Foto Christoph Wagener, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Ve středu 4. října, na svátek svatého Františka, vydal papež František apoštolskou exhortaci Laudate Deum, výzvu k celosvětovému boji proti změně klimatu. Navazuje na jeho přelomovou encykliku o životním prostředí Laudato si‘ z roku 2015. Papež František cítil naléhavou povinnost osm let starou encykliku doplnit a upřesnit dalším globálním apelem, protože „naše reakce nejsou adekvátní, zatímco svět, ve kterém žijeme, se hroutí a možná se blíží k bodu zlomu“ (§ 2) a „důsledky změny klimatu pociťují ti nejzranitelnější“ (§ 3). Podstatná část dokumentu je věnována kritice popíračů klimatické změny, jak těch, kteří se tváří vědecky, tak představitelů katolické církve. „Cítím se povinen učinit tato upřesnění, která se mohou zdát samozřejmá, kvůli některým pohrdavým a nerozumným názorům, s nimiž se setkávám, a to i v katolické církvi.“ (§ 14)
Papež kritizuje ekonomické mocnosti, které nesou za klimatickou krizi zdaleka největší odpovědnost, že je klimatická krize ve skutečnosti nezajímá, protože jejich cílem je „co největší zisk s co nejmenšími náklady a v co nejkratším čase“ (§ 13). Za tímto kořistnickým vztahem k ostatním živým tvorům, ke světu a k planetě vidí „technokratické paradigma“, které usiluje o nekonečný a neomezený růst (§ 20), vůči kterému je „nelidská realita pouhým zdrojem, který má k dispozici“ (§ 22). „Mentalita maximálního zisku za minimální náklady, maskovaná za racionální přístup, pokrok a iluzorní sliby, znemožňuje jakoukoli upřímnou starost o náš společný domov a skutečný zájem o pomoc chudým a potřebným, které naše společnost zavrhla.“ (§ 31)
Vedle jasného odmítnutí, že by za klimatickou krizí stál Bůh nebo příroda, papež František jako hlas globálního Jihu také jednoznačně vyvrací, že by hlavní vinu nesly rozvojové země.
Proti tomuto vykořisťujícímu vztahu ke světu našeho života, který převládl na Západě a proti technokratické představě pokroku, papež František staví pojetí lidského života jako součásti přírody, lidského obyvatelného světa jako propleteného s živou přírodou, lidských životů jako obývajících společný svět s životy nelidskými, jaký nacházíme například u původních obyvatel (§ 27), nebo u filosofky a feministky Donny J. Haraway (§ 66): „Bůh nás spojil se všemi svými tvory. Nicméně technokratické paradigma nás dokáže izolovat od světa, který nás obklopuje, a oklamat nás tím, že zapomínáme, že celý svět je ‚kontaktní zónou‘.“ Citát feministické autorky v rámci kapitoly o „duchovních motivacích“ je jeden z nejprogresivnějších momentů celé exhortace.
Vedle jasného odmítnutí, že by za klimatickou krizí stál Bůh nebo příroda, papež František jako hlas globálního Jihu také jednoznačně vyvrací, že by hlavní vinu nesly rozvojové země. „Jako obvykle se zdá, že za všechno mohou chudí. Skutečnost je však taková, že nízké, bohatší procento planety znečišťuje více než padesát procent nejchudší světové populace a že emise na obyvatele bohatších zemí jsou mnohem vyšší než emise chudších zemí.“ (§ 9) V samotném závěru exhortace hlavního viníka explicitně pojmenovává. Srovnáme-li emise skleníkových plynů na obyvatele, pak odpovědnost za řešení klimatické krize leží disproporčně v západním způsobu života. „Uvážíme-li, že emise na jednotlivce ve Spojených státech jsou asi dvakrát vyšší než emise jednotlivců žijících v Číně a asi sedmkrát vyšší než průměr nejchudších zemí, můžeme konstatovat, že rozsáhlá změna nezodpovědného způsobu života spojeného se západním modelem by měla významný dlouhodobý dopad.“ (§ 72)
Jak tomu však v papežských dokumentech bývá, oprávněná kritika západního imperiálního způsobu života je i zde spojena se spornou formulací týkající se ženských práv. „Ve snaze zjednodušit realitu se najdou tací, kteří chtějí svalit odpovědnost na chudé, protože mají mnoho dětí, a dokonce se pokoušejí řešit problém mrzačením žen v méně rozvinutých zemích.“ (§ 9) Není úplně jasné, co zde papež František míní „mrzačením žen“. Zřejmě má na mysli nucené sterilizace, nápadně ale chybí jakákoli zmínka o nevynucené sterilizaci, jakož o praktikách dobrovolné antikoncepce a interrupce, které bývají s ekologickým problémem udržitelnosti a přelidnění spojovány.
Tato sporná pasáž exhortace však nevyjadřuje jediný katolický názor na vztah mezi teologicky motivovanou obranou chudých a reprodukčními právy. Např. katolická teoložka Rosemary Radford Ruether, členka organizace Catholics for choice, v článku Ecofeminism: The Challenge to Theology ukazuje, že je možné být katoličkou, ekoložkou a zároveň neupírat ženám jejich reprodukční práva. „Etika přednostní opce pro chudé nás vyzývá, abychom nakrmili a vyživovali dítě chudých, které umírá na podvýživu a nečistou vodu, a abychom napravili podmínky, které způsobují jeho předčasnou smrt, zatímco etika udržitelnosti nás vyzývá, abychom pomohli matce tohoto dítěte omezit plození dalších dětí. Tyto dvě etiky jsou často v tragickém napětí, ale neměly by se dostat do nesmiřitelného dualismu, kde na jedné straně stojí válečný Bůh vítězství silných nad slabými a na druhé straně Bůh soucitu se slabými, který je deformován v obranu plodů proti ženám. Musíme hledat správnou rovnováhu mezi spravedlností a udržitelností.“
Klimatická krize je jednak strukturálním hříchem, je to důsledek západního „technokratického paradigmatu“, jednak je ale třeba ji vztáhnout ke způsobu života, který je nezodpovědný vůči našemu společnému domovu. Tento dvojí důraz, který není příliš vzdálený např. tezím autorů knihy Imperiální způsob života, vede papeže Františka k přesvědčení, že klimatickou krizi nelze vyřešit čistě technicky při zachování stávajícího ekonomického systému, ale že se jedná především o etický a politický problém. A proto je pro jeho řešení nutná podpora všech. (§ 58)
Kromě mezinárodně politického úsilí o nový multilateralismus papež možná překvapivě vyzdvihuje i etické a politické praktiky, o kterých v dokumentech katolické církve běžně buď nečteme, nebo pouze v negativním světle. Z duchovních motivací pečovat o náš společný domov kromě Bible a spirituality svatého Františka rovněž cituje už zmíněné ekofeministické práce Donny J. Haraway a v pozoruhodné pasáži kladně hodnotí přínos postmoderní etiky. „Postmoderní kultura přinesla novou citlivost vůči zranitelnějším a méně mocným“ (§ 39). Zároveň se laskavě vyjadřuje k protestům klimatických aktivistek a aktivistů. „Na konferencích o klimatu přitahují pozornost spíše akce skupin, které jsou negativně vykreslovány jako ‚radikalizované‘. Ve skutečnosti však vyplňují prostor, který zůstává prázdný po celé společnosti, jež by měla vyvíjet zdravý ‚tlak‘, neboť každá rodina by si měla uvědomit, že v sázce je budoucnost jejích dětí.“ (§ 58)
Aniž by použil slovo kapitalismus, papež František v nové exhortaci potvrzuje, že je jedním z důležitých globálních hlasů za klimatickou spravedlnost formulovaných z perspektivy globálního Jihu. Řešením klimatické krize způsobené především západním člověkem podle něj není čistě technokraticky či tržně orientovaná reforma, nýbrž hluboké přehodnocení vykořisťovatelských mocenských vztahů jak v lidském světě, tak ve vztahu obyvatelného lidského světa a ostatních živých tvorů a Země.
Autor je filosof.