Pařížská klimatická konference se už pomalu blíží ke svému závěru. Občanská společnost podle dosavadního průběhu jednání očekává, že výsledný text dohody zdaleka nebude tak ambiciózní, aby dovedl zvrátit nastoupenou cestu ke zvýšení teploty o více než 2° C.
Uhlíkový poplatek by se vztahoval na všechny produkty, které jsou vyráběny z fosilních paliv, a výtěžek z něj by Hansen rovnoměrně distribuoval mezi občany na způsob nepodmíněného základního příjmu.
Některé hlasy kritiků dosavadního průběhu jednání zaznívají obzvláště silně. Jedním takovým disponuje James Hansen, jeden z nejvýznamnějších klimatologů dneška. Proslul svým vystoupením v americkém Kongresu v roce 1988, kdy jako jeden z prvních vědců veřejně prohlásil, že emise skleníkových plynů (zejména CO2) způsobují oteplování. Dřívější ředitel Goddardova centra NASA ve svých studiích opakovaně prokazuje existenci klimatické změny a popisuje její dosavadní vývoj na základě dat získaných například ze sond v ledovcích. Soustředí se přitom zejména na pozorování procesů jejich roztávání a následné zvyšování hladiny oceánů. Právě zvyšování hladiny oceánů by znemožnilo nadále obývat některá z nejhustěji osídlených míst na světě (Bangladéš, New York).
Za skutečnou tržní cenu fosilních paliv
Hansen s vizáží Indiany Jonese přichází i s návrhy, jak klimatickou změnu zastavit, nebo alespoň zbrzdit. Protože je situace obzvlášť kritická, vyžaduje radikální řešení. Hansen propaguje tzv. uhlíkový poplatek, který by mohl mít efekt takřka okamžitě. Slibuje si od něj především to, že by konečně stanovil „skutečnou“ cenu fosilních paliv a nechal prasknout tzv. uhlíkovou bublinu. Dle Hansenova přesvědčení se totiž do tržní hodnoty fosilních paliv nezapočítávají negativní externality, které jeho těžba a využívání způsobují globálnímu ekosystému. Uhlíkový poplatek by se vztahoval na všechny produkty, které jsou vyráběny z fosilních paliv, a výtěžek z něj by Hansen rovnoměrně distribuoval mezi občany na způsob nepodmíněného základního příjmu.
Od zavedení uhlíkového poplatku si Hansen slibuje zastavení nárůstu teploty na hranici 1,5° C. Nastavení odpovídající ceny by mělo trhu umožnit přijít s inovacemi, které by zdroje uhlíkových emisí skokově nahradily. Samozřejmě by se uvolnil prostor technologiím, které již fungují. Jenže ne všechny bezuhlíkové technologie jsou bezproblémové. Jaderná energetika sice neprodukuje emise CO2, nicméně vidět v ní řešení klimatické krize by bylo scestné. Tragické havárie v Černobylu a Fukušimě jsou přitom jen vrcholkem ledovce problémů spojených s jadernou energetikou. Nákladná a silně centralizovaná infrastruktura, která je nutnou podmínkou pro využívání jaderné energie, výrazně zatěžuje veřejné rozpočty. Technologie kvůli své složitosti také úspěšně uniká snahám o demokratickou kontrolu. Ukázkový tuzemský příklad je prodlužování životnosti JE Dukovany. Kombinace těchto dvou faktorů vytváří snad dostatečně silný důvod pro odmítnutí jaderné energetiky jako cesty ven z klimatické krize, přestože by se jí uhlíkový poplatek zřejmě nedotkl.
Návrhy reformní, nikoli revoluční
Podobný přístup k řešení klimatické změny představuje i myšlenka uhlíkové daně. Studie Lucase Chancela a Thomase Pikettyho uvádí uhlíkovou daň jako nástroj pro vyrovnávání nerovností mezi největšími producenty CO2 a zeměmi, na které dopady klimatické změny působí (a i nadále působit budou) nejvíce. Uhlíková daň v jejich návrzích má progresivní dynamikou, která by větší tíhu přenášela na regiony, které jsou za současnou situaci historicky zodpovědné. Návrhy, které předkládají, reflektují nerovnosti ve finančních příjmech a produkci emisí nejen ve srovnání mezi jednotlivými zeměmi, ale i v rámci jednotlivých států. Deset procent největších znečišťovatelů produkuje téměř polovinu všech globálních emisí CO2. Těchto deset procent žije na všech kontinentech, třetina z nich je přitom z rozvojových zemí. Platit za emise by podle této logiky měli znečišťovatelé osobně. Zdaněni by tak měli být ve všech zemích, včetně těch rozvojových, jako je například Indie a Čína. Podobně jako u Hansenova návrhu by pak získané finanční prostředky měly sloužit k adaptačním a zmírňujícím opatřením v místech nejvíce zasažených oblastech.
Oba výše zmíněné návrhy mají společné rysy. Spojuje je víra v to, že se změnou klimatu se můžeme vyrovnat pomocí relativně jednoduchých finančních opatření. Pokud by znečišťovatelé platili adekvátní ceny, bylo by díky zisku možné vyrovnat se s následky klimatické změny. Ani jeden z těchto návrhů ale neproblematizuje proces distribuce získaných peněz mezi dotčené regiony nebo vymáhání těchto finančních prostředků.
Oba návrhy nemají ambici být revoluční proměnou, spíše ukazují cestu jak zvýšit udržitelnost současné podoby energetiky. Otázkou ale je, zda tváří v tvář současným podobám změny klimatu a jejich trendům do budoucna můžeme s takovými návrhy spokojit a nezpochybňovat samotnou logiku tržního využívání energetických zdrojů.
Autor vystudoval environmentální studia.