Z minisérie Volha. Foto Česká televize
„Víte, skutečný frajeři se nad druhý lidi nepovyšujou,“ poučí Standa Pekárek v podání Kryštofa Hádka režisérku Válovou, která má být zřejmě verzí Věry Chytilové, hraje ji Aňa Geislerová. Na to si povzdechne, že je škoda, že má ten den v archivu službu zrovna ona a ne její kolegyně. „Ta se aspoň netváří, že se tři dny nevysrala,“ dodá antihrdina minisérie Volha, toho času řidič celebrit v redakci humoru a lidové zábavy v Československé televizi. Je to až tento moment přicházející v první třetině předposlední epizody, který se zdá pro celý příběh stejně důležitý jako všechny Standovy dětinské sprosté vtipy a prospěchářství. Sklon, který v seriálu charakterizuje, až ikonizuje jeho postavu – na internetu můžete narazit na memy s postavou opřenou o kapotu auta a nápisem FORREST CUNT.
Online svět, schopný produkty populární kulturu rychle nalámat na malé kousky a pojmenovat v nich tušené podobnosti a souvislosti, v něm rychle rozpoznal archetypální mužskou figuru spojenou s českými normalizačními léty. Produkt socialistického konzumerismu, který pochopil, že v systému známostí, službiček, drobné i větší korupce a bezpáteřnosti se může dostat k teplému místu, bytu, dárkovým předmětům i dovoleným na Balatonu. Prosťáček, který díky zkažené době může určovat životy schopnějších, talentovanějších a citlivějších. Symbol doby. Tvůrci Volhy s tímto symbolem z románové předlohy Karla Hynieho ale nijak dál nepracují. Stačí takový, jaký je. Idiot bez citů, obklopený cynickými normalizačními kulisami a lidmi dělícími se na svině a sraby.
Prosťáček, který díky zkažené době může určovat životy schopnějších, talentovanějších a citlivějších. Symbol doby.
Celá dlouhá pětidílná podívaná (díly mají kolem hodiny dvacet) je tak natahovanou, nepodnětnou nudou těžící ze zasazení do prostředí televizáků a celebrit a ochoty diváků bavit se normalizační vulgárností. Místo ulepené laskavosti „ostalgických“ komedií, kterými teď fanoušci Volhy argumentují, přestože jde spíš o záležitost desátých let, tu máme koncentrát sprostých vtipů, sexismu, buranství a prospěchářství, který nám umožňuje se vůči tehdejší době jednoduše vymezit a dětem ukázat seriál jako důkaz tehdejšího marasmu. Jestli byly Pelíšky a Vyprávěj možností obhájit si vlastní konformitu během minulého režimu, přináší Volha tu samou možnost, jen z druhé strany. Povzdechnout si, jak strašná a neměnná normalizace byla pro obyčejného člověka, si při ní můžeme hned poté, co oceníme autenticitu špičatých podprsenek a oprýskaných ulic. Zatím jsme zřejmě ve fázi, kdy chceme normalizaci vidět simplifikovanou tak moc, aby pro nás její sledování nebylo příliš zneklidňující.
Komunismus je svinstvo a bolševici jsou svině
Na Volhu se mi tedy osobně nedívá špatně proto, že by zjevovala nepříjemnou „pravdu“ o normalizaci, ale proto, že ji neproduktivně zplošťuje. S volbou ukázat normalizační Prahu jako svět směšných, bezskrupulózních a chcípáckých postaviček, které hlavně rády jedí, pijí a mají s někým sex, už sofistikovanějším způsobem pracovaly například snímky zmíněné Chytilové. Od revoluce pak vznikly i další filmy a seriály o minulém režimu, které zdaleka nepřinesly jen idealizující zjednodušení ve stylu Pelíšků nebo Vyprávěj, se kterým Volha ostře kontrastuje, a podle některých je tak osvěžující změnou.
Máme za sebou například ambivalentní rámování postav v Hřebejkově Pupendu, nebo nekompromisně kritický, černobílý pohled na normalizaci od Štěpána Hulíka v Hořícím keři. Podobně černobílá (komunisti zlí, nekomunisti dobří) je i Hřebejkova a Jarchovského Učitelka. Žánrové zpracování jiného seriálu HBO Bez vědomí, v němž hraje Martin Hoffman sympatického příslušníka StB, se sice týká přelomu osmdesátých a devadesátých let, nicméně také spíš vypovídá o dřívějších dekádách. To má společné se zatím asi nejkomplexnější televizní minisérií, která se dekád před revolucí dotýká – Rédlem Mira Šifry a Jana Hřebejka. Vzpomenout si můžeme i na Štindlův a Špačkův thriller Pouta, které vypráví příběh ze řetězu utrženého estébáka – Luboš Veselý v nich hraje postavu směšného disidenta.
I ve Volze jsou většinu času disidenti směšní. A je to právě až zmiňovaná konfrontace jednoho symbolu doby se druhým – prospěchářského idiota Standy Pekárka a nezlomné disidentky Válové, ze které vítězně vychází Standa – kdy se zdá, že Volha má co říct. Válovou totiž minisérie také vykresluje jako nepříjemnou krávu, která o svobodě a odvaze ráda mluví. Jenomže zvolené satirické zjednodušení a repetitivní, mnohdy klopotné dialogy to minisérii neumožňují. Všechny postavy jsou karikatury charakterizované dvěma, třemi větami, které opakují pořád dokola. Produkční Horáček několikrát zopakuje, že má „toho emigrovanýho bráchu,“ Válová žvaní jen o kuráži. Po Standových urážkách se nestane nic, nejde totiž o moment, kdy minisérie vyjádří svůj postoj. Ten jediný vyjadřuje už od začátku a nijak se nemění, ani nezískává na nuancích.
Přesto je Volha jednoznačně na straně disidentů, a tak se na správné straně ukotví alespoň drobnou vedlejší postavou studentky FAMU, která se nikdy nezaprodá. V závěru, když nastane sametová revoluce, seriál dává prostor chcípákům, kteří v soukromí tvrdili, že jsou proti režimu, vypadat dobře. Nebo jsou i někteří z nich za blbce? Těžko říct. Aby se minisérie v tuhle chvíli dokázala koherentně vyjádřit a ne lavírovat mezi nastaveným tónem a potřebou závěrečné piety, musela by být od začátku komplexnější, upřímnější a chtít říct něco složitějšího, než jen to, že „komunismus je svinstvo a bolševici jsou svině,“ jak stojí na papírku, který v Pupendu nechá postava Jaroslava Duška schovaný za ozdobnou mozaikou.
Přidržet se známého
Od České televize volba dát zelenou právě projektu Volha nepřekvapí. Není institucí, která by sledovala zahraniční trendy, a snažila se zdejší reflexi dějin posouvat prostřednictvím podpory autorů nebo autorek přinášejících nečekané, nové pohledy na zdejší bolavá témata. Když jsme tedy v poslední dekádě zjistili, že Čechy zajímá nejenom Netflix, ale i kvalitní, komplexní televize a současně ratingy vykazovaly velký zájem publika o české seriály, lidé v rozhodovacích pozicích veřejnoprávní televize se přesto rozhodli přidržet osvědčeného. A to pro ně reprezentují především jména konkrétních tvůrců – Jana Hřebejka, Jiřího Stracha a v tomto případě autora Cirkusu Bukowsky nebo Rapla, Jana Pachla. Místo nového rámování normalizační doby jsme tak se zpožděním dostali reakci na někdejší ostalgii, vezoucí se na populárním narativu neproniknutelného normalizačního marasmu. Ne, že by normalizace nebyla odsouzeníhodná, pro liberálně naladěné publikum je však Volha další možností se u televize o svých zjednodušujících názorech jen pohodlně ujistit.
Televizní seriály přitom už dnes dospěly do fáze, kdy jsou schopné poskytovat mnohem komplexnější reflexi minulosti. Znamenalo by to udělat postavy méně jednoznačné, nechat je více mluvit, nahlížet události z více perspektiv a netvářit se že byla normalizace špatný vtip, ale zobrazit ji jako období, ve kterém různí lidé žili různé životy. Mohli bychom se také pro jednou přestat stresovat tím, že nás někdo špatně pochopí, když celé dílo nebude každou větou explicitně křičet, jak moc byl minulý režim strašný. Na tom se totiž už většinou shodneme a otevírá se tedy prostor uvidět dvě dekády v detailu a z mnoha úhlů. Nemusí se každý příběh dotýkat StB a ohýbání hřbetů. Vrcholným příkladem komplexně dobu reflektujícího seriálu mohou být američtí Mad Men, kteří prostřednictvím příběhů zaměstnanců prestižní reklamní agentury dekonstruují tamější šedesátá léta, i evropské seriály a minisérie z poslední doby jsou však schopné nahlížet specifická dějinná období z překvapivých úhlů, například norské Šťastná to zem, britské Byl by to hřích nebo Sherwood, ale i polský Král Varšavy. Všechny tyto příklady se nebojí publiku předkládat dějinné zvraty pohledem lidí, kteří je zatím nevyprávěli anebo dodávají různá interpretační hlediska.
Osobně mám za to, že nám totiž česká idealizující nebo satirizující zjednodušení nedovolují normalizaci nahlédnout tak, aby to zdejší společenskou debatu posouvalo. Nejde jich tak ani využít k možnosti hojit kolektivní traumata a skutečnému smíření s minulostí. Dokud si normalizaci budeme karikovat, nepochopíme ji. Ani její souvislost s přítomností.
Autorka je redaktorka Alarmu.