Foto Paolo V, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0
Když na konci koncertního snímku The Eras Tour běží na plátně závěrečné titulky, jsou do nich nastříhané záběry ze zvukových zkoušek a jiných koncertů, na nichž zpěvačka Taylor Swift něco pokazí. Začne pozdě zpívat, nezvládne choreografii nebo si poplete text a pak vybuchne smíchy. Nepovedené záběry, tzv. bloopers, se dávaly na konec televizních seriálů v devadesátých letech, daly divákům nahlédnout za oponu produkce a zbořily pomyslnou čtvrtou stěnu.
Taylor Swift je ve filmu, který se velmi rychle stal nejvýdělečnějším koncertním snímkem všech dob, používá k podobným, ale přesto maličko odlišným účelům. Po bezmála třech hodinách dokonalé choreografie a zpěvu potřebuje divákovi před odchodem z kina ještě ukázat, že je také obyčejná holka, která někdy dělá chyby a umí se zasmát sama sobě.
Taylor Swift se poslední roky proměnila v popovou monokulturu, je všude a je zdá se nezastavitelná. Aktuální koncertní šňůra The Eras Tour tento fakt oslavuje.
Dobře to zapadá do konceptu koncertního snímku, který nabízí průřez její diskografií a diváka provádí evolucí největší hvězdy současného globálního popu. Přes všechny světovládné úspěchy Swift sama sebe pořád ráda vykresluje jako „jednu z nás“, ženu, které nejprve nikdo nevěřil, ale uspěla teprve poté, co se dokázala postavit svým pochybnostem. Fanoušci v této genezi hrají zásadnější roli, než by se mohlo zdát.
Ve svých čtrnácti letech podepsala Swift nahrávací smlouvu a stala se country zpěvačkou, z níž se postupně přerodila v popovou hvězdu. V současnosti zažívá další z mnoha vrcholů své kariéry – aktuální deska Midnights se už rok drží v první desítce nejprodávanějších nahrávek v USA a minulý týden vyskočila na vrchol amerického žebříčku čtyři roky stará píseň Cruel Summer poháněná tiktokovými memy i zájmem o zmíněný koncertní film. Její aktuální žebříčková dominance je nevídaná a přispívá k ní i to, že poslední roky nově nahrává a vydává své staré desky, jako gesto osvobození od své staré nahrávací společnosti, s níž se nerozešla v dobrém.
Taylor Swift se poslední roky proměnila v popovou monokulturu, je všude a je zdá se nezastavitelná. Aktuální koncertní šňůra The Eras Tour tento fakt oslavuje. Je jen otázkou času, kdy se stane nejvýdělečnějším turné všech dob. (Do Evropy dorazí příští rok v létě.) Protože koncerty provází enormní zájem publika a zdaleka ne všichni byli uspokojeni, vznikl z něho koncertní snímek. Režisér Sam Wrench natáčel Taylor Swift: The Eras Tour letos v srpnu během tří koncertů, které zpěvačka odehrála na kalifornském stadionu SoFi. Kapitoly koncertního setu odkazují na jednotlivé „éry“ její kariéry spojené s deskami. Pro každou má Swift jiné šaty, stage i celkové barevné ladění, které dotváří blikající náramky na zápěstích diváků. To ale rozhodně není jediný způsob, jak Swift své fanoušky zapojuje do děje svého koncertu.
Jen díky vám
Po úvodní dávce hitů (mezi nimiž je i zmíněná Cruel Summer), Swift předstoupí před své publikum s krátkým uvítacím proslovem a hraje se stotisícovým publikem na stadionu malou hru – kam ukáže, tam se ozve mohutný řev. Je to samozřejmě starý trik, jak rozpumpovat fanoušky na koncertě, u Swift ale nemá být důkazným aktem moci, kterou popová královna vládne nad svými „poddanými“. Swift tento mocenský aspekt rychle přebije hraným údivem, že něčeho takového je vůbec schopná. „Podívejte se, co jsem díky vám dokázala,“ vyjadřuje gestem a vtahuje tak diváky do zvláštní emoční hry, v níž úzkostná holka, které nikdo nevěřil, dokázala neuvěřitelné věci díky podpoře svých fanoušků. Koncertní zážitek je pak jejím darem, kterým jim splácí jejich důvěru.
Klíčem k emočnímu propojení s fanoušky je udivený obličej, který Taylor Swift nasadí pokaždé, když vyhraje nějakou hudební cenu. Nebo když ji třeba vítá stotisícový stadion, jako ten v kalifornském Inglewoodu. „Vážně se tohle všechno děje kvůli mě?“ čteme z jejího výrazu, kterým předstírá překvapení. Globální popové hvězdy obvykle vyzařují obří sebevědomí, Swift ani po desítkách hitů a milionech prodaných desek pořád (zdánlivě) není přesvědčená, že si zaslouží svůj úspěch.
Obraz holky, která si moc nevěří, ji doprovází už od prvního vystoupení na přenosu cen Grammy v roce 2010, při němž stižená velkou nervozitou zpívala úplně mimo tóninu. Fanoušci se ale postavili za dvacetiletou holku, která se přes úspěchy desky Fearless teprve rozkoukávala ve velkém světě hudebního byznysu. Teď už se naučila být na pódiu dokonalá, ale místo toho mluví o úzkostech nebo syndromu „podvodníka“. To se zhmotňuje třeba v písni Anti-Hero z poslední desky Midnights, která je o pochybnostech, vnitřních soubojích a věčné nespokojenosti.
„Jsem to já, ahoj, já jsem ten problém. (…) Divám se přímo do slunce, ale nikdy ne do zrcadla. Musí to být vyčerpávající fandit antihrdinovi,“ vzkazuje fanouškům v písni, která strávila skoro půl roku v americké Top 10. Prezentuje se zde jako perfekcionistka, kterou ale dostane na kolena, když její album nezíská nominaci na Grammy, jak je to vidět ve tři roky starém dokumentu Miss Americana natočeném pro Netflix. Co na tom, že těch cen a nominací už má desítky, v jejím světě je úspěch a sláva něco, co je potřeba pořád obnovovat.
Jediná věc, která ji těchto pocitů zbavuje, jsou její fanoušci. Jen oni jí můžou dát rozhřešení. Vtahuje je tak do svého příběhu, jehož se stávají součástí. Swift nepotřebuje vést na pódiu dlouhé motivační projevy o tom, že všichni jsme milovaní (jako Lady Gaga) nebo, že když se snažíme, můžeme dosáhnout všeho, co si zamaneme (jako Beyoncé a všechny ostatní popové hvězdy), to už dnes zní poněkud otřepaně. Místo toho dává Swift fanouškům šanci emočně participovat na největším popovém spektáklu všech dob.
Protože přesně tím The Era Tour je. Snímek dobře ukazuje smyslové zahlcení, kterému je divák vystaven během úchvatné pódiové prezentace, ať už to jsou kostýmy, dokonalá taneční choreografie či dechberoucí scénografie. V jednu chvíli třeba na pódiu vyroste lesní chata, v níž Swift natáčela desku Folklore, v dalším momentu se na diváky ve tmě snáší déšť svítících kapek. Ať se ale na pódiu děje cokoliv, v centru dění je pořád Taylor Swift sama – mladá žena, která se ohlíží za svojí dosavadní kariérou a v každém příhodném okamžiku za ni projevuje vděčnost. „Nechali jste mě prozkoumávat různé žánry a já vám za to děkuji,“ říká, když končí sekvence písní z indiefolkového alba Evermore, jako kdyby to byli její fanoušci, kdo desku nahrál.
Nasadit náramky přátelství
Příběh cesty Taylor Swift na vrchol, který ve filmu sledujeme, má jistě i svůj feministický rozměr a fanynky mu podprahově rozumí. Antagonisty jsou zde mužští násilníci, kteří se snažili přivlastnit její úspěch – ať už je to Kanye West, který ji ponížil při předávání cen MTV za nejlepší klip nebo šéf její bývalé nahrávací společnosti Scooter Braun. V naraci vyprávěné během The Era Tour přímo nefigurují, ale fanoušci samozřejmě tuto historii znají. Jsou zde zastoupeni nevděční exmilenci, o nichž Swift dříve často zpívala – během písně Tolerate It sledujeme divadelní scénku o vyhasínající lásce.
Swift je na pódiu chvíli za farmářku ve flanelce žijící na kraji lesa (písně z „rurální“ desky Folklore), chvíli za princeznu (Love Story) a chvíli za ženu-vampa plánující odplatu nevěrnému milenci (Bad Blood). Svým fanynkám skrze své nejrůznější mutace vzkazuje to nejpodstatnější – můžete si v životě dělat, co chcete, nejsou žádné hranice vašich ambicí, jen se při tom budete muset vyrovnávat s nepřejícím okolím i svými emocemi. Právě realistické zachycení emočních pochodů člověka, který nad sebou možná až zbytečně moc přemýšlí, je dalším vtahujícím momentem jejich písní.
V žádném okamžiku ale Swift neprezentuje svět kolem sebe jako bojiště, důraz je kladen vždy na vnitřní prožívání situace a hlavně fakt, že ať už se děje, co se děje, nikdy na to nejsme sami. Swift je pro fanoušky tou nejlepší kámoškou, která je vždy k dispozici – naslouchá a když je potřeba, dává útěšné rady.
Přesně to stejné ale očekává od nás. Když v All Too Well (Taylor´s Version) odvypráví v první osobě desetiminutovou litanii o zničujícím vztahu mladé dívky s o generaci starším mužem, požaduje od nás v rámci „emoční ekonomiky“ lítost nebo přinejmenším pochopení. „Potřebujeme se navzájem,“ vzkazuje nám.
Na těchto emočních nuancích nicméně není nic složitého. Písně Taylor Swift skrze médium nenáročného písničkářství nebo elektronického popu vytváří pro své fanoušky bezpečný prostor, v němž se lze cítit dobře a hlavně prožít vzájemnost, která se v našem atomizovaném světě zdá být vzácná. Do toho spadá i spontánní nápad fanoušků nosit si na koncerty The Eras Tour náramky, které pak rozdávají spřízněným duším.
Když jsem byl na promítání snímku v jednom pražském multiplexu, drtivá většina publika (tvořily ho skoro výhradně dívky) už u druhé písně opustila své sedačky a šly spolu tancovat pod plátno, kde vydržely zbytek snímku. Po každé písni nadšeně tleskaly a užívaly si koncert, jako kdyby byly přímo na stadionu.
Pro nestranného diváka bude snímek Taylor Swift: The Eras Tour se svými bezmála třemi hodinami možná až příliš dlouhý (koncerty jsou nicméně ještě o čtyřicet minut delší) a spíše průměrné písně z poslední desky Midnights úplně nefungují jako kýžené hudební finále. V naraci večera ale mají svoje zásadní místo – Swift překonala své pochybnosti a zrodila se v nich jako nová, sebevědomá žena.
Když v poslední písni večera Karma zpívá Swift o tom, že jí je vesmír asi nakloněn, protože „karma a já jsme nejlepší kámošky“, můžeme to brát jako štempl jejího přerodu. Zároveň ale reference na budhistický přírodní zákon principu a následku stvrzuje zásadní téma vzájemnosti – karma funguje podle pravidla nesobecké pomoci druhým, jež vede ke štěstí člověka. Swift a její fanoušci jsou zaklesnutí v pevném karmickém vztahu a jeden bez druhého by nebyli nic.
Autor je redaktor Alarmu.