Foto rawpixel.com, CC BY-SA 4.0
Konec portálu Ulož.to v podobě, jak jsme jej znali, je výbornou příležitostí projevit své státotvorné já. Začít můžeme tím, že si utáhneme opasky, předplatíme si co nejvíc legálních platforem a uznáme legitimní nároky držitelů autorských práv. Každopádně – jak napsala filmová kritička Jindřiška Bláhová v týdeníku Respekt – hlavně nebrečet. Trochu vztekat se ale asi můžeme a zároveň by brečet nemuseli ani ti, kteří pirátství vidí jako něco kategoricky zavrženíhodného.
Legálního audiovizuálního obsahu je čistě objemově na internetu víc než dost. Dokonce tolik, že se samotným provozovatelům někdy vyplatí některé ze starších produkcí z nabídky odstranit a odepsat z daní. A mohlo by se zdát, že z vysoce konkurenčního prostředí, ať už budeme sledovat českou, nebo vcelku libovolnou zahraniční situaci, může koncové diváctvo jenom profitovat. Aspoň tak přeci zní jedna z klasických pouček soudobého konzumerismu. Snad tomu tak je, aspoň u těch, kteří si jsou schopni a ochotni předplácet většinu velkých poskytovatelů, popřípadě je měnit podle toho, který z nich zrovna koupí tu či onu oblíbenou show. Přesto držíme coby spotřebitelé kratší konec provazu, o nezávislých producentech obsahu nemluvě.
Devadesátkovými dabingy či etalonem české „remake culture“, filmem Pár pařmenů, zkrátka žádný z veřejných archivů oficiálně nedisponuje.
Přetahovaná mezi velkými držiteli práv a provozovateli sdílecích platforem se odehrává na pozadí širšího technologického i společenského vývoje. S odstupem viděno totiž audiovizuální a zábavní průmysly na vysoké dostupnosti obsahu tratí stejně, jako z ní profitují. Lidové pirátství v době kazetových magnetofonů a VHS kazet odpovídalo dobovému technologickému řetězci analogové výroby a distribuce tak, jako sdílení a stahování dat odpovídá dnešním možnostem digitální produkce a diseminace. A nelze říct, že by uvedené průmysly všechny související technologické změny nevítaly – přinejmenším se jim přizpůsobují, někdy i za nepřímé podpory veřejných prostředků. Srovnejme třeba digitalizaci kinosálů v ČR, která probíhala za výrazné veřejné podpory.
Jakékoliv jednoznačně účinné omezení dostupnosti nelegálního obsah by zároveň vždy znamenalo i razantní regulaci internetu, zásahy do soukromí a potažmo i rezignaci na teoretické benefity technologií jako nástrojů pozitivní společenské změny. Připomeňme legitimní obavy z toho, jak bude do národních legislativ transponován pověstný článek 13 ve směrnici o jednotném digitálním trhu (Digital Single Market).
Teď to byl ale v mnoha ohledech prospěšný Akt o digitálních službách, který provozovatel Ulož.to citoval jako rozhodující regulaci, která jej donutila – aspoň prozatím – zavřít krám. Je bohužel symptomatické, že nařízení posilující práva uživatelů vůči provozovatelům sociálních sítí, bylo v domácím tisku nejčastěji shrnováno jako „tlak EU“.
Sami sobě kurátory
Ochota platit za legální obsah je čistě behaviorálně přímo úměrná času, který si ušetříme opatřováním nelegálního obsahu takzvaně jinde. Čas je nakonec asi nejcennější komodita. Jak ostatně dokládají výnosy blockbusterů typu Barbie či Oppenheimer, stejně jako návštěvnická čísla filmových festivalů nebo koncertních megatours, „zážitky“ se „pirátí“ nejhůř.
Vedle toho je sklon k pirátství zásadně determinován socioekonomickou situací a do nějaké míry snad i postojovou orientací. Podrobná studie na toto téma, kterou letos zveřejnil Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), tyto okolnosti mapuje velice srozumitelně. Vedle již uvedených závěrů vypočítává i rozdílné zastoupení různých typů nelegálního obsahu (se zcela jednoznačnou dominancí „televizního obsahu“ nad obsahem filmovým či hudebním) a zdůrazňuje to klíčové, totiž že šíře legální nabídky má jednoznačně negativní efekt na míru pirátství.
Pro český příběh Ulož.to a domácí „stahovací“ diskurz pak není bez zajímavosti, že přinejmenším v evropském kontextu dominuje nad stahováním streaming. Z dat zároveň jednoznačně vyplývá, že úroveň pirátství hudebního obsahu je na historickém minimu. Co bylo kdysi nejrozšířenějším pirátským zbožím, je díky problematické hegemonii Spotify vlastně marginálií.
Přesun od proudového vysílání a distribuce na fyzických nosičích naučil konzumenty přistupovat k nabídce zábavních, kulturních a uměleckých statků mnohem víc „on demand“. Tváří v tvář audiovizuálním knihovnám na dosah ruky jsme se stali sami sobě kurátory a dramaturgy. A s jídlem roste chuť, byť jde o stravu duševní či jen prostou zábavu. Nelze se pak vůbec divit steskům nad tím, že daný obsah není zrovna v tu danou chvíli dostupný. Klíčem k úspěchu pirátského podhoubí dnešního internetu je tak – krom lákavé ceny – i teoreticky neomezená nabídka. Ta vedle komerčně a legálně dostupných materiálů samozřejmě skýtá i díla, která na trhu dostupná nejsou.
O problematice děl na trhu nedostupných jsem na Alarmu referoval před necelými třemi lety, v souvislosti s projektem NDK-Covid, který poskytoval veřejný vzdálený přístup k digitalizovaným fondům hlavních českých knihoven. Vzhledem k uzávěře knihoven se podařilo vyjednat (a finančně kompenzovat) zpřístupnění i autorskoprávně chráněných knih a časopisů. Řadu z nich Národní digitální knihovna stále v režimu vzdáleného přístupu nabízí – a to díky výše zmíněné evropské směrnici o jednotném digitálním trhu a institutu doslova nazvaném „díla na trhu nedostupná“. Držitelé práv mohou během dané ochranné lhůty zařazení a zveřejnění daných děl rozporovat, a pokud tak neučiní, stanou se nedostupná díla tržně opět dostupnými z titulu veřejného zájmu.
Čas pro paměťové instituce
Jsou země, které popsaný mechanismus už dokázaly implementovat i pro audiovizuální díla (např. Německo) a centrální evropský portál, který všechna takto registrovaná díla eviduje, počítá i s možností uvolňování softwarových aplikací či videoher. K naplnění ideje, že budou skrze knihovny a archivy legálně zpřístupněna díla, která pro držitele práv nemají žádný zásadní komerční potenciál, nás pochopitelně čeká dlouhá cesta.
Je třeba pragmaticky uvažujících kolektivní správců, funkčního tržního prostředí a konečně i aktivních a dobře financovaných paměťových institucí, které o taková díla pečují a zasazují se o jejich dostupnost. Což je v případě velké části obsahu, pro který někteří z nás snad i trochu „brečeli“, mimořádný problém. Příkladem jsou díla, která pro svou odvozenost od komerčně dostupných děl zpravidla na veřejných platformách typu YouTube příliš dlouho nepřečkají – a zároveň propadávají současnou institucionalizovanou péčí. Devadesátkovými dabingy či etalonem české „remake culture“, filmem Pár pařmenů, zkrátka žádný z veřejných archivů oficiálně nedisponuje.
Stejně tak nejsou například komerční televize nikterak nuceny k tomu archivně pečovat o vlastní produkci. Jediným úředně potvrzeným, takzvaně specializovaným archivem disponuje Česká televize. Nemluvě o řadě dalších kulturně signifikantních marginálií, jimž bylo Ulož.to domovem.
Z profesionálního hlediska se tak určité rozčarování nad koncem našeho domácího úložiště jeví jako úplně pochopitelné, protože vedle zavrženíhodného parazitování poskytovalo svého druhu veřejnou službu. A o potřebě takových veřejných služeb je třeba mluvit dvojnásob ve chvíli, kdy vyslyšíme převládající rappel à l’ordre, sklapneme podpatky a polkneme slzy hněvu, protože na pirátství je přece všechno špatně.
Autor je audiovizuální archivář.