Popstar Anitta ukazuje světu, co v Brazílii znamená funk

Zpěvačka Anitta se za posledních deset let zvládla stát nejúspěšnější brazilskou interpretkou všech dob. Její tvorba je zároveň bezstarostný pop i výprava po brazilské hudební historii.

Když se Anitta před pár lety rozhodla, že už jí jenom Brazílie nestačí, neměla před sebou žádný příklad, který by mohla následovat. Poslední brazilská skladba, které se podařilo zasáhnout světový mainstream, to zvládla spíš omylem. Odrhovačka Ai se eu te pego v podání Michela Teló vzala v doprovodu stupidního tanečku útokem všechny školní diskotéky roku 2011 a pak naštěstí zmizela v propadlišti dějin.

Anitta na to šla jinak: svou strategii postavila na trojjazyčnosti a dokázala tak zasáhnout další dva velké trhy. Její poslední trilingvní deska Versions of Me přesně ukazuje, jak Anitta udržuje svoje verze v rovnováze: španělská a anglická vydělávají peníze tuctovými tracky, kterými se dá vycpat program libovolné latinskoamerické rádiové stanice, zatímco „portugalská Anitta“ se může pouštět do experimentů, čerpat z tradičních vlivů a zkoušet, co všechno mainstreamové mezinárodní publikum vlastně unese.

Její taktika fungovala: loni se stala první Brazilkou samostatně vystupující na festivalu Coachella a doma její vliv daleko přesáhl hranice popu. Deník O Globo označil zpěvačku za třetí politicky nejvlivnější osobu v zemi už v roce 2020. V loňských volbách Anitta současného prezidenta Lulu da Silvu nejen podpořila, ale dokonce mu nabídla spolupráci na kampani: „Řekni, co potřebuješ, pokud to bude v mých silách a v mezích zákona, udělám to,“ napsala tehdy zpěvačka na Twitteru a označila kandidáta, proti kterému prý sice měla své výhrady, ale viděla v něm jedinou možnost porazit „pana motorovku“ Jaira Bolsonara.

Být hrdý na svou kůži

Na jejích posledních deskách Funk Generation: A Favela Love Story a LP À Procura da Anitta Perfeita (Hledání dokonalé Anitty) konečně dostávají prostor také Anittiny hudební kořeny. V první skladbě v portugalštině, která se kdy probojovala mezi dvacítku nejpřehrávanějších skladeb na platformě Spotify, se Anitta vrací do své čtvrti Carioca v Riu de Janeiru a na střeše domů pořádá párty u bazénu s kalnou vodou. Prostředí, rytmus i atmosféra tracku Vai Malandra jsou definicí toho, co v Brazílii znamená funk.

Funk vyvolával od začátku rasistickou kritiku: umělci byli z jedné strany podezíráni ze spojení s Černými pantery a z druhé obviňováni z imperialismu a přivážení severoamerických „novot“ do Brazílie.

Sama Anitta začínala původně jako funková interpretka MC Larissa, zpívala a rapovala do ostrého rytmu pocházejícího z brazilského předměstí. Baile funk nebo také carioca funk se zrodil na okrajích Rio de Janeira a Sao Paula v osmdesátých letech, v období končící diktatury. Na jeho počátku stojí masivní a chaotická urbanizace – funk je soundtrack nově vzniklé periferie. Historek, jak se původně severoamerický žánr stal dominantním zvukem brazilské ulice, existuje mnoho. Všechny ale spojuje brazilské černošské hnutí přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

Jednou z klíčových postav rané brazilské funkové scény byl Gerson King Combo, přezdívaný brazilský James Brown. Se svým severoamerickým vzorem a otcem funku se King setkal poprvé na koncertě v Portoriku v roce 1969. Údajně byl hudbou tak zasažen, že se hned vyškrábal na pódium a tančil, dokud ho sám Brown nepožádal, aby stage opustil. O dva roky později Brazilec svého hrdinu vypátral v New Yorku: „Byl malý, strašně ošklivý a měl frňák ještě větší než já. Chtěl jsem, aby přijel do Brazílie, byl to idol vznikajícího brazilského černého hnutí,“ vyprávěl o setkání Gerson King Combo, který se vzápětí stal průkopníkem funku v portugalštině.

Funk vyvolával od začátku rasistickou kritiku: umělci byli z jedné strany podezíráni ze spojení s Černými pantery a z druhé obviňováni z imperialismu a přivážení severoamerických „novot“ do Brazílie. Je příznačné, že u rocku, který do Brazílie přišel také ze Spojených států, tohle nikomu nevadilo.

Black Rio, legendární večírky, které pomohly masivně popularizovat nejen funk, ale i soul nebo R&B, často čítaly několik desítek tisíc účastníků. Brazilské adaptace severoamerických rytmů se tak postupně staly zvukem nově vznikajících slumů, favelas. V osmdesátých letech mladý žánr radikálně proměnily vlivy hip hopu: především podžánr Miami bass dal brazilskému funku typický zvuk legendárního automatu TR-808.

Nová realita se otiskla také v textech: místo hrdosti na černou kůži, kterou Gerson King Combo nechával rezonovat třeba skrze poctu Martinovi Lutherovi Kingovi, začali funkoví interpreti víc mluvit o tom, co vidí kolem sebe: o sexu, tanci, bitkách, zkrátka o životě v ulicích rychle rostoucího velkoměsta. Z původního funku tak nakonec nezbylo o moc víc než název.

Opatrná lekce funku

Recept na funkový hit se skládá z mixu hip hopu, brazilské samby a vlivů tradiční hudby, od afrobrazilské až po tu církevní. Anittin poslední hit Funk Rave by mohl s klidem posloužit jako lekce, jak dát dohromady funkový hit. Hypnotická melodie, která track otevírá, je syntetizátor napodobující tradiční afrobrazilský nástroj cuica.

Pištivá cuica je v brazilské hudbě slyšet na každém kroku, dá se totiž jednoduše vyrobit z prázdné plechovky. Po pár vteřinách se k syntezátoru přidává beat: pravděpodobně vysamplovaný z funkové klasiky Já É Sensação ze začátku tisíciletí. Sampl se v průběhu skladby střídá s živými zvuky samby, vrchol přichází v setkání všech tří funkových ingrediencí. Různé rytmy vytvářejí dojem závratného tempa, nejde zůstat v klidu. Anittin hlas, který skrz track střídavě zpívá a rapuje, v refrénu ustupuje a nechává prostor hudbě.

Brazilský funk není ani pro západní pop nic úplně neznámého: už v roce 2005 ho ve své hudbě využívala zpěvačka M.I.A., fanynkou baile funku je i Björk a letos zněl dokonce během Rihanniny show v poločase Superballu, když se barbadoská zpěvačka rozhodla pustit brazilský remix svého hitu Rude boy. V Anittině funkové lekci je pořád vidět obava ze ztráty širšího publika: větší část textu je ve španělštině. Její opatrnost může působit paradoxně, zatímco pro M.I.A nebo Rihannu je ale funkový rytmus jen experimentální vliv, Anitta žije v zemi, kde bylo hrát funk ještě nedávno v podstatě nelegální.

Fízlům vstup zakázán

Obrněná policejní dodávka projíždí davem na koncertě a končí přímo na pódiu. Drahocenný soundsystém zůstává pod koly auta na padrť. Ze všech stran létají bílé plastové židle, od obrněnce se ale odráží jako kapky deště. Video z roku 2018 ukazuje policejní zásah na baile de favela, pouliční funkové párty. Podobných záběrů kolují po internetu spousty: tentokrát to dopadlo ještě dobře, bedny šly sice do šrotu, ale aspoň se nestřílelo.

Funkové večírky zažívaly policejní represi od samého začátku, interpreti pravidelně končili zatčeni nebo ve vězení. Záminka se za skoro čtyřicet let nezměnila: boj s organizovaným zločinem. Ve funkových textech je místy slyšet hrdost, že na tuhle párty se policie neodváží. Kdysi to tak skutečně bylo: funkové akce byly obrovské a úřady se musely uchylovat k výhružkám odpojení favel od elektřiny a vody, pokud organizátoři koncert neukončí.

Postupně ale začala policie vyrážet i do chudších čtvrtí a party tvrdě rozhánět. V roce 2000 navíc vstoupil v platnost nechvalně známý „antifunkový“ zákon, který bailes v podstatě zakazoval. Mimo jiné totiž nařizoval policejní přítomnost na každé akci a nepovoloval texty propagující násilí nebo drogy. Co si ale úřady vykládaly jako propagaci násilí a drog, byl často jenom popis běžného dne ve favele. Zákon byl zrušen v roce 2009, ani s legalizací ale perzekuce neskončila.

Ve stejnou chvíli, kdy do davu na koncertě ze zmíněného videa vjíždí obrněná policejní dodávka, dobývá Anittino funkové Vai Malandra světové žebříčky. Není vyloučeno, že Anittina hudba hraje i v antonu cestou k zásahu. Dokud bude zkrátka funk i hudbou chudých, policie ho na pokoji nenechá.

A co ten machismus?

Všudypřítomný machismus a hypersexualizace jsou od začátku součástí funkové kultury stejně neodmyslitelně jako rytmy samby. Ve funkových videoklipech mají ženy často štěstí, pokud je kamera neoseká jen na záběr třesoucího se zadku. Anitta zdaleka není první žena, která sexistický svět funku proráží, ani ona ani její předchůdkyně ale zatím nedostaly moc prostoru pro přepsání pravidel žánru. Když tak členky funkového tria Gaiola das popozudas zpívaly o tom, že jejich „vagína je jejich síla“, dělaly to pořád ve zlatých bikinách a na podpatcích.

Anitta několikrát ukázala, že se nebojí postavit sexistickým očekáváním: v roce 2018 udělala veřejný coming out v jedné z nejkatoličtějších zemí světa. Většinu své kariéry také prošla bez manažera, protože o své práci chtěla rozhodovat sama. Je proto škoda, že přesně tahle odvaha v jejích klipech a textech chybí. Zpěvačka nemá problém zosobňovat ten nejstereotypnější obraz sexualizované Brazilky, třeba když projíždí pralesem na kanoi v bikinách se zvířecím vzorem, a také její funková tvorba poslušně plní machistické požadavky žánru.

Brazílie jako země posedlá sexem je nudný stereotyp, který vede k násilí a hudbě nic nepřináší. Zatímco reggaetonoví interpreti v posledních pár letech zjišťují, že to jde i bez sexismu, funk si svou cestu do mainstreamu teprve hledá a na podobné osvobození tak ještě čeká.

Bossa nova: z oslavy života do čekáren a výtahů

Funk není jediný brazilský styl, který Anitta světu ukazuje. Často jde pro svou inspiraci hlouběji do historie. „Holky odsud nevypadají jako modelky,“ zpívá Anitta ve skladbě Girl from Rio. Zpěvačka zde ukazuje jinou tvář největšího brazilského města: „Tu, kterou poznáš, jenom když nemáš peníze,“ jak zpívá. Track stojí na samplu slavné skladby The Girl from Ipanema v podání nedávno zemřelé Astrud Gilberto, obrovského hitu, který na začátku šedesátých let pomohl udělat z bossa novy celosvětově populární žánr. Tak populární, že se z něj stala hudba do čekáren a výtahů, a dneska tak už moc emocí nebudí.

Bossa nova ale původně neasociovala klid ani nudu, právě naopak. Bossa nova neboli nová vlna byla oslava života a slunce v krátkém období naděje před začátkem vojenské diktatury v roce 1964. V brazilské hudební historii znamená bossa nova světlé místo – naději, která dlouho nevydržela. Atmosféru oslavy Anitta do žánru vrací – slaví život, který nehledá dokonalost, ale zábavu.

Forró a sertanejo: hudba venkova, opilých strýců a Anitty

Anitta se nebojí jít pro hudební inspiraci také pryč z města. Posluchače obeznámené jenom s jejími komerčně nejúspěšnějšími tracky možná zaskočí kolébavé rytmy a akordeony skladeb jako je Ela Não Vale Nada, Ai Papai nebo Biquíni Vermelhinho z Anittina posledního LP À Procura da Anitta Perfeita. Interpretka zde využívá brazilské tradiční a široce populární žánry, jako je sertanejo nebo forró. Druhý jmenovaný jsme mohli před dvěma lety slyšet i na oficiálním remixu skladby Lady Gaga Fun Tonight, za kterým stojí brazilská drag queen Pablo Vittar.

Forró má kořeny v padesátých letech, původně v sobě neslo politicky nabitou atmosféru před vojenským převratem, kdy se v Brazílii intenzivně ozývaly hlasy žádající zemědělskou reformu a spravedlivé přerozdělení půdy. Forró sloužilo jako prostor pro vyprávění příběhů imigrantů ze severozápadu země, kteří kvůli těžkým přírodním i pracovním podmínkám museli opustit svůj domov.

Podobně jako výtahová bossa nova, forró asi dnes většině Brazilců a Brazilek připomene spíš kolébajícího se strýce na rodinné oslavě než sociální hnutí. Anittina volba tvořit v žánrech dnes spojených především s konzervativní Brazílií a venkovem je proto v lecčems překvapivá. Otevřeně queer umělci, jako je Pablo Vittar nebo právě Anitta, tak ukazují, že se nebojí jít ani tam, kam je nikdo nezval.

Celá Anittina kariéra je vlastně nikdy nekončící napětí mezi popovou Anittou a funkovou Larissou. Zpěvačka přitom nepřestává hledat limity obou světů: zkouší, kolik syrových rytmů favely zvládne popové publikum po celém světě, a naopak jak se dá funk co nejvíc naleštit pro hitparády.

Ze strany brazilských interpretů a interpretek je za to občas kritizována, zároveň jim ale i otevírá cestu a baile funk zní všude stále častěji: například Bibi Baby Doll slavila úspěchy se svým singlem Automotivo Bibi Fogosa obzvlášť ve východní Evropě, vedla žebříčky na Ukrajině a dařilo se jí i v Rusku. Můžeme doufat, že to znamená, že i v mainstreamu se pomalu zvedá opravdová funková vlna.

Autorka je hudební publicistka.

Čtěte dále