Foto NATO, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Petr Pavel chápe ve svém programu klimatickou změnu jako jednu ze svých pěti priorit – společně s aktivní zahraniční politikou, inovativní ekonomikou, nezávislou a efektivní energetikou a vzděláním jako celoživotním procesem. Své programové pozice v této oblasti shrnuje pod bodem „zdravé životní prostředí jako nutnost pro kvalitní život“. V tuto chvíli je těžké soudit, nakolik se jedná o upřímný zájem, nebo o pouhý marketingový kalkul, opírající se o vědomí, že klimatická krize a její dopady nabývají podle průzkumů u české veřejnosti na důležitosti. Petr Pavel ostatně za sebou nijak významnou environmentální minulost nemá a těmto otázkám se nijak zvlášť nevěnoval.
I proto je Pavlovo uchopení klimatické a energetické problematiky poněkud vágní, opírající se o „neideologický“ pragmatismus, který nikoho neurazí, ale ani nenadchne. Existují nicméně zcela konkrétní důvody, proč by měl nastupující prezident zvláště v příštích letech vytvářet tlak na vládu, aby urychlila dekarbonizaci ekonomiky a energetiky zvláště: jednak do uhelných regionů aktuálně směřují desítky miliard z Evropského fondu pro spravedlivou transformaci, které mají vysoký korupční potenciál, a zároveň Česko značně zaostává za západní Evropou v tempu rozvoje obnovitelných zdrojů. Zatímco země na západ od nás lámou rekordy především v instalaci fotovoltaických panelů, Česko se stále ještě potýká s odstraňováním základních legislativních překážek, a dekarbonizace naší energetiky tak stále stagnuje.
Takovou stagnaci si ale z mnoha dobrých důvodů už nemůžeme dále dovolit. Co do energetiky tím pomalu, ale jistě vzniká „dvourychlostní Evropa“, která bude mít za následek vysoké ceny energií ve východoevropských zemích – alespoň pokud se v jejich přístupu něco rychle nezmění, což pro prezidentský úřad otevírá široké pole možností.
Odstřihnout se od fosilního Ruska
Pro Pavla jsou ale naše klimatické závazky a dekarbonizace energetiky součástí tématu, které je pro něj nepochybně prioritní: dosažení energetické nezávislosti na ruských fosilních zdrojích. Ta je zásadní pro snížení vydíratelnosti Evropy ze strany Ruska, a tedy i pro úspěšné vyřešení energetické krize a dlouhodobou podporu Ukrajiny proti ruské agresi. Lze tedy věřit alespoň tomu, že Pavel bude významným hlasem dekarbonizace z geopolitických a bezpečnostních důvodů.
Má to i své širší souvislosti – pro armádní sbory po celém světě klimatická krize není nějakou postmateriální, morální otázkou, ale bezpečnostním problémem, kterému musí zcela pragmaticky čelit. To je přístup, který může být bezesporu blízký i armádnímu generálovi ve výslužbě a bývalému předsedovi vojenského výboru NATO. Právě uchopení klimatické krize bezpečnostní perspektivou by znamenalo významný příspěvek do české veřejné debaty o klimatu: chápání globálního ohřívání planety jako bezpečnostní hrozby je zdánlivě „neideologické“ (resp. stravitelné i pro ty, kdo standardní zelené rétorice nedůvěřují), a zároveň dostatečně radikální.
Bude ale Pavel ochoten jít během příštích pěti let do střetu s českými uhlobarony, kteří budou dupat na brzdu třeba snahám o rozvoj decentralizované sítě obnovitelných zdrojů?
Soudě podle Pavlova programu to ale vypadá, že nastupující prezident bude spíše volit rozmělněnou rétoriku jakési střední cesty, která se bude snažit zamezit laxnímu přístupu i „zbytečným vášním“. Hrozí, že z Pražského hradu bude zaznívat hlas poněkud technokratické – paradoxně apolitické – racionality, spoléhající se na vědu uprostřed rozbouřeného moře emocí. Jako by chtěl Pavlův environmentální program vnést řád a klid i do zdejší klimatické debaty, oprostit ji od vyhraněných sporů a zaměřit se na pragmatická řešení: rozvíjet klimatickou diplomacii, učinit z ochrany životního prostředí významné kritérium všech veřejných projektů, podílet se v „rozumné míře“ na omezování vypouštění skleníkových plynů, ukončit těžbu uhlí do roku 2033 a vypracovat konkrétní propočty dopadů nebo třeba podporovat realizaci Evropské zelené dohody protože je to zkrátka skutečnost, které se stejně nevyhneme.
Limity zdravého rozumu
Ačkoliv snaha o „nadpolitičnost“ a neutralitu je do jisté míry pro prezidentský úřad přirozená, má také svoje limity – ne vše lze řešit konsenzuálně a pragmaticky tak, aby mohly být uspokojeny všechny strany sporu. Je naopak fér přiznat, že pokud máme dekarbonizaci české energetiky provést dostatečně rychle a efektivně, budou na tom zájmy lokálního fosilního byznysu zkrátka tratit – a je to tak zcela v pořádku. Bude ale Pavel ochoten jít během příštích pěti let do střetu s českými uhlobarony, kteří budou dupat na brzdu třeba snahám o rozvoj decentralizované sítě obnovitelných zdrojů? Jak ostatně ukazuje i ruská invaze na Ukrajinu, ne všechny strany sporu jsou si rovny, a existují tak situace, kdy má smysl přimknout se pouze na jednu z nich.
Zajímavým bodem programu, jehož realizaci má smysl sledovat, je ale vytvoření týmu odborníků k návrhům řešení. Je to velmi konkrétní a poměrně snadno realizovatelný plán, který může mít potenciálně významný vliv na to, jak se bude v Česku o klimatu a otázkách životního prostředí mluvit. Z Pražského hradu tak ideálně může vzniknout jedno z významných center hledání konkrétních, praktických odpovědí na otázky, jak se vyrovnat s dopady klimatické změny, adaptovat krajinu na novou klimatickou realitu nebo třeba jak sociálně spravedlivě provést už zmíněnou transformaci energetiky. Výstupem takového týmu má být nejen spoluutváření veřejné debaty a uplatnění symbolické moci prezidenta, ale i prosazování konkrétních nejpřijatelnějších řešení na jednáních s politiky.
Zároveň je patrné, že inspiraci pro některé ze svých programových nápadů Pavel čerpal u svého slovenského protějšku – Zuzany Čaputové. Například v představě, že by prezident měl jít v otázkách ochrany životního prostředí a dekarbonizace příkladem nebo třeba využitím autority prezidenta pro zaštítění vybraných občanských iniciativ či soukromých projektů s pozitivním dopadem na životní prostředí. To se patrně bude v nějaké míře odrážet i ve způsobu podpory zemědělců, kteří „hospodaří šetrně“, berou ohled na kvalitu půdy a celkovou udržitelnost svých zemědělských praktik. Ačkoliv symbolická podpora takového způsobu hospodaření je jistě namístě, jedná se o podstatně širší, systémový (a zásadní) problém, který si žádá celkovou transformaci stávajícího zemědělského modelu, a tedy politické řešení.
Funkcí obou prezidentských postav je mimo jiné i „normalizace“ environmentálních zájmů ve veřejné debatě a politice vůbec. V Pavlově případě – i vzhledem k jeho omezeným zkušenostem v této oblasti – se ale prozatím jedná spíše o příklad naředěného environmentalismu, kterému se díky tomu daří prosakovat do mainstreamu. Ačkoliv takový přístup k životnímu prostředí a otázce klimatické krize patrně stačit nebude, sám o sobě může být „mírným pokrokem v mezích zdravého rozumu“, který lze na české poměry chápat jako alespoň částečný úspěch, který nakonec může pomoct klimatickým iniciativám, jejichž přístup se nebude bát příměsi nezbytné radikálnosti, kterou si olbřímí úkol zvládnutí klimatické a ekologické krize vyžaduje. Na řešení některých problémů zkrátka pouhý zdravý rozum nestačí.
Autor je redaktor Alarmu.