Film V síti dává zakusit, co zažívají oběti sexuálních predátorů, podstatu problému ale míjí

Dokument, v němž herečky v rolích pubertálních dívek čelí internetovým predátorům, se pohybuje na hraně ušlechtilého upozorňování na problém a senzacechtivé fascinace.

Foto Hypermarket film

Nový projekt Víta Klusáka, realizovaný ve spolupráci s dokumentaristkou Barborou Chalupovou, je distributorem prezentován slovy „tohle není film, ale společenská událost“. Oproti jiným výstupům bombastické marketingové kampaně, která vyvrcholila videoklipem, v němž Tomáš Klus ztělesnil kompilát všech myslitelných klišé o sexuálních násilnících, tento slogan částečně odrážel realitu. Zájem veřejnosti o bezpečnost dětí na síti je opravdu nevídaný a svědčí o vědomí mimořádné společenské závažnosti problému.

Film jako záminka

První informace o filmu byly zveřejněny na jaře loňského roku, kdy zároveň došlo ke spuštění hithitové kampaně, v níž se tvůrcům podařilo vybrat přes trojnásobek požadované sumy. Především Vít Klusák následně poskytoval jeden rozhovor za druhým. Obsáhlý prostor mu věnovaly v podstatě všechny mainstreamové zpravodajské weby a periodika. Téma bylo novináři recyklováno ještě několik následujících týdnů, během nichž se hranice mezi snahou upozornit na nebezpečný jev a clickbaitovým navyšováním návštěvnosti stále ztenčovala.

Druhá vlna zájmu se přivalila začátkem letošního roku s blížící se distribuční premiérou. Film znovu na několik týdnů zastínil ostatní kulturní počiny a potvrdil status fenoménu, k němuž se potřebuje vyjádřit každý. Takřka nebylo dne, kdy by nevyšel nový rozhovor s Klusákem, herečkami, případně psychologem bezelstně přiznávajícím, že film, o němž si s redaktorkou povídá, ještě neměl možnost vidět. Informace se opakovaly a rozmělňovaly, pochybnosti o přínosu podobné žurnalistiky sílily.

Zdá se, že film Barbory Chalupové a Víta Klusáka ještě nápadněji než jiné dokumenty slouží jako pouhý spouštěč diskusí nad určitým tématem. Pod internetovými příspěvky vztahujícími se ke snímku se běžně objevují stovky komentářů. Jenom zlomek z nich se ovšem týká samotného filmu, zejména pak toho, jak je natočen. Samotné audiovizuální dílo ustupuje do pozadí. Podstatnější než jeho existence se zdá být to, nač upozorňuje, jaké téma dostává do popředí.

Do nastoleného diskursu hladce zapadla i otázka „Co je hlavní věc, kterou by tento dokument měl přinést?“, s níž se na filmaře v České televizi obrátila moderátorka pořadu 90′. U filmu/společenské události zjevně nestačí, že o něčem vypoví, že bude něco reflektovat. Očekává se, že přesáhne prostor kina, přinese změnu a dokumentarista naplní roli služebníka společnosti.

Podle této optiky určuje hodnotu filmu to, jak plní svou společenskou funkci. Zkusme ale nezaměňovat kvalitu filmu za závažnost jeho tématu, oprostit se od společenských přesahů a zaměřit se na to, jaký je V síti vlastně film.

Film jako film

Když byl Klusák v pořadu 90′ dotázán, proč se i tentokrát rozhodl pro formát dokumentární mystifikace, odpověděl, že to nešlo udělat jinak. Pochopitelně šlo. Postavit v ateliéru tři dětské pokojíčky a deset dnů v nich několika šikovně rozmístěnými kamerami natáčet interakci tří hereček s bezpočtem mužů pohybujících se na hraně i daleko za hranou zákona není jediný způsob, jak rozkrýt problematiku sexuálního obtěžování na internetu.

Diváci jsou obratně vedeni k tomu, aby viděné a slyšené vnímali stejně jako autoři. K přijetí jejich hlediska nás nabádají pravidelné prostřihy: Vít Klusák se diví, Vít Klusák se směje, Vít Klusák je dojatý, Vít Klusák říká „ach jo“ a „ty vole“.

Mohl vzniknout jiný, třeba méně názorný film, který by stál spíš na výpovědích než na přímo zaznamenané komunikaci a ponechával by víc prostoru pro diváckou představivost. Má proto smysl ptát se, proč byla zvolena právě takováto forma a k jakému účelu filmařům postupy hraného filmu slouží.

V kontextu dokumentární tvorby poměrně ojedinělá kontrola nad podmínkami, v nichž většina filmu vznikala, Klusákovi s Chalupovou především umožnila lépe řídit nejen výslednou podobu snímku, ale také reakce diváků. Jako film koncipovaný od samého základu tak, aby vzbuzoval silné emoce, funguje V síti v důsledku výborně, dokonce lépe než většina tuzemské hrané filmové produkce, které se dokument svými produkčními hodnotami a řemeslným zpracováním vyrovná.

Na rozdíl od Klusákových předchozích filmů, jež mnohdy vyvolávaly pochybnosti, zda nejsou z větší či menší části inscenované, jsme tentokrát od začátku upozorňováni, že sledujeme určitý konstrukt, uměle vytvořené prostředí, v němž probíhá sociologický experiment řízený jasnými pravidly a kodexem o osmi bodech.

Demystifikace je však jenom zdánlivá. V prologu vidíme casting, kde autoři vybírají plnoleté, mladě vypadající herečky, jimž následně vytvářejí falešné online identity, nebo zabydlování dívčích pokojíčků předměty z dětství vybraných žen. Už tyto scény, rozkrývající konstrukci umělého světa, jsou ale po vzoru reality shows postprodukčně upraveny tak, aby byly co nejvíc vtahující.

Do obrazu jsme „všíváni“ přesným střihem, hudbou nebo střídáním různých velikostí záběru, tedy běžnými vyprávěcími prostředky hrané kinematografie. Film nám neponechává moc volnosti, staví nás do předem vymezené pozice, abychom byli ve správnou chvíli napjatí, dojatí nebo znechucení.

Horor s nápovědou

Diváci jsou obratně vedeni k tomu, aby viděné a slyšené vnímali stejně jako autoři. K přijetí jejich hlediska nás nabádají pravidelné prostřihy na Klusáka nebo Chalupovou a jejich reakce na to, co dívkám sdělují predátoři: Vít Klusák se diví, Vít Klusák se směje, Vít Klusák je dojatý, Vít Klusák říká „ach jo“ a „ty vole“.

Když jeden z mužů domnělé dvanáctileté dívce pošle dětskou pornografii, je odpudivost jeho kroku znásobena rychlými prostřihy na šokované výrazy ve tvářích několika členů štábu. Taková nápověda se ale vzhledem k povaze materiálu zdá být zbytečná.

Průběžné zohledňování přítomnosti štábu, vytrhávající nás z napjatých komunikací mezi herečkami a predátory, ale současně pomáhá dynamizovat vyprávění a přináší jistou úlevu a únik před různými formami psychického nátlaku, před vydíráním nahými fotkami, před vyhrožováním znásilněním… Nikdy neztrácíme ze zřetele, že Terezu Těžkou, Anežku Pithartovou a Sabinu Dlouhou obklopuje mnoho dalších lidí včetně odborníků a odbornic na danou problematiku (právník, psycholožka či sexuoložka). Baví se sice se skutečnými sexuálními predátory, ale nacházejí se v kontrolovaném prostředí, vydávají se za někoho jiného a chápou podstatu toho, čemu čelí.

Stravitelnosti navíc napomáhá množství vtipných situací a odlehčování tísnivých hovorů vhodně načasovanými projevy lidskosti nebo třeba hrou na piano. Satisfakci ze záběru, v němž si jednoho z predátorů během osobního setkání s herečkou označkuje okolo pobíhající pes, dalo publikum na premiéře filmu najevo smíchem i spontánním potleskem.

Snímku se na omezeném prostoru daří jednotlivé herečky dostatečně individualizovat a předejít tak tomu, abychom je stejně jako jejich lovci vnímali jako pouhé sexuální objekty, na jejichž jménech, pocitech a zájmech nezáleží. Tereza při výběru věcí, které mají autentizovat její fiktivní pokojíček, narazí na dopisy svého partnera a krabičku od snubního prstýnku. Anežčin dialog s bratrem se dotkne otázky víry a Sabinina sbírka medailí dokládá její taneční nadání.

Odlišná je také míra klidu či rozrušení, s jakou ženy po ukončení videohovoru a opuštění role na komunikaci reagují. Jejich emoce, zvlášť pokud jsou zachycené v delších nesestříhaných záběrech, patří k nejopravdovějším a nejsilnějším momentům, byť také v jejich případě si autoři občas vypomáhají prostředky hraného filmu.

Zlověstná hudba se ozývá již během castingu, když se herečky začnou Klusákovi s Chalupovou svěřovat s vlastními traumatizujícími zkušenostmi z dětství. Záměrně nepříjemná hudba podkresluje také hororovou montážní sekvenci se ztopořenými penisy, dávající nám zakusit děsivé proporce problému. Zvolený styl možná není nejdecentnější, ale přispívá k sugestivnímu zprostředkování prožitku obětí sexuálního nátlaku. V tom tkví největší přínos snímku.

Zážitek, ne ponaučení

Přizvaný právník sice vyjmenuje plejádu sexuálně motivovaných trestných činů, kterých se muži dopouštějí, a sexuoložka upozorní, že ke zneužívání mladistvých na internetu se zpravidla neuchylují pedofilové, ale osvětovým komentářům je ve stominutové stopáži věnován zanedbatelný prostor. Odborný rozbor psychopatologického chování zkrátka není stejně vděčný jako padesátník snažící se odvést pozornost od své masturbace slovy „něco jsem tu leštil“.

Hlavní je zřejmě nabídnout zážitek, ne ponaučení. Tuto funkci by měla plnit krotší verze filmu pro školní projekce V síti: Za školou, doplněná radami hereček, jak se má mládež v online prostředí chovat. Pro „dospělou“ verzi s doporučenou přístupností od patnácti let je ale směrodatný zážitkový rozměr – proto ta emoční návodnost a minimalizace prostoru pro vlastní úvahy a domýšlení naznačeného.

Foto Hypermarket film

Dramatická působivost zeslábne jen během prostřední, mírně repetitivní části. Namísto vývoje, který bychom u filmu s parametry thrilleru očekávali, čeká diváka přehlídka různých taktik sexuálních predátorů: od otevřených výzev ke svlečení trička přes jemnější citovou manipulaci až k úplatkům a nabízení cesty do Anglie.

Naše zvědavost tak nějakou dobu není podněcována tím, kam se posune příběh, nýbrž čím se bude modus operandi dalšího skypujícího muže odlišovat od těch předchozích, takže jsme situováni do poněkud voyeurské pozice. Film obratně vystavěný tak, aby vyvolával silné emoce, zde naráží na film, který chce nabídnout pestrou typologii pachatelů. Touha vyprávět se střetává se snahou ukazovat.

Dřív než se V síti promění v únavnou přehlídku bizarností, přichází třetí akt. Po natáčení v ateliéru si herečky s některými „nápadníky“ ještě několik měsíců dopisovaly, což vyústilo v sedm osobních setkání každé z nich – i tentokrát za přítomnosti kamer a v podmínkách minimalizujících případné riziko. Predátoři, kteří online chat sebevědomě zahajovali s penisem v ruce, působí naživo krotce, až ustrašeně. Dávají si pozor na to, kdo je vidí a slyší. S nepřijatelností svého počínání ale konfrontováni nejsou. K tomu dochází až v poněkud nadbytečném epilogu.

Obklopeni temnotou

Vzhledem k osekání kontextu a minimální snaze přiblížit nám motivace a prostředí sexuálních agresorů nemůže film zohlednit, že muži ukájející se online nad nezletilými představují varovný příznak širšího společenského a kulturního problému. Agresory nejsou nutně jedinci s diagnostikovanou psychickou poruchou nebo poruchou sexuálních preferencí, ale „jen“ muži přesvědčovaní o své privilegované pozici, které by se ostatní měli podřídit.

Jedná se totiž o otázku moci – a ta je nerovnoměrně distribuovaná ve prospěch mužů, kteří tvoří většinu pachatelů sexuálního násilí. Ženy podle průzkumů srovnatelně agresivní nebývají a na profily nezletilých dívek jich během natáčení zareagovalo pouze okolo dvaceti. Podle tvůrců byly navíc mírnější a namísto vyžadování nahých fotek se především vyptávaly.

Na utváření této kultury se vedle bezpočtu jiných mediálních obsahů od reklamy přes výroky politiků po sexistické komedie podílí i pornografie, která je pro mladé často primárním výukovým materiálem v oblasti sexuální výchovy, jež jim nedokáže adekvátně zprostředkovat rodina ani škola. Jejich zásadní roli v celé problematice film při svém zaujetí jednoznačněji vymezitelným zlem prakticky neřeší.

Děti mají často ostych se rodičům svěřovat, protože nejsou zvyklé se s nimi o své sexualitě bavit, nemají vůči nim v tomto směru dostatečnou důvěru. Dominanci mužů a objektivizaci a degradaci žen tak mohou přijmout jako přirozenou součást vztahů mezi pohlavími. Pozitivní příklady a vzory jim chybí. Modely komunikace zachycené ve filmu jsou jen krajními podobami tohoto uvažování.

V síti začíná denními záběry dětí na ulici, jak zaujatě hledí do displejů mobilních telefonů. Vcelku všední výjevy doprovází zneklidňující hudba, která napovídá, že bychom to neměli brát jako něco neškodného. Titulková sekvence kulminuje záběrem děvčátka s mobilem, které je orámováno názvem filmu a ocitá se doslova „v síti“. Tato metafora dobře vystihuje celý film, který pracuje se zkratkami, je vyprávěn lehce vyhroceným tónem a snaží se maximálně zapůsobit na city diváků.

Závěr se kontrastně odehrává v noci. Kamera se pomalu vzdaluje od rozsvíceného okna panelového bytu, za kterým bychom si na základě zhlédnutého důkazního materiálu zřejmě měli představit muže nabízejícího po internetu sex nezletilým. Ze světla jsme byli zataženi do temnoty, ze všedního se stalo děsivé.

Změna, o kterou snímek deklarativně usiluje, by však musela začít připuštěním faktu, že temnota, do které nás film zavádí v přesvědčení, že objevuje něco nového a šokujícího, nás už dávno obklopuje.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies