„Osvobození pracujícího lidu od námezdní práce a třídního panství.“ O zrodu socialistické politiky ve střední Evropě

Před 150 lety, ve dnech 5. a 6. dubna 1874, se v ničím významném městečku Neudörfl nedaleko Vídeňského Nového Města konal za účasti 74 delegátů (a z toho 10 Čechů) tajný zakládací sjezd Rakouské sociálně demokratické strany dělnické. Tímto sjezdem tak začínají dějiny socialistického hnutí jako politické strany pro rakouský i český kontext.

Socialisté a česká otázka

Dělnické hnutí v habsburské monarchii poprvé razantněji vstoupilo na scénu dějin během revolučních událostí let 1848 a 1849. Absence společného programu a plánu způsobila, že po poražení revoluce následovalo umlčení veškerých dělnických aktivit. Teprve na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století byla dělnictvu dána legální báze pro zakládání spolků a novin nebo právo účastnit se demonstrací a vstoupit do stávky, což s sebou také přineslo rozšíření socialistických myšlenek mezi dělníky v monarchii.

V prostředí dělníků hlásících se k české národnosti ideje socialismu zprvu nenašly pozitivní ohlas, jelikož tehdejší němečtí teoretici socialismu prohlašovali, že německý živel ve střední Evropě stojí kulturně výše než slovanský, a proto je předurčen k vůdčí roli v regionu. V českých zemích bylo ale zároveň koncentrováno nejvíce dělnictva. Z toho důvodu byla účast i českých dělníků pro postup rakouského sociálně demokratického hnutí nezbytná. Ti se ale nechtěli zapojit do podniku, který je předurčoval k podřízené roli, proto bylo nejprve třeba vyřešit „českou otázku“.

České socialistické hnutí této doby bylo spíše nebezpečným dobrodružstvím několika desítek aktivních dělníků, jež nabíralo rysy masového sociálního hnutí teprve od posledních let 19. století.

Pro posilování představy o mezinárodní proletářské solidaritě hrála roli praktická zkušenost společného postupu českých a německých dělníků v různých stávkách a v ideologické rovině pak byla důležitá krutá porážka Pařížské komuny v květnu 1871. O utrpení desítek tisíc francouzských dělníků se solidárně vyjadřovali i někteří čeští spisovatelé jako Jakub Arbes nebo Josef Barák. Zkušenost Komuny pak byla iniciační i pro socialistický obrat dvou pražských dělníků, tkalce Josefa Boleslava Pecky a krejčího Ladislava Zápotockého (otce pozdějšího prezidenta), kteří roku 1872 převzali redaktorství pražských Dělnických listů. V jednom z prvních čísel se přihlásili k zásadám První internacionály a na počátku roku 1874 list prohlásili za sociálnědemokratický časopis. Tento akt znamenal zrod nového (a prvního opravdu evropsky moderního) proudu uvnitř české národní politiky, která byla do té doby rámována pouze střety mezi reprezentanty honoračního (staročeši) a plebejského (mladočeši) českého středostavovského nacionalismu.

Námluvy ve Vídni

Od jara do podzimu roku 1873 se ve Vídni konala světová výstava, která měla být triumfem hospodářského sebevědomí habsburské monarchie. Namísto toho krachem vídeňské burzy začala první globální krize kapitalismu.

Výstavy se účastnila také dělnická delegace vedená Peckou a Zápotockým. Během několika schůzek s vídeňskými socialisty nakonec čeští dělníci souhlasili s konáním sjednocovacího celorakouského sjezdu dělníků všech národností v Rakousku. Svou účast ale podmiňovali tím, že na sjezd nebudou mít vliv žádní soudruzi věřící v německou dominanci.

Čeští aktivisté nereprezentovali dobové nálady většiny českých dělníků. České socialistické hnutí této doby bylo spíše nebezpečným dobrodružstvím několika desítek aktivních dělníků, jež nabíralo rysy masového sociálního hnutí teprve od posledních let 19. století.

V založení sociálně demokratické strany ani na sjezdu samotném se také neangažovaly žádné dělnice nebo intelektuálky na české ani na německé straně. I to má širší historické příčiny. Sjezd proběhl před tím, než byla vůbec uznána oprávněnost požadavků první feministické vlny – jako právo žen volit, pracovat nebo obecně rozhodovat o vlastním životě – v měšťanském i dělnickém prostředí. Dělníci na počátku sedmdesátých let stále chápali ženskou (většinou nekvalifikovanou) práci jako levnou konkurenci, která tlačí dolů již dost nízké dělnické mzdy. Jako ideál naopak vnímali měšťanský rodinný model, kde figuroval muž jako jediný živitel i reprezentant rodiny navenek, i když se jednalo pro většinu dělnických rodin spíše o vytoužený stav než ekonomicky dostupnou realitu. I z toho důvodu byl patriarchální genderový řád v dělnickém prostředí postupně překonán ke konci 19. století, kdy socialistické dělnické hnutí začalo uznávat alespoň v rovině ideologie nároky žen na rovnoprávnost v rodinném i pracovním prostředí.

Založení strany

Na Velikonoční pondělí dne 5. dubna 1874 se konečně sešlo v Neudörflu 74 delegátů (a z toho 10 Čechů) zastupujících 46 dělnických spolků, z nichž se polovina nacházela na území českých zemí. Účastníci sjezdu pocházeli především z Čech, Moravy, Dolních Rakous a Štýrska. Přípravy sjezdu neunikly bezpečnostním složkám. To ostatně dokládá i fakt, že historici mají o průběhu jednání neudörfelského sjezdu podrobný přehled jen díky pečlivému zápisu přítomného policejního konfidenta, dělníka ze Štýrského Hradce.

Nejzásadnějším výstupem sjezdu bylo založení celorakouské sociálně demokratické strany. Prvním předsedou strany byl v Neudörflu zvolen čistě z reprezentativních důvodů vídeňský historik a knihovník Hippolyt Tauschinsky. Důležitější byl symbolický výběr místopředsedů, kterými se stali Němec ze severu Čech a jeden z vůdců dělnictva na Liberecku Josef Schiller a Čech z Prahy Josef Boleslav Pecka.

Většina programových bodů byla převzata z programu socialistické strany SDAP založené v durynském Eisenachu roku 1869. Programu předcházelo prohlášení, že rakouská dělnická strana usiluje ve spojení s dělnickým hnutím všech zemí o „osvobození pracujícího lidu od námezdní práce a třídního panství“, což se mělo stát odstraněním kapitalistického výrobního způsobu a jeho nahrazením státně organizovanou výrobou zboží. Zásahem českých dělníků úvodní proklamace obsahovala také dodatek, že rakouská dělnická strana zastává právo na sebeurčení národů, zároveň že však vidí pouze v bratrské mezinárodní spolupráci jedinou cestu k úspěchu.

Neudörfelský sociálně demokratický program obsahoval devět bodů:

1) Všeobecné, rovné a přímé volební právo pro všechny státní občany do státních, zemských i municipálních institucí

2) Úplnou svobodu tisku, spolčování, shromažďování a koaliční svobodu

3) Oddělení církve od státu a oddělení školy od církve

4) Bezplatné a povinné základní školství

5) Zřízení lidové obrany namísto stálého vojska

6) Nezávislé a bezplatné soudnictví

7) Zákonné stanovení maximální pracovní doby; omezení práce žen a odstranění práce dětí v továrnách a průmyslových dílnách; zavedení institutu nezávislých továrních inspektorů a odstranění konkurence vytvořené trestaneckou prací

8) Odstranění všech nepřímých daní a zavedení jediné přímé progresivní daně z příjmu a dědictví

9) Státní podpora dělnického družstevnictví

Neudörfelský sjezd je zásadním milníkem rakouského dělnického hnutí. Jeho hlavní význam spočívá v tom, že dal vzniknout první sociálně demokratické straně, organizačně ji oddělil od socialistické strany v Německu a také sjednotil dělnické hnutí v Předlitavsku a zároveň byl začátkem složité cesty k masovému socialistickému dělnickému hnutí v devadesátých letech 19. století. Českým socialistům postupně ale začala připadat strana s jedním centrálním aparátem příliš strnulá. Z toho důvodu již o čtyři roky později v dubnu 1878 byla v hostinci U Kaštanu na Břevnově založena česká sociálně demokratická strana, která je dnes nahlížena jako zrod české socialistické politiky. Účelem tohoto textu tak bylo ukázat, že čeští dělníci se v součinnosti s dělníky jiných národů podíleli na budování sociálně demokratického hnutí v rámci habsburské monarchie ještě předtím, než založili českou sociální demokracii.

Autor je historik.