Foto Aerofilms
Mladá generace českých filmařů v poslední době sází na průbojnější počiny, které se nebojí ani nepříliš prozkoumaných žánrových i formálních poloh. Současně se ve snaze oslovit mladší generace obracejí k aktuálním společenským jevům. Internet se tak mění z pouhého prostředku, který ve filmech usnadňuje protagonistům práci, na fenomén, jenž přetváří vztahy mezi lidmi. Tvůrčí tým režiséra Pavla Soukupa a producenta Vratislava Šlajera nabídl reflexi těchto současných proměn už v seriálu #martyisdead, který připravil v rámci vzdělávacího projektu Bezpečně v síti. Krátké a úderné epizody, které svým rozsahem odrážely zrychlený rytmus virtuálního prostředí, vyprávěly příběh o kyberšikaně zasazený do divácky atraktivního detektivního rámce. Úspěch #martyisdead pak jen potvrdila cena Emmy v kategorii krátkometrážních seriálů.
Volné pokračování #annaismissing, které se z původně plánovaného seriálu změnilo v celovečerní film, vychází z podobného konceptu. Příběh o zmizení influencerky Anny znovu podává napínavou detektivní formou a od tématu kyberšikany se přesouvá k dalším rizikům online prostředí. Ve srovnání se svým seriálovým předchůdcem je však nový film Pavla Soukupa o poznání ambicióznější, a to nejen celovečerní formou. Na rozdíl od #martyisdead se totiž nespokojuje s jedním tématem. Snaží se poukázat na mnoho způsobů, jimiž se dění v online prostoru může promítnout do naší offline skutečnosti.
Odmlčení na sítích
Patnáctiletá Nina (Alexandra Vostrejžová) najde v mobilu svého otce fotku polonahé dívky. Prvotní zmatení se brzy promění v podezřívavost vůči vlastnímu otci. Zanedlouho totiž zjišťuje, že na fotce je známá influencerka Anna, která se před několika dny odmlčela na sociálních sítích. Nina má podezření, že u osobnosti tak pevně spojené se svou online identitou může zmizení z internetového prostoru znamenat ohrožení ve skutečném životě. Společně s nebinární Robin se proto vydává pátrat po osudu influencerky i po tom, zda není v jejím zmizení zapleten otec.
Na filmu #annaismissing je bohužel vidět, že původně byl připravován jako seriál. Jeho dramaturgie je tak někde na půli cesty mezi seriálem a celovečerním filmem.
Anna se (i díky přesvědčivému hereckému projevu Viktorie Vítové) postupně jeví jako složitá a rozporuplná osobnost. Popularitu si zajistila natáčením vzdělávacích videí, kde teenagerům odlehčenou formou vysvětluje závažná témata jako třeba konsenzuální pohlavní styk. Dříve se však sama stala obětí revenge porna, když Annin expřítel zveřejnil její intimní fotky. Anna si navíc svou osvětovou činnost vykládá dost otevřeným způsobem. Prostřednictvím anonymní identity totiž vyhledává úspěšné muže středního věku, kteří ji na chatu zasílají své nahé fotky, a ona je následně může zdiskreditovat jako sexuální predátory. S její matkou ji sice pojí to, že se obě živí sebeprezentací na sociálních sítích, přesto jejich vztah spočívá hlavně ve vzájemném neporozumění a častých hádkách.
Film prostřednictvím příběhu zmizelé Anny ukazuje, že naše chování v online prostředí má často zásadní následky i pro naši offline existenci. V této souvislosti vystupuje do popředí výchovný apel, který otevřeně varuje mladší diváky před zasíláním intimních fotografií, protože si nikdy nemohou být jisti, kde tyto fotky skončí. Lekce ovšem nemíří jen na děti, ale i na ty dospělé, kteří s internetem nezacházejí příliš obezřetně a odhalují na něm část své skutečné identity i identity svých blízkých, které tak mohou ohrozit. Film tedy na detektivní vyprávění navazuje didaktickými scénami, kdy se postavám i divákům objasňuje provázanost online a offline prostředí.
Tematická roztěkanost
Scénář zjevně usiluje o to být aktuální a vypovídat o relevantních problémech současnosti jazykem mladších generací. Díky rychlému střihu a atmosférické vizuální stránce působí film moderně, v některých dialogových výměnách se však tato snaha míjí účinkem. Některé repliky mladších postav totiž navozují dojem vyjadřování dnešních teenagerů díky zapojení slov jako „cringe“ či „boomer“, v posledku ale tyto momenty vyznívají nepřirozeně.
#annaismissing rizika online prostředí neotevírá jen skrze didaktické výstupy postav. Jednotlivé problémy se střídají v souladu s tím, jak se hrdinové při vyšetřování přesouvají k dalším a dalším stopám. Tyto příběhové a tematické posuny sice brzy začnou působit mechanicky, problém je ale jinde. Film vystřídá celou řadu témat – influencerství, naši digitální stopu i sexuální predátorství, ovšem namísto toho, aby některé z nich probral do hloubky, ztrácí soustředěnost a u nových postav otevírá témata další. Anna například svou matku konfrontuje s tím, že zveřejňuje její fotografie z dětství bez jejího svolení. Film se k tomuto problému ale už nevrátí a téma tak vyznívá do ztracena.
Většinu stopáže drží pohromadě detektivní forma vyprávění. Zatímco jedna dějová linie se zaměřuje na vyšetřující Ninu, druhá nám v závislosti na vývoji pátrání retrospektivně odhaluje další střípky z Anniny minulosti. Většina přechodů mezi oběma částmi přitom nepůsobí rušivě. Často se opírají o zajímavé střihové i kompoziční nápady, které skrze různé detaily propojují obě linie. Detektivní rámec navíc chvílemi obohacuje informativní a výchovnou stránku filmu. Spolu s Ninou a Robin odhalujeme stále nové podezřelé, u nichž jsme přesvědčeni o jejich vině, později se ale jejich role ukazuje jako komplexnější. Netrpělivé odsuzování podezřelých či Anniny matky za její pasivitu po zmizení dcery nám ukazuje, že i my jako diváci často přicházíme s ukvapenými soudy. Ty zvlášť v online prostředí nečekají na definitivní prokázání viny. Možná i proto, že tato spojitost není výjimečně explicitně zmíněna, dokáže zapůsobit silněji než jiné roviny filmu.
Nedotažená dramaturgie
Na filmu #annaismissing je bohužel vidět, že původně byl připravován jako seriál. Jeho dramaturgie je tak někde na půli cesty mezi seriálem a celovečerním filmem. Dělí se na jednotlivé epizody a každá fáze končí zvratem, který navnadí na další sledování. Celý snímek díky napínavým sekvencím a rychlému tempu udržuje diváckou pozornost. Upotává své diváky ale natolik, až jim vlastně brání v zaujetí kritického odstupu, a zastírá tak povrchní reflexi společenských otázek. Také zvraty, které původně inteligentně pracovaly s diváckými očekáváními, začínají působit vynuceně. Zatímco na začátku dokáže snímek nastínit postavy z mnoha různých úhlů, opakované převracení pohledu na potenciální viníky postupně ztrácí na působivosti.
Přeskakování mezi postavami a tématy škodí i jinak zvládnutému zapojení nebinární postavy Robin (Magdalena Čečo). Ačkoliv vyšetřování nejprve napomáhá orientace Robin v prostředí internetu a sociálních sítí, postupně se ukazuje, že Robin v případu namísto zájmu o konkrétní osobu v ohrožení vidí příležitost pro svůj podcast. Tvrdohlavě tak prosazuje svou agendu a neohlíží se na následky. To, že nebinární postava ve filmu také chybuje, jí dočasně dodává hloubku. Ovšem kvůli zmíněné těkavosti Robin příběh opouští, a zůstává tak u pouhého náčrtu cynického přístupu k celému případu.
Ačkoliv závěrečné odhalení není příliš uspokojivé, cesta k němu je vystavěna na působivých scénách, které střídají až thrillerové napětí s momenty vyhroceného rodinného dramatu. Zejména díky výborným hereckým výkonům Marka Němce a Alexandry Vostrejžové v rolích otce a dcery získává snímek emocionální naléhavost. Škoda, že jsou tyto jinak silné části v druhé polovině narušovány příliš návodným využitím hudebních podkresů, které nám sdělují, jak se máme v daných scénách cítit. Přes tyto zjevné limity však nelze #annaismissing upřít působivost. Otevírá důležitá témata divácky atraktivním způsobem a obtížné momenty dokáže povětšinou zachytit citlivě. Jenom se nedá ubránit dojmu, že obstojí více jako součást osvětového projektu, která nemoralizuje a chce být blíže mladším generacím, než jako plnohodnotný film, který nastolené otázky vytěží do hloubky.
Autor studuje filozofii a politologii.