Foto: Zuzana Panská / CinemArt.cz
Mezi polistopadovými českými filmaři panuje jedna pozoruhodná shoda. Léta 1948 až 1960 jsou pro ně doba temna. Zatímco normalizace má ve filmech a seriálech často tragikomický, ostalgický nádech, v časech lidové demokracie totalita veškeré radosti mařila hned v zárodku a jedinou funkcí státu bylo škodit občanům. Vyjma těsně polistopadových anomálií v podobě muzikálových Šakalích let, groteskního Tankového praporu a satirických Černých baronů jde o dobu lidských tragédií, tupých lampasáků, všudypřítomných estébáků a démonických vězeňských dozorců. Dobu, která lidem nedovolovala důstojně existovat.
Jen o rodinných záležitostech, Tichá bolest, Zámek v Čechách, Bumerang, Zdivočelá země, Kousek nebe, Swingtime, 3 sezóny v pekle, Ve stínu, Milada, Herec a Král Šumavy: Fantom temného kraje jsou projekty realizované v rozmezí více než třiceti let. Reprezentace poúnorových dějin se v nich ale výrazně neposunula. U první republiky, protektorátu nebo šedesátých let si tvůrci sem tam dovolí provokativnější výklad, černý nebo absurdní humor a polemiku s národními mýty (Úsvit, Protektor, Okupace). Ohlédnutím za komunistickým převratem a padesátými léty ale pořád dominují temné, schematické příběhy o obětech režimu, jemuž nebylo možné uniknout ani v soukromí.
Drama je založené na autorské víře, že Mašínové byli hrdinové zasluhující státní vyznamenání a pokud si někdo myslí opak, může za to nejspíš osmá epizoda 30 případů majora Zemana, kde byli vykresleni jako parta deviantů.
Strany dobra a zla jsou jasně vymezené, prostor pro diskuzi skoro žádný. Divák bývá narativem vmanipulován do pozice, v níž mu nezbývá než smířeně konstatovat, že taková byla doba a jinak to být nemohlo. Ve vyjmenovaných dílech téměř neexistuje všední, nevzrušivá každodennost, která ve filmech o normalizaci naopak převažuje. Život je ustavičným bojem se systémem, jehož šikaně nelze uniknout. Kdo není pravověrný komunista, toho s vysokou pravděpodobností čeká ztráta svobody, psychická a nakonec i fyzická likvidace.
Hrdinové s otazníkem
Do rámce vymezeného dosavadními audiovizuálními díly z lidově-demokratického období se nyní režisér Tomáš Mašín a scenárista Marek Epstein pokusili vpasovat vyprávění o bratrech Mašínech. Komplikace, před kterou stáli, je zřejmá i při pohledu z dáli. Josef a Ctirad Mašínovi nejsou ve veřejném povědomí zapsáni jako prototypičtí hrdinové a bezbranné oběti. Jejich vinou zemřelo minimálně sedm lidí včetně účetního, který podle jeho syna ani nebyl členem KSČ. Ohledně adekvátnosti metod, jimiž vzdorovali bezpráví, nepanuje shoda. Za mučedníky je označit nelze. Smrti vždy o pár centimetrů unikli. Coby bojovníci, kteří se ke svobodě prostříleli, nezapadají ani mezi oduševnělé, trpící politiky, intelektuály a umělce, kteří jsou v českých historických narativech tradičně nositeli morálních hodnot (viz Masaryk, Horáková, Kriegel, Havel, Patočka, Chramostová…), neboť „před smělostí a fyzickou silou se zde zřejmě dává přednost duševním kvalitám a duchovní integritě,“ jak si v knize Češi a jejich komunismus všímá historička Francoise Mayer.
Sami tvůrci ovšem dle bezpočtu mediálních výstupů nebo slov pronesených na novinářské projekci v nejmenším nepochybují, že Mašíni byli v právu. Epstein ostatně napsal scénář na podkladu knihy Odkaz od Barbary Masin a rozhovorů s jejím otcem Josefem a mezi odbornými poradci najdeme historika Petra Blažka nebo knihkupce Jiřího Padevěta, kteří patří k nejhlasitějším obhájcům Mašínů, jimž do hlav rádi vkládají své morální postoje a názory na komunismus.
Režisér je navrch vzdálený příbuzný rodiny – jeho pradědeček byl bratrem generálmajora Mašína. Autorský tým si zároveň uvědomoval, že kdyby nabídl příliš jednostrannou interpretaci událostí, odradí nejprve partnery nezbytné k financování výpravného snímku, poté i nemalou část publika a snese se na něj hněv kvůli zaujatosti. To se na sociálních sítích a filmových databázích děje i tak, často od lidí, kteří film ani neviděli.
Drama je založené na autorské víře, že Mašínové byli hrdinové zasluhující státní vyznamenání a pokud si někdo myslí opak, může za to nejspíš osmá epizoda 30 případů majora Zemana, kde byli vykresleni jako parta deviantů. Je tak zároveň „pro sichr“ prošpikované momenty vzbuzujícími lehkou skepsi o jejich charakteru. Příliš lehkou na to, aby bylo možné mluvit o skutečné ambivalenci narušující (neo)liberální konsenzus „mrtvý komunista, dobrý komunista“. Nicméně pořád dostačující, pokud bylo záměrem vytvořit si alibi pro případ, že by filmařům chtěl někdo glorifikaci Mašínů vyčítat.
Touha po dobrodružství
Důmyslným scenáristickým tahem bylo položení důrazu na kontinuitu mezi aktivitami Josefa a Ctirada a jejich otce, o jehož hrdinství za protektorátu pochybuje málokdo. Generálmajor Josef Vladimír Mašín byl legionář a člen protinacistické odbojové organizace Tři králové. Pomáhal sbírat cenné informace, které předával exilové vládě do Londýna, shromažďoval zbraně, prováděl sabotáže. V červnu 1942 jej na Kobyliské střelnici popravili nacisté. Tímto výjevem Bratři začínají. Ještě předtím však vidíme, jak otec Mašínů využije potyčky s dozorci k tomu, aby do zárubně své vězeňské cely ukryl moták se vzkazem pro rodinu.
Dopis se později přičiněním pozorného malíře dostává do rukou Zdeny Mašínové, matky titulních bratří. Skrze ni je do filmu vnesen motiv mučednictví, v historických dramatech z padesátých let takřka povinný. Tatiana Dyková v této roli podává ze všech herců nejkoncentrovanější výkon, byť ji scénář předepisuje většinou jen s tichou hrdostí trpět, ztěžka oddechovat a zpřítomňovat svého partnera. Například hrou na jeho klavír.
Stejně jako ostatní členové rodiny je Zdena Mašínová statickým symbolem. Její charakterový vývoj se omezuje na odevzdání členské legitimace KSČ poté, co v rozhlase slyší o popravě Milady Horákové a dalších politických vězňů. V českých filmech z tohoto období není přípustné, aby byla kladná postava zároveň komunistou – komunistická příslušnost je z tohoto důvodu relativizována dokonce i u policejního kapitána Hakla, kterého v noirovém krimi Ve stínu hraje Ivan Trojan.
Dojemný text motáku je během filmu přečten dvakrát. Nejdřív jen zčásti, v závěru celý. Mašín své ženě a dětem připomíná, že „hájit svobodu je povinností každého z nás“, protože „bez svobody nelze žít, jen přežívat“. Otcova slova, sloužící jako motto příběhu, se pro Josefa a Ctirada stávají jedním z impulzů k tomu, aby proti režimu začali vystupovat s nabitými pistolemi. Testosteronová touha po dobrodružství je jim nicméně vlastní od samého začátku, kdy ještě není patrné, že by měla i nějaké ideové pozadí. Zatímco Josef (Oskar Hes) na taneční zábavě v poděbradském kulturním domě balí holky, od pohledu vážnější a zodpovědnější Ctirad (Jan Nedbal) shání drobné, aby si od své spojky mohl koupit anglicky psanou brožuru s popisem bojových technik.
O co jim šlo?
Bratři si utužují fyzičku běháním a jízdou na kole a trénují sebeobranu. Důvody film nevysvětluje. Ani poté, co se rozhodnou cíleně škodit režimu, není jasné, zda je k tomu vede hlubší motivace než nucené vystěhování z městského bytu na chátrající venkovský statek a zmíněná snaha navázat na otcův odkaz. V rodinném kruhu svou divokost krotí. Jsou prezentováni jako vzorní synové a starostliví bratři své mladší sestry Zdeny (Karolína Lea Nováková), jejíž hlavní funkcí ve vyprávění je nasvěcovat jejich pozitivní stránky. Mimo domov je většinou vidíme jen při akci nebo domlouvání dalšího postupu. O Ctiradově osobním životě nevíme nic, ten Josefův je zredukován na randění s dívkou, o níž lze napsat jen tolik, že se jmenuje Hana. Dilemata ani jeden neřeší, svědomí je po zastřelení člověka tíží jen do vyslechnutí chlácholivé repliky „Kdybys to neudělal ty, udělá to on.“
Scény jsou chronologicky, až na způsob kronikářského výčtu skládány za sebe, aniž by docházelo ke kontinuálnímu rozvíjení motivů a charakterů. Přihlížíme tak mechanickému variování určitých situací bez jejich výraznějšího významového posunu (matka hrající na klavír). Psychologie postav je v lepším případě nekonzistentní, v horším nepřítomná. Každopádně je nedostačující pro zohlednění odlišnosti dobového myšlení a hodnot.
Vykreslení motivací pro záškodnickou činnost i následný útěk je tak opatrné, až se stává nezřetelným. Pokud si do děje nebudeme vkládat informace, které v něm nejsou, nelze se vyhnout otázce, oč Mašínům vlastně jde. Z filmu jednoznačně nevyplývá, že svým počínáním reagovali na konkrétní zločiny režimu nebo že zamířili na Západ s cílem vstoupit do americké armády a osvobodit Československo, jak uvádí anotace distributora. Ve vysílání Svobodné Evropy sice zaslechnou zmínku o zakládání spojenecké armády, ale později už nic nenasvědčuje tomu, že by se chtěli dostat přes hranice kvůli svobodě vlasti, o níž se zmiňuje i jejich otec. Spíše to vypadá, že motivací je svoboda individuální, o kterou by v Československu kvůli zabití Oldřicha Kašíka, Jaroslava Honzátka a Josefa Rošického jinak přišli.
Nespoutané živly
Mašínové jako kdyby už od narození měli v genech přesvědčení, že esenbáky je nutno střílet. Totéž se nejspíš předpokládá od diváků. Překotně vyprávěný film se nezdržuje vysvětlováním sociopolitického kontextu – ten se s kamerou přilepenou na tělech herců ztrácí v rozostřeném zadním plánu. Doba byla zlá a bylo třeba se bránit. Fyzickému násilí, které dává tušené hrůze konkrétní obrysy a je další samozřejmou součástí příběhů z padesátých let, jsou Mašíni paradoxně vystaveni až poté, co sami připraví o život dva lidi.
Podobné rozpory film neopomíjí, ale ani se nad nimi nepozastavuje. Násilí, kterému během brutálních výslechů čelí Mašínové a jejich blízcí, je horší a bolestivější, protože jsme s nimi strávili víc času, známe jejich jména. Scény jsou také delší, snímané v blízkých subjektivizujících detailech, abychom zřetelně vnímali každý úder. Zastřelení prvního příslušníka SNB naproti tomu proběhne vmžiku. Jen dva výstřely do břicha a jede se dál. Jistě, mohlo jít o způsob, jak postihnout zbrklost mladých bojovníků proti totalitě. Jenomže oběti Mašínů jsou taky anonymní, označované jen svou funkcí a prakticky zbavené lidskosti.
O druhém příslušníkovi SNB, kterého Ctirad sváže, uspí chloroformem a podřízne svým skautským nožem, se dozvídáme, že měl „malýho kluka“, ale tím veškerý soucit končí. Násilný akt v tomto případě oproti mnohem názornějším výslechovým scénám nevidíme. Na místo činu se kamera vrací až v okamžiku, kdy si Ctirad umývá ruce od krve. Mytí rukou se ve filmu objeví ještě jednou. Tentokrát jde o bezejmenného bachaře, který si z nich smývá krev Zbyňka Roušara, bývalého pilota, rodinného přítele a spolupracovníka Mašínů. Podobně provokativně vyznívajících paralel je ale ve filmu jen pár, působí nahodile – možná dokonce nešlo o záměr – a ztrácejí se v záplavě mašínovských ctností. Stěží lze mluvit o promyšlené reflexi temných stránek Josefa a Ctirada.
Do prázdna vyznívá motiv rivality mezi oběma povahově rozdílnými bratry, jejichž sbližování spočívá primárně v tom, že se jeden druhého snaží předběhnout nebo přeprat. Jejich odchod z domova nevyvolává žádné negativní emoce. Matkou a sestrou je přijat se stejnou rezignovaností, s jakou ženy po celý film čelí ústrkům a projevům mužské bezohlednosti. Boys will be boys. Oproti oběma Zdenám, jejichž úkolem je poněkud stereotypní rozdávání lásky a udržování rodinného krbu, jsou Ctirad s Josefem od začátku navázáni na vnější svět.
Nejpřirozeněji se cítí mezi živly. V lese, kde brigádničí nebo se tam učí bojové chvaty, u ohně, do kterého sveřepě zírají, nebo na zrezivělé lodi, kde pořádají konspirační schůzky s ostatními členy své neformální skupiny. Spíše jejich akčností a situováním do určitých lokací než myšlenkami, kterých moc nemají (nebo jim nedávají průchod), je nám připomínáno, že zosobňují svobodu a nespoutanost. Komunisté jsou v tomto zjednodušujícím pojetí dějin překážkou, která bratrům brání projevovat se podle jejich přirozenosti.
Když nemůžeš, tak přidej
Jako melodramatická kovbojka o zbrklých mladících, kteří si nemohli pomoct, jsou Bratři bezchybní. V poslední třetině, zachycující jejich dramatický úprk do Spolkové republiky Německo, už není podstatné, že film nedokáže přesvědčivě zodpovědět otázku, proč utíkají. Jde o čistý zápas o přežití, který by byl díky režisérské zručnosti Tomáše Mašína a naléhavé kameře Frieda Clausze stejně napínavý, kdyby se odehrával v jiné době, s jinými aktéry. Ač víme, jak příběh skončí, film utahováním pomyslné smyčky zas a znovu zdárně navozuje pocit, že bratři nemůžou mnohonásobné přesile uniknout a v příštím okamžiku budou zaručeně dopadeni.
Tvůrcům se pro účely štvanice navíc podařilo vytvořit rovnocenného antagonistu. Akce Mašínů jsou prokládány scénami policejního vyšetřování, které vede kapitán StB Koller, původem sudetský Němec. Jedna z mála smyšlených postav ve vyprávění je zároveň tou nejvrstevnatější. Na rozdíl od plukovníka StB, který je v podání vynikajícího Karla Dobrého vyloženě mefistofelskou figurou, nepředstavuje esenciální zlo, ale mnohoznačného konjunkturalistu. Nakonec do strany vstupuje až kvůli případu, který by jinak nemohl vést.
Naši zvědavost budí jednak inteligentní, zdrženlivý projev německého herce Stefana Konarského, jednak Kollerova pohnutá minulost, zahrnující mj. traumatizující incident z květnového povstání, která je kousek po kousku odkrývána. Ve výsledku se toho o něm poněkud kuriózně dozvídáme víc než o pořád stejně plochých Mašínech, s nimiž ho nespojuje – jak v závěru vychází najevo – jenom bolestivá zkušenost s Němci i Čechy. Koller ve skutečnosti sleduje stejný cíl jako Mašíni, dostat se na Západ, a ukazuje, že jej bylo možné dosáhnout i mírnější cestou. Ani tato relativizace argumentu, že bez násilí to nešlo, ale není důsledněji rozvedena a v závěru, kdy vše překryje doslovné a patetické vyzdvihnutím těch nejuniverzálnějších hodnot (rodina, svoboda), vyšumí do ztracena.
Hlavní proměna, kterou prochází Ctirad s Josefem, se týká jejich vzhledu. V průběhu své měsíční anabáze vedoucí přes české a východoněmecké louky, potoky a koleje jsou stále zarostlejší, špinavější a zuboženější, až se dostávají na úroveň zvířat, konkrétně prasat, jejichž žrádlo ke konci hladově hltají přímo z koryt. Tam, kde byl Jan Němec v Démantech noci, jiném českém survival thrilleru, poetický, je Mašín naturalistický. Proto taky běh Mašínů nepodněcuje k existenciálním úvahám o bytostné lidské touze po volnosti nebo ceně, kterou má smysl za tuto volnost zaplatit. Prostě jim jen držíme palce, aby doběhli. Podobně jako u Zátopka od Davida Ondříčka prakticky ani nemáme možnost obdivovat něco jiného než tělesnou zdatnost protagonistů.
Vzhledem ke kontroverznosti tématu se nelze divit, že Mašín s Epsteinem zvolili pro převedení mašínovského mýtu do filmu tu nejpřímočařejší cestu. Vytvořili efektní žánrovou podívanou, která se o sporné momenty v životech Ctirada a Josefa jen zlehka otře. Nemá přitom nejmenší ambici posunout tuzemskou debatu o hrdinství, Mašínech a životě v lidově demokratickém Československu, vyvést ji ze zóny, kde se každý musí přiklonit buď k černé, nebo bílé, rudé, nebo modré. O Mašínech se totiž při sledování Bratrů nedozvíme skoro nic a o dané době zas nic jiného než to, co v české kinematografii s různým důrazem, a bez ohledu na pluralitu hlasů zaznívajících dnes v akademických kruzích, vidíme a slyšíme už tři dekády.
Autor je filmový publicista.