Foto Česká televize
Různé variace výroku o smrti kina zaznívají přinejmenším od zahájení pravidelného televizního vysílání, tedy déle než šesdesát let. Pravdou však zůstává, že kinodistribuce je pro úspěch filmů i v konkurenci mnoha jiných forem kulturního vyžití pořád stěžejní. K uvedení v kinosálech směřuje nejvíc peněz i pozornosti. U celovečerních děl je uvedením v kině podmíněno udělení podpory Státního fondu kinematografie. Také pro tvůrce, kteří se zviditelnili například díky online tvorbě, je největší metou celovečerní film distribuovaný v kinech napříč republikou, vloni například Vyšehrad: Fylm a Tři Tygři ve filmu: JACKPOT.
Snímek, který nevzbudí větší zájem v kinech, pak obvykle neoslní ani na VoD nebo v televizi – nestává se často, že by v pozdějších kolech dohnal nepodařený start. Proto se Netflixu nevyplatí kupovat práva například k českým dokumentům, které v kinech vidělo pár tisíc lidí, a raději svou nabídku rozšiřuje o masovější tituly, o nichž se diskutovalo už v době kinopremiéry. Kina už sice nestojí na vrcholu potravního řetězce, nejsou první volbou, kde zhlédnout nějaký film, ale pokud budeme audiovizuální průmysl chápat jako komplexní ekosystém, pořád představují jeden z organismů nezbytných pro jeho udržení a přežití.
Ačkoli letošní ročník Českých lvů vzbuzuje naděje, nelze vyloučit, že v příštích letech televizní nominace znovu ovládnou divácké jistoty v podobě Strachových somnambulních detektivek a Vejdělkových nejapných komedií.
Dává tak smysl, že místo toho, aby vznikaly nové ceny zaměřené třeba na seriály (jako byly krátkodeché ceny Elsa), jsou nefilmové počiny zahrnovány do již existujících filmových ocenění majících patřičný věhlas. Představa o tom, co všechno spadá pod audiovizi a zaslouží si punc kvality, se sice každým rokem rozšiřuje (viz nominace amatérského youtube filmu Spiknutí holčičích hoven na Cenu české filmové kritiky), ale minimálně z hlediska prestiže zůstává kinematografie pevným jádrem, na které se nabalují další vrstvy. Jenom hranice oddělující filmovou, televizní a online výrobu jsou čím prostupnější. Prozatímní vrchol této tendence u nás nastal letos.
Mimo kino, ale uvnitř průmyslu
Český filmový a televizní svaz FITES, tradiční organizace ustavená již na konci padesátých let minulého století, vyznamenal v lednu svým Trilobitem i online minisérii Pět let. Kritickou cenu Citron pak devítičlenná porota udělila volebnímu výboru Sněmovny, mj. pro jeho neschopnost novelizovat zákon o audiovizi tak, aby postihoval i globální streamovací společnosti typu Netflixu. Asociace českých kameramanů zase na cenu za vynikající kameramanské televizní dílo nominovala hned čtyři VoD minisérie: Pět let, Národní házenou, Ivetu a Krále Šumavy: Fantoma temného kraje.
Ceny české filmové kritiky od roku 2017 dostávají také projekty distribuované „mimo kino“ (již název kategorie přitom potvrzuje dominantní pozici kina), byť jde nejčastěji – a letošní rok s Devadesátkami nebyl výjimkou – o seriály pro tradiční lineární vysílání. Také akademici a akademičky udělující České lvy již několik let zohledňují, že řemeslně vyspělá audiovize vzniká i pro televizi, ba dokonce i pro web, jak bylo letos zřejmé z nominací titulů Pět let a Král Šumavy.
Předchozí uvedení v kinech tedy už v řadě kategorií v reakci na proměňující se distribuční strategie není povinné. Při procházení děl nominovaných na Lvy jste si tak mohli všimnout postupujícího pronikání nefilmové produkce do jiných kategorií, jako je hudba (Král Šumavy) nebo masky a kostýmy (Marie Terezie), jakkoli nominovanými jsou v obou případech umělci s bohatými filmovými zkušenostmi (což ostatně platí i pro režiséra Krále Šumavy Davida Ondříčka).
Možná o něco překvapivější je průnik televize do jedné z královských disciplín – Štěpán Hulík, nominovaný za scénář k minisérii Podezření, se doposud věnoval výlučně televizní scenáristice. Jeho filmový scénář Čekej tiše, inspirovaný životem Evy Olmerové, zatím nebyl realizován. S ohledem na rekordní počet vloni uvedených filmů, kdy by rozhodně bylo z čeho vybírat i při omezení pozornosti na kinematografii, je tento rozptyl napříč kategoriemi každopádně poměrně přesvědčivým důkazem vysoké kvality televizní, potažmo VoD produkce.
Příklad dokumentů
Podobně byly v minulosti po mnoha letech vzaty na milost dokumenty, až do roku 2009 vesměs přehlížené. V současnosti už se málokdo pozastaví nad tím, když nonfikční film získá nominaci za nejlepší zvuk, kameru nebo střih. Současná integrace televizních a online filmů a seriálů proběhla o poznání rychleji. Možná i proto, že v jejich případě oproti dokumentům nehrozí, že by snížily exkluzivitu a rating vysílání pro sponzory. Naopak mohou přitáhnout nové a vlivné zájemce o dynamicky se rozvíjející audiovizuální sféru. Čeští lvi jsou ostatně jednou z mála možností, jak ve veřejnoprávní televizi protlačit do popředí obsah vznikající pro konkurenční Voyo.
Schopnost Akademie reagovat na novinky a oceňovat audiovizuální tvorbu v celé její rozmanitosti letos stvrdila i vůbec první nominace pro VR film. Mezi trojici nejlepších animovaných snímků proniklo terapeutické Tmání. Stále se nicméně bavíme primárně o nominacích, tedy o tom, jak členové Akademie hlasovali v prvním kole (přesněji: jak hlasovalo 183 lidí z celkem 370). Výsledky, kterým vévodí celovečerní hrané filmy typu kostýmního životopisného dramatu Il Boemo a starosvětsky maskulinního televizního seriálu Devadesátky, jsou již o poznání konzervativnější.
Mimo pozornost
Vzhledem k tomu, že členy spolku se stávají noví držitelé a držitelky Lvů nebo lidé s více nominacemi, což jsou z velké části stále táž zavedená jména, omlazování Akademie neprobíhá zrovna raketovou rychlostí. Není tedy divu, že některé živější pořady, naladěné na aktuální společenské trendy a vyjadřování mladých, nebyly vůbec nominované (TBH, Kronika orgasmu, Mikýřova úžasná pouť internetem), a rovněž formálně míň konvenční, na mobil natočený Banger odešel navzdory množství nominací skoro s prázdnou.
Ačkoli letošní ročník Českých lvů vzbuzuje naděje, nelze vyloučit, že v příštích letech televizní nominace znovu ovládnou divácké jistoty v podobě Strachových somnambulních detektivek a Vejdělkových nejapných komedií, protože zkrátka nebude z čeho vybírat. Česká televize musí vzhledem k neměnné výši koncesionářských poplatků šetřit. HBO, díky které se již zmíněný Štěpán Hulík vypracoval na jednoho ze špičkových tuzemských scenáristů, své investice do tuzemského obsahu zastavilo. Netflix nebo Amazon s nimi ani nezačaly. Tahounem tohoto sektoru výroby se zřejmě stane Voyo, pro které je ovšem rozhodujícím kritériem sledovanost a snaha oslovit naráz co nejpočetnější segment publika, což platí i pro jejich čerstvý – a nedobrý – pokus o seriál s dospívajícími hrdiny Sex O’Clock s humorem na úrovni dvacet let starých amerických teenagerských komedií.
Bez ohledu na neodhadnutelný budoucí vývoj ovšem letošní oborové ceny již poněkolikáté a ještě zřetelněji než jindy prokázaly, že v Česku mohou ve vhodných podmínkách i mimo kino (ale současně ne zcela nezávisle na něm, což je důležité brát v potaz) vznikat audiovizuální projekty, které jsou minimálně v očích odborníků a profesionálů srovnatelně kvalitní a významné jako hrané celovečeráky.
Autor je filmový publicista.