„Na ulici nepotkám penis někoho cizího, v soukromých zprávách ano.“ Jak vypadá český online prostor?

Nabídky sexu za peníze, sexistické urážky i nevyžádané fotky genitálií. Dokument V síti nám otevřel oči, ale sexuálním obtěžováním je prosyceno celé online prostředí.

„Když mi bylo kolem osmi, devíti let (dnes je mi dvacet), měla jsem účet na lide.cz, kde mi psal takovej pán a ptal se mě na otázky jako ,jestli už mám chlupatou kundičku‘ atd. Od tý doby si pak už moc nevzpomínám (…) Ale to spíš z důvodu, že jsem to odignorovala, než že bych už další zprávy nedostávala.“ V posledních měsících se pomalu začíná ukazovat, že sexuální obtěžování online je větší problém, než jsme si dosud byli ochotni připustit. Díky dokumentu V síti se otevřel celospolečenský dialog kolem kybergroomingu mladistvých. Sexismem a sexuálním obtěžováním je ale prosycený celý online prostor. Zároveň je kvůli virtuálnímu charakteru těchto fenoménů snadné nad nimi mávnout rukou, obzvlášť pokud se zrovna netýkají nezletilých. Při bližším zkoumání však zjistíme, že všudypřítomnost sexuálního obtěžování by nás měla znepokojovat mnohem víc.

Ačkoli žijeme do velké míry online, dosud nejnovější relevantní empirická data byla z roku 2014. Už podle tehdejšího rozsáhlého průzkumu Agentury pro lidská práva EU zažilo sedm procent českých žen nějakou formu elektronického sexuálního obtěžování. Do tohoto čísla se pochopitelně promítají značné mezigenerační rozdíly – pokud se v rámci všech zkoumaných zemí zaměříme na věkovou skupinu 18–29 let, podíl žen s touto zkušeností se vyšplhá až na 20 procent. Vzhledem k prudkému vzestupu významu online prostředí v životech (především mladých) lidí se dá předpokládat, že v současnosti by čísla byla ještě vyšší.

Nevyžádané sexuální zprávy jsou na denním pořádku

Výše zmiňovaná data nám říkají málo o detailech a komplexitě online sexuálního obtěžování. Jak vypadá obtěžování konkrétně v českém online prostoru sociálních sítí a seznamek, mapoval nedávný výzkumný projekt tří peer leaderů z projektu POW!ER nevládní organizace Konsent; jednou z nich je i autorka článku. Kvalitativní dotazník, který v projektu vyplnilo 56 lidí, zkoumal také objektifikaci, které jsou na internetu vystaveni, a její vliv na vnímání vlastního těla, hodnoty a identity.

Jak popsal jeden respondent, „lidé jsou už tak zvyklí nebo zoufalí, že to přestávají řešit a nebojují za sebe. Což podporuje obtěžovatele v tom, aby to dělali dál.“ Nehrozí jim totiž žádné reálné důsledky.

Respondentky a respondenti téměř jednohlasně uvádějí, že sexismus a sexuální obtěžování je na internetu běžné – někdy natolik, že už jsou na ně zvyklí. „Smutné na tom je, že jsem je [sexuální a sexistické komentáře] vídala tak často, že dnes už je přehlížím“. Zároveň respondenti často popisují incidenty, které by šokovaly i otrlého čtenáře, včetně nabídek sexu na diskusním fóru jedné respondentce v době, kdy jí bylo dvanáct let.

Frekvence, s jakou se především respondentky setkávají s obtěžováním na internetu, je navíc základem pro znepokojující rezignaci, s jakou své zkušenosti často popisují. Sexuální narážky, nabídky, nevyžádané fotky i sexistické komentáře jsou prezentovány jako něco, čemu se prakticky nelze vyhnout a co je lepší brát s nadhledem. „Ono jich [fotek penisu] na tom Tinderu chodí tolik, že už se jim člověk může jen vysmívat.“ Zatímco tato perspektiva je vzhledem ke zkušenostem respondentek jistě pochopitelná, normalizace obtěžování online či podceňování jeho dopadů je velmi nebezpečná.

Každodenní objektifikace

Popisované časté sexuální obtěžování a sexistické stereotypy vytvářejí celkově objektifikující prostředí. Objektifikace, tedy jev, kdy člověk vnímá druhého jako věc a takto s ním i jedná, není novým fenoménem. Objektifikaci především ženského těla v umění napříč historií se v posledních letech věnovala média od kritických feministických studií po stand-up show Nanette komičky Hannah Gadsby. Málo pozornosti je však věnováno virtuálnímu prostředí, které objektifikaci nahrává a zprostředkovává ji. Na sociálních sítích a seznamkových aplikacích sami sebe prezentujeme jakýmsi virtuálním, kondenzovaným „já“; vytváříme svou online identitu jako určitý produkt. Ostatní uživatele sítí současně vnímáme skrze jejich profily, fotky a příspěvky. Na internetu je tedy jednodušší objektifikovat sebe i ostatní a (často neúmyslně) přehlížet lidský rozměr „produktu“ jejich profilu. V kombinaci s širší genderovou dynamikou toto někdy vede k dehonestujícím, ponižujícím projevům, jaké byly v odpovědích popsány: „Další fotka vyvolávající pozdvižení byla z meetingu, kde jsem stála v zasedací místnosti u plátna a vysvětlovala promítaný výkres a kolem stolu seděli moji kolegové a obchodní partneři a reakce na tuto fotku byla – stejně ji nikdo neposlouchá a myslí na to, jak by ji přes ten stůl vohli, atd.“ Snižování hodnoty člověka (často ženy) je běžně maskováno jako vtip nebo kompliment typu „Koťátko, jsi strašně sexy, a nevadí, že tvá prsa jsou jako lentilky“ či „Nevadí mi, jestli jsi přibrala, stejně bych tě *****“. V takových případech může být těžší rozeznat, že se jedná o obtěžování.

Odborná literatura ukazuje na nezanedbatelné dopady sexuálního obtěžování. Zmiňovaná studie evropské Agentury pro lidská práva zmiňuje emoční dopad sexuálního obtěžování obecně, a to ve formě pocitů zlosti, strachu, ponížení, zranitelnosti, úzkostí a ztráty sebevědomí. Výzkum navíc odkrývá vliv sexuálního obtěžování (online i offline) na stravovací chování – obtěžování může vést až k poruchám příjmu potravy, a to u žen i mužů. Podle jiné studie si oběť může objektifikaci internalizovat, obzvlášť pokud je nižšího věku. Sexuální obtěžování pak snižuje spokojenost s vlastním tělem a u adolescentů vede mnohdy k sebepoškozování a užívání návykových látek.

Když agresoři ztrácejí zábrany

Navzdory těmto dopadům česká společnost i sami respondenti často zastávají názor, že obtěžování a sexismus na internetu jsou oproti těm ve fyzickém světě méně závažné či „reálné“. Jak to formulovala jedna respondentka, „Na internetu si snadno zablokuji obtěžujícího člověka. Je to lépe kontrolovatelné a nehrozí, že by se útok vystupňoval, pokud na to samozřejmě nebudu reagovat.“ Do jisté míry je to jistě validní pohled. V odpovědích byla často zmiňována možnost zablokovat či nahlásit agresora nebo jednoduše obtěžování ignorovat. Tato obrana ale není vždy řešením; objevily se také příběhy o neodbytnosti agresorů, kteří si po zablokování opakovaně vytvářeli další a další profily, ze kterých na svou oběť nadále útočili. Tinder se snaží předcházet sdílení nevyžádaných erotických fotek tím, že skrze zprávy v aplikaci nejdou posílat. Samotnou zprávu lze navíc odeslat jen poté, co obě strany souhlasily, že o kontakt mají zájem. Agresoři jsou ale vynalézaví a mohou si uživatele či uživatelky (i bez „matche“) najít třeba na Instagramu a poslat jim nevyžádanou fotku tam. Dění na internetu navíc může přerůst ve fyzické obtěžování, pronásledování a další „reálné“ formy násilí.

Anonymita a absence geografických omezení na internetu navíc umožňují predátorství lidem, kteří by se ve fyzickém světě nikdy agresory nestali.  Tento jev je v psychologii označován pojmem „disinhibiční efekt“ a projevuje se třeba i v internetových politických diskuzích, ač v sexuálním obtěžování má svá specifika. Disinhibiční efekt znamená, že lidé za obrazovkou ztrácejí zábrany, které jim v běžných interakcích pomáhají filtrovat svůj projev. Jinak řečeno, obtěžování se na internetu snadno stává hrubším a explicitnějším. Podle většiny účastníků a účastnic výzkumu je tento jev klíčovým rozdílem mezi online a offline prostorem. „Na internetu ho [obtěžování] osobně zažívám častěji, zároveň verbální obtěžování na internetu bývá intenzivnější a hnusnější, protože díky anonymitě mají lidi menší zábrany.“

„Internet je s tebou pořád“

V neposlední řadě je důležité si uvědomit, že obrazovka počítače či displej mobilu je do určité míry „zdí“, ale zároveň i spojkou. Za agresorem na ulici či v baru můžeme (v ideálním případě) nakonec zavřít dveře. Svět sociálních sítí a aplikací si však nosíme v kapse, usínáme a probouzíme se s ním a mnoho z nás je s ním v interakci po velkou část dne. To, s jakým prostředím se v tomto světě setkáváme, má proto dlouhodobý vliv. Výsledkem je třeba úplná ztráta pocitu bezpečí, sebevědomí, respektu ostatních nebo osobní integrity, které respondenti popisovali. „V danou chvíli jsme si psali o normálních věcech, nešlo o nic sexuálního, a zničehonic ta [nevyžádaná] fotka [penisu]. Cítila jsem se, jako by na mně vůbec nezáleželo. Daný muž se o mě nezajímal, nechtěl mě poznat, šlo mu o jediné. Cítila jsem se méněcenná.“ Celkově tedy normalizace online obtěžování jen podporuje začarovaný kruh tohoto jevu. Jak popsal jeden respondent, „lidé jsou už tak zvyklí nebo zoufalí, že to přestávají řešit a nebojují za sebe. Což podporuje obtěžovatele v tom, aby to dělali dál.“ Nehrozí jim totiž žádné reálné důsledky.

Hlavním preventivním obranným mechanismem (vedle ignorování) byla seberegulace – respondenti často velmi opatrně zvažují a filtrují, co na svých sítích (a na které konkrétní) budou sdílet. To se může zdát rozumné. Zároveň to ale omezuje svobodu jejich projevu a pocit, že si zaslouží respekt bez ohledu na to, jaký obsah sdílí. „Miluju akty, líbí se mi vkusné nahé fotky, kde vlastně není nic vidět. Nikdy bych je ale nesdílela, protože muži okamžitě ztratí k takové ženě úctu.“ Negativní pocity pramenící ze seberegulace jsou v dlouhodobém horizontu problematické. Ani regulace vlastního obsahu nás navíc neochrání – mnoho odpovědí obsahovalo odkazy k tomu, že obtěžování není podmíněno například typem zveřejněné fotky. „Snažím se odhalenější fotky nepřidávat. I když přidám fotku v zimním kabátu, který je mi po kolena a jsou tam vidět silonky, tak spoustu můžu reaguje stylem, že by ,chtěli ty silonky vidět celé až po zadeček‘.“ Toto pochopitelně vyvolává pocity bezmoci a disrespektu.

Online se taky počítá

Sexuálního obtěžování je online svět plný. Má reálné, nezanedbatelné dopady a je potřeba mu věnovat náležitou pozornost. Agentura Evropské unie pro základní práva již ve svém reportu z roku 2014 vyzývá členské státy k revizi a rozšíření legislativních formulací sexuálního obtěžování, které je v současnosti převážně definováno ve vztahu k pracovišti či k akademickému prostředí. Jak je zjevné, obtěžování v posledních letech prorostlo online prostorem a je k tomu potřeba přihlédnout. Nebylo by také od věci věnovat větší prostor prevenci sexuálního obtěžování ve vzdělávání, včetně distančního. Nemálo respondentů vyjádřilo frustraci z chybějících osobních obranných strategií a zároveň by si přáli vědět, jak se v diskutovaných situacích zachovat. Preventivní vzdělávání by spousta mladistvých uvítala: „Myslím si, že chybí dostatečné informování lidí o tomto problému. Ví se o tom, ale nepamatuji si, že bychom to někde s někým probírali. Například besedy ve škole. Je to takové tabu a člověk mnohdy ani neví, co vše už může být obtěžování, jak to ukončit, případně jak tomu předejít.“ Prevence a progresivnější legislativní rámování online forem sexuálního obtěžování by měly být na našem seznamu priorit velmi vysoko, pokud chceme bojovat se sexismem a sexuálním násilím v širším slova smyslu.

Autorka je lektorka, office manažerka a koordinátorka dobrovolnictva ve spolku Konsent.

V textu jsou zveřejněny anonymní přímé citace z odpovědí na výzkumný dotazník. Drobné gramatické chyby a překlepy byly pro jednodušší čtení opraveny, slovenské citace byly přeloženy do češtiny. Obsah a význam byl v plné míře zachován.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies