Foto Tim van der Kuip, Unsplash
Plán na gigafactory u Dolní Lutyně na Karvinsku vypadá jako projekt z přelomu devadesátých a nultých let, kdy se v Česku budovaly na zelené louce automobilové montovny. Karvinsko si zcela jistě zaslouží projekt, který do regionu přivede peníze a vytvoří pracovní místa. Dosavadní průběh však vypadá jako noční můra, která přes uhlazený slovník politiků ztělesňuje aroganci centra vůči periferii země.
Situace nátlaku
Průběh příprav na stavbu továrny se vlastně nijak zvlášť neliší od feudalismu či normalizace. Že má lidem za jejich ploty ve Věřňovicích vyrůst obří fabrika na baterie, se dozvěděli z médií. Starostové dotčených obcí byli překvapení stejně jako obyvatelé. Jako by pro pražské politiky bylo nepředstavitelné, že i na východě země lidé hovoří stejnou řečí a mohli by je s návrhem seznámit dříve, než ho schválí. Možná by potom návrh prošel bez současných protestů, anebo by schválen nebyl, protože by politici vyhodnotili, že je neprůchozí.
Máloco vystihuje současnost tak jako podřízenost demokratické vlády jakési nadnárodní korporaci, která si diktuje podmínky, za nichž je ochotna sestoupit z nebe a postavit nevolníkům za humny fabriku.
Místo toho vláda schválí přípravu projektu s tím, že je to jediná varianta, země gigafactory potřebuje, Karvinsko rovněž, a vytvoří tak situaci nátlaku, v níž vypadá jakýkoliv odpor obyvatel jako projev nerozumu, zaostalosti a šílenství. Poté, co se zvedne vlna lokálního rozhořčení, zareaguje centrum jako vždy. Jako příčinu problému identifikuje špatnou komunikaci a nedostatek informací. Rozhodne se proto obyvatele zahltit informacemi, po jejichž absorbování již nikdo rozumný proti gigafactory protestovat nemůže.
Informační kampaň však naráží hned na několik problematických částí. Ve stejně lokalitě se měla stavět fabrika společnosti Hyundai před skoro dvaceti lety a projekt byl přesunut se slibem, že se zde stavět nebude. Stál za tím odpor obyvatel, ale i charakter přírodní lokality. Ani jedno nikam nezmizelo. Po stavbě gigafactory by místní vesnice byla obklopená obří továrnou, nedalekou dálnicí a asi i plánovaným koridorem vysokorychlostní trati.
Celá oblast Karvinska je přitom poseta oblastmi brownfieldů, tedy průmyslem či bývalou těžbou poničených území, kde by bylo možné vybudovat novou výrobnu, aniž by komukoli škodila. Jenomže investor chce stavět zrovna na onom krásném poli s výhledem na několik ekologicky významných lokalit a pár desítek metrů od evropsky významné lokality Niva Olše-Věřňovice. To jsou argumenty pro zabetonování 280 hektarů zemědělské půdy. Ta přitom v Česku mizí pod domy, skladišti a halami rekordním tempem. Jistě je to skvělá strategie tváří v tvář pokračující destrukci klimatu. Možná bychom mohli zbytek ornice zalít betonem preventivně, ať máme klid.
Pracovní tábor Dolní Lutyně
Nejlepší by samozřejmě bylo chtít po investorovi, ať své rozhodnutí zkusí vysvětlit a obhájit. Jenomže tohle je vůbec nejbizarnější aspekt celého projektu. Jméno investora je tajné. A tak zástupci státu jezdí na besedy s obyvateli, kde jim radí, ať jsou klidní a věří jim, protože nic víc jim stejně říct nemůžou. A současně dodávají, že je třeba jednat rychle, jinak si to zástupce Boží vůle na zemi rozmyslí a továrnu na štěstí postaví v Polsku nebo Maďarsku.
Máloco vystihuje současnost tak jako podřízenost demokratické vlády jakési nadnárodní korporaci, která si diktuje podmínky, za nichž je ochotna sestoupit z nebe a postavit nevolníkům za humny fabriku. Státní aparát místo aby hájil zájmy svých občanů, pro zájmy neznámé korporace vyráží do terénu zpacifikovat odpor místních. Dokonce vyrobil web, kde se prý lidé dozvědí vše podstatné – tedy nic.
Stránka se kupodivu nejmenuje gigantickatovarnanapoli.cz, ale parklutyne.cz. Ministr průmyslu Síkela na ní svým pověstným lidským přístupem slibuje „rozvoj navazujících dodavatelských řetězců ve velmi moderním odvětví“ a Zbyněk Stanjura láká na vznik nových škol a kvalitnější bydlení. Jako by snad místní nebránili stavbě právě proto, aby si kvalitní bydlení zachránili.
Určitě by obcím v podobné situaci pomohlo, kdyby z podobných montoven na svém území měly zajištěn odpovídající příjem. Jenomže právě obce toho v rámci rozpočtového určení daní dostanou nejméně, přestože nesou na bedrech veškerou zátěž a rizika. V sousedním Rakousku či Německu by obci v podobné situaci náležely násobně vyšší příjmy.
Periferní regiony zasažené útlumem těžby či průmyslu patrně mají být navždy otloukánky státu. Jako by to, že jsou na tom špatně, bylo argumentem, aby si na nic nestěžovaly a s vděčností poděkovaly za každou kost, kterou jim vláda z centra hodí. Už proto musím obyvatelům fandit v jejich referendu. Hájí nejen svůj domov, ale také ony demokratické hodnoty, jimiž se současná vláda tak ráda rétoricky ohání, aniž by se jimi řídila.
Autor je redaktor Alarmu.