Foto Bontonfilm
Na MFF v Karlových Varech a během festivalových ozvěn v rámci pražských a brněnských projekcí Šary Vary byla ke zhlédnutí komedie Adama Sedláka Banger, která koncem září zaútočí na česká kina. Sedlák patří k nejmladší režisérské generaci, a jestli je na něm něco sympatického, pak je to skutečnost, že nerezignoval na divákovo IQ a ochotu dívat se na věci, které ještě neviděl. To platilo o seriálu Semestr (2016) pro Stream.cz, jehož děj jsme sledovali prostřednictvím obrazovek smartphonů a notebooků hrdinů, i pro filmový Domestik (2018). Ten lze charakterizovat jako v mnohém typický artově melancholický film, psychologické vztahové drama, které je jak vizuálně minimalistické a vypiplané, tak obsahově promyšlené, plné zámlk a úsporných dialogů, což z něj dost pravděpodobně dělá nejpomalejší film o cyklistice na světě. Z uvedeného je zřejmé, že Banger mohl být vlastně jakýkoliv, ale zároveň tu byl příslib, že bude jednoznačně zapamatovatelný a vizuálně výrazný. Teaser Bangeru pak pracuje s rapovou flow a záběry špinavé noční Prahy. Jsou zde kluby, rytmus, zlato, kokain i face tattoo – v minimalistické verzi u Adama Mišíka, v opulentní u Sergeie Barracudy. Jednoduše to vypadá, že se tu půjde po mladém divákovi.
Banger je především komedie. Alespoň první tři čtvrtiny filmu. Zároveň je tu silný generačně identifikační prvek – rap.
Českým sálům a obrazovkám přitom vládnou generické filmové komedie pro diváka naopak kulturně usedlého, jenž se chce hlavně nezávazně pobavit a nic neřešit, veřejnou diskusi zpravidla vyvolávají dokumenty a sem tam se v kinech objeví intelektuálně ambicióznější jednotlivina – někdy životopisná jindy historická – nebo pohádka. Podle všeho to vypadá, že pro filmové stejně jako pro televizní tvůrce patří mezi nejnáročnější disciplíny schopnost oslovit mladé dospělé, pozdní teenagery a dvacátníky, digital natives, kteří nakonec vlastně do kina ani nechodí a na televizi se nedívají. Alespoň ne na české filmy.
Kam zmizel generační film?
Společnost zkrátka stárne a kultura s ní. Zatímco mládež devadesátých let měla své generační filmy jako Jízdu, Šeptej, Samotáře, alternativci pak Žiletky nebo Mňágu – Happy End a jistě i nějaké další, po roce 2000 jako by bylo stále komplikovanější udržet dialog s nejmladšími dospělými diváky. Existují sice komerční komedie typu Řafťáků nebo Snowboarďáků (oboje Karel Janák), ale filmů generačně výpovědních ambic a odpovídající estetiky jednoznačně ubylo a například Gympl (2007) či navazující Vejška (2014) Tomáše Vorla mají spíše rodičovskou – jakkoliv třeba empatickou – optiku.
Náznaky obratu lze možná hledat mezi filmy a seriály, které spojuje to, že vznikly pro webovou platformu a jsou o drogách – nebo aspoň jedno z toho. Téma drog už tu ale není oním nevinným devadesátkovým hulením nebo tradičním chlastáním – ale ani ponuře varovnou vizí či částečně sociální sondou (viz Grodeckého Mandragora, Michálkův Anděl Exit, Šteindlerova Perníková věž, PIKO Tomáše Řehořka, Sedláčkovy Pravidla lži nebo Prušinovského Kobry a užovky). Filmaři se přesouvají z uživatelské perspektivy do nitra drogového byznysu, což mění vizualitu i vypravěčskou dynamiku či řekněme akčnost filmů. Češi se globalizují, už nejsou jen pasivními uživateli donedávna nedostupných látek, ale činorodě vstupují do výroby i mezinárodního obchodu. Drogové téma se tím rozšiřuje z individuálního průšvihu na fenomén prorůstající celou společností. Už to nejsou jen zabordelené feťácké byty, ale taky dealerská láska k luxusním značkám.
Chci si jen srovnat startovní čáru
Drogový byznys ve filmech taky častěji tvoří hyperbolu fungování kapitalistického světa s jeho neúprosně tržními „pravdami“ a jednoznačnou, nesentimentální nadvládou peněz prakticky nad jakýmikoliv jinými hodnotami. Takovým příkladem je seriál Andyho Fehu Pěstírna na webu Stream.cz. Spojení generační perspektivy, kultury a dealování ve dvojici mladých parťáků, které se nejvíce blíží konceptu Bangeru, pak představují televizní seriáloví Zrádci (2020) manýristy Viktora Tauše. Už to nejsou „fotrovy prachy“, co mladíkům umožní svištět po světě extravagantně žlutou teslou, ale vlastní „podnikání“. A vlastní (nikoliv neoliberálním mantrám nepodobná) pragmatická filosofie adrenalinového byznysmena s perníkem v podání Cyrila Dobrého, kterou sugestivně deklamuje do kamery. Seriál se svou výpravností s až surreálními lokacemi a thrillerovou exkurzí do vietnamské komunity a mezinárodního zločinu ovšem Bangeru zároveň v řadě ohledů nepodobá.
Banger snad jen podobně pracuje se subkulturou drogového obchodu jako hyperbolizovaným světem společenské nerovnosti: „Chci jen srovnat startovní čáru,“ vysvětluje dvojznačně dealer kokainu Alex (Adam Mišík) svému romskému, taktéž poněkud neprivilegovanému, kámošovi Láďovi (Marsell Bendig). Zápletka tu stojí tak, že Alex na rozdíl od své přítelkyně nemá titul ze soukromé školy, kterou by mu zaplatil fotr. Kromě bakalářského titulu nemá ani nic jiného (slávu ni peníze), co by mu otevřelo dveře do celebritího baru, kde se schází úspěšní mužové českého světa, tzv. Pátečníci, jež Alexe hned na začátku filmu zesměšní před jeho vlastní holkou (Anna Fialová) – sami sebe zde hrají např. designér Jan Černý, jehož botasky tvoří running joke filmu, sochař David Černý, ekonom Tomáš Sedláček aj.
Alexovo místo je sice zatím dole, ale ponížení Pátečníky a hrozba „uloupení“ přítelkyně postavu i děj hned na začátku napumpují adrenalinem vzdoru. Alexovi sice dealování přináší nějaké ty peníze, ale jeho jméno je neznámé. A na balík kokainových peněz tu plynule navazuje svět peněz a slávy z rapu. Alexův plán je žánrově čistý: peníze z dealování investuje do swagu, studia a featu s někým hodně slavným – zde Sergeiem Barracudou (hraje sám sebe), který má v noci v Praze show. Alex si v autě při rozvozu jídla (a kokainu) nacvičuje do mobilu svý bars (neustále nedůstojně rušen zvuky notifikací). Výsledkem má být banger, který ho proslaví, takže „všichni budou znát jeho ksicht“. Alex na to navíc není sám, má Láďu, manažera, který vydrží opravdu hodně. Akorát ten feat s Barracudou domluvil spíše nezávazně – a jestli se má odehrát dnes v noci, bude to stát, jak se záhy ukáže, pět tisíc – eur! Situace se rychle poskládá do sice předvídatelné, ale přesto zábavné dějové jízdy (velká část filmu se skutečně odehrává v autě). A dealer po Praze vyhlášené kolumbie je nucen své prvotřídní zboží rozmnožit do něčeho… poněkud experimentálního. Jinak nebude ani pět tisíc eur, ani Barracuda, ani sláva, ani přítelkyně a před Alexem se rozevře temný svět průměrné existence v chudobě.
Hrát český rap
Na rozdíl od Zrádců, kde se střídá napětí, přízračnost a patos, Banger je především komedie. Alespoň první tři čtvrtiny filmu. Zároveň je tu silný generačně identifikační prvek – rap. A jestli máme k něčemu nějakou národní náklonnost, je to ironizování. Což je zároveň něco, o co si mnohdy český rap říká. Víra v masivní zlato, magii obličejové tatuáže a kouzla hadříků v ceně desítek tisíc prostě není v zemi proslavené ponožkami v sandálech, rejoice kalhotami a igelitkami tak silná. I když se věci pomalu mění – což je nepochybně také generační. Nakonec i český rap je ovšem autentičtější tam, kde dokáže vstřebat atmosféru postsocialistických periferií a připouštět ironii, než když se fixuje na silácké proklamace o děvkách, násilí a spoustě prachů. Banger je postaven na této žánrové sebeironii, deziluzi, na světáckých očekáváních, která ale rychle vadnou v tak nějak česky přitrapnělé verzi čehokoliv: ať už je to rozlučka se svobodou partičky nerdů ze startupu nebo scéna, kdy poněkud zpustlá majitelka second handu oceňuje modely od Gucciho nebo Prady tak, že je hodí na váhu. Peníze a všechno, co k nim patří, tu mají značně nestabilní povahu, situace se tu mění z „mít“ do „nemít“ stejnou rychlostí jako pohádkový čertovský zlaťák v dubové listí.
Tomuto balancování jde naproti i ústřední dvojice. V civilu popíkář Adam Mišík navzdory filmové kérce na tváři přitom působí spíš jako plachý, snadno zranitelný kluk s tenkým hláskem než jako zběsilý rapper. Ve všech rozhodujících momentech filmu ho musí nakopávat k akci Marsell Bendig. Přestože Láďova role je v přihrávkách, Bendig dokonale ovládá jazyk rapové scény, jeho hlášky i romský přízvuk mají žádoucí „flow“ a balanc mezi chvílemi jasnozřivosti a téměř fyzickým kolapsem z mixu drog zvládá s elegancí kluka z ulice, kterému lze ve filmu věřit naprosto všechno. Bendig tak jednoznačně zastiňuje nejen hlavní postavu, ale i slavnější a protřelejší herce v dalších rolích, kteří sice předvádějí „standardní výkony“, ale nadšení asi nevyvolají.
Role Alexe navíc Mišíka stahuje do značné nevýhody ve chvíli, kdy se autorů filmu zmocní morální panika z toho, že by film o kokainu byl „jen“ zábavný, a spustí varovnou dějovou linku. Mišík je tak nucen hrát silně nepravděpodobné situace, kdy se ten, co chtěl původně „všechny pochcat“, neústrojně transformuje ve spasitele sjeté páteční Prahy. Přitom večerní rozvážka nařezaného kokainu obsahuje tolik zostudivých i nechutných momentů, včetně několika flashbacků, že finální pasáž dělá z komedie křečovitě didaktické exemplum úplně nadbytečně.
Rozechvělý obraz doby
Stejně jako předchozí režisérovy filmy i Banger se vymyká svým vizuálním pojetím či „kamerou“. Celý je totiž natočený na iPhone. Ten je údajně vylepšen několika technickými udělátky, ale pořád je to mobil. Nápad sice teoreticky může pomáhat film definovat jako generačně mladý nebo být výrazem paranoie spojené s dealováním a užíváním drog, v reálné podobě ale technická omezení mobilního telefonu diváka vrhají do lehké neurózy z toho, že vidí jen bezprostřední okolí jednající postavy. Mohlo to snad fungovat v míře akcentu, chvějivé záběry, které nezapřou selfie genetiku, jsou ale nakonec především únavné. Přitom manýra evokovat vizuálně sjetost roztřeseností, divokým přeostřováním nebo filtry vůbec není nutná – a jak lze snadno zapátrat v paměti, nejlepší filmové pasáže drogových excesů se většinou obejdou bez varování epileptiků v úvodních titulcích filmu: od Trainspottingu přes Strach a hnus v Las Vegas po Vlka z Wallstreetu nebo Patricka Melrose aj.
Naopak lze ocenit způsob, jímž film sám sebe i odehrávající se situace „komentuje“ integrováním sekvencí z TikToku, meme Svartova skoku, prostřihů z animované pohádky Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort nebo AZ-kvízu. Stejně jako v Semestru má tato multimediální invaze větší smysl a mohla být klidně použita ve větší míře – pracovat s filtry, samolepkami nebo emoji, vším tím, co vytváří přechod z reálného světa do světa instagramové estetiky a hodnot, které jsou prostřednictvím rapové kultury ve filmu konfrontovány.
Banger však přes všechny výhrady patří k hrstce českých filmů, které se dokázaly povznést nad komerčně unylý zmar nebo naopak nekoukatelnost okrajových pokusů o něco „jiného“. Jde o mainstreamovou komedii, která je ale – sláva! – současná. Po dlouhé době jde o mladý generační film a podobně jako jiné generační filmy má svá omezení – například je definován jako pražský a možná středostavovský (přeci jen jde o kokain, ne piko). V ledačems také nepřekračuje český svět genderové determinace postav, v němž úspěch vždy padá do klína mužům, zatímco ženské postavy soupeří, která z nich je nejkrásnější. Tomu ostatně jde místní rapová kultura svým sexismem hodně naproti. Přitom tvůrci název filmu uvádějí kapitálkami a s tečkou, tedy jako „BANGER.“, s odkazem na DNA. Kendricka Lamara – tady nelze než si povzdechnout, že i to lepší z české popkultury má pořád povahu nápodoby převážně amerických předobrazů.
Autorka je literární a filmová kritička a jazyková editorka Alarmu.