Salvador Allende mezi mýty a realitou: Revoluce vzešlá z voleb

Dopoledne 11. září 1973 dopadly první bomby na prezidentský palác La Moneda v Santiagu de Chile. Zastavily tak ojedinělý pokus o demokratickou cestu k socialismu. Strašlivé důsledky následně ustavené mnohaleté diktatury jsou v zemi patrné dodnes. Pohlédněme tedy nejprve na několik zažitých polopravd a lží spojovaných s osudy chilské revoluce přelomu šedesátých a sedmdesátých let a jejího protagonisty, který je v posledních desetiletích v našem prostředí obecně sledován z nepřesné a chybné perspektivy. Co převratu předcházelo a v jakém kontextu se odehrál? Od Pinochetova puče letos uplynulo právě padesát let.

Současný (a opomíjený) kontext

Salvador Allende vstoupil do dějin mimo jiné jako první marxista zvolený ve svobodných demokratických volbách do čela státu. Zdá se, že je to však příliš úzký rámec, do něhož bývá jeho osobnost, vykazující řadu protichůdných aspektů, uzavírána. Emblematická postava Salvadora Allenda vyvolává pochopitelně dodnes značně rozporuplné reakce. Jeho odkaz je však v Chile, ale i v ostatních zemích Latinské Ameriky živější, než bychom si dokázali představit. Samozřejmě i ve své vlasti je nazírán ze dvou naprosto protichůdných perspektiv, ovšem při hlubším ponoření se do tématu je zřejmé, že Chilanů, kteří oslavovali v roce 2006 úmrtí Augusta Pinocheta v ulicích téměř jako státní svátek, bylo přece jen o poznání více než těch truchlících.

Důsledky sedmnáct let trvající Pinochetovy diktatury totiž příliš nenacházejí srovnání. Na jedné straně mnohými dosud zmiňovaný ekonomický progres, ovšem pochopitelně v závislosti na Spojených státech, a na základě posledních ekonomických i sociologických analýz, které jsou lehce dostupné, snadno zpochybnitelný či přímo vyvratitelný, na straně druhé desetitisíce mrtvých a nezvěstných, nelidské mučení, masové hroby odkrývané ještě po čtyřiceti letech.

Úmyslem „chilské revoluce“, která s počátkem sedmdesátých let triumfovala, nebylo násilné svržení stávajícího systému novým, ale postupná cesta k proměně všech sfér ve státě tak, aby žádná ze složek obyvatelstva (a žádná problematika) nebyla opomíjena.

Argumentem mnohých, včetně politických představitelů a intelektuálů, bylo poněkud alibistické přesvědčení o boji proti komunismu, čímž se dostáváme k prvnímu mýtu, máme-li k dispozici informace o onom množství unesených – např. studentů, týraných těmi nejvynalézavějšími způsoby, o otřesném násilí na ženách, volnosti poskytnuté brutalitě všeho druhu, traumatech, která poznamenala celou zemi na mnohá desetiletí.

Ačkoliv v Chile aktuálně vzniká, je literatura pojednávající o tomto tématu v našem prostředí ignorována. V našich souvislostech zde za všechny můžeme uvést jediné svědectví vězenkyně tajné policie DINA, zatčené v r. 1974: „Po znásilňování mučiteli jsem otěhotněla a potratila ve vězení. Týrali mě elektrickými šoky, věšením, topením, předstíráním zastřelení, pálili mě cigaretami. Nutili mě brát drogy, zažila jsem znásilňování a sexuální šikanu s pomocí psů, vkládání živých krys do vagíny a dalších na celé tělo. Nutili mě k pohlavnímu styku s mým otcem a bratrem, kteří byli také zatčeni. Také jsem se musela dívat a poslouchat, jak mého bratra a otce mučili. Přivazovali mě k roštu a řezali jataganem v oblasti břicha. Byla jsem zadržena do r. 1976, nikdy neproběhl žádný soud.“ To se píše třeba v knize Javiera Rebolleda El despertar de los cuervos. Tejas Verdes, el origen del exterminio en Chile.

Teprve nyní nabývají mnohé případy konkrétních obrysů, teprve nyní se zhmotňují důkazy a padají tresty, ale tuto fázi už v našem prostředí málokdo sleduje. Naše společnost tak setrvává v bodě, kam byla směrována po roce 1989 i mnohými politickými činiteli, kteří zaštiťovali demokracii. Také tragické datum 11. září se po roce 2001 plně soustřeďuje na připomínku teroristických útoků spáchaných ve Spojených státech a zapomíná se na teroristický útok podporovaný touž velmocí a uskutečněný 11. září 1973 v Chile.

Překonat lži mýtů

Vraťme se ale k oněm mýtům. Polemizujme nejprve s hodnocením hospodářského úpadku, k němuž vedla vláda Lidové jednoty. Předně: akty vedoucí k postupnému vymaňování se z vlivu Spojených států, které Allendova vláda zahájila či rozvíjela, jako bylo např. znárodnění těžby mědi v roce 1971 a dalších odvětví, je třeba vidět v kontextu latinskoamerického kontinentu, ne např. v souvislostech našeho zestátňování v padesátých letech. Chile jakožto země s velkým nerostným bohatstvím, které ale měly po desetiletí pod kontrolou severoamerické těžební a obchodní společnosti, nemělo v podstatě jinou možnost, chtělo-li se dát cestou změny.

Jenže každý podobný krok k pokusu o osamostatnění byl pro severoamerické vůdce pochopitelně nežádoucí skutečností. Převládá tvrzení, že se země těmito kroky vydala na cestu ekonomické krize. Už se ale nedodává, že se jedná o zcela typický scénář. Byť jsou známa Nixonova slova o tom, že dostane-li se v Chile k moci Allende (čemuž se snažily USA zabránit ‒ a úspěšně to dokázaly ‒ již v předešlých prezidentských volbách 1964, kdy finančně podpořily křesťansko-demokratického kandidáta E. Freie), budou se USA snažit co nejvíce znepříjemňovat Chilanům jejich hospodářskou situaci s nasazením nejtvrdších sankcí, neboť si nemohou dovolit mít v oblasti „druhou Kubu“.

Situaci výborně, byť poněkud expresivněji, definuje Márquezův životopisec Gerald Martin, když píše: „Allendovu vládu Lidové jednoty političtí komentátoři a aktivisté na celém světě sledovali jako pokus zjistit, zda je možné dosáhnout socialistické společnosti demokratickými prostředky… CIA proti Allendovi pracovala ještě před jeho zvolením: Spojené státy, uvízlé ve své vietnamské bryndě a už chorobně posedlé Kubou, zoufale odmítaly připustit, aby na západní polokouli vznikl další protikapitalistický režim… tak došlo k surovému zničení chilského experimentu před zraky celého světa…“

Souhlasíme-li s těmito postupy, které Spojené státy uplatňují od časů studené války v podstatě na celém kontinentě, legitimizujeme tím jejich invazivní politiku, porušování lidských práv i zabíjení pro uchování jejich vlastní hospodářské prosperity a kontroly nad celou oblastí. Můžeme se zeptat, jakým právem se tak děje, ale žádná odpověď by nebyla uspokojivá. Vláda Lidové jednoty se od začátku musela vypořádávat s řadou sabotážních procesů, které měly zhatit plánované změny a reformy hned v momentě zrodu a tím dokázat jejich marnost a neschopnost.

Krizi chilské ekonomiky bylo (a je) pochopitelně jednodušší dávat za vinu Allendově vládě a nikoliv cílenému tlaku Spojených států. Destabilizace vlády a vyvolání nedůvěry – které v ostře polarizované společnosti mohou být předstupněm občanské války – jsou především důsledkem účinné propagandy, která v období studené války představovala jeden z hlavních nástrojů mocenského zápasu. Zásah proti Allendovi byl připravován dlouho a podle osvědčených metod. „Je bohužel značně pravděpodobné, že Allende v listopadu převezme úřad a ministerstvu i ambasádě v Santiagu je to dobře známo (…) Doufejme, že Nixonova kancelář bude připravena vyvíjet na Allenda od počátku tlak (…) Velvyslanec říká, že existují různé možnosti, tou hlavní je vyprovokovat Allenda a vyvolat roztržku v našich vztazích s Chile. (…) Navzdory všemu jsou činěny pokusy přimět Freie nebo armádu, aby Allenda zastavili. Také pokračují snahy vyprovokovat extrémní levici, aby její násilná reakce byla důvodem pro vojenskou intervenci.“ (Documentos secretos de la ITT. Quimantú, Chile 1972)

Vláda Lidové jednoty

Na tomto místě je vhodné připomenout, že v Chile byl rok 1971 pro vládu Lidové jednoty rokem poměrně úspěšným, co se týče aplikace zákonů a opatření. Ačkoliv stoupla spotřeba obyvatel, zásoby z minulých let situaci zajistily, byla vytvářena nová pracovní místa v odvětvích, která nabízela určité rezervy, snížila se tedy míra nezaměstnanosti a zároveň v těchto odvětvích došlo ke zvýšení produkce. Důsledkem byl i lehký pokles míry inflace. Přestože „znárodňování“ je často v negativních kontextech dáváno do výhradní souvislosti se jménem Salvadora Allenda, celý proces, byť pod označením „chilenización“, započal již jeho předchůdce v prezidentském úřadu Eduardo Frei, který měl jeho pomocí zahájit postupné znárodňování všeho nerostného bohatství.

Znárodnění těžby mědi, představující sedmdesát procent chilského exportu, bylo krokem nejzásadnějším, ratifikovaným ovšem oběma komorami parlamentu. Velký dopad mělo znárodnění majetku amerických těžařských společností Anaconda Copper C. a Kennecot. Za Freiova mandátu jim byly vypláceny náhrady, Allendova vláda ovšem došla k rozhodnutí, že dané americké společnosti se za dobu svého působení v Chile na úkor státu neoprávněně obohacovaly a že je třeba, aby ony vyplatily náhrady Chile (jejich výše činila 388 milionů USD). Dané společnosti podaly žalobu u mezinárodních soudů, ale spor prohrály. Důsledkem však bylo narušení vztahů mezi Chile a USA, které byly velmi křehké už od Allendova vítězství ve volbách, došlo k zastavení amerických vládních úvěrů proudících do Chile, k čemuž se záhy připojily i soukromé americké banky a společnosti.

Tzv. „neviditelná blokáda“ měla být jedním z prostředků destabilizace vlády. Spojené státy následně zavedly embargo na chilský export, zejména měď, a díky svému vlivu dosáhly zavedení embarga i u některých evropských zemí, které se obávaly, že již nakoupená měď by se stala předmětem sporu mezi chilským státem a společnostmi Anaconda C. C. a Kennecot. Dopad na objem chilského exportu a následně HDP byl nesmírný. Chile v této situaci tedy začalo čerpat úvěry od svého nového spojence, SSSR.

Ani pozemková reforma nezapočala až s nástupem Lidové jednoty a Allenda. Zahájil ji už Jorge Alessandri a pokračoval v ní i kabinet Eduarda Freie. Allendova vláda navíc jednala v rámci legislativy, jež vznikla za Alessandriho. Podstatou bylo odstranění velkých a neefektivně hospodařících latifundios a převedení následně rozparcelované půdy rolníkům. Ti však pěstovali zejména pro vlastní potřebu a až druhotně pro stát, takže chilské zemědělství se nakonec muselo potýkat s poklesem produktivity. V dalších dvou letech se začaly zřetelně projevovat v počátku netušené důsledky těchto vládních kroků, respektive reakcí USA na tyto kroky.

Vía chilena

Lékař a politik, zakladatel chilské socialistické strany, kandidát Lidové jednoty Salvador Allende Gossens (1908–1973) byl 4. září 1970 zvolen prezidentem v legitimních volbách a dobové dokumenty i svědectví pamětníků jasně ukazují, že v mnoha vrstvách společnosti – zvláště těch, jimiž se do té doby vládní představitelé vůbec nezabývali – byla tato skutečnost přijata s nadšením. V našich zeměpisných šířkách se bohužel mluví – a to bez podrobnějších souvislostí – nejvíce o negativních důsledcích reforem, ne třeba o projektech zaměřených na zdravotní péči, rodinu, důstojné postavení ženy ve společnosti, možnost bezplatného vzdělávání, o podpoře kulturního rozvoje či názorové otevřenosti směrem ke skutečné demokracii. Úmyslem „chilské revoluce“, která s počátkem sedmdesátých let triumfovala, nebylo násilné svržení stávajícího systému novým, ale postupná cesta k proměně všech sfér ve státě tak, aby žádná ze složek obyvatelstva (a žádná problematika) nebyla opomíjena.

Tzv. Vía chilena – chilská mírová cesta k socialismu – zarezonovala ve světě záhy a občas bývá kladena do souvislosti s pražským jarem. Jak řekl sám Allende v rozhovoru pro mexický deník Excelsior: „Tady neprobíhá pražské jaro, nýbrž jaro chilské.“

Problémy, s nimiž se země aktuálně potýkala, neměla vláda v úmyslu zastírat. Ve známém projevu na univerzitě v mexické Guadalajaře mluvil v prosinci 1972 Allende o kritickém stavu zdravotnictví, zejména v souvislosti s dětskou úmrtností a situací mládeže, nedůstojnými životními podmínkami tisíců a tisíců, kteří si zdraví nemohou koupit.

Ostatně mladé a studující, v nichž spatřoval naději na vnitřní proměnu společnosti, vždy vyzýval k zodpovědnosti za vlastní okolí a za způsob jednání. Ani myšlenkový pluralismus společnosti nebyl striktně omezován marxistickou doktrínou. Vždyť i sám kardinál Raúl Silva prohlásil, že „tato vláda opravdu není vládou marxistickou“ a nebyl rozhodně jediným představitelem církve, který by vyjadřoval Allendově vládě veřejnou podporu. Přínosná byla tendence dostávat se k podstatě věcí. I do naší doby a situace aktuálně zaznívá např. Allendovo tvrzení o respektu vůči křesťanskému myšlení, „pokud toto křesťanské myšlení interpretuje slovo Krista řečené obchodníkům v Chrámě.“ Paradoxem k tomuto postoji marxistického politika je třeba i slavná děkovná mše uskutečněná za strůjce krvavého zářijového převratu.

Allendova představa o demokratické cestě k socialismu v jeho vlasti byla podle něj uskutečnitelná právě a jedině v chilských podmínkách. Vía chilena si nedělala nárok stát se nějakým vývozním revolučním artiklem, jediným platným a aplikovatelným systémem pro další oblasti. I přesto měla, logicky zejména v USA, značnou řadu politických odpůrců. Gabriel García Márquez předjímal už v r. 1971, že chilskému experimentu nebude dopřáno, aby se rozvinul: „… Chile čekají násilné a dramatické události. Pokud Lidová fronta bude pokračovat – s důmyslem a velkým taktem, rozumně pevnými a rychlými kroky – nastane okamžik, kdy narazí na zeď vážného odporu. Spojené státy zatím nezasahují, ale nebudou věčně přihlížet se založenýma rukama. Nikdy opravdu nepřistoupí na to, aby se z Chile stala socialistická země. Něco takového nestrpí a nedělejme si v tom směru žádné iluze. (…) Myslím, že to, co se v Chile děje, je výborné jako reforma, ale ne jako revoluce.“

Chile a Kuba, zavádějící paralela

Jedním z mnoha neúnavně opakovaných, byť ne úplně logických tvrzení je tzv. obava z toho, že vývoj v Chile by se podobal vývoji na Kubě, a že nejdelší zemi na světě, sevřenou Andami a Pacifikem, by čekal s vládou Lidové jednoty přechod ke komunistické diktatuře. Není překvapující, že šiřitelem těchto zpráv byly i v samotném Chile média, podniky a společnosti financované přímo CIA a některými chilskými pravicovými stranami, a to jsme naprosto vzdáleni jakýmkoliv konspiračním teoriím. Důkazů o tom, jak Nixonovy tajné služby pracovaly proti Allendovi a proti demokratickému vývoji v Chile, existuje nepřeberné množství, už z toho důvodu, že v souvislosti s aférou Watergate byly později odtajňovány mnohé dokumenty Nixonova kabinetu.

Zmínit v naší souvislosti můžeme však především již několikrát citované dokumenty ITT, společnosti, vlastnící v roce 1970 70 procent kapitálu CTC (Compañía de teléfonos de Chile) a financující pravicový deník El Mercurio. Majitel deníku, Augustín Edwards Eastman, kontroloval již v polovině šedesátých let společnosti disponující pětinou chilského kapitálu. Na základě těchto dokumentů odhalených a vydaných veřejně již v roku 1972, mohli sami Chilané vysledovat snahy CIA a jejích agentů zasahovat do politického vývoje už během šedesátých let, nejvýrazněji pak v souvislosti s prezidentskými volbami v roce 1970.

USA byly připraveny ke všemu, včetně vyvolání chaosu a občanských nepokojů a podpory terorismu a atentátů, aby zamezily kandidátovi Lidové jednoty nejprve ve volbách zvítězit a následně i převzít úřad. Atentát na vrchního velitele pozemních sil generála Schneidera, kterému tento podlehl, byl jedním z prvních velkých otřesů, který měl vyvolat chaos v chilské armádě ještě před oficiálním nastoupením Allenda do úřadu. „Oproti všeobecnému očekávání přes víkend armáda proti Allendovi nepovstala. Věřili jsme, že zabití Schneidera bude předehrou k puči.“ Budoucí prezident čelil mnohonásobným výhrůžkám smrtí a byl nucen střídat místa pobytu, než v listopadu 1970 stanul oficiálně v čele své země. Ale vraťme se k tzv. paralele s Kubou.

Stačí si uvědomit rozdílnost politických, společenských i hospodářských podmínek obou zemí. Kubánská revoluce přišla jako reakce na dlouholetou diktaturu, značně represivní Batistův režim v zemi, která byla v té době de facto stále kolonií Spojených států. Vláda zde kryla činnost příslušníků severoamerické narkomafie a z prostředků z nelegálního obchodu vznikaly jakési luxusní turistické zóny, zatímco procentuální většina kubánské populace byla negramotná či pologramotná, bez jakékoliv vzdělávací sítě a pochopitelně bez dostupné lékařské péče. Blízké spojenectví Batistovy vlády s USA a organizovaná armáda v podstatě vylučovaly jinou možnost změny systému než ozbrojenou revoluci.

Délka jejího trvání a její jednotlivé etapy byly úměrné odporu opozice a početní a zbrojní situaci revolucionářů. Chilská revoluce ovšem nastává po demokratických volbách, jejichž výsledek je potvrzen Kongresem, a to zcela v mezích platné legislativy, a mohla by pokračovat poměrně pokojně, nebýt neustálých skrytých či otevřených intervencí ze strany USA. Od počátku bylo upřednostňováno její poselství míru a solidarity a Allende při každé příležitosti vybízel lid, aby se nenechal vyprovokovat, byť k sebemenší ozbrojené akci. Vysoká organizovanost a kázeň obyvatelstva byly ostatně jedním z hlavních pilířů, na který se mohla vláda Lidové jednoty alespoň v počátcích spoléhat.

Jak se zhoršovala situace a postavení vlády, bylo pro opozici, zejména nacionalistickou stranu Patria y Libertad, snazší podněcovat útoky ozbrojených skupin jak radikálně levicových, tak pravicových v ulicích chilských měst. V jednom z posledních rozhovorů Allende říká: „My nepotřebujeme násilí. Obejdeme se bez něj. Ale pokud bude lid neustále provokován, odpovíme násilím zákonné moci a revoluční připraveností.“ A v jednom ze svých rozhlasových vstupů 11. září sděluje: „Lid se nesmí obětovat a nesmí být zmasakrován.“ Proto také vybízí Chilany, aby se nepouštěli do ozbrojeného boje s pučisty, ale k tomu, aby si zejména uchovali víru a naději, že tyto pro národ tak těžké okamžiky budou dříve či později překonány.

Ačkoliv se Salvador Allende a Fidel Castro vzájemně respektovali, vždy dávali zřetelně najevo svůj odlišný postoj k revoluci. Dle Allendových intencí se měla dít postupně, v legislativním rámci, zasáhnout do všech sektorů a s válečnou situací rozhodně nepočítala. I v nejvypjatější situaci po pokusu o převrat v červnu 1973 Allende ignoroval radu Fidela Castra, aby nechal ozbrojit masy dělníků.

Pro Castra byla sice revoluce rovněž postupným procesem změn ve státní správě, ale navazujícím na prvotní fázi národně osvobozeneckého boje, jak je ostatně v Latinské Americe obvyklejší. Po embargu, které USA vyhlásily Kubě, a po embargu uvaleném na chilský export bylo pochopitelné, že se utužila vzájemná solidarita obou zemí, čelících společnému nepříteli. O odlišném pojetí revolučního procesu, ať už nazíraném perspektivou rozdílů v historické podmíněnosti či v aktuální situaci Chile a Kuby, ostatně podrobně informuje známý Diálogo de América, který vedl s Allendem a Castrem v prosinci 1971 Augusto Olivares.

Bylo by zbytečné si nalhávat, že skutečný stav chilské společnosti, většinové populace (nikoliv ekonomiky), byl např. za Allendových předchůdců Freie či Allesandriho stabilizovanější. „Naším dědictvím je společnost frustrovaná ve svých nejhlubších očekáváních nezávislého vývoje. Společnost rozdělená, ve které jsou většině rodin upírána základní práva na práci, na vzdělání, na zdraví, volný čas, a dokonce i naděje na lepší budoucnost.“ Allende byl především humanista, který si nejméně ze všeho přál zavléci svůj národ do jakéhokoliv krvavého střetu, války či povstání. Jestliže po celou dobu svého politického působení hovořil o situaci, kdy vládne lid, rozhodně neměl na mysli nekontrolovatelné masy jednající bez obecně platné legislativy. „Lid bude vládou, pokud bude aktivně spolupracovat na všech procesech národního vývoje. Abychom učinili možnou tuto koncepci demokracie, musíme začít s ustavením rovných příležitostí pro nové generace…“

Odlišnosti v původu, vedení a prioritách problematizuje kladení rovnítka mezi kubánskou a chilskou revoluci, mezi Castrovo a Allendovo pojetí státní moci, stejně tak jako usvědčuje šiřitele teorie o „hrozbě komunistické diktatury“ ze zavádějících a dle potřeb značně zjednodušených tvrzení legitimizujících intervenční snahy USA jako záchranný zásah ve prospěch „demokracie“. Jak píše Noam Chomsky, „James Chace, editor Foreign Affairs, (…) napočítal až 159 příkladů ozbrojených intervencí USA, které proběhly před rokem 1945. Od druhé světové války, dodává, ‚jsme použili ozbrojené síly v Koreji, Indočíně, Libanonu, Dominikánské republice a Kongu‘. (…) Vzpomeňte si na citované případy nebo příklady intervencí, které nebyly uvedeny: Írán, Kuba, Guatemala, Chile. Ve kterém z těchto případů byla americká intervence motivována starostí o lidská práva nebo podporou liberálních a pluralitních demokracií? Je velmi zajímavé a důležité, že lze s vážnou tváří předložit takový totální nesmysl a ještě může být vážně přijímán v žurnalistice i akademickém světě.“

Autorka je literární historička, překladatelka a publicistka.

Druhá část tohoto profilového textu se zaměří na zářijový převrat a okolnosti, za nichž Salvador Allende zemřel. Podívá se také na to, jak vypadá odkaz prezidenta-mučedníka dnes.

Starší verze článku vyšla na stránkách časopisu Solidarita. Tento text je upravenou a aktualizovanou verzí původního.