Foto Bioscop
Český sci-fi film Bod obnovy sbírá zatím spíš pozitivní ohlasy a daří se mu lákat do kin publikum. Říkat o něm, že je to český Blade Runner, je sice jednoznačně přehnané, ale snímek zároveň určitě může sloužit jako příklad, kam by se české žánrovky mohly do budoucna ubírat. I když spíš než Blade Runnerem a podobnými nákladnými kyberpunkovými spektákly by dávalo smysl ohánět se značkou Netflix, případně festivaly jako Future Gate.
Celovečerní debut režiséra Roberta Hloze získává pozornost veřejnosti tím, že se prezentuje jako výjimečný počin, který snese srovnání se zahraničními sci-fi filmy. Což trochu brnká na struny mírně zakomplexované představy, že český film nemůže být jiný než lokální a podřadný vůči tomu, co se k nám dostává ze zahraničí. Tahle představa je ale hodně zkreslená, ve spoustě zemí se točí podobné filmy, jako jsou české lifestylové komedie, které jsou od začátku vykalkulované pro domácí publikum. Pak jsou tu ale také globální blockbustery, jako bylo třeba pokračování Blade Runnera od Denise Villeneuva, které naopak spoléhají na úspěch napříč všemi částmi světa, kde se dá vydělat promítáním filmů. Snažit se konkurovat Blade Runnerovi 2049 v českých podmínkách opravdu nemá smysl.
Způsob, jakým tvůrci zabydleli současnou Prahu retrofuturistickými prvky, je sám o sobě celkem působivý, ale nijak nám nepomáhá utvářet si představu o tom, jak se lidem v metropoli budoucnosti konkrétně žije.
Na druhou stranu je ale mezi těmito dvěma extrémy celá řada mezistupňů, ke kterým ambice českých tvůrců mohou směřovat – a vlastně by měly. Je tu třeba model severských kinematografií, které si vytvořily vlastní rozeznatelný styl a vzhled, se kterým dokážou propojovat lokální a globální témata a oslovovat i zahraniční diváky. S tímhle nastavením se pak můžou pustit i do sci-fi, příkladem jsou depresivní švédská kosmická sci-fi Aniara, dánská postkatastrofická časovka Cesta časem nebo norská seriálová krimi ze světa plného časových migrantů Zpřítomnělí.
Podobné filmy ale vznikají také třeba v Německu, Mexiku, Thajsku, Austrálii a samozřejmě také v samotném Hollywoodu, který se rozhodně neomezuje jen na megalomanské projekty za stovky milionů dolarů. Jsou to filmy, které většinou na jednu stranu nevypadají jako něco, co byste se styděli promítat na velké plátno – na rozdíl od většiny českých mainstreamových komedií, které připomínají celovečerní epizody seriálu Ulice. Na druhou stranu ale nevypadají ani jako Blade Runner 2049, Villeneuvova Duna nebo současné superhrdinské filmy Marvelu a DC. Protože nemají na drahé spektakulární scény, musí operovat ve skromnějším měřítku a spoléhat se na jiná lákadla a hodnoty, než jsou ohromující fantastické krajiny a opulentní akce.
V českých kinech podobné filmy většinou nepotkáme, ale mají své distribuční kanály – třeba specializované žánrové festivaly, jako je zmíněná Future Gate, a v posledních letech hlavně VOD služby v čele s Netflixem. Bod obnovy ve skutečnosti není žádný český Blade Runner, ale docela chytře vystavěný sci-fi film tohohle skromnějšího typu. S Blade Runnerem má společného tak maximálně to, že na něj občas přímo odkazuje – ale to dělá spousta sci-fi filmů od nákladných produkcí jako Altered Carbon po nejtvrdší béčka kalibru Zóny robotů od Freda Olena Raye.
Žánrovka s evropským přesahem
S tím souvisí i otázka, do jaké míry vlastně mluvit o Bodu obnovy v souvislosti s českou sci-fi. Občas se o něm píše, že to je výjimečný pokus natočit v našich podmínkách vědeckofantastický film – což je v obou ohledech nepřesné. Zaprvé česká filmová sci-fi není tak vzácný druh, jak by se mohlo zdát. Krátce před Bodem obnovy měl premiéru film Brutální vedro, o rok ho předstihla Běžná selhání a kdybychom se podívali hlouběji do minulosti, našli bychom celkem úctyhodnou tradici, do níž patří všechno možné od filmů Karla Zemana přes Vlčí boudu po psychedelický kraťas podle Stephena Kinga Jsem brána z roku 2017.
Možná právě srovnání s dvěma zmíněnými novými filmy nám pomůže se zorientovat v tom, co všechno může být sci-fi a kam v tomhle rozptylu Bod obnovy patří. Brutální vedro je neokázalý generační film o mladíkovi potácejícím se předapokalyptickou společností, která se až na pár detailů hodně podobá té naší. Běžná selhání jsou ještě zajímavější projekt – sbírka intimních portrétů několika žen v podivně vyšinutém světě, kde různé drobné sci-fi prvky působí spíš jako odcizující, neurčitě zneklidňující elementy jinak dost civilního vyprávění.
Bod obnovy je mnohem klasičtější „žánrovka“. A navíc je to spíš evropský než český film – vznikl v koprodukci Česka, Slovenska, Polska a Srbska a viditelně pracoval s vyšším rozpočtem než Brutální vedro a Běžná selhání. Děj je vystavěný jako futuristický detektivní thriller, kde hlavní hrdinka vyšetřuje zločin související s technologií budoucnosti. V tomhle případě je to „zálohování“, které lidem umožňuje „ukládat“ svoji osobnost, jako by to byl soubor dat, takže v případě jejich smrti je možné oživit tělo a znovu do něj nahrát i mysl. Záloha ale nesmí být starší než 48 hodin, jinak technologie ztrácí účinnost.
Celkově film funguje v zásadě dobře. Dokud o něm nezačnete víc přemýšlet. Z hlediska produkčních hodnot a řemeslného zpracování je Bod obnovy v rámci dnešní české produkce určitě nadstandard, který by klidně obstál v nabídce evropské fantastiky na Netflixu. Jako futuristický detektivní thriller ve stylu Minority Report nebo Gattacy, kde se odhalují špinavé praktiky v jádru samotného systému řídícího celé společenské uspořádání, je to sice trochu konvenční, ale určitě obstojný film.
Plochá budoucnost
Pokud má nějaký nedostatek, tak v tom, že to vlastně není moc dobrá sci-fi. Sci-fi příběhy by se obecně daly popsat jako vize budoucnosti. Přičemž slovo vize je tu důležitější než slovo budoucnost. Vědecká fantastika obvykle není vizionářská v tom smyslu, že by se snažila předpovídat budoucnost. Spíš se nám snaží představit budoucnost jako nějakou vizi – vizi, která je soustředěná kolem jednoho základního principu. Může to být technologie, může to být společenské uspořádání, může to být způsob nahlížení na realitu, může to být mimozemská invaze. Důležité ale je, že je to nějaký základ, na kterém je celá vymyšlená budoucí společnost vystavěná – a platí to jak pro hodně vědecky založenou fantastiku, jakou píše třeba Greg Egan, tak pro psychedelickou sci-fi Philipa K. Dicka.
Bod obnovy něco takového teoreticky má – je to zmíněná technologie zálohování. Problém je ale v tom, že ji film prakticky nijak nerozvíjí. Jak možnost zálohovat vlastní osobnost ovlivňuje náš pohled na realitu, třeba náš strach ze smrti? Jak by vypadalo společenské uspořádání ve světě, kde smrt přestává být problém? Dá se tahle technologie nějak zneužívat? A co vlastně říká o naší podstatě – je lidská osobnost jen soubor dat, který se dá za pár minut nahrát do externího disku? Není možné, že se při zálohování něco z naší osobnosti vytrácí? Jsou naše kopie vytvořené zálohováním totožné s originály? A jak je to s těly, která lze evidentně obnovovat stejně jako mysl? A hlavně – jaká je nálada takové budoucnosti? Jaké jsou barvy, architektura, design, móda a chování lidí v takovém světě?
To je spousta otázek, kolem kterých by se dala vystavět soudržná umělecká vize. Bod obnovy ale takovou vizí bohužel není. Jediný originální motiv, který vychází přímo z technologie zálohování je ten, že jedna z postav je v příběhu obnovená ze starší zálohy, takže si nepamatuje posledního půl roku svých vzpomínek. Jinak tvůrci spíš od svého nápadu utíkají pryč k arzenálu žánru procedurálních krimi – osamělá hrdinka traumatizovaná smrtí vlastního manžela, tajuplná teroristická skupina s nejasnou náboženskou ideologií, spasitelsky se tvářící korporace s prohnilým jádrem a podobně.
Kroužení kolem témat
Také stylizace filmu působí nahodile vzhledem k zápletce. Způsob, jakým tvůrci zabydleli současnou Prahu retrofuturistickými prvky, je sám o sobě celkem působivý, ale nijak nám nepomáhá utvářet si představu o tom, jak se lidem v metropoli budoucnosti konkrétně žije. Film navíc jako by přes zápletku přehodil severskou deku.
Stejně jako v temných skandinávských seriálech je tu všechno tónované do chladných odstínů, žádnou z postav nikdy nevidíme prožívat radostné pocity, resp. žádné pocity kromě výbuchu hněvu. Herci většinou pronásledují své repliky extrémně tlumeným, robotickým způsobem. Není ale moc jasné, proč se v budoucnosti, ve které se lidstvu podařilo do velké míry vyzrát nad smrtí, lidé zároveň chovají jako v těch nejtemnějších dystopiích.
Bod obnovy je zkrátka solidní sci-fi bez vize. Srovnání s Blade Runnerem kulhá možná právě v tomhle. Blade Runner totiž dokázal spojit vizualitu, ve které se spojuje vliv klasického filmu Metropolis s inspirací dobovým Hongkongem, s příběhem o tom, kde jsou hranice mezi lidskou a uměle vytvořenou myslí.
Se svým motivem osobností ukládaných jako data krouží Bod obnovy kolem podobných témat, ale vůbec si jich nevšímá. Jako bychom digitalizaci vědomí už dnes brali za samozřejmost – což je také dobré téma, kolem kterého nová česká sci-fi projde úplně bez zájmu. Přesto je moc dobře, že Bod obnovy vznikl. Má totiž všechny předpoklady cestovat do zahraničí a zvýšit laťku domácí produkci. Protože i u sci-fi platí, že čím víc a čím prestižnějších filmů vzniká, tím větší je šance, že mezi nimi vznikne skutečně mistrovské dílo typu už tolikrát zmiňovaného Blade Runnera.
Autor je filmový publicista.