Foto Julie Hrnčířová
„Na který straně seš?“ zeptal se mě minulý týden jeden kolega, když jsme zapředli řeč nad albem U nás v garáži dvojice Václav Havelka (Please The Trees) a Martin Tvrdý (Bonus, Sporto). Dvě výrazné osobnosti domácí alternativy na něm skládají coververzemi poctu muzikantům z konce osmdesátých let (Psí Vojáci, Garáž, Dybbuk) a svůj projekt celkem s gustem prezentují jako polarizující počin, nebo přinejmenším alespoň rádi mluví o vyhraněných názorech, které deska vzbuzuje. „Šaháme jim na věci, na který se šahat nemá,“ prohlásil Tvrdý v televizní Tečce páteční noci na adresu pamětníků a Havelka v aktuálním čísle časopisu Full Moon přemítá: „Myslím, že to bude tvrdej oříšek hlavně pro starší generaci. (…) Uslyšej beat a bude vymalováno.“
Předělávejte si, co chcete, ale ať je to k něčemu
Na čí straně že bych měl být? Na jedné jsou nejspíš uražení pamětníci, kterým Havelka a Tvrdý zprznili milované fláky, na druhé ti, kterým objevili zasuté poklady předrevoluční alternativy nebo připomněli desítky let zapomenuté hity. Teoreticky bych mohl patřit do obou kategorií – po revoluci jsem se jako čerstvý student gymnázia dostával zpětně k undergroundovým klasikám a skladby jako To svět se posral, Ale čert to vem nebo Žiletky se staly součástí mého dospívání. Samozřejmě se ke mě nedostalo úplně všechno, a tak dnes můžu s odstupem spekulovat, jaká by asi byla moje puberta, kdybych v patnácti slyšel Co ty jsi zač? od Dr. Max. Jenže u předělávek Havelky a Tvrdého nejsem ani naštvaný, nadšený, a dokonce ani nostalgický. Opatřené chladným elektronickým designem a zpívané Havelkovým katatonickým hlasem ve mně totiž nevzbuzují vůbec žádné emoce. Maximálně tak apatii. Což je asi tak to nejhorší, co se mohlo stát písničkám, které dodnes shrnují výpověď jedné naštvané generace na konci totality.
V době, kdy YouTube zaplavily miliony amatérských verzí hitů, se písnička všeobecně považuje za volně šiřitelný obsah (ať už se to hlídačům dodržování autorských práv líbí, nebo ne), který si kdokoliv může přetvořit dle libosti. Přenášená informace je posloupnost akordů a text, zbytek je už záležitostí interpretace, při níž se kreativitě nekladou žádné hranice. Není to nic nového, v dějinách popu podobně vzniklo několik slavných coverů, které předčily originály – namátkou jmenujme Dylanovu píseň All Along The Watchtower v podání Jimiho Hendrixe, Princovo Nothing Compares 2 U zazpívané Sinéad O’Connor nebo v novém tisíciletí neortodoxní verze Hurt v podání Johnnyho Cashe, původně od Nine Inch Nails.
V Havelkově a Tvrdého podání zní surové generační výpovědi prázdně a dutě. Asi jako kdyby punkové texty někdo četl v nechvalně proslulé Nedělní chvilce poezie.
Coververze se dělají z různých důvodů. Fanoušci na YouTube je natáčí z radosti a touhy po patnácti vteřinách slávy, slavní muzikanti nostalgicky vzpomínají na mládí nebo prostě jen potřebují vyplnit mezeru mezi deskami. Najdou se ale samozřejmě i ambicióznější projekty – kompilace For Semafor předělávkami Suchého a Šlitra před pěti lety pojmenovala vlnu hravého alternativního popu z prostředí malých divadelních scén (DVA, MIDI LIDI, Kazety) a kolekce 20 Years After: Brzo na mě přijde řada složilo poctu polozapomenutým kapelám z brněnské alternativy osmdesátých let.
U nás v garáži nic nenajdete
U nás v garáži Tvrdého a Havelky původně vzniklo jako vedlejší projekt soundtracku k filmu Listopad, nicméně na „edukativní“ účel deska neaspiruje. Na to je většina vybraných skladeb příliš známých a dodnes takzvaně v oběhu. (Žiletky nebo Sbohem a řetěz hrají i trampové u táboráků.) Nefunguje ale ani nostalgický motiv, vždyť v tiskové zprávě se dočtete, že „oba hudebníci jsou mladší než hrdinové filmu Listopad a původní písně tedy soundtrack jejich dospívání netvořily“. Zároveň tvrdí, že projekt „nebyl zamýšlen jako politická výpověď“, tudíž nečekejte žádné hluboké myšlenkové elipsy s dobou před čtvrtstoletím, byť tvůrci přiznávají, že písně byly vybírány i kvůli svým aktuálně platným textům.
Slogany jako „Ale kdo by plakal když musíme najít důvod našeho bytí/ i když je to vobčas opravdu k zblití/ to je jedno v jaký době/ bejt votevřenej sám k sobě“ (Michael’s Uncle) nebo „Špinavá doba, prašivej vzduch, co asi znamená šílenej puch./ Brutální soulad politickejch stran, v ulicích teror, šílenej kravál“ (HNF) jsou skutečně nadčasové a sedí celkem dobře i na současnou existenci nervní doby, kdy těžko odhadovat, co přijde za měsíc nebo za rok. Jenže v Havelkově a Tvrdého podání zní surové generační výpovědi prázdně a dutě. Asi jako kdyby punkové texty někdo četl v nechvalně proslulé Nedělní chvilce poezie. Frontman Please The Trees ve Full Moonu přiznává, že polovinu skladeb v originále nikdy neslyšel a svůj vlastní přístup si k nim hledal jen skrze text. Proč ne, i takhle třeba může vzniknout něco silného, jenže přenesením vzteku do aseptického kontextu vzniká dílo, které působí, „jako kdyby se z Never Mind The Bollocks udělal muzikál pro maloměšťáky“ (jak desku trefně na Facebooku charakterizuje publicista Luděk Staněk). Některé, například fistulí zpívané Žiletky nebo Svět se posral pojaté jako uplakaná balada, rovnou vzbuzují dojem nezáměrných parodií. Čert vem úctu k materiálu, ale postrádám smysl, proč tohle vlastně vůbec dělat.
V promomateriálu se nakonec dopátráte, že Havelka a Tvrdý chtěli v písničkách najít „novou citlivost“ a odhalit za maskulinními rockovými gesty něžnost a krásu. V praxi to ale znamená, že štěkavé punkové a novovlnné songy z doby natlakované jako papiňák převedli na dominantní generační pocity smutku a melancholie. Jsou to zdá se momentálně jediné univerzálně srozumitelné emoce, s nimiž umí pracovat rocková hudba (v níž mají oba kořeny). Všichni ale dobře víme, že melancholie se velmi snadno přelévá v apatii a jakési křečovité přežívání ve světě, o němž jsme přesvědčeni, že ho stejně nemůžeme změnit. Což je samozřejmě přesný opak toho, co chtěly říct písně v původních verzích.
Hlavně, prosím, nerušit
Martin Tvrdý, respektive jeho alter ego Bonus, je přitom paradoxně příkladem muzikanta, který proti podobným náladám apatie ve společnosti rád vystupoval – třeba na svém rapovém albu Konec civilizace či v několika angažovaných skladbách. Pak se ale na následném (a nutno dodat mnohem úspěšnějším) Náměstí míru přerodil v melancholického rappera-písničkáře, který zpívá hlavně o svých vnitřních válkách. Jeho poslední počin – letošní kolekce abstraktní elektroniky Neprodejné EP – byl už rovnou beze slov.
Ještě se naposledy vraťme k tiskové zprávě, kde Tvrdý a Havelka prohlašují: „Nové úpravy, i když s respektem, vznikly bez piety a sentimentu, s odvahou vyjádřit současnou zkušenost.“ Tady je možná největší zádrhel projektu. Jakou zkušenost vlastně vyjadřují? Malátnou agonii a smíření se s blížícím koncem světa? Celkovou emoční vyprahlost a netečnost někoho, kdo si léta frčí na antidepresivech? Těžko říct. Z desky máte pocit, že oba pánové na U nás v garáži jen naplňují klasické zadání autorům filmových soundtracků – režisér jim obvykle klade na srdce, aby svojí hudbou hlavně nerušili diváky. Pokud ve vás písničky Psích Vojáků nebo Garáže vzbudí touhu vzpomínat na mládí, tak se nebojte, že by film pod vašimi víčky coververze z desky nějak zásadně konfrontovaly.
Autor je hudební publicista.