tématem hudebního vesmíru Tirzah. Vystudovaná harfistka formát lovesongu úspěšně dekonstruovala už na debutu Devotion z roku 2018. Už tehdy do R’n’B a popových písní o lásce promítla děs a jistou dávku pokřivenosti – jako by nám naznačovaly, že máme tendenci vykládat si lásku chybně.
Album Devotion, na němž cinkání a šumění vody připomíná intimní pozorování blízkého člověka při mytí nádobí, vznikalo deset let. Během nich Tirzah a Mica Levi jako do snové pavučiny rytmicky se pohupující v popových melodiích zachytávaly zbytky vzpomínek na vztahy vlastní, ale i vztahy přátel. Perspektiva, z jaké se na desce na lásku nahlíží, jako by opatrně ohledávala tu nejzásadnější otázku, kterou si ohledně lásky můžeme položit. Jejich tvorbu tak už od prvního alba provází dumání: jak to udělat, aby to fungovalo?
S touto otázkou pracují Tirzah a Levi i na letošním albu. Koncept milostné písně je tentokrát rozveden ještě dál. Hudba se místy až nepříjemně strohá – tvořená naloopovaným pianem a jednoduchým beatem, který se přelévá z jedné skladby do druhé jako by se jednalo o jednu nepřerušenou skladbu. Nahrávka působí jako nekonečná smyčka malých, sotva rozeznatelných nepohod, které vás na konci alba zanechají úplně emocionálně vyždímané.
Osobní je politické
Tirzah v jedenácti skladbách přiškrceným hlasem, který zní, jako by se zrovna probudila, za pomoci minima slov vypráví epická vztahová dramata. „Ležím tu sama / tohle jsem si vybrala / protože nic jinýho ani neznám,“ zpívá třeba ve skladbě Promises a já nemůžu nemyslet na knihu, která se mi před časem vryla hluboko do paměti.
All About Love, kniha americké spisovatelky, teoretičky a feministky bell hooks, se totiž věnuje podobným úvahám. Autorka se v ní zamýšlí nad původem chování v našich vlastních vztazích a nad tím, jak si v nich často nevíme rady. Naše klopýtání rámuje nefunkčními rodinnými vztahy, mocenskými a hierarchickými strukturami heteronormativního patriarchátu, ve kterém muži očekávají neomezený přístup ke slasti a péči, zatímco od žen se očekává její nekonečné poskytování. Schopnost bell hooks podívat se na své bažení po lásce z jiné a nepříliš známé perspektivy (sama toužila po lásce a chtěla o ní mluvit, jenže nebylo s kým a její přátelé ji spíš posílali na terapii, než že by s ní chtěli vést teoretické rozpravy o lásce) je podobná tomu, jak se na téma lásky dívá Tirzah.
Možná nejsou stejně motivované – bell hooks byla politickou a lidskoprávní aktivistkou, zatímco Tirzah v rozhovoru z roku 2018 vědomý politický podtext svých lovesongů odmítla, i když připustila, že se v nich odráží kontext, ve kterém žije. Její písně jsou tak politické spíš jenom mimochodem. Na pozadí každodennosti a obyčejnosti příběhů, které Tirzah na desce vypráví, je ale jasně cítit právě to, co psala ve zmíněné knize bell hooks: že láska není podstatné jméno, ale sloveso, a pokud bychom ji tak chápali – jako kombinaci péče, oddanosti, vzájemné znalosti, respektu, zodpovědnosti a důvěry –, uměli bychom ji lépe. Tirzah ale jako by na desce trip9love…??? šla ještě o trochu dál a ukázala, že ani tohle k jejímu udržení nemusí stačit.
Zmíněný podtext hrál hlavní roli už i na předloňském albu Colourgrade, na kterém ale ještě tíhu zodpovědnosti vyvažovaly euforické vlny slasti. Tirzah se do nahrávky totiž podařilo otisknout zážitky vlastního mateřství, a její láska tak oproti debutu výrazně zvážněla a ztěžkla. Přibylo tíživé úzkosti z pomíjivosti i vlastního významu v životě dalších bytostí, ale i hlubokého klidu pramenícího z naděje, že pokud něco takhle silně cítím, znamená to, že jsem opravdu naživu. „Pro ten pocit / se utopím / pro ten pocit / milovat sebe samu / milovat sebe samu,“ zpívala hudebnice v tracku Sink In.
Na letošní desce jako by se ale Tirzah skutečně topila. „Sliby, sliby / dohody, dohody,“ zpívá ve skladbě Promises. I když se její krásná, ale tíživá deska zdá prostá naděje, v poslední skladbě Nightmare, která připomíná ukolébavku, si říká o pomoc. „Ukaž mi víc lásky, drž mě / ukaž mi víc lásky, drž mě,“ zpívá vyčerpaně. Zdá se, že nás i naše vztahy leckdy může zachránit budování schopnosti umět si včas říct o pomoc.
Autorka je hudební publicistka.