Foto Patrik Klema / Česká televize
„Jediný dobrý feťák je mrtvý feťák,“ pronáší v nové sérii Adama Sedláka jistý vysokoškolský profesor. Ačkoli seriál Adikts vznikl v rámci protidrogové kampaně Zkratky, jejímiž koproducenty jsou Česká asociace pojišťoven a Policie ČR, uvedený postoj nepropaguje, ale pranýřuje – dotyčná postava je hlavním padouchem příběhu. Názory oplzlého profesora jsou prezentovány jako extrémní, respektive extremistické. V jednu chvíli mluví rovnou o „finálním řešení feťácké otázky“. Podobná doslovnost je v Adikts častá. Nejde o seriál, který by si potrpěl na náznaky. Nebo duchaplnost a jemný humor, když už jsme u toho.
Pro Adikts budeme v dosavadní české produkci obtížně hledat precedens. Dosavadní filmy a seriály, v nichž postavy berou drogy, se až na pár liberálnějších anomálií (Šeptej, Párty Hárd, Banáni), vyznačovaly stigmatizací a skandalizací, ne výzvou k většímu pochopení. Drogy jsou zpravidla rámovány jako problém kriminální, nikoliv sociální (Pěstírna, Zrádci). Obvykle sledujeme pomalý úpadek jednoho či více „feťáků“. Bez pozitivního východiska, zato s varovně zdviženým ukazováčkem (Mandragora, Perníková věž, Zatracení).
Z nástinu děje by se mohlo zdát, že Adam Sedlák natočil pornoparodii britského seriálu Misfits, v němž parta outsiderů získá superschopnosti. Název tuto příbuznost nezastírá.
Strašení policajty, katrem a bolestivou smrtí na předávkování se v Adikts nekoná. Pokud Sedlák zvedá nějaký prst, pak prostředníček, a to paradoxně směrem k orgánům, které se na projektu podílely a které neuznávají jiné řešení drogové problematiky než tvrdou represi. Jejich přístup k závislostem ze série vychází jako perverzní a neúčinný. Jen těžko říct, zda jde o důmyslný trolling režiséra, nebo to tak při psaní scénáře prostě vyšlo…
Dravým tempem, odbrzděným černým humorem, výbornou hudební dramaturgií a množstvím protetických penisů mají Adikts nejblíž k Sedlákovu předchozímu filmu Banger. Vlastně působí jako Petriho miska, na které probíhala samovolná kultivace nápadů, které už se do vtahujícího dramatu s Adamem Mišíkem v hlavní roli nevešly. Nejspíš proto, že byly pro realisticky motivované vyprávění moc vyšinuté. V Adikts je realismus sprosté slovo.
Fikční svět jako alegorie
Banger – stejně jako předchozí Sedlákovy počiny, webový seriál Semestr, ohraničený počítačovým desktopem, a psychologický body horor Domestik, uzavřený z velké části do jednoho bytu – fungoval díky časoprostorově sevřenému vyprávění s jasně vytýčeným směrem. Aktuální série je k vlastní škodě mnohem rozklíženější jak vypravěčsky, tak svým prapodivným fikčním světem. Ten je nastíněn tak ledabyle, až to hraničí s alegorií.
Děj se odehrává v blíže neurčené době, možná v paralelní realitě, možná v blízké dystopické budoucnosti. Minimum informací například o tom, proč je adiktologie tak vlivným oborem, tvůrcům uvolňuje ruce. Když divákům o fikčním světě skoro nic neprozradíte, můžete si v průběhu vyprávění dle libosti uzpůsobovat jeho zákonitosti. Who cares. Okolní svět navíc vzhledem k převaze blízkých záběrů s malou hloubkou pole – což vyznívá především jako úsporné opatření – prakticky nevidíme. V 90 procentech série jsou zaostřené jen tváře herců a hereček.
Drogová závislost, zřejmě především na tvrdých drogách (alkohol ve světě seriálu téměř neexistuje), by každopádně měla představovat obrovský společenský problém – alespoň podle toporných vysvětlujících replik typu „Svět je teď plný feťáků“. Profesorka adiktologie Jensenová – cool kosmopolitní jména mají všechny postavy – doufá, že by pomocí experimentálních drog od kolegů ze Srbska mohla „vyléčit svět“. Právě k těmto drogám, super silným extraktům MDMA, Rivotrilu nebo heroinu, se dostane pětice jejích studentů. Je mezi nimi i její snaživá dcera Mell, které se před spolužáky v době internetu daří nějakým způsobem tajit, že je Jensenová její matka. Nikdo jiný než tato pětice daný obor zjevně nestuduje. Z pohledu našeho aktuálního světa nic z uvedeného příliš smysl nedává. Z pohledu pravidel, která si vymysleli a která před námi tají autoři, možná ano.
Pornoparodie Misfits
Ač Max, Mell, Ema, Robin a Soňa netuší, co s nimi tekuté substance v malých lahvičkách udělají, a celkově mají vágnější znalosti o drogách, než byste čekali od skorodvacátníků studujících adiktologii, každý z nich postupně jednu vypije. Další se přidávají i poté, co vidí, že působení drogy ani po několika dnech nepomíjí. Opět – v rámci daného fikčního světa, v němž lidé víceméně postrádají psychologii, to asi dává smysl. Tvůrci by rýpavé otázky ohledně logiky zřejmě odbyli univerzální odpovědí jedné z postav: „Mám v piči.“
Max, který se netají tím, že šel adiktologii studovat kvůli fetu a holkám, získává permanentní erekci. Nezodpovědný flákač s nezdravě naběhlým přirozením se znenadání stává přitažlivějším pro své vrstevnice, které s ním chtějí mít sex. Odtažitá Ema po požití drogy najednou všechny miluje, říká jim, že jsou krásné bytosti, a chce se s nimi vyspat. Na nic moc jiného než na „prcání“ nemyslí ani Robin, který přestal koktat a získal sebevědomí.
Z nástinu děje by se mohlo zdát, že Adam Sedlák natočil pornoparodii britského seriálu Misfits, v němž parta outsiderů získá superschopnosti. Název tuto příbuznost nezastírá. Sexualita je ale v Adikts především prostředek k poněkud infantilní provokaci úzkoprsejších diváků, ne ústřední téma. To jako kdyby série teprve hledala. Půjde o střet různých přístupů k léčbě závislosti? O duševní problémy mládeže hledající řešení v drogách? O mezigenerační konflikty? Série je v tomhle, stejně jako ve svém přístupu k drogám, dost neurčitá.
Zejména v prvních třech epizodách často netušíme, oč hrdinům jde (kromě sexu a složení zkoušek), proč jednají určitým způsobem a říkají určité věci. Až později se jejich cílem stává nalezení spouštěcích mechanismů a zastavení účinků drog. Odmítnutí základních dramaturgických pouček a těkavé vyprávění, připomínající mysl člověka nastřeleného pikem (a to ještě před tím, než některá z postav drogy užije), jsou mnohem provokativnější než všechny záběry rozkostičkovaných údů, zvratky ve výstřihu a dialogy o dvojité penetraci.
Scénář na sebe s obdivuhodnou energií, ovšem bez náznaku promyšlenějšího plánu vrší přepálené dialogy, které hlavně díky umu mladých herců a střihače Šimona Hájka nevyznívají křečovitě. Chování postav, například Maxovo přecházení mezi „mámvpičismem“ a rodičovsky citlivým přístupem k závislákům na ulici, je stejně nekonzistentní jako herectví. Někdo okatě přehrává, někdo (třeba Lenka Dusilová se svou resting bitch face) zas podhrává.
Drogy jsou zkratky
Proměnlivá je i míra nadsázky. Už ve fraškovité první půlce jsou některé scény zcela vážné. Z „přepíčené“ komedie, která na nás hlava nehlava valí skvělé i stupidní skeče, se občas stává něco mezi béčkovým sci-fi a rodinným melodramatem. Seriózních scén přibývá s tím, jak pětice jednorozměrných karikatur získává hloubku. O jejich rodinném zázemí, minulosti a motivaci k vyzkoušení drogy se dozvídáme v pozdějších, civilnějších epizodách, kdy se tvůrci možná rozpomněli, že série má mít i didaktický rozměr, takže někdo procitne, někdo umře a někdo zopakuje centrální poučku celé kampaně: „Drogy jsou zkratky.“
Za pět minut dvanáct vychází najevo, že drogy postavám nepřinášejí jen ztopoření, průjem a schopnost tančit až do rána, ale taky iluzi integrity. Zpětně je s notnou dramaturgickou neohrabaností vysvětlováno, že si je vzaly kvůli traumatu nebo problému se sebepřijetím. Po náloži fekálního humoru, sebeironie a absurdních situací ale podobný úkrok k empatii a sentimentu působí falešně. Možná šlo o záměr. V kontextu postmoderní poetiky série, pro kterou nic není svaté, budí výchovný apel ironický úšklebek. Od drog neodrazuje.
Není to však jediný důvod k pochybnostem, zda Adikts splní svou úlohu v rámci zmíněné kampaně, která je už teď kritizována odbornou veřejností (zejména adiktology). Pětice seriálových studentů experimentuje s drogami, které jsou sice inspirovány éčkem, perníkem nebo heroinem, ale reálně neexistují. Na černém trhu neseženete nic, po čem budete mít týden erekci a den ode dne větší penis. Kvůli tomu nemá velkou vypovídací hodnotu ani dění, které po konzumaci substancí následuje. Hrdinové nemusí shánět další a další dávky, postupně se nepropadají do izolace. Vlastně ani nejsou v pravém slova smyslu závislí. Akorát se v nich zapnulo něco, nad čím ztrácejí kontrolu, ale co se jim možná podaří se stejnou pohádkovou lehkostí vypnout.
Jejich rodinné vztahy se nerozpadají, protože série ani žádné neukazuje. Peníze pro ně nejsou problém. Nezažívají stud a vyloučení kvůli nutnosti pořád něco brát. Efekt drog je ohrožuje především proto, že budí podezření fašistického profesora, který by feťáky rovnou střílel. Ten je ale dalším nereálným prvkem, v podstatě komiksovým zlosynem, jakkoli lze spekulovat, zda autorům pro inspiraci neposloužil stávající šéf Národní protidrogové centrály.
Bez logiky
Když série ukazuje lidi závislé na skutečných drogách, jde buď o stereotypní špinavé „smažky“, které se válejí na ulici mezi použitými stříkačkami, nebo o vymydlené klienty luxusní kliniky, kteří naopak v každé scéně vypadají, jako by se chystali do divadla. Adikts tak sice oproti dřívějším filmům a seriálům drogami pouze nestraší, ale zároveň není jasné, co o nich a lidech, kteří s nimi experimentují, jsou jejich uživateli nebo na nich mají závislost (což se zde nerozlišuje), vlastně chce říct. Kromě toho, že represivní řešení je slepá ulička.
Prapodivně rozpolcená a neusazená série funguje nejlíp jako svižný sled nemotivovaných scének, za nimiž není radno hledat systém, smysl či logiku. Možná zrovna takový obsah ale vyhledává generace Z, která by měla představovat cílovou diváckou skupinu. Díky stylu snímání, kdy je veškerá pozornost soustředěna na herce a repliky, je Adikts ideální ke sledování na displeji chytrého telefonu. Hlášky, u kterých moc nezáleží na kontextu, navíc vybízejí k tomu, aby je někdo vystřihnul a hodil na TikTok, kde třeba časem zkultovní.
Pro diváky a divačky, kteří za etalon televizní zábavy považují StarDance a detektivky Jiřího Stracha, budou Adikts každopádně víc bad trip než opojný rauš. A právě za odvahu nebýt pro každého (jako většina produkce ČT), za osobitost, sebevědomý výsměch dobrému vkusu a dynamický vizuální styl si nová série přes všechnu zkratkovitost zaslouží uznání. Ale pořád spíš coby kuriozita k jednorázovému pobavení než seriálová událost k opakovanému sjíždění.
Autor je filmový recenzent.