Foto ArtCam
Ceny české filmové kritiky letos vyzdvihly i divácky rezonující film Přišla v noci – oceněním za nejlepší film pro Jana Vejnara a Tomáše Pavlíčka a za herecký výkon pro Simonu Pekovou. Jména autorů se objevila i v nominacích na nejlepší scénář. Nízkonákladový film, jehož tvůrci se rozhodli obejít bez složitě získávané podpory tradičních institucí, tak vyzněl v mnohém přesvědčivěji než podstatně nákladnější i ambicióznější spektákly jako Bod obnovy, Úsvit nebo konfekčně nenápadité antikomunistické drama Bratři.
Přišla v noci rozvíjí některé motivy předchozího filmu Tomáše Pavlíčka Chata na prodej (2018). Najdeme tu nejen ústřední nemovitost, ale především postavu postarší ženy (matky/tchyně/babičky), která svými ultimáty terorizuje zbytek rodiny. Tyto dva výrazné – a nutno říct značně nosné – prvky film Přišla v noci přejímá a detailněji rozpracovává. Nyní už nelze rozhodnout, zda se situačně reaktivnějším činitelem staly byt a chata, tedy téma bydlení, nebo vlezlá „matko-tchyně“ Valerie (Simona Peková), která jednou v noci začne okupovat byt svého syna Jiřího a jeho partnerky Anety (Jiří Rendl a Anette Nesvadbová).
Vnímavé kombinování situací, jež často vyvolávají smíšené pocity, musí většině diváků přijít v něčem povědomé. Povědomě směšné i úzkostné.
Zápletka, že se žena nepohodne s životním partnerem, což ji dostane do bytové nouze, není ani tak komediální jako tvrdě realistická. Film ani nemusí dovysvětlovat, proč čiperná důchodkyně nebydlí nějaký čas v hotelu nebo si nenajde podnájem, ale s kufry zazvoní u dveří třicetiletého syna. Na prozatímní podnájem ostatně později rezignuje i Aneta, jejíž oko ulpí na inzerátu s cenou tak dvou třetin jejího platu, a před budoucí tchyní uprchne raději na chatu. A byt i jeho nákladná rekonstrukce jsou tématem i pro mladou dvojici a spřátelený pár, který u nich onoho večera byl na večeři.
Není to obyčejný byt – je zděděný (stejně jako chata), citlivě zrekonstruovaný v nadčasovém duchu a zůstává v rodině, kde má tradici vzdělání a kulturní zájmy. Je to byt, který osvobozuje od tíže hypotéky a který hlavnímu hrdinovi umožňuje živit se jako překladatel toho času zrovna lotyšské knihy o tamním suchém humoru za sovětské okupace. Byt, kde mladí bezdětní lidé žijí své melancholicky příjemné hygge s knihami, procházkami parkem a večerní skleničkou vína. Dokud tedy nezazvoní zoufalá „Jiříčkova“ matka s historkou o zapomenutých klíčích…
Nemovitostní tragikomedie
Byt jako základní životní útočiště se stane prostorem i předmětem tvrdé psychologické války, kde se na jedné straně ocitá introvertní pár (navíc uprostřed křehkého rozhodování, zda už mít dítě) a na druhé excentrická světačka chrastící levnou bižuterií, která je vždy tak trochu jednou nohou v dramatickém výstupu. Stojí tu proti sobě bezbranná kultivovanost onoho „Přece nebudu na matku volat policajty“, proti situaci, kdy ráno, když Aneta spěchá do práce, Valerie obsadí koupelnu a Anetu láká dovnitř s ujišťováním, že není nijak náročná na soukromí.
Stejně jako ve Vlastnících (2019) Jiřího Havelky, dalším nemovitostním komediálním dramatu, se postavy v nezanedbatelné míře stávají příznačnými zástupci své generace včetně specifického vztahu k nemovitosti. To je umocněno i zde, když se po Valerii, kterou revoluce zastihla v produktivním věku a mohla realizovat své životní sny, objeví v bytě i mánička Kocour (Vladimír Kratina), její nový romantický objekt. Toho dodnes nepřestaly bavit ani vtipy o Husákovi, ani androšské několikadenní kalby.
Na rozdíl od Vlastníků nikdo z nich nebyl starým komunistou, ani privatizačním podnikavcem, ani nezprivatizovali ten jeden kdysi přidělený byt. A proto taky nemají kde bydlet. Zároveň patří ke generaci, pro niž je nástup kapitalismu nejen zásadním životním zlomem, ale taky tím, co většinou nejsou schopni ani ochotni vnímat kriticky. Jen díky energičnosti, s níž se protloukli všemi režimy, a s jakousi světáckou protřelostí se postupně zabydlí u bezradných mileniálů Jiřího a Anety. Kde bydlet by ostatně neměli ani oni, kdyby nedědili, jejich „devadesátkový večírek“ ale spolu se zadlužením a nízkými výdělky skončil dřív, než stihl začít. Dějiny už jim nedaly příležitost k bohémství jako Kocourovi a Valerii.
Obrat třicátníků k nějakému modelu nenáročného životního stylu, ať už ho označíme jako hygge, lagom nebo minimalismus, něco, co možná vychází ze severského protestantismu nebo podnebí, a co si nakonec ochočil marketing, odpovídá v mnohém generační a sociální zkušenosti mladých, vzdělaných, ale ekonomicky ohrožených vrstev. A je v tom taky lehce ironický návrat k něčemu, co známe z normalizace, tedy k chatám, jejichž retro estetika se tu mísí s tou skandinávskou. Chata tu – stejně jako v předchozím Pavlíčkově filmu – ztělesňuje časovou kapsli. Je to místo, které odolalo renovačním záchvatům a kde je štěstí jednoduché, kde leží minulost, jíž se současné uskromnění stává analogií – ve snímku Přišla v noci dokonale i díky informaci, že zde došlo k početí „Jiříčka“, který se zde také chystá počít, ale i při finální honičce v lese, kdy nejdříve Valerie pronásleduje Anetu, aby se nakonec tmavnoucím lesem neslo zoufalé volání Valeriina jména.
Nízkonákladovost se tak nejen otiskuje do vizuality filmu, ale je v něm ukotvena hlouběji, než by mohlo být z plátna zřejmé – natáčelo se totiž v bytech či na chatě tvůrců a jejich blízkých. Tento mechanismus interiérového dramatu postaveného na výrazných postavách a výživných dialozích naplnili i Vlastníci, ostatně původně divadelní hra. Výhodou tohoto lowcostového realismu je jednak komorní autenticita, která sice může na někoho působit trochu televizně, ale zároveň neběžíte závod třeba s Blade Runnerem 2049 a jeho rozpočtem bezmála dvou stovek milionů dolarů.
Toxická feminita v hlavní roli
Mileniálské barevně tlumené hygge ale záhy atakuje společensky houževnatý typ Valerie. Právě herecké podání Simony Pekové, kterou nyní díky skromnému DIY filmu objevila Praha, přestože v Brně je již dávno divadelní ikonou, v posledních letech spojenou především s HaDivadlem, dokáže film rozehrát do kinofilmových parametrů. Postava Valerie, dle scenáristů inspirovaná mixem žen z jejich okolí, ale odpovídá typu, který je negativně kulturně a společensky stabilizován jako málokterý. A nejsou to zdaleka jen vtipy o tchyních, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale šířeji vztah společnosti ke starším ženám. To ostatně předjímá i volně připojená scénka rodinného fotografování v parku, k níž se jako náhodný kolemjdoucí nachomýtne Jiří.
V českém kontextu jde o generaci žen, kterou zásadně poznamenal genderový konzervatismus devadesátých let. Éra, kdy se sexualita a atraktivní ženské tělo stalo „kapitálem“, devizou, nutností i společenským výtahem. Doba nesčetných miss, playgirls, nástupu západních módních časopisů, konzumu. Zároveň doba, kdy byl feminismus vysmíván jako komunistické sociální inženýrství stejně jako americká zvrácenost, kdy muž nemůže ženě ani podržet dveře. Ve výsledku se na ženy vrstvily ideály staré – matek pečovatelek, reprezentativních milenek, i nové – sebevědomých podnikatelek, kariérně úspěšných žen, kult modelek. A nakonec taky doba, která cynicky popírala všemožné strukturní nerovnosti, protože přece byla „svoboda“.
Právě postava Valerie představuje typ ženství adaptovaný na tento společenský model. Můžeme si jej představit jako toxickou feminitu, pro niž jsou ostatní ženy ohrožením a která svou společenskou křehkost a materiální nestabilitu kompenzuje manipulativností. Valerie svůj domov, životní styl a štěstí patrně měnila vždy s mužem, jemuž věnovala svou přízeň. Nakonec i do „našeho“ bytu se kdysi přivdala, manželova nóbl rodina ji ale nikdy nepřijala, a když bylo synovi deset, rodinu opustila s dalším z četných životních souputníků.
Iritující charakter postavy Valerie je tak nejen v toxické feminitě, ale zároveň i v tom, že selhala v „základním ženském poslání“, že se během mateřství „neuklidnila“, ale zkrátka i na stará kolena své zázemí hledá skrze (jakkoliv pochybné) muže. Proto ve všemožných crazy hábitech aktivizuje nejen ženské zbraně, proto performuje svou sexualitu a fyzické přednosti (u mužů normální, u žen nechutné), ale své okolí ovládá také „péčí“. Manipuluje tím, že se o všechny „stará“: uklízí, vyvařuje, pořádá večírky – to je přece to, co se po ženách celý život chce, nebo ne? Valerie může na první dojem budit zlomyslné veselí jako stereotyp „zlé tchyně“. Odhlédneme-li však od předsudků, má za svou svobodomyslnost zaplatit bezdomovectvím?
Co je ale pro toxickou feminitu zásadní – úhlavním nepřítelem je za všech okolností jiná žena. Anetina existence se v očích Valerie stává něčím sotva postřehnutelným. V podstatě vnímá pouze „Jiříčka“, dospělého syna, o nějž neváhá hrát s jeho partnerkou „přetahovanou“. Jiříček jde stranou, až když se objeví další muž, tentokrát Kocour…
Filmu Přišla v noci se skrze minimální stylizaci daří postihovat možná více, než by si troufl předem vytknout jako záměr. Různé estetické preference i životní strategie tu nejsou tezovitými kulturními válkami, ty ale přesto prosakují všemi těmi absurdními situacemi, oscilací mezi žánry, realistickou plastičností i hororovou stylizací. Ono vnímavé kombinování situací, jež často vyvolávají smíšené pocity, musí většině diváků přijít v něčem povědomé. Povědomě směšné i úzkostné.
Autorka je redaktorka Alarmu.