Foto Petr Kratochvíl, CC0 Public Domain, koláž Alarm
Slovo superbohatý se používá v kontextu současného světa, kdy majetkové rozdíly ve společnosti dosahují historického maxima. Pokud definujeme superbohatého jako někoho, kdo disponuje několikanásobně větším majetkem než průměrný člověk a prostřednictvím svého majetku dokáže ovlivňovat politiku a fungování společnosti, můžeme takové jedince najít i v průběhu dřívějších historických období. Dálkový mezinárodní obchod, zrod finančnictví, který s obchodem souvisel, válka, kolonialismus nebo průmyslová revoluce byly události, které umožňovaly pohádkově zbohatnout i lidem, kteří nepocházeli z urozeného rodu. Kniha italského historika Guida Alfaniho As Gods Among Men (Jako bohové mezi lidmi) zkoumá pohled společnosti na bohaté lidi v průběhu dějin, jejich měnící se postavení a historický vývoj majetkových nerovností. Jak mohli lidé, kteří nepatřili ke šlechtě, ve středověku zbohatnout? Proč se od konce středověku přestali bohatí lidé považovat za hříšníky? Kdy byla západní společnost nejrovnostářštější? Proč zažíval svět před první světovou válkou nejvyšší historickou míru majetkových nerovností? A co může napravit extrémní společenské a majetkové nerovnosti současnosti? To vše se dozvíte v rozhovoru s italským profesorem hospodářských dějin Guidem Alfanim.
Jaké možnosti zbohatnout měl středověký člověk, který nepatřil k urozenému rodu?
Hlavním způsobem, jak ve středověku mohl někdo zbohatnout, byl mezinárodní obchod. Mám na mysli dálkový obchod loděmi přes Středozemní moře, přes pobřeží Severního a Baltského moře a od pozdního středověku pak propojením Středozemního a Baltského moře. Obzvláště tato nová obchodní trasa přinesla obrovské příležitosti ke zbohatnutí. Rozvoj dálkového obchodu byla natolik obrovská změna, že hovoříme o „komerční revoluci“ v období mezi 11. a 12. stoletím. Poté existoval velmi specializovaný způsob, jak vydělat peníze, a to bylo prostřednictvím finančních služeb. Rozvoj dálkového obchodu šel ruku v ruce s rozvojem finančnictví. Tato skupina lidí měla zdroje, kompetence a dokázala využít svou rozsáhlou síť kontaktů, aby mohla poskytovat finanční prostředky v celé Evropě. Obrovsky na tom zbohatla. Zároveň musíme mít na mysli to, že až do nedávné doby byla tato skupina lidí, která dokázala vydělat peníze ve finančních službách, v menšině. Ve středověku to byla velmi malá skupina, která byla ale velmi důležitá. Někteří z těchto lidí patřili k velmi známým osobnostem, které měly nesmírný vliv napříč celým kontinentem.
Jak byste popsal vztah mezi bohatými a zbytkem společnosti v této době?
Bylo to komplikované. Problémem nikdy nebylo bohatství šlechty, protože to odpovídalo tomu, jak měla být společnost uspořádána. Problémem bylo bohatství prostých lidí, kteří jej byli schopni nabýt. Ve středověku to bylo ještě komplikovanější, protože existovalo i náboženské odsouzení těch, kteří se stali velmi bohatými. Podle středověké křesťanské teologie byli ti, kdo byli velmi bohatí, z definice hříšníci, protože co se svým bohatstvím dělali? Proč hromadili své prostředky, když je mohli použít na pomoc ostatním křesťanům prostřednictvím dobročinnosti? Podle definice tedy byli hříšníky a jejich hříchem byla lakota nebo chamtivost, což bylo velmi závažné provinění. To vedlo lidi, kteří byli velmi bohatí, k tomu, že rozsah svého majetku před ostatními občany zatajovali.
Bohatí lidé se tedy ve středověku snažili být diskrétní ohledně svého majetku?
Museli. Existovaly zákony, které vyžadovaly, abyste nepřekračovali určitou míru výdajů v různých situacích, například na oblečení, na honosnou oslavu u příležitosti svatby vaší dcery nebo křtu vašeho dítěte. Nebylo to ale tak, že by pro tyto lidi existovaly překážky. Mohli také zaplatit pokutu a dělat si, co chtěli. Byla to v podstatě daň z přepychu. Mohli jste dávat na odiv své bohatství, ale pak jste museli odvést příspěvek obci, která tyto peníze použila dle svého uvážení.
Ve své knize zmiňujete, že se tento vztah mezi bohatými a zbytkem společnosti proměnil v době pozdního středověku. Co přesně se změnilo?
Tuto změnu můžeme pozorovat v textech lidí, kteří nám zanechali své úvahy o bohatých. Nacházíme v jejich myšlenkách patrnou změnu, která spočívá v tom, že se pro bohaté našla nová role a zároveň se překonala představa, že jsou to jen hříšníci. Došlo k tomu proto, jelikož už nešlo nadále ignorovat skutečnost, že v některých velkých městech, která byla víceméně samosprávná, se objevili superbohatí jedinci.
Průmyslová revoluce byla příznivá především pro ty, kteří patřili ke střední a vyšší společenské vrstvě.
Také ekonomická nerovnost vzrostla do té míry, že se v určitém smyslu musela stát přijatelnější pro zbytek společnosti. Má to i svou druhou stránku. Tito superbohatí lidé mohli působit také jako mecenáši umění a kultury. V některých případech by se dalo říci, že autoři, kteří psali tato pojednání o bohatých, je pravděpodobně psali na zakázku, kdy právě boháči byli často jejich mecenáši. Podobnou změnu však najdeme také v teologii. Je to širší kulturní změna. Na majetek bohatých lidí se v té době pohlíželo jako na něco, z čeho může v dobách krize profitovat celá společnost. Bohatí také vynakládali mnoho finančních prostředků na stavby klášterů a kostelů nebo financování uměleckých děl, díky nimž se město stalo krásným ku prospěchu všech.
Jasně, ale zároveň za tuto štědrost ke zbytku společnosti dostali i něco nazpátek v podobě otevřených dveří u královského dvora a aristokracie, čímž se jim otevřely další možnosti, jak spravovat svůj obchod.
Existovalo mnoho bohatých rodin, které začínaly jako prostí lidé a později ohromně zbohatly. A díky svému napojení na královský dvůr začaly získávat také šlechtické tituly. V jistých případech bylo možné si tituly i koupit. Tyto tituly byly dostupné za určitých okolností, zejména když vláda potřebovala peníze na válečné tažení. Stará šlechta však měla tendenci být vůči těmto novým lidem, kteří byli bohatší než oni, velmi podezíravá. Zcela jiným případem jsou velmi bohaté rodiny v samosprávných republikových městech, kdy se těmto lidem podařilo stát se zavedenými rody. Florencie je toho dokonalým příkladem. Ta byla republikou, pak připadla rodu Medicejských a časem se stala vévodstvím.
Pokud byste měl vybrat jeden příběh osobnosti či rodiny, která by podle vás nejlépe vystihla, jakou měli bohatí lidé pozici ve středověké společnosti, koho byste vybral?
Zmiňoval jsem Medicejské, takže bych volil Cosima Medicejského, který působil hlavně v první polovině 15. století. Medicejští byli relativně novým rodem, který vydělával finančnictvím. Rodinnou banku ve Florencii založil Cosimův otec. Cosimo byl na počátku 15. století jednou z nejbohatších osob ve Florencii. Opovrhovali jím členové starých rodů, kteří si mysleli, že oni jsou vládci města jen proto, že toto postavení ve Florencii měli odjakživa. Cosimovi bylo vyčítáno, že se chce povznést nad úroveň obyčejného občana, což v praxi znamenalo, že se snažil získat kontrolu nad republikou. A proto ho vyhnali pryč z Florencie. Vyhnat superbohaté jedince z města bylo něco, co bylo považováno za legitimní akt od dob aténské demokracie až do 15. století. Byl to způsob, jak se vypořádat s bohatými lidmi a jejich zapojením do politiky. Cosimo de Medici byl vyhoštěn v roce 1433. Brzy byl ale povolán zpět, protože Florencie mezitím prohrála válku s městem Lucca a hrozil jí bankrot kvůli dluhům, které se během války nahromadily.
Cosimo pomohl odvrátit bankrot a byl oslavován jako zachránce Florencie. Na oplátku byli členové rodin, které žádaly Cosimovo vyhnanství, sami vyhnáni. To byl okamžik, kdy rod Medicejských začal získávat ve Florencii moc. Stali se vládci města, i když formálně bylo stále republikou. Cosimo se následně snažil budovat dodatečné ospravedlnění svého postavení. Zakládal spoustu institucí, financoval kláštery, kostely, stavěl paláce. Dělal to, čemu se v klasické antice říkalo velkolepost (magnificence) – konal velké činy. Z jeho aktivit měli prospěch všichni. Založil první veřejnou knihovnu v Evropě, nechal postavit klášter svatého Marka. Tím vším posiloval svou moc. Stále však byl mužem středověku. Jeho starostí nebylo to, zda je jeho politická moc legitimní, nebo ne, ale podezření, že je hříšník, který bude odsouzen k zatracení, protože jeho bohatství pocházelo z finančních operací. Zintenzivnil svou dobročinnost, aby aktivně přispěl k možnosti, že jeho duše bude spasena. Medicejští byli také papežovými bankéři, takže dostal rozhřešení přímo od papeže. Přesto si se svým bohatstvím dělal starosti. To se změnilo na počátku raného novověku. Starosti tohoto druhu většinou pominuly.
Ve své knize zmiňujete pár významných událostí, které ovlivnily míru společenských nerovností. Jednou z těch nejvýznamnějších, kterou zmiňujete, byla morová epidemie, tzv. černá smrt, ve 14. století. Jakým způsobem tato epidemie ovlivnila redistribuci majetku ve společnosti?
Černá smrt způsobila obrovský šok ve způsobu rozdělování bohatství. Epidemie usmrtila asi polovinu obyvatel Evropy a Středozemí. Na úrovni nižších společenských vrstev začala chybět námezdní pracovní síla, která si proto v této době byla schopna vyjednat vyšší platy. Obecně se jejich podmínky zlepšily. Vydělávali více peněz a mohli si na trhu pořídit majetek, který byl velmi dostupný, protože mnoho lidí najednou zdědilo půdu, kterou nechtěli a ani neuměli spravovat. Nejchudší vrstvy společnosti si poprvé v životě mohly dovolit pořídit nemovitost.
Na úrovni vyšší společenské vrstvy došlo také k obrovskému demografickému šoku, na který elita nebyla připravena. To vedlo k rozdrobení velkého majetku prostřednictvím dědictví. Ve většině Evropy byly dědické systémy dělitelné. Všichni mužští dědicové dostávali stejný podíl z otcova dědictví a také dcery dostávaly prostřednictvím věna téměř stejný podíl. Někdy tyto dědické praktiky vedly i k tomu, že se dědily i takové fragmenty majetku, které takto rozdělené nebyly efektivní, a ty se pak prodávaly. To pomáhalo nižším vrstvám společnosti, protože se tím zlevňovala půda a další nemovitosti.
V podstatě docházelo k velkému přerozdělování majetku z horních vrstev společnosti směrem dolů. Po období černé smrti a v následujících desetiletích můžeme pozorovat, že se majetková nerovnost zmenšovala. Teprve od poloviny 15. století začala nerovnost opět narůstat. Trvalo však celá staletí, než se míra nerovnosti vrátila na úroveň před černou smrtí. Tato epidemie měla opravdu dlouhodobý dopad.
Řekl byste, že se jednalo o jedinečnou událost v dějinách lidstva, nebo se něco podobného, co mělo takový efekt na redistribuci bohatství ve společnosti, v minulosti opakovalo?
Pokud mluvíme o epidemiích a jejich dopadu na přerozdělování bohatství, pak ano, byla jedinečná v tom smyslu, že nic podobného už v dějinách nenajdeme. Důvodem, proč se nic podobného neopakuje, je to, že se lidé přizpůsobili a snažili se chránit svůj majetek před událostmi, jako byla černá smrt, protože se rychle ukázalo, že by se něco podobného mohlo opakovat. Když si ekonomické elity uvědomily, že se mor stal součástí jejich života, začaly vymýšlet způsoby, jak zabránit tomu, aby se toto nežádoucí rovnostářské přerozdělování opakovalo.
Pokud však budeme o této problematice hovořit obecněji a budeme hledat rozsáhlé katastrofy, které nerovnost ve společnosti snížily, můžeme zmínit obě světové války ve 20. století. Byl to moment, kdy bylo bohatství zničeno, a proto se společnost stala více rovnostářskou. Po těchto katastrofických událostech se míra nerovnosti dramaticky snížila také díky institucionálním změnám, které se ubíraly směrem k progresivnějšímu zdanění. Kromě těchto bezprecedentních případů se musíme zaměřit na konkrétní oblasti a období. Například pozorujeme, že v části Evropy, která byla těžce postižena třicetiletou válkou v letech 1618–1648, nastalo další období, kdy se majetková nerovnost velmi výrazně snížila. Třicetiletá válka byla nejničivějším konfliktem předindustriální Evropy. Byla také spojena se smrtící vlnou moru ve dvacátých a počátkem třicátých let 16. století, která postihla střední Evropu. Snížení nerovností v tomto období pozorujeme v Německu a je možné, že podobně tomu bylo i v dalších evropských zemích.
Jde o to, že válka obvykle nebyla natolik ničivá, aby způsobila snížení nerovností. Ve skutečnosti byl ve většině případů dopad opačný – válka vedla k většímu zdanění. Musíme mít na paměti, že zdanění v předindustriálním kontextu probíhalo regresivním způsobem. Bohatí byli zdaněni proporcionálně méně než chudí. S tím jde ruku v ruce i hromadění veřejných dluhů, které byly skvělou příležitostí pro ekonomické elity a k nimž nejchudší vrstvy neměly žádný přístup, protože obvykle bylo zakázáno kupovat podíly na veřejném dluhu pod určitou výši. To znamená, že jste museli mít hodně prostředků, abyste do nich mohli investovat. Jednalo se o nerovnoměrné přerozdělování příjmů a bohatství vyvolané válkou. Třicetiletá válka však tvořila výjimku, protože byla tak ničivá, že v ní zvítězily jiné, rovnostářské síly. Totéž platí pro světové války ve 20. století.
Jiná velká událost, nebo spíše dlouhotrvající systém, který změnil chod dějin, byl kolonialismus. Jak a do jaké míry změnil kolonialismus způsob, jakým lidé přemýšleli o penězích, vlastnictví a majetku?
Obecněji bych řekl, že zpřístupnění obchodních cest přes Atlantik otevřelo v raném novověku mnoho nových příležitostí. Je to jedna z etap v dějinách lidstva, kdy bylo relativně snadné zbohatnout. Problém byl však v tom, že kolonialismus nabídl možnost zbohatnout ještě bezohlednějším způsobem, než to bylo možné v samotné Evropě. Máme mnoho příkladů lidí z Evropy, kteří odešli do zámoří a chovali se tam způsobem, který byl v samotné Evropě zavrženíhodný. Něco takového můžeme vidět například během španělského dobývání Ameriky, protože vykořisťování původních obyvatel bylo považováno za něco, co je v rozporu se španělskými zákony. Alespoň někteří lidé ve Španělsku se tomu snažili zabránit.
Podobný jev nastal v Asii v rámci koloniálních říší. Například když Nizozemci začali budovat své koloniální impérium v Asii, někteří správci Sjednocené východoindické společnosti se v Asii chovali způsobem, který byl ve Spojených provinciích nizozemských hluboce kritizovaný. Byl to případ Jana Pieterszoona Coena, který se nechvalně proslavil, když vešel ve známost příběh o tom, jak zacházel s domorodým obyvatelstvem na Bandských ostrovech. Pěstoval se zde muškátový oříšek, který byl nesmírně cenným kořením a při prodeji na evropských trzích byl zdrojem mimořádně velkých zisků. Jednoho dne došlo k události, kdy byli domorodí obyvatelé přistiženi při prodeji produktu Britům.
Není známo, zda to udělali záměrně, nebo zda jen nepochopili obchodní vztah, který měli s Nizozemci, kteří si mysleli, že jsou výhradními partnery, ale z pohledu Nizozemců domorodci porušili dohodu. Jan Pieterszoon Coen, který byl v té době generální guvernér Sjednocené východoindické společnosti, zaútočil na ostrovy a deportoval, zabil nebo vyhnal tisíce lidí z ostrovů a znovu je osídlil otroky z jiných částí Asie.
Tento případ považovali Nizozemci, a dokonce i zřizovatelé Sjednocené východoindické společnosti, kteří sídlili v Amsterdamu, za přehnaný. Toto chování bylo něčím, co nebylo přijatelné ani z hlediska nízkých etických standardů tehdejších Evropanů. Je to příklad extrémního chování v situaci, kdy neexistuje žádná kontrola toho, jakými způsoby může člověk zbohatnout. To je problém. Taková kontrola by měla vždy existovat.
Tady je důležité taky podotknout, že to je kontext, ve kterém vzniká tzv. korporátní moc. Východoindická společnost a Sjednocená východoindická společnost byly autonomní firmy, které operovaly v zámoří na vlastní pěst. Mohly nabývat půdu, použít vojenskou sílu, nebo uzavírat diplomatické styky po vlastní ose bez součinnosti se státní mocí.
Ano, o tom, do jaké míry státní moc v Evropě nevěděla, co se děje v Asii a dalších mimoevropských oblastech, se hodně diskutuje. Státní moc se v některých případech prostě dívala jinam a umožňovala, aby se v těchto oblastech děly hrozné věci, které by Evropané formálně neschvalovali, ale byly pro ně užitečné. To je důvod, proč lidé jako Jan Pieterszoon Coen nebyli vyhozeni a mohli pokračovat ve své práci. Byli kritizováni, ale ne odstraněni nebo odsouzeni za to, co dělali.
Pokud se vrátíme k otázce společenských a majetkových nerovností, tak nejvyšší míru nerovností v dějinách registrujeme v době před začátkem první světové války. Jaké byly hlavní příčiny rostoucích nerovností ve společnosti v průběhu 19. století?
Tato vysoká míra nerovnosti v 19. století a na přelomu 19. a 20. století je odrazem velkého bohatství, které bylo vybudováno díky inovacím od první průmyslové revoluce po druhou, tzv. vědecko-technickou, průmyslovou revoluci a díky vlně globalizace, která byla charakteristická pro většinu 19. století. V této době existovaly velké možnosti zbohatnutí.
Ti, kteří dokázali přijít s inovacemi a skvělými nápady a realizovat je, dokázali neuvěřitelně zbohatnout. Mohli také založit rodinné dynastie a uchovat bohatství v rukou svých potomků. To se dělo po několik staletí v situaci, kdy moc šlechty slábla a chyběl institucionální rámec, který by umožnil, aby z výdobytků těchto inovací mohli profitovat všichni. Průmyslová revoluce byla příznivá především pro ty, kteří patřili ke střední a vyšší společenské vrstvě.
Pokud se podíváme na spodní část společnosti, pak zde probíhal proces nahrazování práce stroji. To ovlivnilo mzdy lidí s nízkou kvalifikací. Společenské nerovnosti v tomto případě odrážely rostoucí polarizaci mezi příjmy lidí na vrcholu společnosti a těch dole. A také schopnost těch nahoře akumulovat bohatství napříč generacemi. Při absenci zákonů a institucí, které by se snažily zlepšit podmínky nižších vrstev společnosti, to byl velký problém.
Hlavní argument vaší knihy je, že bohatí v minulosti umožňovali, aby jejich ohromné finanční zdroje přispěli k vyrovnání se s dopady krizí, čímž ospravedlňovali svoji pozici ve společnosti. To se však už dnes neděje. Momentálně se svět vypořádává hned s několika krizemi najednou a nejenom, že bohatí nejsou dopady krizí postiženi a ani nepřispívají k řešení dopadů těchto krizí, ale naopak na tom celém ještě víc vydělávají. Kdy se tohle změnilo?
Domnívám se, že to, co pozorujeme ve 21. století, je důsledkem kulturního posunu, který nastal od osmdesátých let 20. století s reformami prezidenta Ronalda Reagana v USA a Margaret Thatcherové v Británii. Byl to počátek zásadní globální politické změny, kterou sice vyvolala politická pravice, ale v určitém okamžiku se levice i pravice shodly na tom, že zdanění je třeba zásadním způsobem změnit. Tato nová politická platforma navrhla zjednodušení daňových systémů.
Tohoto zjednodušení bylo dosaženo tak, že se snížil progresivní charakter daně z příjmu fyzických osob, snížilo se zdanění dědictví atd. To v podstatě umožnilo výrazný růst bohatství jednoho procenta nejbohatších, který pozorujeme od devadesátých let 20. století. Vtip je v tom, že se zároveň začalo tvrdit, že je to ku prospěchu všech. Například v Itálii, odkud pocházím, probíhá dlouhodobá debata o rovné dani. Tato myšlenka pochází z volebního programu středopravicových stran a byla znovu navržena i během parlamentních voleb v roce 2022. Pro voliče z nižších vrstev italské společnosti to nepředstavovalo žádný problém. Skutečnost, že tento návrh si nevykládali jako něco, co potenciálně snižuje objem prostředků, které má stát k dispozici pro poskytování lepšího sociálního zabezpečení, a myšlenku rovné daně přijali, znamená, že se změnilo i jejich vnímání toho, jak by mělo zdanění probíhat.
Další věc, která se zjevně změnila, je, že západní společnosti se staly mnohem tolerantnějšími k přímému působení superbohatých v politice. V minulosti jsme byli zvyklí na nepřímý vliv superbohatých na politiku, například prostřednictvím financování určitých politických stran. Nyní jsme však svědky přímého vlivu – superbohatí se sami stávají politiky. Můžeme také pozorovat, že nedávné krize nesnížily procento majetku vlastněného nejbohatšími jednotlivci, což je samozřejmě způsobeno tím, že jen velmi málo zemí zavedlo nějakou politiku, která by využívala zdroje superbohatých k úhradě alespoň části účtu za krize, které drtí zbytek společnosti. Můžeme se ptát, zda to nesouvisí právě s tím, že bohatí jsou mnohem více součástí politiky a mají větší možnost ji ovlivňovat než před několika desetiletími.
Pokud se podíváme na poslední studie k tomuto tématu, tak z nich vyplývá, že majetek superbohatých se od začátku covidové krize zdvojnásobil, zatímco zbytek společnosti zchudl. Co se musí změnit, aby přestala růst tato extrémní majetková nerovnost?
Myslím, že by naše společnost měla chránit zbytky principu progresivního zdanění a snažit se zavést spravedlivější zdanění zejména kapitálových příjmů nejbohatších osob v zemi. Problémem je, že ani během nedávných velkých krizí nedošlo k žádnému pokusu o změnu zdanění tímto směrem. Zajímalo by mě, co se musí stát, aby se utvořil politický konsenzus k řešení této otázky.
Dělá mi to velké starosti. Thomas Piketty velmi jasně poukázal na to, že existuje hranice, za níž nerovnost v bohatství vede k natolik nerovnému přístupu k politické moci, že to, čemu dnes říkáme demokracie, přestává fungovat. Demokracie je postavena na principu, že všichni mají stejná práva, což také znamená, že všichni mají stejný přístup k institucím. Pokud se však toto stane pouze teoretickým principem a v praxi se jedná o soupeření různých skupin superbohatých jedinců s mírně odlišnými politickými platformami, pak se již nejedná o demokracii v tom smyslu, jak ji známe.